Need your voice 8.

autor: B-kay

K tomuhle dílku vám moc neřeknu xD. Jediné, co vám chci říct je jedno veliké Děkuji… Za všechno, co pro mě děláte a také za všechny vaše komenty. Jsem opravdu moc ráda : -* a tak doufám, že vás ani tímhle dílkem nezklamu. Jako song bych doporučila-Yellowcard-Only Once… Už jenom ta písnička je sama o sobě unikát…

Hněv v jeho očích byl tak průzračný a jasný.

Bill se na něj nedokázal dívat, aniž by mu po tváři netekly horké slzy neštěstí a zklamání. Bylo mu příšerně. Celé tělo mu zvláštně brnělo a on v sobě nedokázal najít sílu vstát a vzepřít se bratrovi, který na něj jedovatě hleděl a nevěřícně odfrkoval při každém vzhlédnutí třpytivých slz, jež stékaly po Billově tváři.

„Měl si vědět, co děláš! Nikdy si neuměl pít, a proto nechápu, proč ses tak zlil! Tak teď nefňukej,“ odpověděl absolutně neosobním tónem a opatrně se postavil, jelikož i jeho hlava nebyla celkem v pořádku. Billův nevěřícný pohled se snažil zarytě ignorovat a s klidným výrazem tváře prošel kolem něj, vzal si z gauče svůj svetr, pevně rozhodnut odejít. Už už se natahoval po kovové klice, když se náhle ocitnul přitlačen ke zdi, neschopen pohybu a nevěřícným pohledem sjížděl Billovu zničenou tvář.

„Řekl jsem ti snad někdy já, když si přišel opilej domů, abys mi tam nefňukal?! Vykašlal jsem se někdy já na tebe, když si potřeboval mou pomoc?! Kolikrát jsem tě dokonce sám kryl před mamkou!“ vzlykl a svůj utrápený pohled zabodl hluboce do očí svého bratra, které jej strnule pozorovaly. Tom totiž věděl moc dobře, že má Bill pravdu!

Jako bláznivý puberťák si rád užíval různé párty a oslavy s kámoši a mnohdy přišel domů hezky opilý i přes to, že mu to Simone výslovně zakázala. Neměla ráda, když se její kluci bezvýznamně opíjeli a pak vyváděli blbosti. Jenomže Tom si prostě nedal říct a chtěl si užívat, dokud ještě mohl. Z mnoha akcí si toho moc nepamatoval, ale moc dobře věděl, že nebýt Billa, nikdy by se nedostal v pořádku domů.

Doma mu pak dokonce udělal i silné kafe a uložil jej spát… jenomže co bylo tehdy, se již dávno ztratilo v zapomnění a mezi nima stála překážka větší, než by čekali.

„Bille, prosim tě! Seš přeci dospělej. Je ti devatenáct a ne patnáct. Už nejsme ti malí kluci… R-raději už půjdu, nemá to smysl,“ opatrně od sebe odsunul Billovy dlaně a vykročil kupředu. Udělal však sotva krůček a zastavil. Se skloněnou tváří se obrátil na bratra, který stál za ním se svěšenou hlavou a třesoucíma se rukama, ve kterých ukrýval plačící obličej.

Už to dýl nesnesl… nesnesl poslouchat Tomovy výmluvy a sledovat ten opovrhující výraz v jeho očích. Proto skryl tvář do dlaní a mezi prsty se snažil tlumit své tiché vzlyky a zběsilý tok slz. Celý se třásl, jak bolestí, tak úzkostí. Nedokázal vstřebat tu náhlou skutečnost, že se jejich kdysi dokonalý vztah zřítil na úplné dno a jediným společným bodem bylo stejné DNA.

Už je nepojil společný smích, ani čas zkrácený dlouhým povídáním. Jejich rozhovory obvykle nevedly nikam, akorát tak k neskutečným hádkám o hloupostech, které by vám ani nedávaly smysl. Vyznání vzájemné lásky a důvěry jakoby zaniklo hluboce v jejich srdcích, a už nikdy nemělo vyjít ven. Jakoby se těch patnáct let skvělého propojení náhle zřítilo a mezi nima zůstala jenom nekonečná prázdnota a propast, přes kterou nevedl žádný spojovací most…

Možná však ten můstek přecijen byl. Možná tady bylo něco, co by je dokázalo znovu spojit… A včerejší noc byla toho důkazem!

I když byli ovlivněni alkoholem a nekonali správně, přesto udělali něco, co se na dva opilé bratry jaksi nehodí. Když se totiž opijou dva sourozenci, většinou to skončí děsnou srandou, nebo plazením se po podlaze ve výtlemech smíchu a nesrozumitelných řečí. To, co však dělali oni dva, bylo úplně jiné. Alkohol je nakopnul natolik, že se toho druhého nebáli. Nečekali na to, kdo začne jako první, ani kdo se jako první omluví. Jednali úplně přirozeně, i když to nebylo v celku správné. Skoro celou noc leželi na studené podlaze v horlivém objetí a zvláštní touhou v očích. Jejich zprvu jemné polibky a nesmělé ochutnávání rtů se tak pomalu měnilo v nedočkavé líbání plné tichých vzdechů, sykavého sténání a nepatrných slov. Tom se Billa dotýkal se vší něžností… Vnímal jeho podmanivou vůni a nádherně naběhlé rty, stejně jako klidný pohled a hluboké oddechování.

Když už byli natolik unavení, že se nedokázali líbat, leželi vedle sebe a beze slov si hleděli do očí. Jenom lehké sevření jejich dlaní a propletené prsty naznačovaly, že se potřebují… Že se tak moc potřebují…

Teď však stáli naproti sobě jako dva cizinci a nedokázali říct ani slovo… jako by se ani neznali. Jakoby i ten včerejšek zmizel za masku s chladným pohledem a přímo ledovým výrazem. Žádný úsměv nebo měkký odlesk očí. Mezi nima byla náhle jenom bolest a pláč. A to Tom prostě nemohl změnit. Ještě naposled se zničeně zahleděl na brečícího bratra, poté však rozhodně otevřel dveře a odešel ještě dřív, než si to mohl rozmyslet…

Dva týdny uběhly jako voda a všechno bylo úplně stejné. Tedy s jediným menším rozdílem -Bill se nastěhoval zpátky domů, protože to sám prostě nezvládal. Nedokázal tam zůstat. Zešílel by z toho návalu ticha a prázdnoty. Takhle mohl mluvit aspoň s mamkou, která trápení svých synů mohla jenom nečinně přihlížet a potichu se modlit, aby aspoň jeden z nich dostal rozum.

Jenomže to bylo daleko horší, protože Bill vyhlásil svůj konec v kapele i veřejně a ačkoliv nerad, musel ponechat mikrofon svému osudu. Bylo mu jedno, jestli si Tom za něj dokáže najít náhradu nebo ne. Myslel si, že to tak bude jistě lepší… nebyl zbabělý, ale z tohohle raději utíkal, než aby to řešil. A mělo to vlastně ještě smysl?

S Tomem spolu vůbec nemluvili a doma kolem sebe jenom tak procházeli. Beze slova nebo pohlédnutí. Jinak to už zřejmě skončit ani nemohlo… Jejich narozeninová přáníčka se zřejmě nikdy nesplní a i slib, že zůstanou navždy spolu, se stane jenom hezkou vzpomínkou na dětské sny a touhy… Kluci, stejně jako i fanynky a všichni příznivci jejich kapely, nerozuměli Billovu rozhodnutí, když na jedné konferenci náhle vyhlásil, že končí. Že to už prostě dělat nedokáže a že kapelu přenechává svému bratrovi…

Tom se snažil působit klidně a vyrovnaně, ale jenom on sám mohl vědět, jak se doopravdy cítí. S neutrálním výrazem se díval na bratra, který se skloněnou tváří a smutkem ve hlase tiše odpovídal na všechny otázky, které se na ně hrnuly z každé strany. Po konferenci měli ještě nárok na oběd a pak je čekal poslední společný koncert.

Mohlo být kolem půl jedné, když se konečně dostavili do menší restaurace poblíž jejich hotelu. David si chtěl s klukama ještě jednou pořádně promluvit. Chtěl Billa přesvědčit, aby neodcházel, že útěkem se přeci nikdy nic nevyřeší. Jenomže když se všichni posadili a objednali, zůstalo náhle ticho a nikdo nevěděl, zdali je lepší mlčet, nebo načít konverzaci. Zatímco u ostatních stolů se neslo veselé štěbetání a smích, někde dokonce až příliš hlasité pomlouvání, u jejich stolu nepadlo ani slovo. Gustav zničeně hleděl před sebe a neodvážil se zvednout svůj zrak k ostatním. Billa měl strašně moc rád, stejně jako i Toma a vůbec netušil, že by měli mezi sebou nějaké trable, natož takové, které by dokázaly ohrozit chod jejich kapely. Proto jej to také dost vzalo.

Georg nepřítomným výrazem sledoval zdi restaurace, které byly pokryté lehkýma třpytkami s matným odleskem. Jako jediný v sobě ukrýval bolest a strach, jak to s nima půjde dál. Ostatní to v sobě totiž ukrýt nedokázali. David s pevně semknutými rty nečinně hleděl do hladké hladiny své koly a zakazoval si zvednout pohled k dvojčatům, která se tvářila jako u pohřbu. Oba měli tváře skloněné, a jelikož seděli hned vedle sebe, nebyl to příjemný pohled. Jídla se ani nedotkli a vlastně vůbec nevypadali, že by měli hlad. Oba měli však jednu výhodu – Billovi dlouhá ofina ukryla slzavé oči, které se Tomovi povedlo ukrýt kšiltem, takže se nemuseli bát zbytečných otázek a pohledů plných lítosti.

„H-hele kluci, měli byste něco jíst,“ ozval se jako první David a Géčka horlivě přitakali. Bill na ně nepatrně pohlédl, zkřehlým pohybem vzal mezi prsty vidličku a chtěl sníst alespoň sousto. Ale jak? V krku měl knedlík a nedokázal dýchat, natož jíst. Do očí se mu draly slzy pořád víc a víc a bylo to ještě horší, když se pod stolem omylem dotknul Tomovy nohy a ten jej ze sebe setřásl, jako by měl nějakou nakažlivou nemoc.

„No tak, Bille. Musíš být silnej,“ zašeptal opatrně Gustav a ustaraným pohledem sjel jeho bledou tvář, která měla přímo zelený nádech.

„Jo, tak Bill má být silnější?! A co my?! On si najednou myslí, že je konec, klidně to všem oznámí a já teď mám najít náhradu jako kde? Já nemám být silnější?“ Tom si ani neuvědomoval, že po Gustavovi přímo zlostně vyjel a pohledem jej málem přepálil.

„Mohl bys přestat?? Gustav ti nic neudělal, když chceš po někom řvát, tak po mně,“ řekl rychle Bill, který si všimnul neskutečného zaražení, jež se náhle zračilo v očích jejích bubeníka.

„Tak to máš tedy pravdu! Měl bych, ale-!“ ve chvíli, kde se na něj Bill zdrceně zahleděl, se zasekl a jediné co dokázal udělat bylo to, že naprázdno otevřel ústa a trpce přivřel víčka.

Chtěl mu vykřičet všechno bez kolků na to, že se nacházeli mezi lidma. Chtěl mu říct, co přesně si o něm v tu chvíli myslel… jenomže při pohledu do nádherné tváře svého bratra už nedokázal pokračovat a raději se stáhnul. Smutně svěsil hlavu mezi ramena a zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, Gustave. Mrzí mě to,“ na nic víc se nevzmohl…

Večerní koncert by se ani ke koncertu přirovnat nedal. Fanynky plakaly a po každé písničce naléhavě prosily, aby jejich tolik milovaný a zbožňovaný frontman neopouštěl kapelu. Po tváři jim kanuly horké slzy, stejně jako i Billovi a zbytku kapely, když dohráli poslední písničku. Loučení bylo dlouhé, některé fanynky dokonce naléhavě křičely, ale Bill si prostě stál pevně za svým. Na after párty se neukázal a raději odešel zpátky do hotelu. Tuhle variantu využil i Tom a tak je řidič odvezl společně…

Cesta nahoru výtahem jim přišla jako nekonečná. Oba hleděli nepřítomně do země, a když se dveře s cinknutím otevřely, vystoupili. Celou chodbu pokrývala táhlá tma a nekonečné ticho. A i když bylo teprve něco po deváté, jakoby už všichni seděli na pokojích u televize.

Bill sáhnul do přední kapsičky kalhot a urychleně vytáhnul klíč, kterého se Tom nemohl dočkat. David jim totiž schválně objednal společný pokoj ve snaze dovést je ke smíření.

„To už ani neumíš odemknout?“ zahalekal mu Tom u tváře, když se Bill už hodnou chvilku pral s klíčkem, ale ten jakoby zkameněl uvnitř a schválně se nechtěl hnout ani doleva, ani doprava. „Prosim tě, ukaž,“ řekl už klidnějším tónem, ale Bill jenom prudce zavrtěl hlavou a dál bojoval s tím hnusným kusem kovu. Ale bylo to o to těžší, že na jejich patře nesvítilo světlo.

„Nech mě, já to udělám,“ ohnal se Bill po Tomově dlani, která se už už po klíčku natahovala ve snaze konečně odemknout. „Jak myslíš,“ jeho horký dech náhle ovanul Billův krk, jak se od něj o kousek odsunul a vyčkával. Bill to po chvilce skutečně vzdal a tiše vydechl. Chtěl se naklonit k Tomovi, který stál za ním, jenomže vůbec netušil, že v tu chvíli Tomovi praskly nervy a ve snaze konečně odemknout, se nad něj také naklonil. Výsledkem jejich srážky však nebylo krvácení nosu, nýbrž velice neohrabaný polibek…

autor: B-kay

betaread: Janule