„Tak, seš si jistej, že tohle chceš?“ Davidův nechápavý pohled prolétl prázdný prostor Billova bytu, jak mu podával poslední škatuli. Nic jiného, se tam totiž neválelo. Jenom škatule a poházený nábytek. Bill se na něj zničeně zahleděl, poté však na své tváři vykouzlil pevný výraz a urychleně kývl.
Bylo mu hrozně. V očích jej neustále štípaly slzy, ruce jej pálily jako oheň a své tělo jenom stěží dokázal nést na nohou. Kdyby mohl, klesl by k zemi a vyplakal by ze sebe všechen ten hněv a neskutečnou bolest, která mu svírala hrdlo a nedovolovala mu ani pořádně dýchat. Přesto se však snažil být silný a působit vyrovnaně a smířlivě. David jej však znal už dost dlouho na to, aby mu došlo, že tohle všechno je jenom obrovská lež, za kterou se snaží ukrýt.
„Já jsem si myslel, že vám volno prospěje. S tímhle jsem tedy nepočítal,“ pohlédl na zpěváka, který se krčil u obrovské škatule se zoufalým výrazem ve tváři. Když však na sobě zaregistroval Davidův pohled, nepatrně se pousmál a zatřásl hlavou.
Jakmile se však za ním zavřely dveře, Bill propukl v zoufalý pláč.
Takhle to přeci nemělo být! Slibovali si, že je nikdy nic nedokáže rozdělit! Už jako malí snili o tom, že spolu zestárnou. Co se to s nima stalo?! Proč jsou si najednou tak cizí?!
Bill se nedokázal povznést nad skutečnost, že je tady sám. Bylo to úplně poprvé, co byli takhle daleko od sebe. Vždy byli od sebe tak nanejvýš dva pokoje, ale teď? Teď je to něco úplně jiného. Dělí je obrovské město a neskutečná propast, která se pořád zvětšuje, a oni s tím nedokážou nic udělat…
Zkřehlýma dlaněma se pustil do ukládání nábytku a věcí. Snažil se zpříjemnit si své nové bydlení vším, co měl skutečně rád. Nešlo to…
Mohlo tam být milión věcí, které miloval, stejně tu nejcennější musel opustit. V domnění, že takhle bude jeho bratr šťastnější, se uklidňoval alespoň tím, že se Tomovi konečně uleví. Jistě mu lezl na nervy, jak se pořád hádali a Bill mu nejednou překazil jeho balící manévr, když potřeboval někam odvést.
To už bylo ale vedlejší. Poprvé se odvážil udělat něco tak radikálního a naneštěstí, také bolestivého… S neustávajícím pláčem pomalu vykládal své věci a oblečení do skříně, když se mu náhle objevilo v dlaních něco, na co úplně zapomněl. Byla to ta soška objímajících se medvídků, kterou Tomovi koupil. A to mu ji ani nestihl dát… Zničeně vydechl a vší silou mrskl tu sošku za sebe. Ta se přelomila vejpůl silným nárazem, jehož intenzita dokázala ty medvídky oddělit ze vzájemného objetí…
„Tome? Tomi prosím, otevři mi,“ Simone se marně snažila dostat svého syna ven z pokoje. Seděl tam zavřený od doby, co jeho bratr opustil práh jejich dveří a odmítal vylézt. Dokonce s ní odmítal i komunikovat. Bylo mu hrozně…
Jako by se mu celý svět mávnutím kouzelné hůlky proměnil v neskutečnou bolest, kterou už nebyl schopen unést. „No tak broučku, otevři mi,“ Simone byla neodbytná, i když se i v její očích zračily stopy slz a zklamání. Nedokázal se na ně dívat. Nerozuměla tomu. Myslela si, že je všechno v pohodě a že jsou jenom unavení. Když jí však Tom všechno řekl, nedokázala uvěřit. Vždyť se kdysi tak milovali… jeden bez druhého nedokázal vydržet ani půl dne, natož několik měsíců. Nedávalo jí to smysl. Tak ráda by je viděla opět se smát… Tak ráda by to považovala za hloupý žert nebo dočasné řešení hádek. Ale Billovým stěhováním se to všechno zhoršilo a jako žert jí to náhle nepřipadalo. Vlastně to pochopila už cestou do města, když vezla Billa a ten jí na předním sedadle tiše plakal…
„Tomi, no tak. Když nechceš, nemusíš jíst, ale prosím otevři,“ zkusila ještě naposled a jemně na dveře zaklepala. Když uslyšela opatrné kroky, blížící se k ní, uvolněně vydechla a čekala, kdy se dveře konečně otevřou. Náhle však uviděla obraz, kterého se bála nejvíce. Tom na ni hleděl zpod uplakaných očí a bolestí přímo vyrytou ve tváři. Jeho pověstná šibalská jiskra v očích byla pryč stejně, jako úsměv veselého frajírka. Výraz jeho tváře by dokonce nedokázala popsat.
„Mami, nech to být. Prosim tě, nech mě samotného. Mě to přejde,“ řekl rozhodně a chtěl znovu zavřít, jenomže Simone se vtěsnala do dveří a smutně na něj pohlédla.
Tom ještě dlouho přemýšlel, než se zvednul a tichými kroky zamířil do vedlejšího pokoje. Ta děsivá prázdnota a nicota, která byla uvnitř, jej přímo děsila. Bill tomu všemu dodával zvláštní teplo a sladkou energii. Vlastně nevědomky dodával energii i Tomovi, který ji však při společných hádkách neustále ztrácel. Pomalu procházel po pokoji, a do očí mu sem tam vklouzly věci, které tady Bill ve spěchu zřejmě zapomněl. Mezi nima objevil i malý modrý míček. Nemusel ani dlouho vzpomínat, aby mu na mysl přišla jedna z těch hezčích vzpomínek…
Bylo jim tehdy kolem pěti let. Na narozeniny od babičky dostali každý svůj malý míček. Bill měl žlutý a Tom dostal modrý. Hráli si spolu skoro celý den, když se Billovi míček náhle ztratil. Malý Tom se nemohl dívat na smutnou tvář svého brášky, a proto když si večer lehli spolu do své postýlky, dal mu ten svůj. Přesně si pamatoval Billovu reakci. Nádherně se na něj usmál a vtiskl mu dlouhou pusinku se slovy „Mám tě moc lád, Tomi“…
Už to víc nevydržel! Z kapsy rychle vylovil svůj mobil a vytočil bratrovo číslo…
Bill tehdy právě vybaloval poslední věci a dokončoval veškeré úpravy, když mu náhle zavibroval na stolku telefon. Překvapeně se podíval tím směrem, poté se však naléhavě rozběhl a urychleně vzal mobil do dlaní. Přes slzy se usmíval a nedokázal uvěřit, že by se mu snad Tom ozval. Ani se nepodíval na volajícího, nadšeně zvedl.
ježíííš kluci……vy si budete raději volat než aby ste se viděli jo?? no jak myslíte…
Aaach,to je krásný…..Nevim proč,ale z týhle povídky jsem šíleně rozněžnělá… :´(
mno thak honéém dál