autor: Áďa
Celý následující den jsem strávil na svém lůžku hlubokým spánkem. Celkové nervové vypětí, děsivé vzpomínky a celý den a půlka noci strávená nepřetržitým bděním nad Tomem, mě strašlivě vyčerpaly. Věděl jsem jenom, že se mi někdy nad ránem podařilo usnout v mé typické poloze, tedy s hlavou na nočním stolku a držíce přitom bratra za ruku. Probudily mě až kroky doktorů při ranní vizitě, já byl ale tak zmožený, že jsem nedokázal otevřít oči na více než milimetrovou škvíru. Cítil jsem, jak mě uchopili v podpaží a dovlekli na mou vlastní postel, kde mě uložili, něco mi píchli (jinak si to hnusné štípnutí do nadloktí, které jsem stihl částečně vnímat, nedokážu vysvětlit), přikryli mě peřinou… a já do pár vteřin vytuhl jako miminko.
Když jsem se vzbudil, slunce se zrovna schylovalo k západu. Oknem pronikaly jeho poslední rudé paprsky a já se cítil strašně moc dezorientovaný. Všiml jsem si, že u Toma sedí dvě postavy, ale vzhledem k tomu, že byly přímo proti slunci, nepoznával jsem více než pouhé obrysy.
„Kolik… kolik je hodin?“ vypadlo ze mě mdlým hlasem.
„Je něco málo před půl pátou, a pokud by tě to taky zajímalo, tak je druhého prosince a od zítřka má dokonce začít sněžit,“ informoval mě hodně povědomý hlas.
Přimhouřil jsem oči, aby mě slunce tak neoslepovalo a zaregistroval přitom, že se obě postavy blíží ke mně. Jelikož jsem jim pro tu záři stále neviděl do ztemnělé tváře, lehce jsem se přikrčil. Všimli si toho.
„Klid, Billouši,“ usmál se jeden z nich a obešli mou postel, abych jim konečně mohl vidět do tváře. „Já vím, že spatřit hned po probuzení našeho svalnatého bubeníka asi není žádná slast, ale tak o tom je život, žejo?“
„Tsss… Od tebe to teda sedlo, Jiřino,“ ozval se na oplátku druhý hlas.
Na chvilku zavládlo ticho, během kterého jsem konečně identifikoval zbývající dva členy naší skupiny, vážného Gustava a neustále rejpajícího Georga. Na rtech se mi mihl úsměv. Od té doby, co jsme byli v Americe, kde Georgovi spousta fanoušků říkala George, tak si Gustav, který bývá spíše zamlklý, nezvykle začal z našeho basáka utahovat. Ke zkomolenině jména přidal jeho dlouhé vlasy a jemné rysy ve tváři, a kdykoliv ho Geo začal prudit, neřekl mu bubeník jinak, než Jiřino, což ho vždycky nesmírně pobavilo. Ono taky sledovat následující Georgovu reakci, bylo poměrně k popukání. Jinak tomu nebylo ani teď.
„Nikdy mi neříkej Jiřino,“ procedil Geo skrz zuby. „Jinak tě křísnu kytarou po kebuli a zařídím, aby to vypadalo jako nehoda!“
To už jsem nevydržel a začal se smát nahlas. Kluci okamžitě přestali ve své hádce a začali se na mě usmívat.
„Jak ti je?“ zeptal se Gustav a ustaraně si mě prohlížel. „Vypadáš dost slušně rozlámaně.“
Chvíli jsem přemýšlel nad odpovědí. Nechtěl jsem jim přidělávat starosti, k tomu se stačilo podívat na Toma napojeného na kabely. Na stranu druhou, cítil jsem se jako spráskaný pes přejetý parním válcem a nemělo cenu sobě ani klukům nic nalhávat.
„No, tak ještě se to dá, ale už mi bylo i líp,“ zamumlal jsem.
„Není divu,“ přikývl naoko rozumně a vševědoucně Georg. „Však taky když jsme slyšeli, co říkal doktor, jak ses po tom všem, co se ti stalo, ani nehnul od Toma a byl pořád vzhůru, tak se teda vůbec nedivím… Není divu, že využili první příležitosti ti píchnout uspávací sérum, abys byl na zítřejší Tomovo probuzení fit.“
„Jenže za tímhle účelem bys navíc musel ještě něco sníst,“ poznamenal Gustav, s pohledem upřeným na můj noční stolek.
Podíval jsem se tam taky. K mému nesmírnému zděšení se tam skvěly dva krajíce chleba, opět s rybí pomazánkou a obložené rajčaty.
„Neee,“ zasténal jsem. „Už zase rybí pomazánka! Vždyť už jsem ji měl včera!“
„Neboj se,“ zaculil se škodolibě Geo, věděl totiž, jak tenhle sajrajt nemám rád, už jen kvůli svému dechu. „Je čerstvá, a navíc, ryby jsou dietní a zdravé, tak není divu, že je v nemocnici cpou do všeho možného.“
Protočil jsem oči v sloup, když mi podal talíř pod nos. Zamračil jsem se při pohledu na rajčata.
„Bože, to je tak nechutně zdravý jídlo! Vždyť já nepotřebuju držet dietu! Pokud to tady budu jíst pořád, tak než Toma propustí, tak se ze mě stane anorektik!“ vztekal jsem se.
Kluci se evidentně královsky bavili. Po chvíli se však Gustav ke mně naklonil.
„Hele, máme pro tebe něco na spravení chuťových buněk, pokud budeš chtít.“
„Vážně?“ zbystřil jsem.
„Jo, něco, co máš hodně rád,“ popíchl mě. „Jenže ti to dáme až ve chvíli, kdy sníš celý tenhle talíř, co máš před sebou.“
Znovu vybuchli smíchy, zatímco já vztekle třískl pěstí do peřiny.
„Vy podlí vyděrači! Takhle se ke mně chovat? To se nedělá!“ trucoval jsem.
Po chvíli mi ale zvědavost nedala, takže jsem se rezignovaně zakousl do prvního chleba a s největším zatnutím zubů posléze zkonzumoval i to odporně zdravé rajče. Kluci si velmi užívali mých znechucených grimas, a poté, co jsem do sebe naládoval i druhý chleba, tak jsem měl dojem, že už mě nic na zlepšení chuti vůbec nezajímá a že asi co nevidět půjdu zvracet. V tu chvíli ale na sebe Géčka mrkli, vytáhli igelitku… a z ní dvoulitrovku coly a mou milovanou pizzu se čtyřmi druhy sýra! Rozzářily se mi oči a já se najednou cítil, jako by Vánoce přišly už dnes.
„Původně jsme mysleli, že nám to neprojde, ale doktoři řekli, že už bys měl být vlastně doma a že se tu zdržuješ dobrovolně, tak se rozhodli v našem případě udělat výjimku a povolit nám tuhle nezdravou kalorickou srandu,“ poznamenal Georg a podal mi krabici. „Je celá tvoje, takže si nech čvachtat v rypáčku.“
Vděčně jsem se na ně podíval, než jsem se zakousl do pizzy a slastně zavřel oči. I když už byla studená, ta chuť byla dokonalá. Po všech těch nemocničních blivajzech se tenhle zázrak vyloženě rozplýval na jazyku a vnášel mě do víru euforie. A když jsem ji ještě zapil kofeinovým bublinatým nápojem… No paráda, prostě, absolutní slast…
Má zvednutá nálada však trvala jen do chvíle, než jsem do sebe nasoukal poslední kousek pizzy, vysmejčil z krabice všechny pozůstalé drobečky a to vše důkladně zapil kolou. Následovalo zcela neúmyslné, o to však hlasitější říhnutí, a pak mi najednou endorfiny začaly prudce klesat. Podíval jsem se na Toma, který nadále spočíval v umělém spánku a postřehl, že mu během dne lékaři vyměnili obvazy.
„Neboj se,“ uklidňoval mě Gustav. „Dostane se z toho… Doktor říkal, že se mu daří tak dobře, jak je jen v jeho stavu možné.“
Vzdychl jsem.
„Já vím… Ale i tak…“
„No tak, Bylinko, přestaň truchlit,“ udělal na mě psí oči Geo.
Jeho úmysl evidentně zabral. Sice mě vytočil do nepříčetna, ale aspoň mě donutil odvrátit pohled od Toma a zaplašit chmurné myšlenky. Rozzuřeně jsem lapal po dechu, nenáviděl jsem, když si ze mě ten hajzlík dělal legraci tímhle způsobem! Copak jsem nějaká kytka? A on to moc dobře věděl, že tímhle oslovením spolehlivě zažene všecky moje depky.
„Tak hele, to bylo naposledy, cos mi řekl Bylinko nebo Bylino, jasný?“ prskal jsem jako křeček. „Nejsem žádnej podběl nebo hluchavka nebo něco podobného, abys věděl!“
Viděl jsem, jak se mi kluci smějou, a o to větší vztek mnou cloumal.
„Jako přestaňte se tlemit, oba dva! Co je na tom vtipného, že nechci být na úrovni nějaký přitroublý pampelišky?“
„Když… když…“ zakuckal se Georg, rudý od smíchu. „Když ty se vždycky umíš tak nádherně vzte… vztekat a vypadáš přitom vždycky tak… tak roztomile…“
Z očí mu tekly slzy smíchu, když padl Gustavovi, jenž se snažil s největším sebezapřením držet vážnou tvář, na silné rameno, kde hýkal jako osel. Bubeníkovi taky těkaly koutky rtů a mě tenhle pohled na ty dva doháněl k šílenství! Vždyť nedělám nic špatného, jenom mě po právu prudí, že se ten dlouhovlasej trumpeta naučil si zrovna ze mě utahovat takhle nevybíravým způsobem, nic víc! Ale to si přece nesmím nechat líbit, jinak ze mě budou mít za chvíli třetí světovou úplně všichni a veškerá moje za ty roky těžce nabytá důstojnost bude v trapu. Zhluboka jsem se nadechl.
„Tak dobře, řekl sis o to sám,“ vyplázl jsem na Gea jazyk a škodolibě jsem si začal pobrukovat pro Georga až děsivě známou melodii oblíbeného dětského seriálu Teletubbies. Účinek se dostavil skoro okamžitě.
„Přestaň s tím hnusem!“ zacpával si oběma rukama uši, ale já naopak ještě více zesílil hlas.
„Tinky-Winky, Dipsy, Laa-Laa, Po,“ zpíval jsem záměrně co nejfalešněji. „Teletubbies, Teletubbies, kuk, ahoj!“
„Sakra, ty šmejde, nech toho!“ utrhl se na mě Georg a naoko se schoval za Gustava. Já z toho ale měl legraci, věděl jsem až příliš dobře, jak moc našeho basáka tyhle roztomilé postavičky pro nejmenší iritujou. Všiml jsem si, jak se kryje za Gustavem.
„Jejej!“ nasadil jsem intonaci Laa-Ly. „Kampak se Georg poděl? Kampak se Georg poděl? Je za Gustavem! Je za Gustavem! Tuli tulííí!“
Naše vzájemné provokování se ale ukončil příchod doktora.
„Já se nestačím divit,“ třeštil oči. „Co je to tu za zábavu?“
Zatvářili jsme se jako největší neviňátka.
„My nic,“ pokrčil jsem rameny. „To jsou jenom existenční projevy, které mají vdechnout Tomovi příznivou auru, která mu pomůže se uzdravit a která ho nadopuje novou energií a která…“
„Dobře, dobře,“ zvedl doktor ruce nad hlavu, jakože se vzdává. „Ale víc by mi prospěl klid, věřte mi.“
„Dobře,“ sklopil jsem naoko provinile oči. „Tak my už budeme hodní.“
„To byste měli,“ přikývl hlavou. „Jinak hrozí, že při svém zítřejším probuzení dostane posttraumatický šok a budeme ho muset znovu držet v umělém spánku,“ pohrozil nám. Zkontroloval Tomovi tlak, puls a kdovíco dalšího a odešel.
O něco později se zvedli k odchodu taky Georg a Gustav a já spolu s Tomem osaměl. Místností se rozlinulo tíživé ticho, přerušované jenom tradičním pípáním kardiografu. Smutně jsem sledoval zelené křivky na černém pozadí a držel přitom brášku za ruku.
Neboj se, Tommy, táhlo mi hlavou. Nenechám tě odsud odejít. I kdyby mě to mělo stát vlastní krk… A pokud to nedopadne dobře, tak půjdu za tebou, i kdybys šel do horoucích pekel. Miluju tě a nikdy tě neopustím. Odpusť mi, že jsem ti tolik měsíců lhal… Že jsem si odmítal přiznat svou lásku k tobě… Odpusť…
Sklonil jsem se k jeho obličeji. Rozhlédl jsem se, jestli jsme v místnosti opravdu sami… a pomalu, váhavě jsem ho poprvé v životě políbil. Poprvé myslím láskyplně, nebudu počítat naše bratříčkovské pusinky k narozeninám. Opatrně jsem se svými rty dotýkal těch jeho a snažil se mu do úst vdechnout svou energii, svou vůli do života a snahu se probrat hned ve chvíli, kdy přestanou působit sedativa a další utlumující chemické svinstvo. Cítil jsem se přitom jako zhypnotizovaný, a když jsem chtěl svou hlavu opět zvednout, tak jsem měl pocit, jako by naše rty spojovala magnetická přitažlivost, která se mnou jen nerada nechala přetrhnout.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem do teskného kvílení kardiografu.
autor: Áďa
betaread: Janule
opravdu krááásnéééé!!!! já nějak nevim kdybych byla Billem tak bych v tomhle stavu asi Tomovi pusu nedala….to by bylo jak s mrtvolou….no ale co já vim..třeba bych mu jí dala….
líbil se mi způsob jakým kluci rozesmívali Billa… x)) to bylo fak dobrý…x)) jinak doufám, že se Tom probere…x(( moc hezký, tak rychle pokráčko sem hrozně zvědavá…x))
Hezky se tam pošťuchovali no xD Tom by se moh v příštím dílě už probrat x))
Jiřina 4ever xD
Opět jedna veliká krása *vzdychá*
Bill opravdu po 2 chlebech s pomazánkou snědl i pizzu, jo? A kam to všechno dal?
"Mejdan" u Tommyho jen chválím, to je náhodou úplná záplava pozitivní energie, takže pokud by Tommy "tam někde, kde se nachází", vnímal, určitě by mu to jen a jen pomohlo.
U "Bylinky" jsme si hned vzpomněla na tvou slečnu Caeli, ale okamžitě se mi udělal spoj.♥
Trošku se bojím jedné věci, co jsi tady lehce, Ádi, nakousla a sice Billyho slib Tommymu, že by za ním šel i do horoucích pekel (v Tommyho případě spíš tipuju nebe, je tak zlatý).
A ten polibek a Billovo vyznání mě zabíjí…
Nádherný díl!♥
To byla paráda jak se kluci popichovali a ta poslední věta krása.