autor: Áďa
Probudilo mě štiplavé pleskání po tvářích. Nevěděl jsem, kdo mě to fackuje a už vůbec jsem netušil, proč mi to dělají. Copak toho ještě nemají dost? Nejdříve David, teď ten jeho pomstychtivý kumpán… Bude je to ještě hodně dlouho bavit, takhle mě pomalinku mučit? Místo toho, aby mě už konečně jednou mocnou ranou zabili jako Toma?
„Bille… No tak, Bille… Prober se… Už je to dobrý…“
Štípání na tvářích lehce zintenzivnilo, a ač byly rány důrazné, nebyly tak silné, aby mi ublížily. Zasténal jsem a nepatrně zamžoural kolem sebe.
„Bille! Bille, jak se cítíš?“ ozval se nade mnou ustaraný hlas.
Rozevřel jsem oči konečně naplno a viděl starostlivou tvář Sakiho. To on mě zřejmě pleskal do tváří. Kdesi za ním jsem ještě spatřil dva naše bodyguardy, ale nějak jsem je nedokázal blíže identifikovat. Pouze jsem vyčerpaně spočíval na hebkém trávníku a lačně nasával čerstvý vzduch, který byl ještě chladný po mrholení, a užíval si ten pocit, že necítím ani závan štiplavého kouře. Uplynulo snad několik minut nebo hodin, než jsem se jakž takž vzpamatoval. Saki seděl pořád na zemi vedle mě na své mikině, kdežto já zaznamenal pod svým tělem jeho velikánskou bundu, a to, jak smutně mě sledoval.
„Jak… jak jste se sem dostali?“ zeptal jsem se hlasem, který vůbec nebyl tak pevný, jako vždycky.
„No jeli jsme zrovna kolem vašeho domu, chtěli jsme se k vám stavit a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku,“ odpověděl mi. „Jenže Tomovo auto nikde nebylo a tys zrovna někam vyjížděl. A všimli jsme si, že za tebou vyjelo ještě nějaké auto, které tě sledovalo. Tak jsme dojeli až k Davidovu domu. Viděli jsme tě, jak v něm mizíš, a pak z toho auta vylezl nějakej chlap, celej v černým, a šel za tebou. Nevěděli jsme, co je to zač, tak jsme šli do domu. Nevěděli jsme ale, do jaké místnosti jste zmizeli, tak jsme začali dům prohledávat napřed dole… Pak jsme slyšeli napřed řev a pak dva výstřely. Hned jak jsme zaslechli ten tvůj křik, tak jsme se rozeběhli nahoru, jenže jak naschvál po tom druhém schodišti, po tom, co tam vede z obýváku, ne po tom chodbovým… Ale on šel s tebou asi po tom chodbovým, protože když jsme se dostali nahoru, nikde nebyl nikdo, jen Tom, který…“
Strašlivě jsem zbledl a vyjekl, a do očí se mi nahrnuly slzy. Věděl jsem, co teď řekne, a nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec chci slyšet… Vlastně ani nechci! I když vím, že Tom je pravděpodobně mrtvý, pořád jsem kdesi hluboko v srdíčku tajně doufal, že zbývá droboučký střípek naděje, že snad ještě žije… Nechtěl jsem, aby mi ten křehký střípek Saki rozbil jednou provždycky…
Asi si všiml mého výrazu. Položil mi ruku kolem ramen, když mi pomohl do sedu.
„Já vím, že to teď pro tebe bude hodně těžké,“ pokračoval tichým hlasem a já hlasitě vzlykl, když jsem se pokusil si hřbetem ruky otřít oči. Ale nemělo to smysl, slz bylo příliš mnoho. Nechal jsem je tedy volně stékat po tváři, zatímco kolem mě začalo lehce vířit poslední listí, které listopadový vítr shazoval ze stromů.
„Ale ty to určitě zvládneš, věřím ti,“ pohlédl mi do očí. „Ty dva týdny to vydržíš, a pak už by to mohlo být v pohodě… Pokud nenastanou komplikace…“
Nechápavě jsem na něj pohlédl.
„Co… co tím myslíš? Dva týdny… komplikace…“
„No,“ zarazil se Saki. „To, že teď budeš doma dva týdny sám! V nemocnici říkali, že měl Tom sice hodně na kahánku, ale ještě se jim povedlo ho zachránit. Prozatím ho drží v umělém spánku a na dýchacích přístrojích, protože kulka mu prostřelila plíci, ale naštěstí minula srdce a Toma se povedlo dopravit do nemocnice opravdu za minutu dvanáct. Ještě dva dny ho prý budou držet ve spánku, a pokud se všechno bude hojit správně, tak by ho popozítří mohli probudit… Když nenastanou komplikace, tak by ho po dvou týdnech mohli pustit domů, prý to byl čistý průstřel, který toho moc nepoškodil, až na tu ztrátu krve…“
Zbytek jeho monologu o tom, jak si všimli, když se koukli z okna, že jsem v bezvědomí a ten chlápek mě nese do auta, o tom, jak ho sledovali až sem, jak ho přemohli a předali policii, a jak mě na poslední možnou chvíli zachránili, jsem vnímal už jen na půl ucha. Hlava se mi začala motat štěstím, jako bych naráz vypil deset panáků. Tom žije! Sice bylo skoro pozdě, ale zachránili ho! Zachránili mého bratříčka, který se pro mě obětoval! Pláč zoufalství nahrazovaly slzy úlevy a radosti, když jsem se nechal Sakim zvednout na své vratké nohy a dovést do auta. Sám se posadil vedle mě, když se auto rozjelo.
„Ty si dneska v té nemocnici taky poležíš,“ oznámil mi. „Zažil jsi toho v tak krátké době tolik, že tě radši nechám celého prozkoumat, zda je opravdu všechno ok, aby se něco nepřehlédlo… Abys pak neměl později komplikace… Ale myslím, že tě zítra nechají jít domů… Jen abys tam byl přes noc pro jistotu na pozorování, souhlasíš?“
„Třeba,“ pokrčil jsem rameny a opřel čelo o sklo auta.
Začala na mě padat tíživá únava. Otupovala mé smysly natolik, že jsem ani nenamítal nic proti pobytu v nemocnici, což bych za běžných okolností asi zarazil hned, jak by to někoho napadlo. Aspoň budu blíž k Tomovi. Ta cesta se zdála být tak neuvěřitelně dlouhá, nevím, jestli to bylo tou rovnou silnicí nebo mojí únavou, ale kupodivu, ač to běžně bývalo naopak, jsem si nechal veškeré lékařské prohlídky a testy a zkoumání a podobné blbosti udělat bez jediné námitky, bez jediného protestu, ba dokonce bez jediného nesouhlasného pokřivení obočí. Zřejmě to překvapilo i Sakiho, když se za mnou přišel podívat. To už jsem ležel v posteli, zachumlaný v peřinách, a nemohl se dočkat zítřka. Slíbili mi totiž, že se budu smět podívat za Tomem… A co víc, dovolili mi zůstat na jeho pokoji po celou dobu jeho pobytu tady!
Tak tohle je ta nejpříjemnější stránka toho být celebritou, usmál jsem se v duchu, když už jsem usínal. Když mi dovolili zůstat od zítřka u Toma…
Vzbudil jsem se už před šestou hodinou ranní, čilý jako radioaktivní rybička. Už dlouho se nestalo, že by na mě mělo pár hodin spánku takhle blahodárný a dobíjecí účinek, a já se po probuzení cítil jako znovuzrozený. Ležel jsem v peřinách a užíval si ten pocit, že se mi po hodně dlouhé době nic nezdálo. I když, třeba to bylo tím, že do mě mohli před spaním něco píchnout nebo dali nějaké kapky do mého čaje, který mi sem před spaním donesli, nevím, byl jsem večer natolik zmožený, že jsem je vůbec nevnímal.
Ještě chvilku jsem jen tak polehával, než jsem se na posteli posadil. Zdravou rukou jsem se podrbal ve vlasech, zívl si tak mocně, že mi muselo být vidět snad až do žaludku a aniž bych se převlékal z půjčeného nemocničního pyžama do civilu, stiskl jsem chladnou kliku pokoje a vykoukl ze dveří. Nikde nikdo. Výborně, tak se mi to líbí. Opatrným kočičím krokem jsem se proplížil celou chodbou podél jednotlivých pokojů, sledujíc jmenovky pacientů, které byly zvenku napsané na dveřích. Skoro všechny pokoje byly prázdné. Až na ten poslední, kde se mi rozbušilo srdce poté, co jsem spatřil uhlově černá písmena na sněhobílém papíru, oznamující, že na tomto pokoji leží Tom Kaulitz… Zhluboka jsem se nadechl, vešel dovnitř… a zařval jsem hrůzou.
Tom ležel na posteli, bílý jako stěna. Rozpuštěné dredy mu zvolna spočívaly kolem krásného obličeje, jenž vypadal tak bezbranně. Do nosu mu vedly nějaké průhledné hadičky, které měl upevněné za ušima a hrozily, že ačkoliv byly tenké, tak rozdrtí ten jemný křehký obličej pod nimi jako nic. Další hadičky byly napojeny na přísavkách, jimiž měl Tom posetou nepřikrytou část hrudníku, a vedly směrem k pípajícímu monitoru, na němž se zobrazovaly různě klikaté křivky. Pod přísavkami, těsně nad peřinou, vykukoval bělostný obvaz, jenž spínal Tomovu hruď jako svěrák, a já zjistil, že má v sobě ještě jednu hadičku, vedoucí z jehly vetknuté do předloktí jeho levé ruky, bezvládně spočívající na peřině.
„Tome!“ vykřikl jsem a vrhl se k němu.
Prudce jsem svého bratra objal kolem krku a cítil na tváři vlastní slzy. Ještě nikdy jsem neviděl, že by můj starší bráška, který byl vždycky tak silný, tak ochranitelský a tak hrdý, vypadal takhle bezmocně. Byl tak bílý a jeho dech stěží slyšitelně syčel hadičkami. Vůbec jsem ho nepoznával. Tohle přece nemohl být on, můj milovaný Tom! Vždyť ten, i když mu bylo nejhůř, tak si vždycky na tváři uchovával jakýsi svůj vzdor a hrdost, nikdy nebyl takhle zlomený, odevzdaně čekající na další osud. Nikdy mi neudělal to, že by ani v nejhlubším spánku nereagoval na mé naléhavé volání alespoň intuitivním pohnutím se.
Zamrkal jsem, abych skrz závoj slz viděl do té téměř aristokratické tváře.
Tommy, proč zrovna ty? Proč zrovna ty teď musíš být závislý na přístrojích, které tě udržují při životě? Takhle to nemělo skončit, ty si přece nic takového nezasloužíš! Byl jsi vždycky můj strážný anděl, který mě držel nad vodou, když už jsem nemohl dál… Prosím, nevzdávej to! Nedovol, aby se ti z obličeje ztratily i ty poslední matné zbytečky barvy, které tam máš! Nenech ty přístroje, aby tě ovládly! Vrať se mi! Prosím, udělej to… kvůli mně…
Viděl jsem, jak se moje slzy třpytí na jeho tváři, která byla na dotek tak studená.
Ach, Tommy, plakal jsem ve svých myšlenkách, zatímco jsem bezvědomého brášku pořád pevně tiskl kolem krku. Jestli se probudíš, tak ti splním cokoliv… Úplně všechno na světě, na co si jen vzpomeneš… Jen mě prosím neopouštěj…
„Pane Kaulitzi!“
Trhl jsem sebou, když jsem pustil Toma a podíval se ke dveřím. Stál v nich doktor a vyjeveně na mě zíral.
„Co tady takhle brzo děláte? To přece nemůžete!“ dodal s pohledem, který říkal, že viděl naše objetí.
Vzdorovitě jsem vystrčil bradu.
„Můžu tady být!“ odpověděl jsem a stíral si slzy z očí. „Včera mi to dovolili, že tu můžu zůstat s bráškou až do konce jeho pobytu tady! Protože -„
„Ale ne, já nemyslel Váš vstup na pokoj,“ pousmál se lékař, rychle přešel k Tomovi a pečlivě zkontroloval, jestli jsou všechny přísavky na svých místech. „Jen ho nemůžete takhle objímat, dokud monitorujeme jeho srdeční činnost! Jednak jsem mohl omylem odpojit nějakou z přísavek, a taky jste mohl bezděčně způsobit tlak na jeho hruď, kterou, jak jistě víte, má teď zraněnou.“
Zarazil jsem se. Až teď jsem si uvědomil, že má ten maník v bílém vlastně pravdu. Ztěžka jsem dosedl na volnou postel a zabořil obličej do dlaní.
„Já… omlouvám se,“ hlesl jsem tiše.
Vytušil jsem, že si doktor sedl vedle mě.
„Já vím,“ poplácal mě lehce po rameni. „Ale stejně jste sem neměl chodit takhle brzo… Mohlo to s Vámi dopadnout mnohem hůř, než že jste jenom zakřičel tak, že jste nejspíš zalarmoval celou nemocnici. Mohlo Vám to způsobit těžký šok, ne – li přímo kolaps. Líp byste udělal, kdybyste přišel až pozítří, kdy ho, pokud nenastanou nějaké komplikace, budeme probouzet. Takhle o Vás stejně ani neví…“
Nastala chvíle ticha, kdy bylo slyšet pouze lehké bušení deště do oken a Tomovo syčivé dýchání. Smutně jsem hleděl na jeho spící obličej. Ačkoliv mi ale nedal sebemenší projev toho, že by mě nějakým způsobem vnímal, zničehonic jsem náhle věděl jednu věc. Ať byl můj bráška v jakémkoliv stavu, věděl, že jsem u něj. Věděl, že sedím vedle jeho postele!
„On…“ začal jsem potichu a pevně se podíval na doktora. „On o mně ví, že jsem tady s ním.“
Doktor se na mě váhavě zadíval.
„Pane Kaulitzi,“ začal opatrně. „Vím, že mezi Vámi a Vaším bratrem je pouto zřejmě silnější, než u běžných sourozenců. Ale Váš bratr Vás teď vnímat nemůže. Je pod vlivem uspávacích látek, což ho posledních čtyřiadvacet hodin drželo při životě. Nemůže Vás vnímat.“
Upřeně jsem mu pohlédl do obličeje. Přešel jsem k Tomovi. Levou rukou jsem stiskl jeho levačku, v níž byla napojená jehla, a dlaň druhé ruky, vykukující ze sádry, jsem položil bratrovi na čelo.
„Pane doktore,“ oslovil jsem ho a snažil se udržet klidný tón, ačkoliv jsem se v nitru klepal zlostí. Vždycky mě spolehlivě iritovalo, když někdo vrhl sebemenší stín pochyb na naše vzájemné propojení. Nebude nám ho vyvracet nikdo, protože tomu nikdo kromě nás dvou prostě nerozumí, a už vůbec ne tenhle panák s titulem MUDr!
„Říkám vám, že můj bratr, i když to nemůže dát nijak najevo, ví, že jsem tady u něj, že se ho dotýkám! On to prostě ví a uklidňuje ho to, pomáhá mu to!“
Doktor jen bezradně zakroutil hlavou.
„Pane Kaulitzi,“ opakoval trpělivě. „Jste po včerejšku hodně unavený a potřebujete si odpočinout! Váš bratr Vás vnímat prostě ne -„
„SAMOZŘEJMĚ ŽE MŮŽE!“ zařval jsem na něj a začal prudce dýchat. „A nikam odpočívat nejdu! Ani do té doby, než ho probudíte! Zůstanu tady u něj a nehnu se od něj na krok a nikdo mi v tom nezabrání, rozumíte?“
Neuvědomil jsem si, že v tom návalu vzteku jsem stiskl Tomovu ruku o dost pevněji, než jsem měl v úmyslu. S gestem, že považuju tuhle nesmyslnou konverzaci za ukončenou, jsem se rozhodně obrátil k bráškovi a začal mu pečlivě srovnávat dredy, aby je neměl zmuchlané. Cítil jsem, že mě doktor sleduje.
„Dobrá, pane Kaulitzi,“ pronesl po chvíli. „Zůstaňte, jak dlouho chcete. Kdyby se cokoliv dělo, stačí stisknout tenhle červený knoflík, a někdo přijde,“ ukázal na zeď, otočil se a odešel.
V pokoji opět nastalo tíživé ticho, rušené jen jednolitým šuměním deště, pípáním kardiografu a Tomovým slabounkým dýcháním. Přitáhl jsem si k jeho posteli židli, sedl si, a aniž bych pustil ze svých rukou jeho dlaň, koukal jsem do jeho tváře. Děsila mě ta téměř mrtvolná bledost. Hlavou mi vířily zmatené myšlenky a tesklivé vzpomínky na dny, kdy jsme byli spolu. Když jsme si jako malí hráli a prali se… když jsme oba rozzářeně hleděli do aplaudujícího publika… když jsme byli na podiu jen sami dva a hráli In die Nacht… když mi v tourbusu dával uklidňující prášek… když mě hladil a tišil poté, co jsem se budil ze svých strašlivých nočních můr a tiskl se strachy co nejblíže k němu, hledajíc u něj ochranu a pomoc… Vybavoval jsem si doteky jeho rukou víc, než kdy jindy. Jak jen mě dokázal vždycky uklidnit… A nikdy k tomu nebylo zapotřebí slov, to byla jen zvuková kulisa. Hlavními utěšovateli byly hřejivé prsty a dlaně, a pár hlubokých, sametově hnědých očí, jejichž duhovky byly posety zlatavými třpytkami…
Přes den se tu vystřídalo několik doktorů. Vždycky jen přišli, zapsali si hodnoty z počítače, píchli bráškovi nějakou injekci a odešli. Já jsem ignoroval jejich přítomnost, ať už se mě ptali na cokoliv, nikdy ze mě nedostali nic jiného než skoro nehlasné Hmmm, a oni posléze začali ignorovat mě. Došlo jim, že ze mě nic nedostanou. Že mám oči jenom pro svého bledého bratra, který tu přede mnou bezmocně ležel, a že odkudsi z hlubin duše vysílám němé telepatické prosby, aby se mi vrátil…
autor: Áďa
betaread: Janule
betaread: Janule
Super!!!!!!
je mi jich tak líto…x(( snad se Tomi uzdraví…x)) těšim se na další dílek je to zajímavý…x))
chudák…..takhle někoho vidět ležet tak mě asi klepne
Aspoň, že žije… to by bylo hodně smutný kdyby zemřel x(( Snad se brzo vzbudí x)
on žije… dojetím pláču
Tommy ŽIJE!♥♥♥ To je nejdůležitější!
Nejdřív jsi mě, Ádi, postrašila tím, když chtěl Bill umřít jednou mocnou ranou jako TOMMY a ne prožívat mučení… Pak mě Bill překvapil, že souhlasil s hospitalizací, on, Bill Kaulitz, který se nemocnic děsí.
Nemohla jsem z výroku, který jsem samozřejmě opět slyšela prvně: "čilý jako radioaktivní rybička". Líbilo se mi opět přirovnání, že se Bill plížil kočičím krokem po nemocnici 🙂
No, ztuhla jsem při představě bezmocného Tommyho napojeného na přístrojích ležícího na lůžku. A zmínka o jeho aristokratické tváři mě úplně dojala. Holka zlatá, ty jsi vážně výborná!
Celé dojetí podtrhly Billovy vzpomínky. Celkově to byl krásný díl (ale jako všechny, které píšeš ty, Ádi).♥