autor: Janule
Jediné, co teď mohl zřetelně cítit, byl jemný zápach vlhkosti a plísně, připepřený trochou dýmu. Čekal tu sám s černou páskou na očích, dokud ho nezavolají. Nebál se, ale byl nervózní, klepaly se mu ruce a byla mu zima. Meg, která ho sem za ruku dovedla, zmizela za dveřmi, aby připravila ceremoniál, při kterém měl být přijat do skupiny mágů. Jako hlavní sekretář se musela postarat, aby rituál proběhl podle pravidel a Bill se tak mohl stát právoplatným členem Efka.
Páska na očích už ho nepříjemně tlačila. Měl ji od chvíle, kdy v Berlíně na smluveném místě nasedli do auta, které řídil jeden z členů Efka. Nasadila mu ji Meg, aby ani koutkem oka nemohl zahlédnout cestu k tajnému rituálnímu místu, kde se konaly obřady zasvěcení. Dokud nesložil slib, nemohl znát ani místo, ani jméno skupiny, to byly jejich přísné zákony.
Do Berlína se dopravili každý zvlášť, Billa přivezl z Hamburku Marcus dodávkou, Meg přicestovala vlakem z Magdeburku, ale odteď už pokračovali společně autem. Billovi dalo neuvěřitelnou práci přesvědčit Davida, že nepotřebuje s sebou ochranku, musel mu svatosvatě slíbit, že se bude pečlivě maskovat, jen si rychle něco důležitého zařídí a hned se zase vrátí s Marcusem do studia. Nakonec David povolil, ale musel mu přísahat, že se mu nic nestane a doufal, že bude v jeho silách slib dodržet.
V autě se mu podařilo na chvilku usnout Megí na rameni, protože vstával nezvykle brzy a Marcus byl tak ukecaný, že mu celou cestu do Berlína nedovolil ani zamhouřit oko. Usnul rychle díky temnotě, která ho najednou obklopovala, a trošku si tak zkrátil cestu. Srdce mu začalo bít na poplach, až když ho Meg probudila a za ruku vytáhla z auta. Všude kolem nich bylo hrobové ticho, bylo mu jasné, že v Berlíně určitě nejsou, muselo to být někde na venkově. Celou cestu až sem se jí pevně držel, absolvovali několikrát schody dolů a nahoru, vůbec netušil, jestli je momentálně zrovna ve sklepení nebo nahoře v mrakodrapu, tak dokonale ho jeho učitelka zmátla. Podle zápachu plísně to odhadoval spíš na podzemí, ale jistý si nebyl ničím. Odevzdaně čekal, až bude moci konečně sundat pásku z očí a postavit se čelem celé skupině, která ho ve vedlejší místnosti očekávala. Mísily se v něm pocity lehké nervozity, strachu i euforie, bylo to něco tak neuvěřitelného, že stále ještě tak úplně nevěřil, že je tohle všechno možné, že se to děje právě jemu.
Uši měl napnuté, aby slyšel sebemenší šustot, ale z místnosti za dveřmi k němu doléhalo jen slabé povrzávání židlí o podlahu a občas zakašlání hlubokých hlasů. Zřejmě tam nebude moc žen, říkal si. Meg bude možná dokonce jediná v téhle skupině, ale nevěděl to jistě, nikdy už se se svou učitelkou o skupině nebavil. Odmítala mu cokoliv prozradit, dokud nebude jejím členem. „Všechno se dozvíš, vydrž,“ smála se na něj vždycky, když se nápadně nenápadně vyptával. Musel to vzdát, nedostal z ní vůbec nic.
Ze zamyšlení ho vytrhlo vrznutí dveří. Ucítil slabý závan vzduchu, vůně ohně zesílila a on se otočil tváří k příchozímu. Když dotyčný došel až k němu, poznal podle jemné vůně svou učitelku a s úlevou se usmál. Byl rád, že to není nikdo cizí, cítil se líp.
„Můžeš si sundat pásku,“ zašeptala Meg a čekala, až to udělá. Bill s úlevou stáhl z hlavy tu nepříjemnou věc a otevřel oči. Stáli v jakési temné místnosti bez oken, vlhké kamenné stěny svědčily spíš o sklepení, zřejmě se trefil dobře. Slabé světlo se linulo jen z žárovky na stropě, takže mu nedělalo potíže přizpůsobit zrak. „Oblíkni si tohle,“ podala mu Meg dlouhý černý plášť s kapucí. Bez váhání poslechl, i když se trochu obával, aby mu nebyly krátké rukávy. „Neboj se, je šitý tobě na míru,“ usmála se Meg, když viděla v jeho očích obavy. Nemusela mu ani číst myšlenky, aby věděla, co se mu honí hlavou.
Bill jen přikývl a sledoval Megyiny šikovné ruce, které mu zapínaly jeden knoflík za druhým, protože jeho rozechvělé prsty by tuhle činnost nejspíš nezvládly. Nasadil si kapucu, která mu zakryla vlasy a částečně i tvář. Vzpomněl si na film, který nedávno viděl, a doufal, že ho za dveřmi nečeká podobný krvavý rituál, jaký byl v tom hororu.
„Ničeho se neboj, Hvězdičko, budu blízko tebe. Pozorně poslouchej, dělej všechno tak, jak ti budou říkat a nemůže se nic stát,“ šeptala Meg Billovi, když mu zapínala plášť. „Držím ti palce,“ dodala, stáhla si ho za krk k sobě dolů a vlepila mu pusu na čelo. Ještě mu na totéž místo udělala palcem křížek a postrčila ho ke dveřím. „Jdi,“ vydala pokyn a jen s povzbuzujícím úsměvem přikývla, když se Bill váhavě otočil, jestli má skutečně vzít za kliku. Když se konečně po dlouhých vteřinách odvážil ji stisknout a zatlačit do dveří, srdce mu bušilo až v krku, v uších mu hučelo a cítil, jako by měl každou vteřinou omdlít strachy. Konečně otevřel.
Ohromeně zůstal stát na prahu místnosti a zíral na hořící louče, zasazené do držáků na zdech. Místnost byla kulatá. Bylo to něco tak zvláštního, že mu úplně zdřevěněly nohy. Ještě nikdy nebyl v tak zvláštní ponuré místnosti, která navíc neměla ani jediný roh… podél zdí byly rozestavěny starodávné dřevěné židle s vysokými opěradly, na stěnách mezi jednotlivými loučemi byly zvláštní malby, většinou znázorňující výjevy z jakýchsi bitev nebo obřadů. Jeho vykulené oči zíraly na kulatý stůl, kolem něhož byly rozsazeny postavy ve stejných pláštích, jaký měl na sobě on. Všichni bez výjimky měli na obličejích černé masky, aby nebyli k poznání. Ucítil lehký tlak na zádech, jak se ho Meg snažila přimět, aby do téhle temné místnosti vstoupil. Váhavě udělal první krok a konečně za ním mohly zapadnout dveře.
„Pojď blíž, Gemini,“ rozlehl se místností hluboký mužský hlas. Bill už ho znal. Byl to hlas jednoho z těch mužů, kteří se ho vyptávali na průběh záchranné mise. Věděl, že oslovení patří jemu. Gemini bylo jméno, které si zvolil jako přezdívku, pod kterou ho budou znát ostatní členové skupiny. Vymýšleli ji spolu s Tomem, který mu jednoznačně zakázal použít přezdívku Tom, která napadla Billa jako první. Chtěl mít své dvojče alespoň symbolicky u sebe, když bude v téhle zvláštní společnosti, určitě by se tak cítil jistější, ale nakonec zvolili latinský výraz pro dvojče. Bylo to podobné, pokaždé když ho tak někdo osloví, vzpomene si, že je pouze polovinou jejich spojené osobnosti a bude se cítit líp.
Bill udělal další dva kroky a zastavil se. Nejistě se ohlédl po své učitelce, ale za sebou viděl jen další postavu v černém plášti s maskou na obličeji. Byla to Meg, ale najednou mu přišla tak neuvěřitelně cizí… Myslí mu proběhla vzpomínka na Toma, který na něj čekal ve studiu, teď nejspíš nahrával a těžko si vzpomněl na svého bratra, který tu byl vydán na milost a nemilost těmhle černým postavám… Jak by ho teď potřeboval mít u sebe. Držel by se ho za ruku a nic by se mu nemohlo stát… cítil se strašně sám a opuštěný mezi těmi černooděnci s maskami, kteří seděli kolem kulatého stolu a naháněli mu hrůzu už jen svou pouhou existencí. Kdyby se teď rozhodli ho zabít, neměl by šanci se ubránit. Odhadoval, že jich může být tak deset, ale nebyl schopen je spočítat.
Jeho oči neustále jezdily po místnosti a zkoumaly detaily téhle zvláštní kobky bez oken. Uprostřed kulatého stolu ležela velká starodávná kniha, otevřená zhruba uprostřed, obklopena šesti velkými hořícími svícemi. Podobná kniha, ale menší, byla na malém pultíku, který vypadal jako svědecká lavice u soudu a zřejmě byl připraven pro něj. Byl pouhé tři kroky od něj, ale stál jako solný sloup a jen vyděšeně těkal očima po černých tvářích přítomných mágů.
„Neboj se, Gemini, a stoupni si ke Knize univerzální moudrosti,“ vlídně k němu promluvil ženský hlas. A vida, takže je tu i žena, prolétlo Billovou myslí a hned se cítil líp. Samí muži mu naháněli strach. Popošel váhavě ke stupínku, připomínajícímu řečnický pultík, na němž ležela otevřená stará kniha, a s tlukoucím srdcem čekal, co bude dál.
„Vážená rado starších,“ promluvil muž, který ho zval před chvílí dál. Jeho hlas se nesl prostorem a zněl impozantně. „Představuji vám Geminia, jehož máme dnes přijmout mezi sebe jako nového člena. Jeho ručitelem je Salome, kterou všichni známe jako sekretáře a mého právoplatného zástupce. Už to je zárukou, že Gemini je hoden stát se naším bratrem a být užitečným pro tuto společnost. Dokázal to úspěšným splněním zkoušky, již zvládl na výbornou, a proto se tu dnes scházíme, abychom jej po složení slavnostního slibu vzali mezi sebe. Pokud máte kdokoliv jakékoliv námitky proti členství Geminia v naší skupině, vystupte dřív, než přikročíme k přísaze. Po jejím složení už nebude možnost vznést jakékoliv námitky.“
Místností zavládlo hrobové ticho. Jen Billovi bušilo srdce tak hlasitě, až měl dojem, že ho musí všichni kolem něj slyšet. Stál s hlavou sklopenou, tvář mu zakrývala kapuca černého pláště, v kterém mu bylo příjemné teplo, a čekal, jestli se někdo ozve a zruší vše, na čem s Tomem tak dlouho pracovali. Neozval se však nikdo.
„Dobře. Všichni souhlasí s přijetím Geminia do našich řad, nikdo nemá námitky, přistoupíme tedy k slavnostní přísaze. Postavte se, prosím.“ Místností se ozvalo hlasité vrzání židlí, jak všichni členové skupiny vstávali, aby slib vyslechli ve stoje.
„Poklekni, Gemini, a polož pravou ruku na Knihu univerzální moudrosti, která bude svědkem tvé přísahy,“ pronesl hlas, když se rachot židlí uklidnil a v místnosti opět zavládlo ticho. Všichni přítomní teď sledovali nového člena. Bill se přidržel stolku, aby si mohl kleknout na dřevěnou podlážku, nadzvedl si trochu plášť, když ho omylem přiklekl a konečně položil pravou ruku na knihu. Měl pocit, jako by z ní vyzařovala zvláštní čistá energie, kterou ještě nikdy necítil v takové síle, a snažil se ji vnímat a rozpoznat, ale to už musel poslouchat další pokyny.
„Levou ruku polož na své srdce, Gemini, na znak toho, že svou přísahu skládáš s čistými úmysly, nezatížen osobní pýchou a nenávistí.“
Bill levou ruku přiložil na svou hruď a pohlédl na muže, stojícího teď přímo před ním. Ucítil, že mu Meg stáhla kapucu a on teď s hlavou odhalenou čelil zrakům všech přítomných. Viděli mu teď do tváře, která bledě svítila ve svitu ohňů, planoucích v pochodních na zdech kulaté místnosti; do tváře poznamenané nervozitou a strachem z věcí přicházejících. Na té tváři nebyla ani stopa po líčidlech, které ji normálně zdobily, byla přirozená, rámovaly ji jen černé rovné vlasy. Rysy té tváře byly ušlechtilé, splňující všechny podmínky pro označení ‚krásná‘. Hluboké hnědé oči zářily v odlesku plamenů a bylo z nich možno číst strach, nervozitu, ale i nadšení a euforii. Pokorně klečící chlapec čekal, až bude moci přísahat na knihu, z které cítil jen lásku… nic jiného, než čistou lásku. To byla ta zvláštní energie, kterou zprvu nedovedl rozeznat. Teď už to věděl. Jen láska má takovou sílu, jen láska dokáže člověka dovést tam, kam touží dojít…
„Opakuj po mně zřetelně a nahlas,“ pronesl muž a čekal na Billovo přikývnutí.
„Já, Gemini, člověk svobodné vůle, klečící tu před moudrým univerzem,“ pronášel muž zvolna a Bill opakoval jeho slova, aniž by se mu zachvěl hlas. Najednou to dokázal, byl sebevědomý a šťastný, že došel až sem, opakoval slova s hrdě vztyčenou hlavou a přímým pohledem do očí toho, kdo mu je předříkával.
„Přísahám na tuto knihu a své srdce,“ pokračoval muž a čekal, až černovlasý Gemini jeho slova zopakuje, „že budu v pokoře a lásce sloužit univerzu a všem lidem bez rozdílu barvy pleti a společenského postavení.“ Billova slova se odrážela od kulatých stěn a on měl pocit, jako by se k němu vracela a připomínala mu tak, že jsou skutečná a už nikdy je nebude moci vzít zpět. „Slibuji, že budu rozvíjet své schopnosti, darované mi nekonečně moudrým univerzem a nikdy je nezneužiji pro své sobecké nebo mocenské zájmy.“ Slova Billovi lehce splývala z úst a on si plně uvědomoval jejich význam a závazek, který jimi na sebe bere. „Dodržím slib mlčenlivosti, neohrozím nikoho z této skupiny a budu předávat své zkušenosti svým budoucím žákům. Mé příští kroky ať doprovází láska.“
Poslední slovo, které Bill vyslovil, zaznělo prostorem. Nádherné slovo… láska. Okamžik bylo hrobové ticho, když hlas pronesl: „Povstaň, Gemini. Složením slibu jsi byl přijat. Přijmi gratulace nás všech, vítáme tě mezi sebou a přejeme hodně štěstí v plnění dalších úkolů, které ti budou v budoucnu svěřeny. Buď vítán.“
„Děkuju,“ špitl Bill, když všichni členové rady starších jako na povel začali sundávat své černé kápě a masky, dosud halící jejich obličeje. Před svým novým členem už neměli co skrývat. Bill sledoval neznámé obličeje, když ucítil, jak čísi malá ruka vplula do jeho dlaně, a ohlédl se. Jeho učitelka stála vedle něho a usmívala se, černá maska byla pryč.
„Gratuluju, Gemini. Odteď jsem pro tebe oficiálně Salome, jako pro všechny přítomné. Pojď, představím ti radu starších,“ zatáhla ho jemně za ruku, aby šel za ní. Nejdřív mu představila hlavu celé skupiny, byl to muž, který ho vyslýchal a vedl průběh jeho slibu. Mohlo mu být odhadem tak kolem padesátky, jmenoval se Hanibal a Billovi se při představování okamžitě vybavil film Mlčení jehňátek, který ovšem vznikl dávno poté, co si dotyčný svoji přezdívku vymyslel. Věděl, co se Billovi honí hlavou a z legrace vycenil zuby v úsměvu a zasyčel: „Neboj, lidi mi nechutnaj.“ Bill se rozesmál, ale nestihl už víc reagovat, protože byl nemilosrdně tažen svou učitelkou dál. Pomalu obcházeli kulatý stůl, podle rituálu se u každého člena zastavili, představili se, podali si ruce a vzájemně se objali na znamení úcty a přátelství. Bill si nepamatoval ani jedno z těch zvláštních jmen, která mu byla postupně servírována, ale doufal, že Meg mu je připomene, až se trošku vzpamatuje a jeho mozek začne zase fungovat v normálním režimu. Teď se cítil, jako by se vznášel na obláčku snů, když už poosmé vyslovoval své nové jméno a objímal se s usměvavými muži a ženami. Nakonec jich napočítal pět. Přesná polovina rady starších. Univerzum bylo vždy vyvážené, ať už šlo o cokoliv. Tohle až bude Tomovi vyprávět, snad mu ani nebude věřit. Byl tak neuvěřitelně šťastný… Už zbýval poslední člen rady, kterého ještě neznal, ale když k němu zvedl oči, hned věděl jeho jméno.
„Vítám tě,“ pronesl k němu muž, který mu před nedávnem zachránil jeho schopnosti. „Jsem Rawen,“ představil se.
„Gemini,“ pronesl Bill stejně, jako u předchozích členů rady. Na tuhle tvář se ale usmál o něco víc, byl rád, že ho znovu vidí. Vzpomněl si na jeho včasný zásah, když ho vřele objímal a tiskl k sobě. Bez něj a jeho pohotové akce by tu nebyl. Přišel by díky Avě o všechny své schopnosti. „Děkuju,“ zašeptal, když ho pouštěl z objetí. „Zachránil jste mě,“ dodal na vysvětlenou.
„Tykej mi, Gemini, a neděkuj mi, způsobila to moje žačka, byla má povinnost zasáhnout včas.“
„Stejně děkuju,“ usmíval se Bill. „Jak se má?“ zeptal se bez špetky zášti. Už dávno pochopil, co byla zač, že všechno dělala svým způsobem z lásky k němu. Že její vnímání tohoto krásného citu bylo pokřivené, za to ona nemohla. Sice ji stále neměl rád, ale nenávist jako na začátku už necítil. Tomovy noční můry pomalinku ustupovaly a snad následky jejího chování brzy pominou. Snažili se oba zapomenout.
„Pracuje, snaží se, seká latinu,“ ušklíbl se Rawen. „Hlídám ji, právě dělá rozhovor s nějakou metalovou skupinou,“ ujistil ho, že přesně ví, co jeho Ava dělá. „Až se vrátíme do Berlína, vyzvednu ji a pojedeme domů,“ dodal a otočil se k Meg. „Za jak dlouho tady skončíme? Mám jít připravit auto?“ zeptal se své přítelkyně, se kterou kdysi zakládal tuhle magickou skupinu.
„Tak dvacet minut, než to tu ukončíme, uklidíme a jsme u tebe,“ usmála se Meg na Rawena, který je přivezl až sem. Bill netušil, kdo byl za volantem jejich auta, nestihl se před nasazením černé pásky ani rozhlédnout.
Rawen přikývl, sundal svůj černý plášť a za chvilku zmizel za dveřmi.
„Můžu nějak pomoci?“ zeptal se Meg, když viděl, že se členové jeden po druhém pomalu svlékají z plášťů a mizí ve dveřích, kterými sem přišli. Rituál skončil, všichni museli po své práci, nebyl důvod se dál zdržovat. Žádná slavnostní hostina na přivítání nového člena se tu evidentně nepořádala, uvědomil si Bill, když mu nepříjemně zakručelo v žaludku. Samou nervozitou se nebyl schopen nasnídat a teď začínal mít hlad.
„Není třeba, zvládnu to, jen zhasnu louče, uklidím pláště, masky a knihy a můžeme jít,“ odpověděla Meg, když si brala od Billa jeho plášť a začala dělat svou práci. Černé pláště a masky uklidila do skříně, jeden po druhém pověsila na ramínka označená jmény členů a pečlivě zamkla starodávným klíčem. Knihy zaklapla a uložila do trezoru, kterého si Bill předtím ani nevšiml, že je zabudován v kamenné zdi.
„Rozsviť, prosím tě,“ požádala svého žáka a kývla hlavou směrem ke dveřím, kde byl na zdi vypínač. Bill splnil příkaz, aniž by se k němu obtěžoval, a když se místností rozlilo slabé světlo, najednou už mu nepřipadala tak strašně mystická jako předtím. Louče postupně uhasínaly, když se na jednu po druhé Meg soustředila, až zhasla poslední svíce na kulatém stole. Bill si najednou vzpomněl na důležitou věc.
„Jak se vlastně jmenuje Efko?“ otočil se na svou učitelku. Postřehl v jejích očích zvláštní záblesk, když mu odpovídala: „Věř mi, že bych ti to jméno nejradši neřekla, když vím, co s ním jednou provedeš, ale nemám na výběr,“ usmála se. „Jako člen máš právo to vědět. Jméno jsme si dali podle historických událostí, které přišly v době, kdy jsme měli v plánu skupinu založit… bylo to na podzim roku 89. Konečně jsme se po dlouhých letech totalitní vlády mohli svobodně nadechnout a žít beze strachu, že nás všechny naženou do laboratoří, jako to udělali s našimi kolegy v Rusku a budou nás zneužívat pro vojenské účely. Jméno skupiny vyjadřuje to nejcennější, co jsme ten rok získali, a to je svoboda… jmenujeme se Freiheit 89.“
Bill přikývl a zamyslel se nad tím, co Meg řekla.
„Co s ním provedu?“ šibalsky se usmál.
„Ani se neptej. Neřeknu ti nic a budu doufat, že tě to třeba nenapadne,“ odpověděla s úsměvem a vybídla Billa k odchodu. Bylo jí jasné, že se to na jeho těle stejně objeví, ale proč by ho naváděla, ať si na to přijde sám. Zakázat mu to nemohla, už bude v té době dospělý, takže jí nezbývalo, než to respektovat. Znala i všechna další tetování, která si její žák nechá na své tělo udělat a jediné, co ji uklidňovalo, bylo, že ani jedno nebylo bezduché a bez významu. Každé jeho tetování něco důležitého znamenalo… něco, co ovlivnilo jeho život. Byl to prostě její bláznivý Bill, schopný všeho. Tušila, co ho čeká, že jeho život nebude zdaleka procházka růžovou zahradou, ale dokud to půjde, bude ho chránit, pomáhat mu a doufat, že až ho na tomhle světě nechá samotného, bude už dospělý muž, který zvládne všechno, co po něm univerzum bude chtít.
Věděla, že za dva měsíce se narodí jeho žák, bude stejně skvělý jako Bill a možná, když se on stane dobrým učitelem, ještě lepší než on. Byla šťastná, že se může o někoho starat, být mu oporou. Připadala si chvílemi jako Billova druhá matka a ten pocit jí nahrazoval všechen smutek z toho, že nemohla mít vlastní děti. Doufala, že i pro něj bude jednou jeho žák jako syn, kterého naučí všemu, čemu ona naučila jeho.
Vzala Billa za ruku a vedla ho temnými chodbami hradu, v kterém už sedmnáct let tajně provozovali své obřady. Bludiště, kterým museli projít, se Bill bude muset naučit nazpaměť, aby jednou mohl svého žáka dovést na stejné místo, jako to dnes udělala ona.
Denní světlo je oslepilo, když vyšli z hradu. Bill se zvědavě otočil, aby spatřil sídlo, ve kterém se všechno odehrálo. Na tváři se mu rozlil úsměv, když poznal hrad, kde byli jako malí na školním výletě. Znal to tady, ale že je někde v podzemí labyrint chodeb, na jehož konci je tajná místnost, by ho ani ve snu nenapadlo. Tehdy se tady s Tomem pěkně vyřádili. Dobře si pamatoval, jako dostali oba poznámky, že osahávali brnění a neustále lezli do zakázaných míst. Byli holt už takoví, že nějaká kroucená šňůra s cedulkou „Nevstupovat“ nebo „Nedotýkat se“ pro ně nic neznamenala. Museli vyzkoušet všechno.
„Jeden z členů je tu kastelánem,“ vysvětlila mu Meg, když zaznamenala jeho údiv, kde přišli k tak úžasnému rituálnímu místu. „Nikdo o tom labyrintu v podzemí neví, jen my,“ dodala a vydala se za Rawenem.
Nasedli do auta, jež bylo připraveno k odjezdu, a pomalu se rozjeli k hlavnímu městu. Marcus bude za půl hodiny čekat na smluveném místě, aby ho odvezl zpátky do Hamburku, za jeho prací a hlavně za láskou… za Tomem…
***
„Jsem tady,“ strčil hlavu do režie, když se vrátili s Marcusem zpátky. Tom seděl za sklem na vysoké stoličce, před sebou mikrofon, na uších sluchátka a hrál na akustiku. Bill za sebou opatrně zaklapl dveře, aby pokud možno nerušil, a posadil se na sedačku. Se zalíbením poslouchal krásnou melodii, kterou na strunách kouzlily prsty jeho dvojčete. Byla to ona… In Die Nacht… jejich píseň. Nechali ji na konec, nestihnou ji už asi dát na nové cédéčko, ale později ji určitě vydají… to věděl jistě. V hlavě mu zněl text, který složil v londýnském hotelu, když se mu stýskalo po Tomovi. Byla to krásná písnička… už se nemohl dočkat, až ji nazpívá a poprvé ji zahrajou na koncertě jarní tour. Ještě nevěděl, ve které to bude zemi, netušil, které město poprvé uslyší jejich milostnou píseň, ale věděl, že bude mít určitě úspěch. Tím si byl stoprocentně jistý. Kdyby se zeptal Meg, jistě by mu ráda prozradila, že tím městem bude starobylá Praha, sídlo všech mystiků a mágů středověku.
Tom dohrál poslední tóny a zvedl pohled. Krásně se usmál, když spatřil za sklem svého Billa, který mu jeho úsměv vracel. Milovali se. Jako bratři, jako partneři, jako milenci. Pokaždé, když Billa viděl, uvědomil si to. Nikdo jim jejich lásku nesmí vzít, to nikdy nedopustí. I kdyby se stokrát pohádali, vždycky se k sobě vrátí. Jeden bez druhého nejsou nic, jsou jen polovina společné duše.
Tom nenápadně zaťukal na své čelo, aby dal najevo, že má pro své dvojče vzkaz. Bill neváhal a napojil se do Tomovy mysli. Musel se usmívat, když si četl jeho blahopřání:
„Gratuluju, Gemini, jsi nejlepší bratr, jakého jsem si mohl přát. ♥ Miluju tě!♥“
Bill poslal svému dvojčeti nenápadnou pusu a nádherný vděčný úsměv. Miloval, když mu Tom vyznával lásku.
Otočil se na Davida, který si teprve teď všiml jeho přítomnosti a zeptal se: „Budeš Toma ještě potřebovat?“
„Ne, skončili jsme,“ odvětil manažer a zvedl se ze židle u nahrávacího pultu. „Můžeš si ho zatáhnout do doupěte,“ usmál se, když viděl, že se Bill chystá svého bratra zabrat pro sebe. Už je znal, věděl, že jsou spolu rádi, a když se chvíli nevidí, stýská se jim po sobě. „Ale dej mu nejdřív najíst, nebo tě pokouše. Museli jsme chvilkami přerušovat nahrávání, jak mu kručelo v žaludku,“ volal za ním ještě David, když mizel ve dveřích.
„Neboj,“ slyšel jen Billovo zavolání, „koupil jsem cestou večeři.“ David se pohladil po břiše a tak trochu Tomovi záviděl, že se o něj někdo tak skvěle stará. Taky by si něco dal, Nova určitě zase někde trajdá a doma bude prázdná plotna. Ach jo… povzdychl si a vydal se domů. Nemohl jí nic vyčítat. Práce se skupinou zabírala většinu jeho času a viděli se tak málo, že kdyby po ní chtěl teplé večeře, nejspíš by ji ztratil… miloval ji a nechtěl o ni přijít, proto se s povzdechem vydal k svému autu, aby cestou domů koupil něco k jídlu.
***
„Taky tě miluju,“ vydechl Bill, když se mu konečně podařilo Toma dotáhnout do svého zpěváckého kutlochu. Otočil klíčem v zámku a přitlačil své dvojče na zeď. Přitiskl své dychtivé rty na jeho ústa a nedočkavě ho líbal. Tom mu jeho polibky s láskou vracel, vzájemně se hladili, jako by se neviděli sto let. „Stýskalo se mi,“ zašeptal Bill, když se od Toma na chvilku vzdálil. „Musím ti všechno podrobně vyprávět, ale nejdřív si tě nakrmím,“ usmál se a v tu chvíli se ozval zvuk Tomova žaludku. Oba se nahlas rozesmáli, protože hned za prvním, následoval další. „Pojď, ty hladovče, koupil jsem ti skvělou čínu,“ políbil Bill Toma naposledy na tvář a odemkl. Ruku v ruce prošli až do pokoje, kde už na stole čekaly dobroty, které Bill po cestě koupil. Tom se široce usmál, když se usadil ke stolu. S plnou pusou se šklebil na své dvojče, které ho přes stůl se zalíbením pozorovalo, jak se láduje. „Až se najíš, dáme sprchu, jo?“ mrkl Bill na Toma.
„Společnou?“ vykulil na něj Tom oči. „Co když nás nachytaj?“ kývl směrem k pokoji Géček.
„Tak jim to smáznu, no,“ bohorovně pronesl Bill, ale v tu chvíli se mu vybavilo, co slíbil dneska skupině mágů. Nevěděl, jestli když udělá takový malinký zásah do paměti basáka nebo bubeníka, nebude to náhodou sobecké použití schopností pro své vlastní potěšení, ale rozhodl se to neřešit. Když se tam zamknou, proběhne všechno v klidu. Ještěže Geo ten klíč na správcové vydupal.
„Tak jez,“ pobízel Toma, aby ho už mohl zatáhnout do koupelny. Nemohl se dočkat, až si svého milence osobně umyje a podrobí jeho tělo další z milostných zkoušek, kterých na něj chystal ještě tisíce… doufal, že spolu budou navždycky… dokud tady budou smět být. Byl vděčný za každou vteřinu po jeho boku, a už nehodlal ani jednu z nich promarnit ničím jiným než láskou k němu. Vždyť jejich život vlastně teprve začíná…
KONEC
autor: Janule
betaread: Michelle M.
No a je to… :o) Půl roku uteklo jako voda, možná ještě o kousek víc, a já konečně dopsala poslední díl povídky Dar II… Je opravdu poslední. Další řadu už psát nebudu, to vím zcela jistě. Byla to hodně těžká povídka, ani nevím, proč mi dala tolik práce a zabrala tolik času, ale asi to tak mělo být, zřejmě si to tohle téma žádalo a moje slavný „univerzum“ mi dalo hezky sežrat, že jsem se do tématu magie a duchovních věcí vůbec pouštěla… :o) Asi si tam nahoře řekli, že když už pletu do twincestního slashe tohle téma, ať si to pořádně užiju.
Snažila jsem se zase spojit skutečný život dvojčat s tím, co jsem vymýšlela v povídce, spousta událostí je pravdivých, vypátraných na blogách z té doby, něco jsem si samozřejmě musela vymýšlet, jinak by to nebylo ono… :o) Jen jednu věc se mi tam nepodařilo dát, tak vám ji napíšu aspoň sem.
Když se kluci rozhodli, že dají písničku In Die Nacht na nějaký singl, všichni víme, že to nakonec byl Spring nicht, ale možná někteří z vás nevědí, že si kluci na své fanynky tenkrát vymysleli takovou hezkou kulišárnu. :o) První dvě sloky ještě nedokončené IDN dali jako „tajný bonus“ už na desku Zimmer 483. Stačí, pokud máte cédéčko, vložit ho do normálního přehrávače, protože v počítačích to bohužel nejde, pustit první písničku a hned zmáčknout rychlé přetáčení zpět. Zastavte ho v mínus 2:28 a uslyšíte bonus…
Nepůsobí to na vás až trošku mysticky? Taková zvláštní hra na schovávanou… a zrovna s touhle tak symbolickou písničkou… byla jsem překvapená, když jsem zmínku o tom našla v jednom rozhovoru a šla to hned vyzkoušet… Trošku mi tahle schovávaná s IDN připadá jako symbol… symbol jejich výjimečného vztahu… i kdyby byl jen bratrský, je vidět, jak je pro ně významný a zvláštní a jak se ho snaží chránit. A to, že ji shodou okolností poprvé veřejně zahráli v Praze? To už je jen potvrzení toho, že Čechy a twincest k sobě neodmyslitelně patří.
Chci vám všem poděkovat, tak jak to dělám pokaždé, že čtete moje povídky, komentujete je a dáváte si práci s tím, mi napsat, jak na vás působí. Moc to pro mě znamená, těším se z každého jednotlivého komentáře a věřte mi… nikdy mi to nemůže zevšednět… Děkuju všem, co mi s povídkou pomáhali, četli ji a hodnotili…
Vaše Janule :o)
asi napíšu komentář až mě napadnou nějaká vhodnější slova…
No, bude se mi stýskat, třeba tě za delší čas, až budou mít kluci pár let odžito, začne zběsile líbat múza, které nelze odolat, a i kdyby ne, vždycky si vzpomenu na Billovu magii a Tomovu podporu :o)
Z Efka mám radost a věř, že těhle náznaků není nikdy dost, ač ses bála, že Freiheit bude příliš, mě se to líbí 😀 Docela jsem zvědavá, co si Bill nechá vytetovat příště… (nemyslím, že by už skončil)
No prostě a jasně se tu rozplývám nad koncem jednoho příběhu a těším se na ty další :-*
Tak, poslední díl. Úplně ve mně hrklo, když jsem u toho viděla to slovo "Konec". Vím, že si se někde zmínila, že se 40. bude končit, přesto se mi to povedlo nějak vypustit a já na to zůstala jen vykuleně zírat. Zvláštní, svým způsobem jsem se na konec těšila, ale najednou je mi to líto. Poslední díl by si asi zasloužil nějaké zevrubnější hodnocení nejen jeho samotného, ale celkově všeho, co jsme měli možnost tu číst. Já ale nevím, co jiného k tomu říct než jen to, že to bylo úplně perfektní. Skvěle se to četlo, děj byl strhující a napínavý, chvílema hodně rajcovní. 😀 Tvůj sloh nikdy nepřestanu obdivovat stejně jako obdivuju to, kolik si schopná pro sepsání příběhu udělat. Zjišťovat si těch kupu informací kolem a pak to naprosto bezkonkurenčně podat umí málokdo. Jednoznačně to bylo excelentní a já se nemůžu dočkat až se trochu vydýcháš a objeví se tu ČasoprostorIII.
Popravdě mě dost zaskočila informace na konci, že k tomuhle už nechystáš další řadu, protože ta se tam vyloženě nabízí. Už jen ty zmínky o Billově žáku, který se má narodit. Dokonce mě napadlo, že ho splodí David s tou svojí Novou. :o) Třaba ale za nějaký ten čas… bude ho chtít asi trochu víc, ale možná se ti zasteskne a ač to momentálně nemáš v plánu, tak se k tomuhle vrátíš. Alespoň já se tím hodlám opíjet. 😀
Tak co ještě dodat. Snad jen závěrečný potlesk. Slyšíš, asi ne, viď? Neva, stačí, že já si tu plácám a vypadám u toho nejspíš jako totální blbeček. :o)
pa Ai
Tedy Jani, ty se nám jednou taky uděkuješ a při tom bychom měli děkovat my všichni Tobě, že jsi nás obdařila svým darem na kouzelní těch nejkrásnějších povídek, které v sobě skrývají neodhalená.. místy zakázaná kouzla 😉 Jsou to jenom dvě minutky, co jsem dočetla poslední písmenka a už se mi stýská. Budu muset tuhle celou knížku otočit a začíst se do ní znovu od začátku, protože mě naplňuje příjemnými pocity. Momentálně si připadám jako tělo bez duše, totálně prázdná.. 🙂
Janu jsi nejšikovnější šikulka v celým vesmíru, ani ti nahoře se ti v tomhle nevyrovnají :)) Bylo mi ctí číst všechny díly, kdy jsem každou chvíli ztrácela dech ať už údivem, nebo nadšením. Se skutečností, že je tohle doopravdy poslední řada ,se asi jen tak nesmířím, ale je mi jasný, že to bylo velice obtížné si všechny sebemenší detaily dohledávat v archivech, ale i přes to bude ve mně plápolat malý plamínek naděje, že jednou nastane den, kdy se ti roztančí prsty po klávesnici a začneš nám vyprávět třetí řadu Daru 🙂
Teď už Ti jenom budu muset zatleskat, jako na konci každého divadelního představení, ale tohle není jen tak obyčejný zatleskání, tohle je aplaus, kdy všichni vstanou ze sedaček a děkují tak autorovi, za celé představení, které nás doprovázelo neskutečného půl roku 🙂 Moc Ti děkuji za všechny ty zážitky, ale nejhlavněji za Billa, který se snažil vykouzlit bouřku, aby jeho dvojče Tom nemusel jít na zahradu zalévat kytky 😉 (touto scénou zůstanu poznamená do konce svého života :D) mell.
Vůbec sem ted nechodim.. jen letmo projíždím, ale nečtu nepíšu jsem duchem mimo 😀 proto jsem ráda, že sem si vůbec všimla, že je tu poslední díl Daru II., a snad se dočkám ČPR III. xD no.. když skončila druhá řada, psala si mi, Jani, že třetí tu bude, až dokončíš Dar II. 🙂 no.. tak jsem se chtěla zeptat, jestli tu teda někdy vlednu, jak si mi psala, bude ČPR III.. 🙂 moc se na něj těším 🙂 a Dar si taky přečtu.. až bude čas xD
Věnuji se jednomu velikýmu zlatíčku =o** který mám neskutečně ráda.. 🙂 určitě mooc dobře víš, o kom je řeč xD no.. xD tak já mizim.. a snad… tu za nějaká ten pátek bude ČPR III 🙂 no měj se a prosím.. věř Andílkovi, je to mooc hodnej kluk.. 🙂 papa
To už je konec? *udiveně si rozmrkává uslzené oči*
Ach, jaká to krása byla.
Jani, mám pro tebe jen jedno slovíčko a to slovíčko pro mne mnoho znamená.
Je to:
DĚKUJI
Tak mi to tak nějak všechno pěkně vyšlo. Neměla jsem čas na tuhle povídku celý měsíc, až dneska jsem si sedla k počítači, přečetla si všechny chybějící díly a prokomentovala se až k tomu poslednímu. Hraje mi k tomu Zimmer 483, protože jsi mě naprosto zaskočila informací o IDN, okamžitě jsem to běžela vyzkoušet. Nějak se mi to nedařilo a tak jsem tě, jako správný cimrmanovec, chvilinku podezírala z mystifikace, ale nakonec se IDN z mého přehrávače ozvala a tak se ti vlastně musím omluvit 🙂 Ale hlavně ti chci poděkovat za tu spoustu krásného čtení. Oceňuji, jak dokážeš ve svých povídkách skloubit fikci s realitou. A to tak dokonale, že se mi prostě nechce přemýšlet nad tím, co že je vlastně pravda a co už jen tvoje představivost. Řekla bych, že jestli má někdo dar, tak jsi to ty. Dar přetavit své představy do vět, které dávají smysl, potěší i povzbudí. Vždyť jenom to, že si mohu číst o tak krásném a láskyplném vztahu, jaký mají mezi sebou dojčata v tvé povídce, mě dokáže rozjasnit pochmurný den. A dost!!! Začínám být patetická, ale za to může tenhle úžasný díl, který na mě tak silně působí možná právě proto, že jsem celým svým založením takový ten nevěřící Tomáš 🙂
A na závěr jedna otázka. Máš nějakou oblíbenou barvu? Na to pozor, to je dotaz zcela zásadní! Jako starší dámě mi moc nevyhovuje zírat na monitor a proto si všechny své oblíbené povídky musím vytisknout, teprve pak mám ze čtení ten správný požitek. Prozatím jsem tvá díla nacpala do šanonu světle šedého a jemně žlutého. Ano, už jsou to celé dva šanony 🙂 Ale stačí se příležitostně zmínit a jsem ochotna tě prohodit třeba s Michelle, Daniou, Syhrael či Giou 😉
A ještě si neodpustím poznámečku. Mrzí mě, že neuvažuješ o třetí řadě, ráda bych si po čase znovu četla o té roztomilé dvojici, ať už bys jim přisoudila jakýkoli osud. Respektuji sice tvoje rozhodnutí, ale třeba za čas… možná… jednou… K 😉
Vždycky když jsem psala komentář pod díly Daru II, říkala jsem si, jak se na konci rozkecám, co všechno napíšu… ale teď nevím, co říct. Právě si zkouším, jak těžké to mají schizofrenici, a musím říct, jsou to chudáci:D Cítím takový krásný hřejivý pocit u srdce, což je způsobeno právě přečteným dílem… ale zároveň cítím podivné prázdno, když vidím to slůvko 'konec'.
Tenhle díl byl prosycený láskou, ať už to byla ta, co vystupovala z oné tajemné knihy, na kterou Bill přísahal, nebo ta, kterou cítil, když se díval na Toma přes sklo v režii.
Jejich láska v tvých povídkách je neskutečně krásná, přesně sem pasuje slůvko magická a kouzelná:) I přes občasnou žárlivost (která byla neskutečně roztomilá), z jejich vztahu vyzařovalo, že je nic nerozdělí, nic nemůže oslabit jejich lásku. Hrozně moc si přeju, aby se stal zázrak a oni se tak milovali i v reálu… nechci to kvůli sobě, abych si dokázala, že moje ''úchylka'' na twincest není neopodstatněná, to je mi fuk. Přála bych si to kvůli nim, protože oni jsou výjimeční lidé a zaslouží si výjimečnou lásku, bez ohledu na to, jak to soudobá společnost vnímá. Oni dva k sobě patří, to je bez diskuze:)
Když jsem četla tvůj dodatek, zůstala jsem s otevřenou pusou hledět na monitor a v další chvíli jsem vtrhla k ségře do pokoje, vyhrabala jsem její cédéčko a okamžitě zkoumala, jestli je to pravda. Byla tam IDN, v celé své kráse:D Přestože poslední rok a půl čtu velkou většinu rozhovorů, ty podstatné věci, které používáš ty, mi zdá se unikají:) Moje twincestní duše si pustila fantazii na špacír a IDN na cd Zimmer 483 je pro mě velkým důkazem, že jejich láska je skutečná:) Všichni ji mají doma (kdo si koupil originál:D), ale nikdo o tom neví… Všem na očích se to nejlépe skryje:)) Přesně mi to sedí k jejich smyslu pro humor:D Já vím, jsem příliš velký twincestní romantik, ale je to krásné, ne?:D
Hrozně rychle to uteklo, pamatuju si, když jsi mi nechávala to milé pozvání v komentáři, abych se 1.9 dostavila:D Hned jsem začala číst první řadu, abych si ji připomněla a pustila se do druhé:) Nemám ve zvyku číst povídky víckrát, což ale neplatí u těch tvých. Mám v plánu je přečíst tak třikrát čtyřikrát, pak se uvidí:) Sice nevím, kdy to stihnu, ale tohle si ujít nenechám:)) Jsou magické, jednak proto, že tam tu magii skutečně používáš, jednak proto, že tvé psaní samo o sobě je magické:) Já vím, že už jsem to psala, ale musím znova:) Tvůj styl je perfektní a strhující, pokaždé mě to vtáhne přímo do děje. Je to zábavné, napínavé, vzrušující a všechna ostatní přídavná jména, co mě napadnou, jakmile tenhle komentář odešlu… ale ještě předtím si ho zkopíruju, protože znovu bych ho asi nedala dohromady:D Já vím, že víš, jak mám Dar ráda, ale taky vím, že tohle se dobře poslouchá… nebo čte, v tomhle případě:D
Myslím, že můžu naprosto upřímně a čestně říct, že tvoje povídky jsou pro mě na prvním místě ze všech povídek, co existují. Díky tobě pro mě twincest znamená víc, než co by znamenal, kdybys tyhle díla nestvořila:) Máš můj nehynoucí obdiv, a kdybych měla klobouk (nebo Tomovu čepku), neváhala bych a smekla:)
Snažím se to odlehčit, protože to na mě začíná doléhat… uff. Dar končí…
Za chvíli začnu být sentimentální, takže to radši skončím, ačkoliv bych psala ještě tak půl hodiny a pořád bych mohla pokračovat, v okecávání jsem totiž dobrá:D Aspoň že nemám slzy v očích, jako když jsem dočítala Časoprostor II, a při větě "Show must go on" jsem musela pro kapesník:) Dneska to snad rozdýchám:)
Tak, poslední věc. Děkuju, že jsem mohla číst, že jsi to pro nás napsala a že sis dala tolik práce s hledáním informací:) Tohle jsem opomenout nemohla:D Psí plácek si budu pamatovat ještě dlouho:D:D
Moc se těším na další tvá díla, která stvoříš:) Už teď se nemůžu dočkat Časoprostoru, ačkoliv vím, že ještě nějakou dobu budeme čekat… i kdybych dostala další pozvání na 1.9.2010, budu ráda:) Na kvalitní čtení si moc ráda počkám jak dlouho bude potřeba:)
Měj se krásně, přeju ti hodně chuti do psaní, protože ta je potřeba:) Taky hodnou múzu, která ti poskytne dost inspirace a v neposlední řadě dost času, abys měla kdy psát:) A já teď jdu znovu zkoumat to cédéčko;)
Um, tak na začátek…
Vím, že už jsem hrozně dlouho žádný dílek nekomentovala, ale nějak jsem neměla na nic náladu a cvakat písmenka na klávesnici byla aktivita, která mi byla ze všech nejprotivnější, ale každý díl jsem poctivě četla a hltala jsem ho skoro až bez dechu =)
Janul, ty umíš psát naprosto perfektně a až si někdy říkám, jestli to tak vážně není, jestli Bill opravdu nemá zvláštní schopnosti, protože to do sebe tak neskutečně zapadá… =) Opravdu se ti to povedlo a sama víš, že už jsem ti to psala na ajsku – já tuhle povídku prostě miluju!
A tenhle díl? Ani se Billovi nedivím, že se ze začátku bál těch "černooděnců" =D Já sama bych se asi ode dveří nehla, ikdyž je fakt, že on si prošel hodně věcma, takže tohle byl ten poslední krok =)
Ale rozhodně to bylo dokonalé! A pak ten konec? Mám ráda, když si ti dva vyznávají lásku a ještě radši mám jejich sex O=) Ale hrozně moc se mi líbí a tak nějak uvnitř hřeje, když Tom posílá Billovi ty vzkazy, jak ho miluje =) Nevím, ale je to kouzelné!
Tak abych to shrnula =) Děkuju moc za tuhle tvoji povídku! Zbožňovala jsem ji a každý den jsem se těšila, až bude další díl. Bylo to pro mě něco, s čím jsem se vždy skoro na 20 minut zabavila a nemyslela jsem na nic kolem a bylo mi hezky – ikdyž v jistých chvílích mi z toho bylo až smutno =) Takže moc děkuju za tuhle povídku a těším se na další tvé dílo! Myslím, že už napořád zůstanu tvou věrnou fanynkou a čtenářkou! =o*
Dekuju… <3
Ach, teď se za sebe stydím, že jsem nenapsala myslím ani jeden komentář?! teda, sem to ale ostuda.. Ale většinou když chci napsat komentář, tak už mi to ti předemnou seberou z mysli a ja už nemám co napsat.
Ale když už je ten konec, komentář napsat musím! Ani nevíš, jak hrozně moc mě to mrzí, že už je konec! ale myslím, že nic se nemá přehánět a, že konec tehle povidce už nějak patří. Vlastně už se tam skoro všechno vyřešilo. Ikdyž bych byla ráda, kdyby to pokračovalo dál, to je samozdřejmost, ale přemlouvat tě nebudu 🙂 Naopak se budu těšit na tvoje nové povidky! A doufám, že nějaké co nejdřív budou! 🙂
Pamatuji si, když jsem začala číst 1. řadu Daru, je to tak hrozně dávno, že to snad ani není možný! Ze začatku sem ji nečetla, ale pak jsem z nudy přečetla jeden díl a už jsem do toho spadla a Dar si zamilovala tak jak jinou povidku nikdy! Stala se moji neojoblibenější povidkou a taky do teď zůstala!
Bylo mi to hrozně líto, když skončila 1. řada. Ale když jsem zjistila, že chystáš 2. řadu, skakala sem málem radostí do stropu! Kdybych nebyla v tu dobu zrovna v Bulharsku v internetové kavařně, vískala bych radostí!
Tak hrozně rychle to uteklo od doby kdy sem začala číst 2. řadu.. Je to zvláštní, život se mi strašně vleče, ale povidky odchazí a přichází tak hrozně rychle!
Nevím, co ti tu dál psát. Nebudu tě tu vychvalovat a klanět se ti, což bych nejspíš měla, ale myslím, že ty to už od ostatních moc dobře víš jak užasně píšeš a že se každý tady těšil na každý nový díl ať už Daru nebo Časoprostoru.
Ja tě budu už jen prosit. Prosit aby si nepřestala psát a napsala si ještě co nejvíc dalších takovíchto povidek, protože tvoje povidky jaksi už k mému životu patří a strašně špatně bych se mi bez nich přežívalo!
DĚKUJI TI!
Tak, a teď už všichni přede mnou řekli, co jsem chtěla říct, takže ledaže bych kopírovala:D Ale ne, máš zvláštní talent, míchat naprosto nespojitelný témata dohromady a udělat z nich tak přirozenou věc, jako je twincest mezi dvojčaty Kaulitzovými:D Trávíme tady ten půl rok spolu, každé tři dny netrpělivě sedíme před počítačem a čekáme na další díl jako na telenovelu, ale ve skutečnosti mi ten půlrok přijde jako dva dny, zase to tak strašně uteklo a pffff už je konec..už nevím co bych tak řekla, vážně vše bylo řečeno, ale snad víš že máš můj nejhlubší obdiv, to co ty nedokáže málokdo:) Těším se na další tvoji povídku, at už bude jakákoliv:)
Mno a je to tady, ani se tomu nechce věřit..
Byl to nádhernej díl Jani, ta atmosféra na mě z monitoru úplně sama dejchala. Byla sem v tý kulatý místnosti s Billem, snad sem i zažívala všechny ty pocity. Na konci dílu sem se usmívala, líp to snad ani dopadnout nemohlo a v mnoha zmínkách jsi naťukla třetí řadu.
Jenže potom sem si přečetla tvůj vzkaz a teď je mi nějak až moc smutno. Chápu tvoje rozhodnutí, říká se že se má vždycky přestat v nejlepším, ale zároveň (jako všichni tady) ve skrytu duše tajně doufám že za pár měsíců, za rok ti projde hlavou myšlenka na pokračování a bude tak neodbytná, že jí prostě chtě nechtě budeš muset naklapat do počítače..
Jak už někdo psal, ty neděkuj, to my všechny (všichni) děkujeme. Já děkuju za veselé, smutné, žhavé i napínavé chvilky a za každý útěk z reality, který jsem díky Daru prožila.
Děkuju
Ja som sa vždy na čítanie veľmi tešila . Nebola to žiadna povinnosť . Všetko som prečítala , napísala komentík a tešila sa na ďalší diel . Ani som si neuvedomovala moc , čo sa deje . A teraz mi to dochádza . Ako skvelo som sa mala pri každom diely , ako som sa úprimne od srdca smiala , ako som tu pomaly maturovala , čo ti pekného napíšem , ako som si hrozne cenila každú vetu , a všetko to bude končiť … ale ja sa vrátim , a túto poviedku si prečítam . Viem to , viem to tak presne , ako si ty presvedčená , že tretia rada už nebude . Skrátka to viem , že prídem , sadnem a prečítam si toto všetko ešte raz , dva krát , tri krát , štyri krát …. A zase sa nasmejem , a tento svet mi bude pripadať vďaka tebe trošku krajší , lepší a šťastnejší . Neviem ako vyjadriť tú veľkú vďaku , kiež by si mi mohla nahliadnúť do hlavy , a všetko si to tam pozrieť x)
Je mi smutne , vieš ? Pretože za tri dni tu už nebude od teba poviedka .. i keď …Maybe , life is nerd .
Tak zběžně jsem si prošla, co ti tu psali ostatní, protože po dočtení na mě padla taková zvláštní nálada. Tak trochu smutek, že už to všechno skončilo, trochu nostalgie, když jsem si zavzpomínala, čím vším už si tihle dva dárečci prošli, a taky trochu hřejivého pocitu, že se pořád tak neochvějně milují a všechno vlastně dopadlo, jak nejlíp mohlo. V tu chvíli jsem nebyla schopná napsat nic ze svých pocitů, protože by můj komentář asi vyzněl dost nesmyslně… Podívala jsem se proto k ostatním a to jsem dělat neměla. Teď si totiž nevím rady už vůbec. Téměř všechno bylo řečeno…
Nikdo tu asi nemusí připomínat, jak moc povídku Dar miluje. A nejen ji, samozřejmě. Ty v sobě prostě už máš to ohromné kouzlo, které tak krásným způsobem dokážeš předávat dál. Bylo ti předpovězeno, že jednou budeš psát, že se s tebe stane spisovatelka. A vidíš? Splnilo se to. I když tvoje dechberoucí příběhy nevycházejí v knižní podobě, což by si mimochodem opravdu zasloužily a já sama bych se o to zasazovala, jsi pro mě paní Spisovatelka s velkým S… a ať uděláš cokoli, už to tak zůstane :))
Jak koukám, nejsem sama, koho mrzí, že už další řada (řady) nebude. Věř, že to není ze sobeckosti nebo nevděčnosti, ale proto, že tvojí povídku tak moc milujeme a chceme si číst o osudech láskyplně se milujících dvojčat až do skonání světa. Nemysli si, že není vidět, jak sis na psaní Daru dala záležet, kolik času a nervů tě to stálo. Je a moc, i proto tě tak strašně obdivuju. Stíháš toho tolik, už to, co děláš pro blog vyjma psaní, stojí za obrovský potlesk. A tím, že jsi dala světu a hlavně nám, beznadějně závislým twincestním duším, něco tak dokonalého jako svůj úžasný talent pro psaní, jsi se sama nevědomky povýšila až na samotný vrchol :))
Byla tu i zmínka o Časoprostoru. Chtěla bych říct, že se na něj nesmírně moc těším. Vím, že to nebude hned… a bude tu bez tvého vyprávění trochu smutno, ale jak už bylo řečeno, na kvalitu se vyplatí čekat, to tedy ano. A ještě bych ti při té příležitosti chtěla důvěrně sdělit, že pro tebe v souvislosti s Časoprostorem mám malé překvapení. Netuším, jestli se ti to bude tak docela líbit, ale snad ti to udělá alespoň malou radost. Ještě to není kompletní, ale doufám, že už to nebude trvat dlouho a já ti to za nějaký čas, pokud teda seberu odvahu, virtuálně předám :))
Vím, že už teď je ten komentář sám o sobě dlouhej jako tejden, ale nemůžu se ubránit a nenapsat něco k IDN. Když o tom proběhla zmínka v médiích, docela mě to zarazilo a říkala jsem si, že je to určitě zase nějaká zaručená ptákovina. Ale zvědavost mi nedala a umínila jsem si, že to musím zkusit. V té době jsem ale ještě neměla Zimmer doma, věděla jsem, že ho dostanu k narozkám, tak jsem byla odsouzena měsíc počkat :)) Jenomže do tý doby jsem na to úplně zapomněla… a připomněla jsi mi to až teď ty. Hned jsem to běžela zkusit… a měla jsem tak ohromnou radost, když se z reproduktoru ozval Billův sametovej hlas, že jsem málem vzbudila celou rodinku :)) Je v tom nádherná symbolika a skoro začínám věřit, že to doopravdy není jen tak… Stejně nádherná mystika je i okolo toho Billova Freiheit tetování, mistrovsky jsi to do příběhu zapracovala.
No, už doopravdy končím, nebo nakonec délkou komentáře trumfnu kapitolu :)) Přidávám se k dlouhé řadě díků a těším se na další šťastné shledání s tvou povídkou ♥
H. :))
Ach jo … takže opravdu konec. Byla to krásná povídka, napínavá, nádherná, plná lásky a fantazie. Bude mi chybět … Ale všechno jednou končí, takže i my si budeme muset zvyknout na to, že ten konec je tady …
no,nebudu sem psát slohovky,chci jenom říct,že na povídce bylo poznat,že sis s ní dala ohromnou práci a žes ji psala ráda…Vlastně je to poznat na všech tvých povídkách a toho si strašně vážím.Doufám,že s psaním nebudeš končit, protože si jedna z mála autorek,která opravdu kvalitně píše. Už mě stačí jenom věřit, že brzy uvidím článek s nadpisem Časoprostor III. a jméno autora-Janule na konci:-) díky moc za všechny povídky
Já se těšila jak bude trojka…Jak Bill bude učit nějakýcho mladychopuberťaka… Ale neva. Ta povídka je strašně pěkna. Ani nevím proč, ale Rawen mě lehce zaskočil. Je dobré, že Ava seká latinu… Budu nejspíš trapna a budu mit kratkej koment, ale mě fakt uplně došla slovo. Moc pěkné
:o) Tak moji miláčkové, jdu odpovídat na dotazy a děkovat za komenty, vezmu to hezky popořadě 🙂
Joano, děkuju za hezká slova, bylas asi jediná, kdo účel názvu Efka odhalil ještě dřív, než jsem to napsala, za což ti náleží medaile 😀
Ainikki, tvůj potlesk mě nesmírně těší :D, jsem stará ješita, tak si ho představuju a úplně ho slyším… :D. Díky. Jsi skvělá autorka, takže si nemáme co vyčítat, můžem si jen vzájemně lichotit, aby nám bylo dobře. Chvály není nikdy dost 😉
Pro všechny, komu je líto, že nechci psát třetí řadu… byla to hodně těžká povídka, sama jsem si nanosila klacky pod nohy tím, co jsem v ní všechno chtěla zachytit, včetně skutečných událostí, až jsem se o to skoro přerazila 😀 Už se mi nechce dál pátrat a dávat to dohromady se skutečností, přece jen je to hodně práce a v průběhu psaní jsem měla několikrát dojem, že to vůbec nikdo nečte a nikoho to nezajímá, takže byly i nějaký ty splíny a chuť s tím seknout a vykašlat se na to… snažila jsem se tam všechno pokud možno ukončit, aby bylo jasný, jak Billův život bude zhruba pokračovat a jestli se k tomu někdy vrátím, tak to nejspíš bude zázrak. Ale nevylučuju to, možná dojde inspirace a ještě budu ráda, že mám na co navázat. Teď mám před sebou trojku Časoprostoru, ještě nemám ani písmeno, musím si fakt oddechnout na něčem lehčím, takže bude trvat, než ho začnu zveřejňovat, a to mi zabere počítám další půlrok života, ne-li dýl. Pak se uvidí. Tak dál…
Melli, děkuju ti, jsem ráda, že jsem v tobě tou povídkou nechala takovej dojem, asi taky proto, jak dlouho jsi na tu avizovanou scénu s bouřkou čekala, než jsem jí od napsání zveřejnila 😀 Zanechat v někom dojem, to je pro autora vždycky úžasná pocta… :-*
Jito, tobě už jsem vlastně odpověděla, Časoprostor III bude, ale až za delší čas, musím si toho napsat víc dopředu, než to začnu zveřejňovat. Je mi líto, že jsi přestala psát povídky a číst. Zachraňovat někoho, kdo o to nestojí a jen do svých problémů zatahuje další lidi, je ztráta času a energie, začni zase žít sama sebou, určitě ti bude líp.
Ukwákaná Žabičko, nemáš zač, bylo mi ctí. 🙂
Kattys, ty moje upracovaná chuděrko ;-), konečně máš trošku zaslouženého volna, tak si ho užívej plnými doušky, než zase nastane pracovní maraton. Moc děkuju za všechny pochvaly, které se mi od tebe dostaly, být vytištěná v šanonu, to je čest. Nejlíp by mi asi bylo ve světlemodrém nebo světlefialovém šanonu, ale vykašli se na to, šedá i žlutá jsou taky hezký barvy, a ty moje překlepy a chyby z minulých řad povídek, který jsem ještě nestihla zpětně opravit, protože jak jinak než "kovářova kobyla chodí bosa", se v nich určitě cítí dobře 😀
Madisoon, tvůj úžasně dlouhej a krásnej komentář jsem si teď přečetla znovu a celou dobu se culila jako měsíček na hnoji, vždycky mě tvoje slova moc potěší. 🙂 Jsem ráda, že jsi díky Daru získala spoustu nových informací, že tě to bavilo a žes mi to vždycky tak krásně napsala… děkuju a myslím, že se svými povídkami vzájemně těšíme a odměňujeme za tu námahu, kterou občas psaní je. 🙂 IDN jsem si prostě nemohla nechat pro sebe, jsem šťastná, že jsem na to přišla a mohla to předat dál. 🙂
Deni, moc děkuju za hezká slova, i když ti zrovna teď není moc dobře, budu doufat, že tě to přejde a všechno bude zase ok. Jsem šťastná, jsi moje první oficiální "fanynka" 😀
Saro, jsem moc ráda, žes mi napsala komentář, i když až k poslednímu dílu, to vůbec nevadí 🙂 První řada Daru začala vycházet na starém blogu někdy víc než před rokem, čas holt letí jako blázen :-). Psát nepřestanu, to se neboj, i když si nejsem jistá, jestli to třeba za rok bude ještě někdo číst. Poslední dobou mám pocit, že twincestních nadšenců ubývá, ale snad ti skalní zůstanou a budou sem chodit a číst, co dám dohromady. 🙂 Psaní je pro mě život a s tím nehodlám končit 🙂
Darxie, díky moc za všechny komentáře, který jsi mi kdy napsala, každého jsem si vážila a budu si vážit i těch dalších, které mi třeba zase napíšeš :o) Díky za skvělé překlady, budu se těšit na další. 🙂
Hani, Katy, Erio… víš co ti chci už dlouho napsat? 🙂 Díky tomu tvýmu nicku mám pořád pocit, že je vás víc. 😀 Je to divný, ale já tě vidím jako trojici 😀 Takže všem vám třem moc děkuju za uznání, za krásný komentáře, který jste mi psaly všechny spolu jedněma společnýma prstíčkama a budu se těšit na další 😀 😉
Dzesi3, tvoje úžasne vtipné komentáre ma vždy dostali a smiala som sa pri ich čítaní nahlas. Máš skvelý postreh, ľúbim tvoju slovenčinu a tvoje reakcie na moje nezvyčajné české slová. :o) Ďakujem za všetky, boli pre mňa vždy úžasným osviežením. :-*
Helushko, moje milá spolupracovnice a kamarádko, děkuju za všechny tvoje krásný lichotky, kterýma mě neustále zahrnuješ, o to víc si jich vážím, když vím, jak krásně sama píšeš a maluješ. Těším se na tvé virtuální překvapení, týkající se Časoprostoru, že by ježíšek ještě jednou přišel? 🙂 Moc ti děkuju, že mě stavíš na vrchol, ale budu si dávat velkej pozor, aby se mi samou pýchou a závratí nezatočila šiška a abych se neskutálela dolů… jde to daleko líp, než nahoru. 🙂 Budu se snažit psát pořád tak, aby tě dál bavilo to číst a psát mi k tomu tak krásný dlouhý komentáře, díky za ně :-*
Ilonko, děkuju za všechny komentáře a taky za to, že se ti bude po mý povídce stýskat, je to úžasnej pocit. 🙂
deji, děkuju za chválu, moc si jí vážím a doufám, že splním tvá očekávání a budu psát dál, že novej rok bude dostatečně inspirativní a nedojdou mi nápady… už teď se trošku obávám, že po těch padesáti "sexíkách", co jsem zhruba napsala do všech svých povídek, nebudu vědět kudy kam… tak snad mě sexy múza líbne na čelíčko, až to zase přijde. :o) A kdyby nelíbla, snad mi odpustíte, že se někdy budu opakovat 🙂
Adusko, díky, i krátký komentář potěší, hlavní je, když je upřímný a od tebe i spolehlivě pravidelný :o)
Tak… snad jsem odpověděla na všechno a všem, co jste mi napsali, byla to celkem fuška, jsou toho skoro dvě strany ve wordu, takže to budu muset asi picnout na dva díly, ale nevadí… jsem moc ráda, že jste to četli, že se vám to všem líbilo a napsali jste mi tolik krásných slov. Budu se dál snažit psát tak jak píšu, vylepšovat, co půjde a snad vám tím dělat radost. Mám vás všechny moc ráda. :-***** J. :o)
Tak. Poslední 40. díl Daru je tady. Rychle koukám, kolikátého dnes máme, abych věděla, jak moc opožděně reaguju, ale jo, dva dny zpoždění ujdou 🙂 Vím, Jani, jak máš ráda ve všem pořádek a systém, ale nebylo to to jediné, proč chci svůj komentář přidat. Prostě ta povídka si to zaslouží. Tečka. Přemýšlela jsem, co v tuhle chvíli trefného poznamenat, ale asi zůstanu u toho, co jsem ti už říkala, když jsem to četla poprvé.
Nádhera, Jani, fakt nádhera. Ten poslední díl byl naprosto bezchybný. Vyzařovalo z něj tolik lásky, něhy, lidské blízkosti a pochopení, prostě všechno to, čeho se nám běžně nedostává. Jsem naměkko a nevím, jestli za to můžou ty Vánoce nebo tvoje kouzelná slovíčka, v každém případě mě to zasáhlo.
Dar byl pro mě vždycky ta „druhá“ povídka, protože časoprostorového Toma (vidíš, jak moc mě poznamenal, že je pro mě symbolem celé povídky?) asi nic nepřekoná, ale těmihle posledními díly jsi znovu dokázala, že opravdu jsi skvělá, velmi talentovaná autorka. Obdivuju, jak jsi si dala práci a navázala jejich skutečné příběhy na tvůj příběh. Neměla bych na trpělivost a tebe za to fakt obdivuju.
Strašně se mi líbil ten obřad. Četla jsem to úplně se zatajeným dechem, bylo to moc napínavě napsané. Překvapilo mě, že si Bill sundal před nimi kápi, říkala jsem si, že když jsou tak utajení, že docela riskuje, že ho někdo pozná, ale když se pak odhalili všichni, pochopila jsem, že to bylo jen dočasné. Taky jsem čekala, že tam někde vyjukne Tom, ale ono to fakt nešlo, aby tam byl, bez schopností, jen proto, že se Billímu stýská.
Bylo to fakt naprosto skvělé!! Lepší konec jsi vymyslet nemohla…
Poslední díly jsem komentovat nestíhala. Snažila jsem se ti napsat svůj názor alespoň mezi námi, i když vím, že pár restů mi tam zbylo, ale víš, jak moc jsem celý podzim zápasila s časem. Teď Dar skončil. Co říct na úplný závěr? Byla to výborná povídka, prostě povídka od Janule… ta ani jiná být nemůže. 🙂
Tvá M.
Těším se na další
no páni:-O tak tohle znamená Billovo tetování:-). Ale co my víme, třeba má Bill vážně najké schopnosti:-).
Jak si psala to s IDN na tom CDčku. To budu muset zkusit, protože je to vážně zvláštní:-). Oni jsou prostě strašně zajímavý a vymysleli si to dobře:-).
Povídka byla samozřejmě úžasná a mrzí mě, že nebude další řada, ale přece jenom, ať už Bill ty svoje schopnosti předá tomu svýmu svěřenci, kterej, ale nesmí být lepší než Bill:D. Bill je přece šikula šikovnej:D.
Budu se těšit na další tvoje povídky, který si vždycky ráda přečtu, protože jsou všechny úžasný:-).
Děkuju za tuhle povídku, byla vážně kouzelná
toto je asi naj naj najlepsie poviedka aku som citala 🙂 fakt 🙂 mas talent …. a bola by som velmi rada keby si napisala aj tretiu radu 🙂
Oh, přečteno… Jsem spokojená! Naprosto dokonalé Jani! ♥
"Tak jez," pobízel Toma, aby ho už mohl zatáhnout do koupelny. Nemohl se dočkat, až si svého milence osobně umyje a podrobí jeho tělo další z milostných zkoušek, kterých na něj chystal ještě tisíce… doufal, že spolu budou navždycky… dokud tady budou smět být.
Bezprostředně nejlepší věta z tohodle, bohužel, posledního dílu. Ale nádherný! Jani, fakt… Sice jak tak koukám, jsou tu kilometry dlouhý komentáře, to teď psát nebudu, ale pár slov snad taky vystihne to, jak moc se mi to líbílo…
Sice mě občas nebavily pasáže s tou Niky, já fakt nemám ráda holky v povídkách ^^ Ale k týhle řadě to prostě patřilo a nakonec jsem to všechno ZNOVU četla i s těma pasážema, kde jde o Niky. Naštvalo mě to, jak jí Bill políbil, ale stejně… =o/ Je JENOM Tomův a líbilo se mi, jak Tom žárlil…^^ Dobře… už mlčím o tom…
Takže Jani, vážně se ti to povedlo a těším se na Tvoje další výtvory, který podstí b.cz o TWC!^^
tak.. dočteno… 🙂
Janule.. ta povídka byla skvělá !! nemělo to chybu.. je úžasný, jak jsi dokázala skloubit normální a "tajný" život dvojčat.. je to všechno promyšlený do detailů a dotáhnutý do konce.. moc se ti to povedlo.. skvělá práce
Krásně napsané.Člověk by věříl že by to mohla být pravda.
Pri čítaní poslednej kapitoly som si predstavila aké by to bolo keby si napísala aj trojku, ale Ty si hneď na konci tieto moje nádeje zrušila 🙂 čo už, škoda. Bola to nádherná reportáž z ich života a čítala som ju ako keby som bola nejaký tajný neviditeľný pozorovateľ ich nádherného vzťahu. Píšeš ich tak krásne vrúcne s nehou, že mi je pri čítaní tak zvláštne krásne. Ty dokonca aj napínavú vec ako ohrozený život uneseného dievčaťa zabalíš tak, aby som až tak netrpela (bolo by to ale samozrejme iné, keby si ohrozovala dvojičky :D)
Táto poviedka bola ako pohladenie, napriek napätiu. Je v nej toľko lásky, teraz ani nemám na mysli tú mileneckú, ale všeobecne – všetky vzťahy počnúc Meg, rodičmi a členmi skupiny, Davida, ktorý sa o nich krásne staral a nechal sa oblbovať lebo ich má v podstate rád a nie len kvôli prachom a samozrejme Bill a Tom a ich vzťah. Neopísateľne krásny a v Tvojom podaní úplne dokonale nádherný.
K tomu všetkému ešte zaujímavá téma duchovna a sveta energií a všetky tie veci okolo toho sú neskutočne zaujímavé. Rada by som ich spoznala aj bližšie, ale žiaľ nemám taký dar, tak Ti ďakujem za to, že si ich popísala tak krásne jednoducho, že som ich pochopila aj ja. Lebo keď o nich čítam články sú až príliš zložité, od Teba to bolo krásne konkrétne. Videla som Ťa v postave Meg 🙂 keď si to tak skvele vysvetľovala.
Ďakujem za všetky krásne chvíľky s touto krásnou poviedkou toto je ďalší poklad, ku ktorému sa určite budem vracať 🙂 A teraz sa pustím do ďalšej 🙂
[24]: Ty mi tak šíleně lichotíš, Zuzko, to je hrůza to číst 😀 Jeden by se skoro červenal. 😀 Samozřejmě moc děkuju za krásný komentáře, jako vždycky, baví mě sledovat, co očekáváš od pokračování, a pak nakonec tu spokojenost. 🙂
Asi jsme z podobného těsta, moje povídky jsou zatím všechny ve stejném duchu, co se týče dvojčat. Oni dva proti světu, ale spolu, nerozlučně, nikdy ne proti sobě. Asi bych ani neuměla psát povídku, kde by se oni dva neměli rádi, hádali se, jeden druhého by mučil, to prostě nejde. Sice jsem už díky tomu předvídatelný autor, ale doufám, že ty nástrahy světa kolem nich to bohatě vynahrazují. 🙂
Meg je i pro mě milá postava, vždycky se snažím zapojit do příběhu starší generaci, ať už vláznivýho dědu Schulze nebo Meg, protože těch mladých kolem je vždycky dost. Zrovna tak holky všeho druhu a stáří, protože život jich je plný, nikdy nebude sterilní. 🙂 Niky jsem tady sice potrápila, ale myslím, že za to dostala daleko víc, než vůbec doufala… no která holka by nevylítla z kůže štěstím, že ji líbal Bill? 😀 Myslím teda fanynka 😀
Tak jo… jdi na tu poslední, nejkratší, ta ti dlouho nezabere. Doufám, že se ti bude líbit, je to trochu cvoklá sci-fi. 😀 Pa J. :o)
[25]: milujem na Tvojich poviedkach práve to, že zbytočne nemučíš dvojičky a tým ani mňa 😀 Páči sa mi na tom, že som u Teba akoby duševne v bezpečí (to je kravina 😀 ale snáď to chápeš čo som tým myslela) A máš pravdu, Niky za svoje utrpenie dostala ten najkrajší možný darček, dokonca si sa nad ňou zmilovala a tá veľká láska k Billovi ju prešla a zostala tá bezpečnejšia a aj nebolestivá 🙂 ja milujem Tvoje poviedky vážne.
Wow, nemůžu uvěřit, že už je konec povídky! Strávila jsem s ní od první řady tak týden? Dva? Popravdě nemám vůbec ponbětí, ale byla jsem do povídky tak začtená, že jsem se ní vracela vždycky, když jsem měla byť jen chvilku času. Tak nějak je mi líto, že už je konec, že už si nepřečtu žádné další pokroky Billa, že si nepřečtu jak je skvělý učitel a jak jednou bude vést tajný spolek. Taky je škoda, že si už nepřečtu o neutichající lásce mezi dvojčaty, kdy se jenom podporují, nejsou na sebe oškliví a opravdu se milují. Ale co, každá povídka jednou končí a tahle skončila nejlíp, jak mohla! 🙂
Jak už jsem psala, tak tajemno mám strašně ráda. Vždycky si s nadšením o tom něco čtu, vyhledávám informace a proto, když jsem si vzpoměla, že je tu vlastně tahle povídka, tak jsem se do ní s radostí pustila a ani trošinku mě nezklamala. Právě naopak! Spíš jsem byla mile překvapená, jak skvěle jsi všechno popisovala!
Opravdu Ti mockrát za tuhle povídku děkuji, jsem ráda, že jsi si mohla přečíst takový skvost!♥♥♥
Díky moc, Mischulko, byla to zábava, číst tvoje komentáře, a dokonce jsem se občas i začetla do vlastní povídky, abych si to celý osvěžila, už je to let, co jsem jí psala. 🙂
Těší mě, že se ti líbila, není nic lepšího pro autora, než skvělej komentátor. Díky, díky J. :o)
Tleskám ve stoje! Zajímavý téma a nejvíc se mi líbilo, jak jsi to zasadila do skutečnosti. 🙂 Opravdu smekám klobouk, protože jsi dobrá. 🙂
Zeptám se, píšeš teď aktuálně něco? Už jsem přečetla všechny tvoje povídky… Ráda bych si někdy přečetla něco dalšího od tebe. 🙂
[29]: Díky moc, Ev 🙂 jsem ráda,že se ti to líbilo. Momentálně nepíšu, poslední byl Genesis, a nejspíš na nějakou dobu ještě zůstane, netuším, jestli se k psaní vrátím, ale cítím se tak nějak opotřebovaná a bez nápadu. J. :o)
Škoda, ale budu držet palce, třeba nějaký nápad přijde. 🙂
Janulka je nádherné že ti univerzum dalo Dar písať prekrásne poviedky a Dar povedať niečo zo sveta energii nám ktorí o tom nič nevieme.
Veľmi ma tento svet priťahuje,ale neviem s energiami pracovať ale vďaka za veľa zaujímavých viet ako tento svet funguje ako máme osud napísaný a ako si ho môžeme tvoriť sami….
Teším sa na tvoje ďalšie poviedky…
Prostě nádhera, co dodat… 😀
Preberala som stare veci od tokio hotel ako som sa stahovala od rodicov a nasla som tuto poviedku ,kedze moja mamina si to este zopar rokov dozadu davala cele dve serie vytlacit ( neznasa cumet do pc) . tak ma napadlo , ze si ju vezmem do bytu ze len tak pozrem o com to je. Zacala som prvou kapitolou a za tyzden ( musela som sa aj vybalovat 😀 ) som klofla cele dve serie. Neuveritelne uuuuuuzasna poviedka , uz viem preco mama tolko do mna hustila precitaj si to 🙂 niekedy som sa nevedela odtrhnut od toho, oci ma stipali ale ja stale dalsiu a dalsiu kapitolku…. Ked to mam zhodnotit tak u mna jednoznacne druha seria vedie , ale obe boli dokonale. Priznavam sa , ze hned ako som docitala posledne riadky s tvojim zaverecnym prihovorom , asi 6x po sebe som pocuvala in die nacht a myslela na to ako moc krasne to bolo a hlacbe ake by to bolo keby to bola skutocnost. Nebudem klamat, aj mi do oci trochu vtrhli slzicky 🙂 (hormony :D) fakt velmi krasne dakujem za fantasticky citatelny zazitok a strasne budem dufat , ze este si niekedy nieco nove precitam z tvojej dielne 🙂 vseobecne ma twc th atd trochu opustilo kedze mam kopu problemov a pravdupovediac vyrastla som z tej euforie , aj ked urcite su stale moja srdcovka a niekto kto mi vzdy urobi naladu, ale teraz po precitani tvojej poviedky mam chut precitat vsetky poviedky , pozret vsetky obrazky napisat dalsich desat…. Aj ked na to by som asi nespala rok 😀 ale nie fakt este raz dakujem hrozne som si ju uzila 🙂 ps. Na papieri sa fakt cita lepsie 😉 ( ospravedlnujem sa za diakritiku ale pisem z telefonu ) .
[34]: Jej, Dianko, tys mě potěšila takhle v novém roce večer. 🙂 Usmívám se, vzpomínám na dobu, kdy jsem ty povídky psala, jak krásné to tenkrát bylo, jak nadšená jsem z nich byla, a jak mě to bavilo psát. Mám radost, že to ještě někomu udělalo radost, že se ti to líbilo, protože tahle povídka mi dala asi nejvíc práce, co se týče obstarávání podkladů. Dodnes mám někde uloženou mapku a stránky toho městečka, kde se všechno z druhé řady odehrávalo 🙂 Kdysi jsme si s Joanou slibovaly, že si tam uděláme výlet 😀 Nikdy se to neuskutečnilo, ale možné je všechno, třeba se tam ještě někdy podívám 🙂 Díky moc, Dianko, a pozdravuj mamku, překvapuje mě, že se to líbilo i jí, ačkoliv je – zvlášť ve druhé řadě – tolik gay sexu. 🙂 Tehdy jsem si myslela, že správná twincestní povídka musí mít sex minimálně v každém třetím díle 😀 😀
Momentálně nic nepíšu, poslední povídku jsem dokončila letos v květnu, a zatím mě nic nového nenapadá, tak uvidíme, jestli někdy ještě múza přijde. Ještě jednou díky za krásný komentář, potěšila jsi mě. Pa J. :o)
PS: kdyby se ti někdy chtělo udělat zase nějakou pěknou něžnou montáž, nebudu se zlobit 😉 Už je strašně málo autorek, které dělají kvalitní věci.