autor: Ainikki
Tom
S nadějí, že už snad konečně tahle noční můra v podobě dvou kudlanek nábožných skončí, jsem nastoupil do letadla a zavrtal jsem se do sedačky. Dříve, než letuška začala rozdávat jakékoli pokyny k letu, jsem se přikurtoval bezpečnostním pásem a litoval jsem, že jsem nespolykal kupu prášků na spaní, abych celý let pokud možno zaspal a nemusel tak vnímat ten úzkostný pocit, který jsem míval vždycky, když se letadlo odlepilo od země a ocitlo se kilometry nad pevninou. Statistika hlásající něco o tom, že létání je nejbezpečnější dopravou, mi byla naprosto ukradená. Já tenhle způsob cestování prostě nesnášel. Kdykoli se rozhučely motory, začal jsem si zcela živě představovat, jak se letadlo s mojí maličkostí na palubě řítí k zemi a já se těch nekonečně dlouhých minut, které dělí ten vzdušný vehikl od srážky se zemí, případně nějakou vodní hladinou, modlím, abych umřel dřív, než k tomu dojde. Jsem paranoidní. Nedivím se, že mě jímá hrůza už jen při pohledu na pouhé letiště, když si můj mozek vymýšlí tak neuvěřitelně děsivě živé katastrofické scénáře. Měl bych se snažit myslet na něco jiného. Cožpak to ale šlo? Všechno na mě dolehlo o to víc, když se v uličce objevila slečna ve slušivé modré uniformě a začala všem cestujícím s naučeným úsměvem na rtech ukazovat všechny nouzové východy, neopomněla osvětlit správné používání kyslíkových masek nebo případné záchranné vesty, ukrývající se pod každou sedačkou. Zavrtal jsem se ještě hlouběji do polstrovaného křesla, potlačil jsem v sobě panické zaskučení a narval jsem si do uší sluchátka od iPodu.
„Klid, bude to v pořádku.“ Zašeptal vedle mě Bill dříve, než jsem si stačil pustit hudbu a povzbudivě mi stiskl ruku, kterou ale k mé nespokojenosti ihned zase pustil. Přesto mě to příjemně zahřálo u srdce. Věděl jsem, že létání prožívá podobně jako já, tudíž mi bylo jasné, že těch pár odvahu dodávajících slov a milé pousmání, ho stálo hodně přemáhání. Navíc jsme spolu ještě od toho incidentu v jeho pokoji nijak zvlášť nezačali mluvit, proto bych spíše čekal, že mě bude ignorovat a nechá mě v mé fobii pěkně vykoupat.
„Dík… já vím, že jo… stejně bych byl ale radši, kdybychom už přistávali, než vzlétali.“
„Neboj, uteče to. Tumáš…“ Vtiskl mi do ruky sáček s gumovými medvídky a sám si rozbalil svůj. Letadlo se mezitím odlepilo od ranveje a pomalu stoupalo do požadované letové výšky. „Hele, já ti ty bonbony nedal k tomu, aby si na ně blbě zíral. Žvejkej to. Na chvíli se tím zabavíš.“
„Dělá se mi špatně.“ Kuňknul jsem a hodil na něj útrpný pohled. Bill se starostlivě zakabonil.
„Jak moc? Budeš zvracet?“ Otázal se a prohlížel si můj pomalu zelenající obličej.
„To asi ne… nic jsem dneska nejedl… ale motá se mi hlava a houpe se mi žaludek.“ Přiblížil jsem mu trochu detailněji svůj zbídačený stav.
„Tak… tak zkus usnout. Zapni si tu hudbu, relaxuj a představuj si, že jedeš třeba v autě. A tohle,“ zanořil se do své kabelky a vytáhl z ní malou láhev s vodou a nějaké plato prášků, „tohle spolkni. Je to na uklidnění. Já si jeden vzal, než jsme nastoupili do letadla, a cítím se docela v pohodě.“ Vymáčkl mi do dlaně jednu pilulku a já si ji poslušně vložil do úst a zapil nabízenou vodou. Byla teplá a zvětralá. Kdoví, jak dlouho se Billovi na dně té jeho tašky válela, ale na to, aby letušky začaly rozvážet občerstvení, bylo ještě brzy. Vděčně jsem se na něj usmál, podal mu zpět jeho pití a podle jeho dalších instrukcí jsem si do uší pustil muziku, zvrátil hlavu do opěrky a stiskl jsem k sobě víčka.
Netuším jestli to bylo působením onoho léku, a nebo jsem byl jen jednoduše unavený, ale netrvalo dlouho a já skutečně usnul. Probral jsem se až za pár hodin. Z příjemného bezvědomí mě vytrhli kluci, kteří přes uličku pošťuchovali Billa a všichni tři se smáli jako pominutí. Nevěděl jsem, o co jde a vlastně mi to bylo dočista ukradené. Já měl v tu chvíli chuť vyhodit je všechny tři bez padáku jedním z oněch východů, na které nás tak přeochotně před vzlétnutím upozorňovaly ty barbínky v modrých hadrech. Kdyby se tu neřehtali jako stádo pakoňů, mohl jsem se probudit skutečně až by letadlo bezpečně dosedlo na přistávací plochu letiště v Německu.
„Už jsi vzhůru… jak ti je?“ Zajímal se hned můj ctěný bratr, jen co si všiml, že jsem se vedle něj začal vrtět a šustit s pytlíkem gumových medvídků. Žaludek se totiž umoudřil a já na ně dostal nehoráznou chuť.
„Líp.“ Procedil jsem skrz zuby a narval si celou hrst té želatinové dobroty do pusy.
„Fajn, tak se, prosím tě, hlavně neudav.“ Doporučil mi a dál si mě nevšímal. Otočil se zpět na kluky a pokračovali zřejmě ve svém předchozím hovoru. Nesnažil jsem se pochytit, čeho se to týkalo. Měl jsem plnou hlavu úplně jiných věcí. Přetrvávala ve mně jakási drobná ublíženost, kterou jsem si sice byl schopen rozumově vyvrátit jako něco, co není naprosto opodstatněné a na co vlastně ani nemám právo, přesto jsem se jí nemohl zbavit. Vadilo mi, že mě od sebe odehnal, když jsem měl být já ten, ke komu si přijde pro útěchu. A navíc mě ještě dorazila informace o tom, že se s ní v přátelském duchu byl rozloučit, s čímž se ani nesvěřil mně, ale klukům, kteří se přirozeně začali pár dní před koncem tour pídit po tom, kam se ztratila jeho tmavovlasá kráska. Prý nechtěli vztah na dálku, přátelsky to tedy ukončili, ale zůstali v kontaktu. Nakonec ještě dodal, jak doufá, že se někdy znovu uvidí. Bylo mi z toho zle. Navíc jsem neměl vůbec potuchy o tom, jestli to co říkal, byla pravda, a nebo se mi jen snažil ublížit, protože si byl moc dobře vědom toho, že na druhém konci stolu, kde jsem seděl já, všechno uslyším i kdybych nechtěl. Nepůsobil ale jako někdo, kdo by si vymýšlel báchorky. A já na něm vlastně vždycky poznal, když se snažil lhát, ostatně jako on na mně. To znamená, že pravdou bylo minimálně to, že se ještě jednou potom sešli a ať už si řekli cokoli, byli spolu… sami.
K tomu všemu se ještě nabalovalo mínění o nás dvou. Přebíral jsem ze všech stran svoje touhy po něm, lásku, která se objevila, a já stále neměl jasno v tom, jak s tím hodlám naložit. Prvotní rozhodnutí bylo, že ho chci jen pro sebe, chci s ním být a milovat ho na plno bez toho, aniž bychom hledali kohokoli dalšího… jen my dva… jako pár. Jenže pak jsem si uvědomil, že všechno není tak jednoduché, jak se mi zdálo. Připadalo mi, že se nelze jen tak po hlavě vrhnout do vztahu. Ač jsem po něm sebevíc toužil, začaly se tu vynořovat také myšlenky na reálnou budoucnost, která by bezesporu musela přijít. Spolu s láskou nám byly do cesty navíc připsány problémy, kterým bychom se nejspíš nevyhnuli. Byl jsem si jist, že jedině já jsem ten pravý, který dokáže Billovi poskytnout vše, po čem prahne a co potřebuje pro spokojený život. Jedině já jsem se v něm dokázal orientovat. Zároveň tu byly i chmury a obavy z reakce okolí a naprostá nutnost tajnůstkaření, které by bylo nezbytné. Unesl bych vůbec takovéhle břímě? A mám právo jím obtěžkat i Billa? Měl jsem chuť to předem vzdát. Stála přede mnou bitva, o jejímž šťastném konci jsem nemálo pochyboval, přičtu-li k tomu všemu navíc ještě fakt, že vlastně nevím, jestli on podobné city chová ke mně… Miluje mě, nebo jsem pro něj jen bratr, se kterým si vyplnil pár chvil své samoty? A pokud ne, dokážu v něm lásku probudit? Nesnášel jsem sám sebe za to, že nejsem schopen se rozhodnout a začít podle toho jednat. A možná jsem se jen zbaběle děsil odmítnutí. Kdybych měl jen střípek jistoty, že mu nejsem lhostejný jako případný partner, rval bych se o náš společný život jako lvice bránící svá mláďata i za cenu, že padne ona sama. Já ale nevěděl… měl jsem strach…
Bill
Uf. V duchu jsem si úlevou vydechl a otřel jsem si orosené dlaně do riflí. Let byl konečně za námi. To vzdušné monstrum ještě pomalu rolovalo na určené místo, kde nás mínilo vyvrhnout ze svých útrob na čerstvý vzduch a já se mezitím jal oblékat si mikinu a bundu, a při tom jsem do své tašky házel zpět pár drobností, které jsem během cesty vykramařil ven. Před tím, než jsem se zvedl ze sedačky, jsem se nahnul přes Toma, abych se okýnkem mrknul, jak se venku tváří počasí. Nebylo to nic moc. Poslední podzimní měsíc se pomalu chýlil ke konci a dával to nepříjemně znát. Drobně mžilo a personál letiště se choulil pod nápory sychravého větru do teplých bund. Brrr. Oklepal jsem se už jen z toho pohledu. Vůbec se mi tam nechtělo. Už abychom seděli v teple auta, které nás odveze domů.
Teprve nyní jsem si všiml Toma, který labilně žmoulal a cupoval prázdný sáček od bonbónů a nejspíš vůbec nepostřehl, že už jsme přistáli. Byl do sebe podivně zahloubaný. Mého tichého oslovení si nevšiml. Zareagoval, až když jsem do něj na podruhé trochu vehementněji drknul loktem.
„Au, co blbneš!?“ Vyčítavě si mě změřil a mnul si postižené místo na své paži.
„Vystupujem. A netvař se tak, jako by ti ta ruka měla upadnout. Sem se tě skoro ani nedotknul.“
„Jo, to si povíme, až mi to místo zmodrá.“ Zahudral a začal se také sbírat ze sedačky.
Protiva. Nemínil jsem se s ním ale už dál dohadovat. Zvrtlo by se to v mnohem nepříjemnější výměnu názorů, a o to jsem nestál. Těšil jsem se domů a nehodlal jsem si to nechat kazit. Jen jsem pokrčil rameny a zakoulel očima. Nechat ho raději být. To se mi v poslední době docela vyplatilo. Sice se tím nic neřešilo, ale pro mě to bylo momentálně přijatelnější než hádky. Stejně jsem si zatím vůbec nebyl schopen ujasnit, jak bych se měl k tomu jeho teatrálnímu výstupu postavit. Nasral mě tím. A to i přesto, že jsem pro jeho jednání dokázal najít jakési ospravedlnění. Přesto tu zůstávalo zklamání z toho, že se nezachoval jinak. Bylo tolik možných způsobů, jak mě na to, co se tam dělo upozornit. On si ale musel vybrat hysterickou scénu a výčitky. Tak rád bych se mu stulil do náruče a nechal se ukolébat konejšivými slovy o tom, že všechno bude zase v pořádku. Už žádné falešné city, kterými by se mě někdo snažil oklamat. Ano, sice jsem působil, že to se mnou nijak zvlášť neotřáslo, ale tak úplně pravda to nebyla. Nechoval jsem k Leticii sice zášť, ale hodně mě to mrzelo. A co mi bránilo hledat útočiště u Toma? Vlastně ani nevím. Možná hrdost a potřeba být na něj uražený. Chtěl jsem mu tak dát nejspíš najevo, jak moc šlápnul vedle. Rozhodně jsem ale nemínil být ten, kdo udělá onen první krok ke smíru.
„Tak lez.“ Šťouchnul pro změnu do mě Tom, když jsem se zasekl v uličce a bránil jsem tak ostatním, aby mohli vystupovat. Probral jsem se a pokračoval dál. Venku bylo snad ještě hůř, než jak se to tvářilo za okýnkem letadla. Opřel se do mě studený vítr a mně se automaticky rozdrkotaly zuby. Přitáhl jsem si límeček své titěrné bundičky blíže ke krku a svižným krokem jsem překonal vzdálenost, která mě dělila od tepla letištní haly.
„Do pytle, to je kosa.“ Lamentoval Georg a hrnul se kolem mě dovnitř.
„Čum na cestu.“ Křiknul jsem k jeho vzdalujícím se zádům. Málem mě porazil, když mě s tou svojí poněkud robustnější tělesnou schránkou míjel. Jen se ohlédl přes rameno a hodil na mě omluvný pohled. Nechal jsem to plavat a zapadl jsem za prosklené dveře haly. Zbývalo ještě počkat, až se tu posbírají všechna naše zavazadla a mohlo se vyrazit směr sladký domov. A to doslova. Žádný prázdný byt v Hamburku nebo další nevlídný hotelový pokoj. Měli jsme pár týdnů volna, takže se jelo za mámou a Gordonem. Nemohl jsem se dočkat. Příjemný klid a pohodička, opečovávající rodiče a hlavně žádná práce a stres. Co víc si jenom přát. Vlastně o něčem bych věděl. Ta dredatá chobotnička, co seděla vedle mě, by se mohla začít tvářit trochu přívětivěji, ale já jsem pevně věřil, že teď bude spousta prostoru pro to, aby se mezi námi vyjasnilo.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Hm,dredatá chobotnička…..Kdy už ho konečně začneš milovat,ty telátko?!
Jo to by už mohl xDDD
dredatá chobotnička…to je roztomilý 🙂
užasná povídka 🙂
No tak sláva, že jsou kluci zase zpátky v Německu, to je vždycky lepší. Doma je doma, matčina milující náruč dokáže zázraky. 🙂 Tom je chudák zklamanej, že se mu Bill nevrhl do náruče a spíš je na něj protivnej, ale holt si to podělal sám, neměl na něj bejt hnusnej, když potřeboval útěchu. Ale snad se to teď urovná, když budou doma. 🙂 Billův postoj je celkem pochopitelnej, i když už by si mohl připustit, že ho vlastně Tom zachránil před tím, že by si Leti dotáhl do Evropy a pokračovalo by to, dokud by nedosáhly ty dvě svého cíle. Leti by určitě Arianě v tomhle podlehla a dělala by všechno proto, aby to dotáhla do konce. Jsem na ně zvědavá, jak se s tím teď srovnaj, mohli by se aspoň zase začít spolu bavit. Billova péče o Toma jasně ukazuje, že už by rád všechno urovnal, ale chce to čas, no… jsem ráda, že to nebylo tak jednoduchý a ti dva si nepadli hned do náruče.. takhle budu moct tuhle úžasnou povídku číst snad ještě hodně dlouhou… 🙂 Pa J :o)
To je roztomile smutny, ach jo, kdy uz to ten Bill zacne vnimat jinak? Pako jedno roztomily, blazinek
Som rada, že aj keď hrá Bill urazeného správa sa k Tomovi krásne starostlivo. Už sa teším na zmierenie a možno už konečne aj na to, kedy sa Billimu rozsvieti v tej krásnej hlavičke. Túto poviedku zbožňujem, je úplne krásna.