autor: Áďa
Ležel jsem na posteli s křečovitě zavřenýma očima a prudce jsem oddechoval. Trhal jsem přitom hlavou. Chtěl jsem otevřít oči, hodně moc, ale nedokázal jsem to. Jediné, co mě opouštělo, byly tklivé nářky a zoufalé vzdechy. Škubl jsem rukama. Nemohl jsem s nimi hýbat! Něco jsem měl stažené kolem zápěstí, která byla jemným, ale pevným materiálem připoutaná k horní části postele a oči mi zakrývala jakási látka. Cloumala mnou hrůza. Byl jsem tak bezmocný…
Čísi dlaně přejížděly mé tělo a někdo se ke mně tiskl. Znal jsem ty doteky. Vždycky byly tak příjemné a utěšující. Dnes však ne. Dnes byly dominantní, agresivní a sobecké. Věděl jsem, kdo to je. Ten, komu jsem tak bezmezně důvěřoval. Ten, kdo mi býval oporou, když mi bylo nejhůř. Můj strážný anděl… Jenže dnes to nebyl anděl. Dnes to byl Satan. Egoisticky si se mnou dělal, co se mu líbilo. Nebral sebemenší ohled na to, že jsem celý vyděšený, že mě to bolí, že nechci. Byl jsem jen jeho otrok.
„Tome,“ zanaříkal jsem prosebně. „Tome, prosím… ne… Proč mi to děláš?“
Jeho ruce zesílily objetí.
„Protože to takhle chci,“ dýchl mi do obličeje.
Vyjekl jsem. Vůbec jsem svého bratra nepoznával! Proč mi takhle ubližuje? Pokusil jsem se bránit, on se ale mým neúspěšným pokusům vysmál.
„Ne!“ zakřičel jsem. On mě však škubl za vlasy.
„Drž zobák!“ obořil se na mě. „Jsem starší, a ty mě taky budeš podle toho poslouchat, jasný? Víš, co jsem všechno kvůli tobě dělal? Co jsem pro tebe obětoval a riskoval, i když jsem nemusel? Víš to? Víš! Tak sklapni a drž!“
Něco mě bolestivě řízlo do nadloktí a já cítil, že mi teče krev. Tiše jsem fňukl. V tu chvíli mě ale pevná dlaň hrubě sevřela za bradu, a i když jsem nemohl koukat, stočil si mě směrem ke svému obličeji.
„Tak poslouchej!“ zavrčel na mě. „Ještě jednou cekneš, a přelepím ti hubu kobercovkou, rozumíš?“
Rozechvěle jsem přikývl hlavou. Vnímal jsem, jak mi po nadloktí přejelo něco hrozně moc studeného a mé rány na okamžik zapálily. A já, přestože jsem měl zavázané oči, věděl jsem najednou, že se jeho zuby proměnily v dlouhé špičaté jehly. Dychtivě se mi zakousl do krku a já cítil, jak mi praská kůže, jak se mi zuby zarývají čím dál hlouběji do masa.
„Aaaaaaaaa!“ zakvílel jsem…
A prudce otevřel oči. Vystrašeně jsem koukal do stropu a celý se chvěl. Pak se něco studeného dotklo mého krku.
„Ach!“ vyjekl jsem překvapeně a trhl jsem sebou.
Byl to ale jenom Tom, který se tvářil smutně, téměř až ublíženě, a mlčky se mě dotýkal jemným hadříkem. Zjistil jsem, že to, co mě ve snu štípalo na nadloktí, byl nejspíš ten vlhký hadřík, protože se mi tam ještě mokře leskla kůže… a v ní byly mělké škrábance, které naznačovaly již zastavené slabé krvácení. Nechápal jsem, jak jsem mohl zničehonic začít krvácet jak na nadloktí, tak evidentně i na krku. Pak jsem se však kolem sebe rozhlédl a spatřil růži s temně rudým květem, který byl velice podobný krvi, jež se třpytila na trnech.
„Tome?“ zeptal jsem se váhavě. „Co se… co se stalo?“
Neodpověděl mi. Pouze mlčky odešel do koupelny, kam vrátil hadřík. Slyšel jsem, jak z něj smývá těch pár kapek mé krve, a hlavou mi vířily zmatené myšlenky. Co mu zase přeletělo přes nos? Proč se mnou nemluví? Teď už jsem sice věděl, že jeho ošklivé chování byl jenom sen. Ale copak mě vždycky neutěšoval, kdykoliv jsem měl nějakou takovouhle noční můru? Nebyl snad on mým ochráncem, který neváhal tisíckrát opakovat svá konejšivá slova, jen abych se už nebál? Na všechny tyhle otázky jsem si odpověděl kladně, tak proč najednou dělá, jako bych neexistoval, když mi přitom čistil šlince, které mi ve spánku způsobily trny růže?
Vrátil se. Ani na mě nepohlédl. Jenom se usadil na posteli, opřel si bradu o kolena, která objal pažemi, a nepřítomně koukal do zdi. Děsil mě! Co mu je, když byl ještě před pár hodinami se mnou tak šťastný?
„Tommy?“ zeptal jsem se a opatrně jsem se k němu natáhl. „Bráško, co ti je?“
Lehce jsem položil svou dlaň na jeho rameno…
„Nesahej na mě!“ obořil se na mě a prudce mou ruku setřásl.
Šokovaně jsem na něj třeštil oči. Co to do něj vjelo?
„Tome, co ti je?“ nechápal jsem.
Otočil se ke mně čelem, v obličeji se mu mísil vztek a lítost.
„Chceš vědět, co mi je?“ zeptal se mě. „Připadám si jako ten největší kretén, to mi je!“
Absolutně jsem ho nepobíral.
„Jak…“
„Jak to? Takto!“ zařval na mě. „Já tě jak debil miluju… Jak idiot největší ti sháním po celým Bernu tu nejhezčí růži… Věřil jsem, že ty mě taky miluješ!“
Poklesla mi čelist. O čem to mluví?
„Vždyť ale… to je pravda,“ pípl jsem nesměle, on mě však přerušil.
„Jo tak ona je to pravda, jo?“ ječel a od úst mu odletovaly napěněné sliny. „Myslel jsem, že mi už devatenáct let plně důvěřuješ! Tak proč se ti zdá o tom, že tě znásilňuju jako ten bídák, co?“
Nedokázal jsem věřit tomu, co slyším. Jak si o mně může něco takového vůbec myslet? Vždyť podobné sny se mi zdají od doby, kdy mi to David poprvé udělal, a že po včerejším zážitku v tom snu nastoupil na jeho místo on, tak to přece neznamená, že mu nevěřím! Naopak! Po tom všem, co pro mě kdy udělal, si ho ještě více cením! A že sny bývají mnohdy úplně na hlavu, to se přece stává, tak proč vyšiluje? Vždyť na jeho slovech není ani kapka pravdy!
„Ale Tome,“ chtěl jsem mu to vysvětlit. Nedal mi však šanci.
„Víš ty co? Až si zase budeš hrát na ubožáčka, co potřebuje od staršího bráchy chránit, jen proto, aby ses chudáčku náhodou nemusel bát vlastních snů, tak za mnou nechoď! Já ti tady jak debil dělám dobře, snažím se ti pomoct, a tobě se pak ještě zdá, že tě…“
Nedořekl. Prudce vstal, kopl do postele a hodil po mně moje oblečení.
„Vypadni!“ zařval na mě a ukázal na dveře. „Vypadni mi odsud! A ještě někdy se za mnou opovaž přilízt, ty vychcaná chudinko!“
Natáhl jsem na sebe boxerky a v očích mě pálily slzy. Vždyť já za to nemůžu! Nemůžu za to, co se se mnou stalo, a nemůžu za to, že ten hajzl ze snu vzal dnes na sebe Tomovu podobu! Tiše jsem vzlykl.
„Křivdíš mi – „
„Jo tak já ti nakonec ještě křivdím?“
Zbrunátněl v obličeji, když se ke mně rozeběhl. Surově mě chytil za vlasy a vlekl mě ke dveřím, z nichž mě hrubě vystrčil na chodbu. Vzápětí po mě hodil tričko a džíny, načež na chvíli zmizel v hlubinách pokoje. Když se vrátil, držel v ruce růži.
„Myslel jsem, že jsi z toho všeho tvýho lhaní už vyrostl. Ale asi jsem se v tobě opravdu zklamal.“
Stál jsem jako opařený, nevnímajíc, že stojím v hotelové chodbě jen tak ve spodním prádle. Pouze jsem polykal slzy. Chtěl jsem mu to nějak vysvětlit, jakkoliv!
„Tommy, prosím, vyslechni mě – „
„Na to zapomeň!“ vřískl. „Okamžitě mi zmiz z očí, ty nevděčná, podrazácká svině! Táhni!“
Ozvalo se prasknutí, jak se stonek růže zlomil těsně pod květem, když ho Tom surově ohnul, a poté po mně obě části hodil. Pak se otočil a práskl za sebou dveřmi. Nehnul jsem se ani o milimetr, jenom jsem němě vzlykal, aniž bych cítil sametový dotek květu, který mi zhrouceně dopadl k nohám, kde setrval v krásné, ale mrtvé nehybnosti, tak jako já. Uplynulo snad několik hodin, než jsem sebral ze země své oblečení, zvedl obě části růže a odploužil se do pokoje…
Sklesle jsem dosedl na postel a v ruce svíral to, co zbylo z růže. Spodní část stonku jsem položil na noční stolek, a mezi prsty jsem tiskl ten kousíček, na kterém byl květ. Hleděl jsem na něj a myslel přitom na Toma. Choval se ke mně tak nespravedlivě. Vždyť já nedokážu ovlivnit, co se mi bude zdát! Dokonce mi sám říkal, že mám štěstí, že jsem Davidova muka přežil jenom s ošklivými sny. Tak proč byl dnes na mě takový? Copak si neuvědomil, jak moc mě zranil?
Nebo… Co když má pravdu? Co když se ze mě stala paranoidní troska, která se už nedokáže sebrat a jít dál? Která se bojí jako malé děcko každého stínu, každého usínání. Která si schizofrenicky vsugerovává, jak je svět kolem ní ošklivý a bojí se vlastního stínu více než princezna draka. Co když měl Tom pravdu, když mě označil za chudinku, ubožáčka a podrazáckou svini? Opravdu se ze mě po tom všem stal neschopný šílenec a hysterik v jednom? Vypadá to tak, že asi nakonec ano…
Zabořil jsem nos do sametově jemného kvítečku a rozbrečel se nahlas. Proč? Proč zrovna já? Co jsem komu udělal, že nemůžu být šťastný? K čemu mi jsou všechny ty stupidní peníze a celosvětová sláva? Co mi je platné, že moje jméno a životopis zná nazpaměť každá holka, které je deset a víc? Na co mi chodí tolik zamilovaných dopisů? Proč se ke mně po každém koncertě upíná tolik zbožňujících očí, z nichž je tak snadné vyčíst, že by mi jejich majitelky tak rády pomohly v mé samotě? Proč?
Nepotřebuju plamennou lásku tisíců sebepůvabnějších dívek. Stačil by mi jen jeden úsměv od Toma. Jediný úsměv, který by všechny nesrovnalosti mezi námi opět přivedl k normálu. Nechci mít vedle sebe nějakou prsatou divoženku, já chci mít po svém boku pouze svého dredatého anděla! Je toho snad tolik? Chci jenom šťastný úsměv svého bratra, kdykoliv mě uvidí, chci vedle něj usínat. Budit ho horkou kávou a koblihami. Uspávat ho polibky. Hladit jeho tělo. Tulit se k němu. To je toho tak moc, že mi to musí být odepřeno? Chci snad příliš?
Když jsem opět vzhlédl k temně rudému květu, byl celý pokrytý třpytícími se krůpějemi mých slz. Vypadaly jako kapičky rosy za ranního rozbřesku. Ve skutečnosti to však byly slzy zlomené duše za démonické noci. Přesto vypadaly nádherně. Když jsem si však vybavil Tomův obličej, jejich diamantová krása rychlostí blesku uvadala ve srovnání s půvabem té sličné tváře se zářivýma očima. Měl pravdu. Chyba nebyla v něm, ale ve mně. To já jsem ten slaboch, který nedokáže bojovat s vlastní minulostí. To já jsem ten chudáček, který po každém snu vyděšeně letí ke svému staršímu bráškovi, aby u něj našel útěchu. To já jsem z nás dvou ten neschopný.
Vzal jsem z nočního stolku delší konec stonku a s oběma kusy zlomené růže jsem šel do koupelny. Kvítek jsem položil na umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla. Tom měl pravdu. Nepoznával jsem svou tvář. Kde je ta radost, ta energie, to nadšení, které z ní vždycky vyzařovalo? Kam se poděly ty plameny neochvějné jistoty, jež vždycky hořely v mých očích? Vyhasly. Nenávratně se rozplynuly do ztracena. Místo nich na mě hleděly dvě zapadlé hlubiny, které lemovala silně opuchlá kůže. Pod spodními řasami se rýsovaly kruhy, a i Frankensteinovo monstrum by muselo vedle mě vypadat jako Miss sympatie. Uštvaný výraz doplňovaly byť umyté, přesto zplihlé rousy vlasů a nebál bych se vyzvat zeď v utkání, zda je bělejší ona nebo mé tváře. Byl jsem zrůda. Zchátralá troska, které není pomoci…
Pohled mi sklouzl na delší část stonku, na níž se špičatěly trny, jež mě v noci poškrábaly. Byly tak nádherně ostré. Dotykem své špičky připomínaly břitvu. Tak jako ona, i trny uměly obnažit maso, spustit krev a způsobit palčivou bolest. Bolest, která člověka přinutí přestat myslet na ostatní věci, které ho trápí…
Sykl jsem, když jsem si bezmyšlenkovitě, nějak podvědomě, přiložil trny ke tváři, těsně k vnějšímu koutku oka, a prudce trhl směrem ke chvějícím se rtům. Z hlubokých škrábanců se mi vyvalily pramínky krve. Pohlédl jsem na sebe do zrcadla a zíral na krev jako zhypnotizovaný. Byla tak nádherná. A dodávala mému výrazu aspoň trošku barvy. Jenom by jí to chtělo trošku víc…
Zas a znovu jsem trhal stonkem. Ostré trny drásaly mou pleť, která se čím dál tím víc barvila doruda. Byl jsem se svým odrazem čím dál tím víc spokojenější. Když už je ze mě paranoidní nestvůra uvnitř, ať je to taky vidět i navenek. Prudce jsem vzdychal bolestí a oči mi slzely, já ale nepřestával. Odměnou mi byl pohled do zrcadla. Nepřestal jsem, dokud jsem si nerozsápal téměř celý obličej.
Potom jsem ruce se stonkem spustil trošku níž, ke své hrudi, kde jsem ve svém díle pokračoval. Teď už nikdo nebude říkat, jak si jsme s Tomem podobní, jaká máme stejná těla. Ne. Protože já tam budu mít šlehající jizvy. Chci je tam mít! Chci na sobě cítit vlastní krev, chci vidět, jak její kapky chlístají na umyvadlo, podlahu, kachličky na zdi i na zrcadlo! Chci cítit, její horkost, jak po mně stéká! Protože mi tím z těla odplavuje alespoň část té zrůdnosti, která mě plní od hlavy až k patám. Je mi absolutně jedno, že zítra, až mě ostatní uvidí, tak mě budou považovat za duševně nevyrovnaného psychopata.
Vždyť jím přece, jak mi naznačil Tom, už dávno jsem, tak proč si budu nalhávat, že jsem normální?
Nejsem normální, a chci, aby to všichni viděli! Aby viděli na vlastní oči, jak ubohá chátra se stala ze slavného Billa Kaulitze. Nejsem už Bill Kaulitz! Jsem lůza, špína, hybrid! Neschopná troska, která se s ničím neumí vyrovnat! A je mi úplně jedno, co si o tom budou myslet ostatní. Ať si mě třeba odvedou do cvokárny! Ať ze mě udělají imbecila! Ať ze mě udělají odstrašující případ ze světa showbusinessu, ať to klidně zapříčiní rozpad a konec Tokio Hotel, mně to vůbec nezajímá, a je mi to úplně ukradený! Jo, až za mnou Tom přijde, že mě má rád, že tohle byl jenom mozkový zkrat a že chce být se mnou, pak se rád stanu tím sebevědomým Billem, kterým jsem býval. Ale do té doby ne! Budu trpět. Zcela schválně a záměrně. Vím, že je to nelogické, mučit sám sebe kvůli vlastnímu bratrovi, a navíc dvojčeti. Ale co na tom? Beztak mu už na mně nezáleží. Dal mi to více než jasně najevo. Takže proč se snažit být tím dokonalým?
„Auuuuuuuu!“
Poslední trhnutí, které mi projelo mezi žebry, mě zabolelo až moc. Odhodil jsem stonek, který poslušně dopadl na podlahu, mezi cákance krve, jimiž byla poznamenaná celá koupelna, a místo něj jsem si vzal do ruky květ. Pořád na něm byly vidět slzy, stejné, jako ty, které mi teď tekly z očí a smíchávaly se s mou vlastní krví, zatímco z hrdla se mi začínal drát krom bolestných stenů i šílený smích. Jednoduše jsem z toho nemohl! Když jsem se na sebe podíval a viděl, jak dokonale ladím k růži, přišlo mi to tak smutné, až jsem se z toho nevesele rozchechtal. Byl to přesně ten druh smíchu, při kterém se mi jako dítěti ježily vlasy, kdykoliv se jím v pohádce začala zlověstně chechtat nějaká stará zlá čarodějnice. Smích postupně zesiloval a s nabývajícími decibely zněl stále šíleněji a šíleněji. Nemohl jsem přestat…
Probudil jsem se tam, kde jsem usnul. Na studené bílé dlažbě, na níž bylo spousta šplíchanců teď už zaschlé krve. Překvapeně jsem pokrčil obočí. Kde se u mě vzala krev? Zároveň jsem si uvědomil, jak moc mě bolí a pálí celý obličej a hruď. Vrávoravě jsem se zvedl a vykřikl, když jsem se podíval do zrcadla. Tohle jsem přece nemohl být já! Co se to se mnou proboha stalo, kdo mi to udělal?
Pak jsem si ale vzpomněl na události dnešní noci a všechno si to vybavil. Ušklíbl jsem se. Bolest byla sice hrozná a každičký pohyb mě štípal, přesto jsem ale zalezl do sprchy, abych to ze sebe smyl. Nemělo význam děsit všechny lidi kvůli mému trucu. Myslím, že ty škrábance budou samy o sobě stačit víc než dost. A vlastně mi je ani nebudou moct zamaskovat, protože to jsou čerstvé rány! Spokojeně jsem si zapnul vodu.
„AAAAAAAAÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Vší silou, kterou jsem v sobě našel, jsem zařval, když jsem sebou začal zmítat v nesnesitelné agónii, kterou mi působila voda, kanoucí po zraněných místech. Pálilo mě to, úplně mě to rozežíralo zevnitř! Skučel jsem po celou dobu sprchování. Posléze jsem si na bolest přivyknul, i tak jsem se ale po celou koupel prohýbal jako luk.
Přešel jsem k posteli, odkud jsem si vzal oblečení, a s úsměvem zaznamenal, že i bez krve moje škrábance působí hodně děsivě. Jen ať tak působí. Ať se mě všichni leknou. Je spousta prdlých emařů, co se řežou do žil jen kvůli takové prkotině, jako jsou blbé známky ve škole, tak proč bych já, taková celebrita, neměl právo na nervový úlet a pořezat se místo žiletkou růží? Jak originální! S klidným výrazem jsem vyrazil do jídelny na snídani.
Kluci už měli své porce skoro celé snědené. Už zdálky na mě Georg a Gustav kývli, Tom se však upřeně zamračil do svého talíře.
„Čawec,“ pozdravil jsem je všechny zvesela.
„Nazda – proboha, Bille!“ dal si Georg ruku před ústa a zděšeně vytřeštil oči. „Co se ti stalo?“
I Gustav se zatvářil vyděšeně. Než jsem odpověděl, nenápadně jsem zašilhal po Tomovi. Věděl jsem, že mu to nakonec nedá, zaznamenal jsem jeho kratičký pohled a vteřinové zděšení, okamžitě se ale vrátil očima k talíři. Usedl jsem taky k jídlu.
„Coby?“ pokrčil jsem rameny. „Škrábnul jsem se, nic jinýho.“
„Škrábnul?“ zopakoval po mně pochybovačně Gustav a naklonil se blíže k mému obličeji. „A proč tady v tom případě máš – „
„Au!“ vyjekl jsem, když se jeho prsty přiblížily k mé tváři a něco vyškubly.
“ – něco, co vypadá jako trn?“ zdůraznil zaskočeně poslední slovo.
„Trn?“ zopakoval Georg. „Kde ty bys vzal trn?“
Všiml jsem si, že ve chvíli, kdy padlo slovo trn, Tom vzhlédl a nevěřícně, a přitom nešťastně a šokovaně se na mě podíval. On jediný věděl, kde by se u mě mohl vzít trn. Oplatil jsem mu chladným, lhostejným pohledem.
„Co já vím?“ odpověděl jsem nevzrušeně.
„Ale vždyť tě to musí bolet – „
„Sakra, ale!“ třískl jsem rozzuřeně pěstí do stolu, až se konvice uprostřed stolu zachvěla a vyšplíchla trochu kávy na ubrus. „To jsem tady u snídaně jediné téma hovoru nebo co? Můžete laskavě mluvit o něčem jiném, než o tom, jak vypadám? Děkuji!“
Sjížděl jsem je všechny nasupeným pohledem, načež jsem se zvednul a se svým talířem v jedné a hrnkem v druhé ruce, jsem odkráčel k osamělému stolu na druhém konci místnosti. Chvíli jsem jedl, přičemž jsem cítil, jak mě všichni propalují pohledem. Věděl jsem, že probírají, co to mám za náladu. Nevšímal jsem si toho a mlčky jedl…
„Bille?“
Vzhlédl jsem. Nade mnou stál Tom a oči se mu nápadně leskly.
„Co je?“
„Já… se ti chci omluvit,“ pípl zkroušeně. „Za ten včerejšek… Měl jsi pravdu, křivdil jsem ti. Prosím, promiň mi to…“
Ačkoliv mé srdce zaplesalo radostí, jeho slova mi do žil vlila vztek.
„A ty si myslíš, že nějaký promiň bude stačit?“ zasyčel jsem a zlostně jsem se na něj podíval. „Hele, jestli tě polekalo, že si chudáček, co potřebuje chránit a bojí se své minulosti, trošku zrychtoval fasádu, tak si běž litovat jinam.“
Zaskočeně na mě kulil oči, ze kterých se slzy nezadržitelně koulely po obou tvářích. Bylo mi sice líto, že pláče, byl jsem šťastný, že se mi přišel omluvit. Můj náhlý vztek byl ale silnější a pro tuto chvíli pohřbil veškeré city.
„Hele, včera jsem tě nezajímal. Chtěl jsi, abych ti šel z očí. Takže buď tak laskav a padej si zpátky na svý místo. Ta podrazácká svině totiž s tebou nehodlá ztrácet čas. Ono to možná nedokážeš pochopit, ale nespravedlivost umí bolet.“
Vzlykl.
„Bille, prosím – „
„Nech mě na pokoji!“ prskl jsem na něj. „Jdi si dělat dobře s těma děvkama, jako jsi to dělal před tím, než jsme si něco začali! Ony budou machrovat, že spaly s kurevníkem Kaulitzem, ty budeš spokojený, protože budeš mít s kým si to rozdat, což jsi se mnou nemohl, protože jsem přece neschopný chudáček, a všichni tím pádem budou šťastní!“
Prudce jsem se zvedl a s koblihou v ruce jsem se vyřítil na pokoj, zatímco Géčka na mě šokovaně zírala a Tom strnule polykal slzy…
autor: Áďa
betaread: Janule
Áno, takovýhle Bill se mi líbí, mrcha … ledová mrcha, ne ufňukaný chudáček, šílenec každým coulem!
Vivat moje zvrácenost xDD
:'(achjo….
co se to s nima děje:'(
Ou,tak to je síla!Bravo! Souhlas s L. A. Whip … aneb Abby ^^…asi jsem cvok,ale na tenhle obrat jsem čekala…Je to brilantní povídka a touhle novou drsnou zápletkou mi dává silnou naději,že se rozroste ještě o moc dílů… 🙂
mno sice zas hádka ale je boží hádka jen mu to dej Billouši
Užasné… Jasně Bille je čas postavit se na vlastní nohy a i ten dredáč si musí uvědomit že ho věčně nebudeš potřebovat
Jenom by mě zajímalo,copak asi na Billovu ,,nehodu" řekne jejich nový přísný producent?
vyrazila si mi dech…. xO když si říkala, že se mu něco stane, nepředstavovala sem si to až tak vostře…. x)) nepřestáváš mě překvapovat….x)) mno reakci Alexe radši ani vědět nechci…. sem zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet…. xO moc hezky napsaný….x))
no ty vole:-O taková změna, chudáka to ale musí strašně bolet!!!
on si to možná Tom jakože hodně zaslouží, ale přece jenom:D
těšim se na dalším díl, to bude něco
chudák růže…víte jak musela trpět? xDDD
Teda, já to popíchání v minulém komentáři přece tak nemyslela :))))))
Tommymu ale učebnicově ruply nervy, použil příliš tvrdá slova. I to, jak Billa vyhodil. Sice mám staršího Kaulitze ráda, ale dnes ho nepochválím. Opravdu to přehnal. Myslím, že to pro Billa bylo hrozně těžké se překonat, takže je jasné, že se mu to nějakým způsobem v tom podvědomí ukázalo zpět. To není sranda, když mu někdo ublíží, sblížit se… Tommy to pochopit mohl!
Krásné přirovnání Billových slz na růži k rose.
Místo žiletky použít růži? Skutečně origoš nápad.
Tohle byla lekce z psychologie jak vyšitá, Ádi.
Já tušila, že se zas něco pokazí. (Doufám, že Tommy nepůjde za nějakou děvkou…co mě ještě čeká?) Tommy, Tommy, cos to provedl?