autor: Áďa
Naštvaně jsem za sebou práskl dveřmi od pokoje a nasupeně se zakousl do své koblihy. Drtil jsem ji zuby tak, jako by moje hádka s Tomem, moje škrábance a moje utrpení byla jenom její vina. Štěpil jsem ji v ústech na ty nejmenší možné části a přitom se vztekal, jako snad nikdy. A přitom vůbec netuším, proč se mě tenhle záchvat zmocnil! Vždyť od včerejšího večera jsem si nepřál nic jiného, než aby Tom za mnou přišel a my dva se zase usmířili, tak jak je možné, že teď, když tahle situace nastala, tak jsem se začal takhle čílit? Proč? Vždyť jsem ho přece tak zoufale potřeboval na své straně! Vlastně pořád potřebuju…
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Bille?“
Neodpovídal jsem. Věděl jsem, že to je Tom. Já jsem ale na něj vůbec neměl náladu.
„Bille, otevři mi! Prosím!“
Ignoroval jsem ho. Stál jsem a díval se z okna, uši jsem však měl nastražené.
„No tak, Bille! Já vím, že jsem to včera přehnal, a omlouvám se ti! Chci se s tebou zase usmířit… prosím…“
Žádná reakce z mé strany nepřicházela. Zarytě jsem koukal z okna na siluetu města.
„Já vím, že jsem se k tobě nechoval spravedlivě… Tak až se mnou zase budeš chtít promluvit… tak stačí přijít.“
Naslouchal jsem vzdalujícím se krokům. Teprve když v dáli tlumeně klaply zavírané dveře, tak jsem ty své tiše pootevřel, abych se ujistil, že Tom je skutečně pryč. Byl pryč. Na zemi ležela osamělá růže a popsaný kousek papíru. Nechtěl jsem ani jedno z toho. Zvědavost mi však nedala. Zvedl jsem tedy obojí, zavřel za sebou, usedl na postel a dal se do čtení.
Bille,
Vím, že jsem se včera k Tobě zachoval nespravedlivě. Chtěl bych se Ti za to omluvit. Vím, že nemůžeš za to, jaké sny se Ti zdají. Vím, jakou z nich máš hrůzu. A já, místo, abych Tě utěšoval jako vždycky, tak jsem Tě vyhnal… Zachoval jsem se jako ten největší sobec, otočil jsem se k Tobě zády ve chvíli, kdy jsi mě potřeboval. Nejradši bych si za to nafackoval. Ale to nebudu rozepisovat. Znám Tě, vím, že po přečtení tenhle vzkaz stejně roztrháš a hodíš do koše. Jenom jsem Ti tím chtěl říct, že i přes to, co se včera stalo, Tě stále miluju a v mém srdci pro Tebe vždycky bude místo. A já budu čekat, dokud se ke mně nevrátíš. I kdyby ses nevrátil nikdy. Radši budu sám, když jsem Tě po včerejšku nejspíš ztratil. Protože Ty… Ty jsi všechno, co mám, a co proudí mými žilami. Odpusť mi, prosím, bude – li to někdy možné.
Tom.
Tupě jsem zíral na těch pár řádků, psaných jeho rukou. Jeho slova mě dojímala. On na mě bude čekat… Ale pak jsem se zamračil. Proč bych mu měl tak snadno odpouštět? Vždyť mě zranil! Jeho slova mi ublížila mnohem více než Davidův opasek. Konečně z něj vyplavala na povrch ta jeho slavná upřímnost, podle které jsem chudinka a svině!
Vztekle jsem začal dopis trhat na co možná nejmenší kousky, načež jsem ho bez ladu a skladu hodil do koše. Pak jsem se podíval na růži. Byla tak bezbranná. Surově jsem sevřel květ a prudce trhl dlaní. Cítil jsem, jak mé prsty drtí jednotlivé plátky, které neměly sebemenší šanci se bránit. Jediné, co mi vzdorovalo, byly trny, i ty však nakonec podlehly ničivému tlaku mých rukou. Vyšel jsem ze dveří a pohodil nevinnou, zničenou růži na zem. Chladně jsem se díval, jak dopadá na koberec, načež jsem třískl dveřmi a svalil se na postel ke svému notebooku.
Nějakou dobu jsem zíral do monitoru. Ani internet, ani mail, ani icq mě však nedokázalo zabavit. Ať jsem se zatoulal na jakékoliv stránky, postupně jsem je všechny zavřel. Celou dobu jsem totiž myslel na Toma. Podvědomě jsem si otevřel Photoshop, do kterého jsem vložil jednu z mnoha bratrových fotek. Nebyl jsem přes počítače nijak zvlášť dobrý, Andreas mě však před několika měsíci? roky? naučil pár jednoduchých úprav a fotomontáží. Zahleděl jsem se do monitoru, pustil si do sluchátek mé oblíbené písničky, a aniž bych vlastně nějak hlouběji vnímal, co vlastně dělám, dal jsem se do práce…
Zamyšleně jsem si prohlížel své hotové dílo. Bylo vidět, že to je jenom montáž, že na tom není nic pravdivého, a že to dělal absolutní laik. Přesto mi to vlévalo do žil prazvláštní pocit. Sledoval jsem deštivou krajinu, do které jsem umístil nás dva v radostném objetí, které se krátce po MTV Awards objevilo snad na všech webovkách o naší skupině. Šťastné úsměvy ale byly přetaženy křížem, který nosilo naše první cd, a nad našimi hlavami byl nůž, z jehož hrotu kanula krev, a jehož čepel směřovala k Tomově hlavě.
Byl to strašně divný obrázek, ale nějakým podivným způsobem mě hypnotizoval. Věděl jsem, že to, co na něm je zobrazené, teda hlavně ten nůž, že to není pravda ani náhodou. Když jsem se ale podíval na Tomův rozzářený obličej, zase mi v žilách začal tepat vztek. Byl jsem sám ze sebe zmaten. Proč teď vlastně bratra tak nenávidím, když přitom toužím po tom, být stále s ním? Bylo snad tohle tím trestem, který mě konečně dohnal? Kterým se mi mstil duch mrtvého paparazziho?
Sklesle jsem se zvedl z postele a vydal se tichou hotelovou chodbou až k baru, jenž byl umístěný hned vedle jídelny. Na chodbě mě nikdo neviděl, u baru však ano. Spatřil jsem, jak se skupina přibližně pěti dívek vydala chvatným krokem ke mně.
„Jééé, Bille! Že mi dáš autogram, prosííím!“ pištěly jedna přes druhou.
Za běžných okolností bych jim ochotně vyhověl, teď jsem ale o nějaké podepisování a hlavně publikum kolem sebe vážně neměl zájem, byl jsem rád, že mi povedlo sem proplížit, aniž by si toho ochranka všimla.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a plouživým krokem pokračoval k sedačkám u pultu. „Nechte mě na pokoji.“
Začaly ještě více vřískat. Bože! Já snad ohluchnu! Ačkoliv jsem je až doteď okázale ignoroval, zničehonic jsem se rázně otočil na podpatku.
„Tak hele!“ obořil jsem se na ně docela dost agresivním hlasem. „Vypadněte ode mě, nebo zavolám ochranku! Nechte mě na pokoji!“
Tohle nečekaly. I když bylo vidět, že se jim to nelíbí, tak nakonec, šeptajíce si nadávky, se nerudně odploužily ke dveřím a odešly. Uf. Dosedl jsem na sedačku.
„Dvojitou vodku s Redbullem,“ štěkl jsem zničeně na barmana.
Uchopil jsem do ruky sklenici s tou nádhernou žlutavou tekutinou a chvíli si ji zálibně prohlížel. Teprve pak jsem ji do sebe klopnul na ex. Totéž jsem učinil s druhou sklenicí.
„Ještě jednou to samý,“ poručil jsem si další objednávku, ignorujíc, že mi zapípala přijatá smska.
Neskončilo jen u jednoho přídavku. Z původního „ještě jednou“ se stalo nakonec asi desetkrát či snad ještě vícekrát „ještě jednou“. Teprve když mi hlava klinkla o pult, tak jsem usoudil, že už mám asi dost. Zalovil jsem v kapse, vytáhl nějaké bankovky a hodil je barmanovi na pult, načež jsem nejistě seskočil ze sedačky, přičemž se mi podlomily nohy a já málem spadl.
„Počkejte!“ zavolal na mě barman, když viděl, že se chystám k odchodu. „Máte tady peníze zpátky!“
„To si… si nechte,“ odbyl jsem ho značně opileckým hlasem a velkoryse mávnul rukou, když jsem se potácivým krokem vydal směrem k východu. „Já…“ škytnul jsem. „Já vím, jak vy… vy civilisti, co nezpívaj, musej vydělávat každou kačku… jo… každou kačku…“
Po nějaké chvíli se mi povedlo vymotat se ze dveří a vydal jsem se do chodby ke svému pokoji. Bylo mi po době tak dobře! Jako by ze mě spadly všechny ty starosti, které mě poslední dobou tak tížily! Měl jsem dojem, že snad dokážu létat, a na důkaz toho jsem si cestou tančil, ve snaze napodobit baletky z Labutího jezera.
„Á raz, dva, tři, obrat!“ notoval jsem si a pohyboval se v rytmu vlastních příkazů. „Úkrok… zpátky… a pirueta!“
Při piruetě jsem se vymrštil jakýmsi prapodivným skokem do vzduchu, kde jsem se pokusil otočit kolem vlastní osy. Jenže se mi to jaksi nezdařilo a já jsem po několika minutách zaskočeně zaznamenal, že ležím jak široký, tak dlouhý na zemi, a že ke mně běží nějaký maník z recepce.
„Pane Kaulitzi!“ vyhrkl, když mě zvedal na nohy. „Jste v pořádku?“
„Jo, jasněže jsem!“ pokýval jsem důrazně hlavou, přičemž jsem ho nechal, aby mě zvednul, sám jsem to nějak nedokázal. Pak jsem se od něj odpojil a otočil se na něj s významně zvednutým ukazováčkem.
„Ale ne, že to vyklábosíte ochrance nebo Tomovi, jasný?“ spustil jsem kázání. „Jinak…“ škytl jsem. „Jinak…“ opět jsem škytl. „Kurva! Jinak… jinak vám tu udělám…“ škyt. „Takovej bengál, že…“ škyt. „Že se z toho všichni ty ber…“ škyt. „Berňáci nevzpamatujou, jo?“
Dobrácky jsem ho poplácal po rameni a vrávoravým krokem, míříce spíš od jedné zdi ke druhé, protože se mi ty bílé stěny tak líbily, jsem se vydal do naší chodby.
„Ich muss durch den Monsun, hinter die Welt…“ začal jsem si zpívat, pak jsem se ale zasekl. „Vole, jak je to dál? Am kein Regen mehr…“škyt. „Ne, to není ono… Kurva, jak je to dál?“ obořil jsem se na chudáka recepčního, který se stihl odplížit za svůj pult. „Jo, už vím! Díkec, inkouste! Am Ende der Zeit, bis kein Regen etlang…“
Šťastný, že jsem si zase vybavoval naši písničku, jsem ladně, s roztaženýma rukama, jimiž, tedy hlavně prsty, jsem napodoboval padající déšť, jsem se dopotácel až do naší chodby.
„… hor deiner Namen im Orkaaan!“ protáhl jsem poslední slovo, které jsem zařval z plných plic, přidržujíc se přitom zdi. „Ich glaub noch mehr, irgendwann laufen wir zusammen, gegen den Sturm denke ich daran, irgendwann laufen wir zussamen, weil uns einfach nicht mehr halten kann, durch den Monsuuuuuuuuuuuuuuun, da wird alles guuuuuuuuuuut…“
„Bille?“ ozvalo se nevěřícně.
Se značnými komplikacemi jsem se pokusil zaostřit na čtyři vzdálené postavy, a posléze jsem v nich poznal zbytek skupiny a Alexe. Všichni na mě šokovaně třeštili oči, zatímco já jsem s úsměvem ladně docupital až k nim.
„Co je?“ culil jsem se na ně. „Co tady stojíte jak Tomův kámoš, když…“ škyt. „Když je před ním ňáká holka?“
Vybuchl jsem smíchy a začal se tomu strašně moc gebit, tahle moje věta mi totiž přišla poněkud komická a hlavně trefná. Přidržoval jsem se přitom Gustava, abych neupadnul, a v blažené nevědomosti jsem si neuvědomoval Alexův téměř vražedný pohled.
„Bille? Tys nečetl smsku, že máme za hodinu focení?“ zeptal se mě a z hlasu mu přitom odkapával vztek.
„Ono… ono se bude fotit?“ rozzářily se mi oči. „Jóóó, bude se fotit!“ začal jsem skákat na jednom místě a tleskal jsem rukama.
„No to teda nebude!“ zařval Alex. „Podívej se na sebe, v jakým jsi stavu! A zase bude mít celá skupina kvůli tobě průšvih!“
„Ne,“ zavrtěl jsem důrazně hlavou. „Fotit se prostě bude! Tady někde blízko, a já tam budu pózovat! Chci, aby to bylo podle plánu! Tak sebou pohněte, připravte se, já se jdu rychle nalíčit a jdeme!“
Dřív, než někdo z nich stihnul namítnout jakékoliv slovo, vešel jsem do svého pokoje.
„Auuu!“ zaklel jsem, když jsem si teprve po nárazu uvědomil, že jsou moje dveře zavřené.
Vytáhl jsem teda kartu, a vidouc, jak ostatní dali hlavy dohromady a něco projednávali, zabouchl jsem dveře a vbaletil jsem do koupelny. Vratkými prsty jsem hrábl do své kosmetické taštičky a vytáhl makeup, který jsem podle paměti rozpatlal po celém svém obličeji. Ale ten hnědý sajrajt ne a ne zakrýt škrábance po růži! Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou a rozhodně si do dlaní vmáčkl ještě další dávku, kterou jsem dal jenom na čerstvé šlince. Ignoroval jsem přitom, jak někdo buší na dveře pokoje a křičí na mě. Jen ať si křičí…
„Schrei, bist du du selbst bist!“ zavolal jsem škodolibě směrem ke dveřím a zpíval si dál. „Schrei, und wenn es das letzte ist, schrei, auch wenn es weh tut, schrei so laut, du kannst!“
Na snad centimetr silnou vrstvu makeupu jsem si nanesl pudr, načež jsem se začal věnovat vlastním očím. Na víčka jsem nanesl uhlově černé stíny, to bylo bez problémů. Když jsem si ale dával linky, strašně se mi rozklepala ruka! Sakra. Já si nepotřebuju vypíchnout oko! Přidržujíc si ruku tou druhou, nakonec se mi snad po deseti minutách povedlo začernit si kukadla tak, že jsem s nimi byl zcela spokojen. Na řasenku jsem v klidu zapomněl a v dobré náladě vyšel ze dveří, kde jsem tušil ostatní…
„Bože!“ vykřikli všichni zároveň poté, co mě spatřili.
„Si snad děláš ze mě prdel, ne?“ zakuckal se Georg. „Vždyť seš zmalovanej jako strašidlo do zelí!“
Pokrčil jsem rameny.
„No a? Tak jdeme, jdeme, nebo nám utečou!“
Rozeběhl jsem se směrem k recepci a ostatní mě opatrně následovali. Jako by se mě snad báli, nebo co…
Když jsme vešli do jedné z hotelových místností, kde mělo focení probíhat, bylo mi trošku divné, že tu je tak málo lidí. Kde jsou maskéři a všichni ti pruďasové, co do nás pořád hučej, jak se máme postavit? A jak to, že je pozadí tak jednoduchý? Nechápal jsem to, ale rozhodl jsem se tím nezabývat. Suverénně jsem si zabral nejlepší místo.
„No kde jste?“ houkl jsem na kluky, kteří se ke mně nejistě přidali.
Zdálo se mi to, nebo jim těkalo v koutcích, kdykoliv se na mě podívali? Asi se mi to jen zdálo, oni by se mi nikdy nesmáli, na to je znám až moc dobře. Se smrtelně vážným výrazem jsem se teda obrátil zpět k objektivu a focení začalo…
„Viděli jste to? Viděli jste, jak lítaly ty světlíčka?“ tančil jsem kolem nich radostí, když jsme se vraceli na pokoje. „To bylo úžasný!“
„No, tak my radši půjdem,“ odpojili se od nás v recepci Geo, Gustav a Alex. „Sejdeme se u večeře. Postarej se o něj…“
Zmateně jsem se zastavil. Kam jdou?
„Kam jdou, Tome?“ nechápal jsem. „Já chci jít taky!“
„Ne, ty nikam nepůjdeš! Ty půjdeš do postele a budeš ležet!“ oznámil mi důrazným hlasem.
„Ach jo,“ fňukl jsem a toužebně sledoval, jak ti tři mizí venku.
Chtěl jsem jít za nimi, Tom mě ale chytil za ruku a vedl mě k pokoji.
„Bille, proč ses tak zřídil?“ zeptal se mě po chvíli.
„Jááá?“ vykulil jsem oči. „Já jsem se nijak nezřídil! Vždyť jsem úplně v pohodě, podívej!“
V tu chvíli jsem zakopl o práh a před pádem mě zachránila Tomova ruka. Viděl jsem, jak mu cuká v koutcích.
„To vidím,“ kývl pobaveně hlavou a pokračoval směrem na můj pokoj.
Rozhodl jsem se jeho divné chování, kterým mě rozhodně nechválil, zcela ignorovat. Když mi z kapsy u džín vytahoval kartičku od pokoje, čuměl jsem trucovitě do prázdna. Pak mě zatáhnul do pokoje. Udělal však delší krok, aby se vyhnul rozdrcené růži, na niž stihl vrhnout smutný pohled.
Vlekl mě k posteli, zatímco jsem si broukal Totgeliebt, ale já jsem se najednou zastavil. Strašně mě zabolelo v žaludku! Vypískl jsem a předklonil se. Měl jsem dojem, jako by se mi do krku plazili nějací hadi.
„Bille?“ přiskočil ke mně Tom a narovnal mě. Ustaraně mi přitom hleděl do očí. „Bille, dobrý?“
„To nev – „
V tu chvíli jsem si hlasitě říhl a z mých úst se vyvalila štědrá dávka vodky s Redbullem, smíchaných s mými žaludečními šťávami. Zaznamenal jsem, že bráchovo tričko dostalo přímý zásah, ale nedokázal jsem to vnímat. Znovu mnou projela silná křeč a já se postupně svezl na všechny čtyři a všechno to prskal na zem. Připadal jsem si přitom jako sopka, ze které se valí proudy lávy. Do obličeje mi padaly vlasy a začalo mě polévat horko…
„Bille… no tak… to bude dobrý…“ tišil mě Tom. „Jen to všechno vyhoď… pak ti zase bude dobře…“
Zprudka jsem dýchal a na čele mi stál pot. Klepal jsem se přitom a připadal si tak malátně. Kolem mě pulsovala tma…
„Tome,“ hlesl jsem ještě, než se mi podlomily ruce a já se bezvládně svalil na podlahu.
autor: Áďa
betaread: Janule
Tak to byl PERFEKTNÍ díl.Billova rozpolcenost…Je to čím dál větší psycho…Doufám,že teď,jak ho Tom odvedl,tak si to vyjasněj,jinak mám obavy,jakým směrem se Billovy stavy budou ubírat.A ta ožralecká scénka-no nemusim snad říkat,že jsem smíchy spadla pod stůl. "Já vím, jak vy… vy civilisti, co nezpívaj, musej vydělávat každou kačku… jo… každou kačku…" xD
to je pako:D:D nejdřív tam dělá caviky jak mu neodpustí, pak se ožere a nakonec ho chudáka pozvrací:D
rychle další díl, to mě zajímá jak tohle dopadne:D
ale to focení nechápu:D že se nefotili doopravdy???:D
s tím focením, to uvidíš, dodatečně se to tam vysvětlí, ale až trošku později 🙂
teda ty Billovi změny názorů z minutu na minutu mě docela děsej….z opilýho Billa sem vážně nemohla… xD chudák Tom…x)) doufám, že si to teď vyříkaj, protože jestli ne, tak mám celkem živou představu, jak to s Billem pude dál…. nemyslím, že by to končilo jenom alkoholem…. jinak sem zvědavá, co se vyvine z toho focení… xO proč mám takovej pocit, že to byla pěkná sviňárna… ?? x)) jinak moc hezky napsaný… x)) těšim se na další dílek….x))
Jak Bill začal zvracet,málem sem si nahodila monitor..xD bleee nemam ráda když někdo zvrací,já se pak musim opičit.. *zvrací*
*rofl*
Hej ten díl byl naprosto užasnej! Sice Billovo zvracení moc chutné nebylo, ale bylo to užasny. Jak rozcupoval tu růži… On by se měl nejspíš léčit… Tom mě svým dopisem až dojal. Úžasnej dílek
bože, bože…co to ten Billda zas vyvádí?
Říkám, že Billa člověk nemůže nechat bez dozoru ani chviličku.
Ale že Tommy Billa dobře zná, věděl, že dopis roztrhá. Přitom to bylo tak krásně napsané…
"Co tady stojíte jak Tomův kámoš…" to jsem málem spadla pod stůl.
Dojal mě Tommyho smutný pohled na růži…
Snad Tommy Billa zmákne…