Need your voice 16.

autor: B-kay

Bill stál jako přikovaný a neodvážil se ani zhluboka nadechnout. To, co mu teď Tom říkal, bylo úplným protikladem toho, co včera udělal. Tak moc mu ublížil… Bylo by snadné odpustit a jít dál, jenomže cesta, kterou se jejich životy budou ubírat, byla více než nejistá, pokrytá lehkou mlhou, přes kterou nemohli vidět. Nevěděli, co je čeká, netušili, jak se jejich vztah změní, nebo zdali se něco vůbec změní. Tyhle tři roky byly pro oba hodně těžkou zkouškou, která je však k sobě nevědomky poutala víc a víc. A čím více se tomu snažili zabránit, tím méně se jim to dařilo.

„Proč to děláš?“ vydechl Bill lehce plačtivým tónem a roztřeseně odvrátil tvář, čímž zabránil Tomovým prstům k dalším dotekům. „Vždy, když mi hrozně ublížíš, přijdeš a snažíš se mi namluvit řeči o tom, jak moc mě potřebuješ. Já to ale slyšel. Slyšel jsem to už několikrát, ale nikdy to nebylo upřímné. Když sis doteď myslel, že jsem stejnej jako všechny ty holky, a že na mě hezkým slovem zapůsobíš, tak ses spletl! Já se před tebou ponižovat nebudu ! Včerejší noc byla tou poslední, kdy jsem tě o něco prosil!“ rychle sklonil tvář a zhluboka se nadechl. Už nesnesl Tomův bolestný pohled a zmatený výraz malého dítěte, které právě ztratilo všechno, co kdy mělo. „T-tome, podívej, mezi náma to byla jedna veliká chyba! Jsem tvůj bratr a tak to i zůstane. Prostě na to zapomenem a všechno bude jako dřív,“ hlas se mu třásl a z očí mu stékaly horké slzy zoufalství…

Nešlo to. Moc dobře věděl, že na to nedokáže zapomenout, protože společné noci s Tomem byly tím jediným, kdy mu projevil alespoň nějakou náklonnost. I když se choval sobecky a myslel jenom na sebe, držel jej v náručí a dotýkal se jej. Byl u něj a to bylo pro Billa to nejkrásnější na světě. Jenomže ve skutečném životě něco mezi nima nebylo správné. Něco, jakoby je od sebe pořád dělilo a bránilo jim v normálním vztahu dvou bratrů…

„Bille, nech si to vysvětlit. Já jsem se toho prostě polekal. Měl jsem strach, přišlo to strašně rychle a já-“ Bill k němu vzhlédl doširoka rozevřenýma očima a nevěřícně si odfrkl.

„Ty, co? Zase jenom ty! Myslíš pořád jenom na sebe. Myslíš, že já jsem neměl strach?? Bál jsem se jako ještě nikdy, ale pocit, že jsi se mnou, mě dokázal uklidnit úplně stejně, jako když jsme byli malí kluci. Na tos zřejmě už dávno zapomněl, že jo?“ Ttom si připadal jako úplný hlupák. Stál naproti Billovi, ale nedokázal říct jediné slovo. Všechno, co právě slyšel, bylo až děsivou pravdou a naděje, že se ještě někdy všechno vrátí do normálu, se začala pomalu měnit v bezvýznamný prach.

„Jdu si sbalit. A ty bys měl jít také, jestli nechceš, aby na tebe kluci zase čekali,“ řekl klidným hlasem a jediné, co ještě symbolizovalo ztrátu a bolest, byla osamělá slza, jež pomalounku stékala po jeho levé tváři, dokud nepřistála na promrzlých rtech.

„Bille-„

„Ne, Tome! Nech to být,“ Bill použil přesnou kopii slov bratra, která použil místo toho, aby mu alespoň malinko naznačil, že jej má rád. Nepatrně zavrtěl hlavou a se smutným výrazem odkráčel pryč. Tom poraženě svěsil tvář a zničeně dosedl na kapotu svého auta. Teď už si byl jist, že je mezi nima konec a jediným, kdo za to skutečně mohl, byl z větší části právě on sám…

Mohlo být kolem půl třetí ráno, když jejich tourbus projel hranicemi dalšího státu, kde je jistě čekaly další tisíce ječících fanynek, nedočkavých fotografů a vše zachytávajících paparazziů. Tom seděl na dlouhé měkké sedačce, která se táhla většinou prostoru téhle části, která by se dala nazvat i obývákem. Televize byla však vypnutá, tmavým prostorem se jenom sem tam nesly odrazy světel kolemjdoucích aut. Tom beze slova zíral z okna a unaveným pohledem sledoval, jak lidé spěchají do práce, nebo zpátky domů. Na ně však čekala nejenom práce, ale také předstírané úsměvy, oči plné radosti a dokonale odehraný koncert, na který se vůbec necítil. Hlava mu přímo brněla, ruce měl zkřehlé na kost a cítil, jak jeho tělem prostupuje teplota. Stejně se tím však nějak nezabýval a jenom v širokých teplákách a šedém triku dál sledoval svět kolem. Nepřešlo však ani pět minut, co se dveře tichounce otevřely a dovnitř nakoukla rozespalá tvář.

„Tome, proč ještě nespíš?“ Georg si unaveně promnul ospalá víčka a opatrnými kroky popošel až k sedačce, aby se mohl posadit vedle něj.

Tom jenom pokrčil rameny a dál si jej nevšímal. „Jsi v pořádku? Stalo se něco? Nevypadáš totiž nejlíp… co kdybych vzbudil Billa?“ pohotově vstal a chystal se dojít pro Tomova brášku, ten jej však v poslední chvíli zastavil a rázně zavrtěl hlavou.

„Ne, já jsem v pořádku. Je mi dobře, akorát nemůžu usnout, to je všechno, neměj strach,“ pokusil se o úsměv. Stejně si to musel trénovat, aby se mohl zítra smát do všech objektivů a na všechny kolem.

„T-tak dobře a nepotřebuješ něco?“ Georg si dlouze zívnul a nemotorně si napravil už i tak dost střapatý culík.

„Ne, děkuju. Běž si lehnout, já přijdu za chvilku,“ pokusil se o milý tón, a když se za basákem dveře znovu přivřely, schoval tvář do dlaní a tiše vydechl.

„Georg říkal, že se necítíš dobře,“ ozvalo se ode dveří vzápětí a Tom si byl jist, že příště raději bude mlčet, protože říct něco Georgovi, bylo jako vyhlásit to do novin. Tom se nahnul, aby rozsvítil malou lampičku na stolku a poté se na Billa dlouze zahleděl.

„Jsem v pohodě. Klidně jdi spát,“ řekl a hlavou se opřel o opěrku za sebou. Bill však moc dobře věděl, že se s ním něco děje. Cítil, že není v pořádku a stačilo se na něj jenom podívat, aby věděl, že mu není dobře. I přes Tomovy protesty se k němu nahnul a přiložil mu dlaň na čelo.

„Máš teplotu. Měl by sis jít lehnout,“ řekl ustaraně a rychle odkráčel do vedlejší místnosti, kde měli menší kuchyňku. Z poličky vzal nějaký prášek a do sklenice nalil trochu vody. „Na, vypij to, bude ti líp,“ podal prášek bratrovi, ale hned věděl, že to nebude tak jednoduché. Tom už jako mimino léky nesnášel a vždycky před mamkou teplotu raději tajil.

„Já to nechci. Nepotřebuju to, ono to přejde,“ odsouval od sebe Billovu ruku, která držela tu malou bílou potvůrku.

“ Tome, seš jak mimino. Prosim tě, otevři tu pusu,“ prosíkal Bill a snažil se Tomovi pevně semknuté rty nějak otevřít. „Seš jak malej, otevři tu pusu,“ šeptal a nevědomky mu vylézal na klín, aby se k jeho uhýbajícím se rtům vlastně dostal. Po dlouhém souboji Tom nakonec povolil a ten lék si od Billa nechal násilím nacpat do úst. Bill mu pohotově podal sklenici a pečlivě sledoval, zdali Tom prášek zapil.

„Spokojenej?“ sykl Tom znechuceně, vzápětí však zmlkl a sledoval Billův zklamaný výraz.

„Omlouvám se. Nechtěl sem být takovej… j-já děkuju,“ vydechl nakonec a smutně svěsil hlavu mezi ramena. Bill si jemně skousl rty a opatrně nadzvedl Tomovu tvář. V duchu si nadával, stejně tomu nedokázal zabránit. Nedočkavě se naklonil k Tomovým rtům, milimetr před cílem však zastavil a zhluboka dýchal. Omámeně přivřel víčka, když ucítil Tomovy chladné prsty, jak se mu pomalu derou pod tričko a jemně jej hladí po nahých zádech. Nevědomky zasténal a žádostivě pootevřel rty, mezi které Tom automaticky vplul svým jazykem a za boky si jej k sobě přisunul ještě víc. Bill mu nedočkavě omotal ruce kolem krku a oplácel všechny jeho hladové a nanejvýš matoucí polibky. Tom Billa pomalounku pokládal pod sebe a lehal na něj celou svou vahou, aby také zabránil předvídanému útěku. Bill však pod ním ležel až překvapivě klidně, dokonce Tomovi pomáhal svlékat ze sebe jednotlivé oblečení. Tom líbal každičký kousek jeho holého těla a vzrušeně oddechoval do jeho nahé kůže. Bill jenom tichounce sténal a zakláněl hlavu dozadu, jak jej Tomovy rty a bloudící dlaně vzrušovaly pořád víc a víc. Měli na všechno pouhou chviličku. Tom proto neztrácel čas, kalhoty si stáhnul někam ke kolenům a nedočkavě do Billa pronikl…

„Páni, vy už jste vzhůru?“ Gustav překvapeně sledoval právě snídající dvojčata, a když se mrkl na hodinky, málem omdlel. Bylo přeci jenom půl šesté, a oni vždy vylehávali v postelích alespoň do deváté.

„Jo,“ Bill se na něj nepatrně pousmál, poté se zadíval na svého bratra a raději rychle vyhlédl z okna.

„A jste v pohodě? Georg říkal, že ti nebylo dobře, Tome,“ ustaraně se posadil vedle kamaráda a nenápadně mu ukradl jeden chlebíček.

„Už je to dobrý. Vlastně to nic vážnýho nebylo, jenom jsem si potřeboval vzít prášek a pak to přešlo,“ silně třel své rty a snažil se vší silou zapudit vzpomínku na to, co se stalo v noci.

„Měl jenom zvýšenou teplotu, ale už je v pořádku, takže se nic nestalo,“ ubezpečoval jej Bill, protože Gustav vypadal opravdu vyděšeně. Když však viděl klid v Billových očích, zklidnil se i on. Věděl, že kdyby se dělo něco vážnějšího, Bill by kvůli Tomovi vyváděl první. Teď však byl až překvapivě klidný, dokonce oba dva, což mu přišlo malinko podezřelý.

Tom od sebe odsunul prázdný talíř a nenápadně sledoval Billa, který s pohledem upřeným do okna, chroupal svůj salát.

„Máš ještě hlad? Udělám další, kdybys chtěl,“ nabídl se, jakmile Tom popošel ke kuchyňskému stolku a uždibl si kousek toastu.

„Ne, to nemusíš. Klidně se najez, já to zvládnu,“ Gustav přímo šokovaně sledoval, jak se na Tomově tváři usazuje něžný úsměv, který věnoval svému dvojčeti. Nechápal, co se to v noci stalo.

Přeci ještě večer spolu pořádně nemluvili a teď se na sebe dokonce usmívali! Chtěl se na něco zeptat, ale nedokázal vydat ani hlásku. Že by se snad konečně usmířili? Tři roky v to tajně doufal a přál si, aby se ti dva konečně udobřili, jenomže v poslední době to šlo z kopce ještě víc. A proto raději nechtěl nic říkat, aby náhodou neřekl něco, díky čemu by vyvolal další hádku. Proto raději zůstal zticha a také vykoukl z okna. Bill i s miskou salátu v ruce odešel do vedlejší místnosti a uvolněně se rozvalil na dlouhou sedačku, která až moc dobře věděla, díky čemu nastal ten zlom…

autor: B-kay

betaread: Janule