autor: Áďa
S tichým zakvílením jsem otevřel oči. Strašně moc mě bolela hlava. Cítil jsem, jak mi pulzuje. Jako by se každou vteřinou snad měla rozskočit.
„Au,“ vzdychl jsem a zmateně se rozhlédl kolem sebe.
Byl jsem na svém pokoji, který, na rozdíl od dnešního dopoledne, zářil čistotou. Co se vlastně se mnou stalo? Pamatuju si jen, že tu byl strašný nepořádek, který jsem tu udělal. Pak jsme se nějak pohádali s Tomem, já si oddělal obličej… pak jsem šel do baru a hrozně moc toho vypil… jo, a pak jsem nejspíš taky musel zvracet, protože mi v ústech drhla nepříjemná pachuť. Když jsem se ale kolem sebe rozhlédl, nikde po žádném nepořádku nebylo ani památky. Dlažba byla čistě zametená a vytřená, nikde nebyla sebemenší šmouha po krvi nebo zvratcích a všechno bylo hezky srovnané a na svém místě. Můj notebook ležel zaklapnutý na nočním stolku a na topení se sušilo moje a Tomovo tričko, které jsme měli dopoledne na sobě. Tom sám seděl v křesle, se svým notebookem na klíně. Teprve když ze mě vypadlo to Au, otočil se na mě.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil mě. „Jak ti je?“
„Blbá otázka,“ zavrčel jsem. „Kdyby mi bylo dobře, tak asi nemám pocit, že se mi hlava rozskočí na tisíc kousků.“
Rozčileně jsem zůstal ležet. Ta hlava mě tak neuvěřitelně štvala! Kdyby mi v ní aspoň tolik nepulzovalo! Jenže takhle jsem měl dojem, že je to vteřinu od vteřiny horší a horší.
„No jo,“ vyloupl Tom prášek proti bolesti hlavy, zvedl se a podal mi ho. „Těžká rána opilcova…“
Věděl jsem, že to myslí ze srandy, že mě chce rozveselit. Jenže já jsem teď na takovéhle blbé fórky neměl náladu!
„Hele sklapni!“ obořil jsem se na něj, čehož jsem vzápětí zalitoval.
Hlava mě totiž v tu chvíli rozbolela o to víc, jak se v ní rozezvučel můj vlastní pronikavý hlas. Tom položil prášek na stolek, zaklapl svůj notebook a zamířil ke dveřím.
„Koukám, že ses opravdu vyspal do růžova a že ti nic nechybí,“ poznamenal chladně, a přitom i poněkud smutně. „Tak kdybys něco potřeboval, tak mě prozvoň.“
Koukal jsem na dveře, i když už dávno zmizel, a cítil se dotčeně. Kdyby nebyl hnedka začínal s těma přiblblejma vtípkama, tak jsme se mohli zase usmířit! Ale ne, on se hned musel urazit a odejít… Bože, proč já mám za bráchu takovýho idiota? Napřed mě od sebe vyžene, pak by se chtěl smiřovat, a pak se hned uráží… Tak je on normální? No ale dobře. Jak chce. Budu se k němu ode dneška chovat tak, jako on ke mně. Chladně a odtažitě. Vždyť on si koneckonců začal, takže jsem přece v plném právu! Vzal jsem si prášek a tupě zíral do stropu…
Docela jsem ocenil, že jsme se o den později vrátili domů. Už jsem nedokázal být s Tomem na cestách! Vadila mi každá chvíle, kdy jsme byli spolu v jedné místnosti. Od okamžiku, kdy odešel z mého pokoje, přede mnou pokaždé, když jsme se potkali, nejistě klopil oči a uhýbal pohledem. Ve své podstatě jsme spolu vůbec nepromluvili. Georg i Gustav si toho všimli, radši ale nic neřešili. Snad se báli, že si svůj vztek vybiju i na nich… Ano, když jsme někde jako skupina museli být všichni pohromadě, tvářil jsem se přátelsky, jako by se nic nestalo. Ale já i Tom jsme věděli, že to všechno je jen hra, pouze klamné předstírání…
Hned, jakmile jsme přijeli, Tom odešel do koupelny napustit si vanu. Využil jsem situace. Jsem u mamky, napsal jsem na kousek papíru, který jsem položil ke kávovaru. Nechoď tam za mnou. Nesnaž se mě kontaktovat. Kdybys chtěl za našima přijet, pošli mi sms předem. Bill. Hodil jsem si tašku přes rameno, popadl klíčky od auta a rozjel se směrem od našeho domu. Ve zpětném zrcátku jsem přitom zaznamenal, jak se zavlnila záclona naší kuchyně…
„Ahoj mami, ahoj Gordone,“ pozdravil jsem, když jsem se ocitl ve vstupní chodbě.
„Ahoj, Bille,“ objala mě radostně mamka. Políbila mě, pak se ale rozhlédla všude kolem, jako by něco hledala. „Kde máš Toma?“
Chvíli trvalo, než jsem odpověděl.
„Doma,“ řekl jsem po chvíli. „Prosím, můžu tady pár dní zůstat?“
„Samozřejmě,“ přikývla mamka, nadále si mě však měřila překvapeným pohledem. „Proboha… Co se ti to stalo s obličejem?“
„Ale nic,“ mávl jsem ledabyle rukou. „Jenom jsem se trochu škrábnul… Díky,“ vydechl jsem s úlevou a objal ji kolem krku. Pak jsem se vydal popaměti po schodech, které vedly do mého pokoje…
Byl to pro mě hodně zvláštní pocit. V téhle místnosti jsem nebyl už několik měsíců, možná i déle než rok. Když jsme totiž přijeli z turné, naši spíš jezdívali za námi, než my sem. Bylo to tu mé království, ve kterém jsem odmalička vyrůstal. Všechno bylo zanechané v takovém stavu, v jakém jsem to opustil. Akorát na nábytku se bělala lehounká vrstva prachu, jelikož však nebyla moc silná, usoudil jsem, že ji mamka pravidelně stírá. Usedl jsem na postel a zavzpomínal. Vždycky jsme tady nebo ve vedlejším pokoji s Tomem plánovali, jak jednou budeme slavní. Jak budeme koncertovat ve vyprodaných halách, a celý svět nám bude ležet u nohou. Většinou jsme takhle snili u mě, protože já byl líný za bráškou chodit… A teď, když jsme slavní, koncertujeme ve vyprodaných halách a celý svět nám leží u nohou, tak se ve svém vlastním pokojíčku schovávám před Tomem jako zbabělé dítě, prchající před následky nějaké lumpárny…
Krom občasných vzpomínek podobného charakteru mi tady ale bylo dobře. Mamka se o mě starala jako tenkrát, když jsem byl malý kluk, a krom informační zprávy, že máme sraz ve studiu prvního března, se mi Tom opravdu neozýval. Byl to tu zkrátka balzám na duši…
„Ano,“ odpověděl jsem, když se na dveře mého pokoje ozvalo zaklepání. Byl jsem tu už několik dní a byl jsem tu kromě několika výjimečných, chmurných chvil skutečně šťastný.
Vešla mamka a zavřela za sebou dveře. Usmála se na mě, když si však přisunula židli blíž k posteli, aby seděla přímo naproti mně, její úsměv pohasl. Zkoumavě na mě hleděla.
„Copak?“ zeptal jsem se jí.
„Bille… co jste si udělali s Tomem?“
Zarazil jsem se. Sice jsem tuhle otázku tak nějak podvědomě čekal, přesto jsem si ale nebyl jistý, zda jsem připravený odpovědět.
„No – „
„Hlavně mi neříkej, že nic!“ řekla mamka. „Poznám to na vás, že něco není v pořádku.“
Měl jsem dojem, jako by to snad byla telepatka. Věděl jsem, že teď mám dokonalou příležitost říct to všechno, co mě tak tížilo v oněch melancholických chvilkách někomu, kdo by nám dvěma opět pomohl najít k sobě cestu. Ale jak? Přece jí nemůžu říct, že jsme do sebe byli zamilovaní!
„No my… my jsme se… pohádali.“
Smutně přikývla hlavou. Neptala se mě proč. Věděla, že jí to sám řeknu poté, co k tomu najdu vhodná slova.
„My… od té doby, co se mi to stalo… to s tím Davidem… jsem měl strašné sny. Teď už ne,“ dodal jsem rychle, když jí po tváři přelétl vystrašený výraz. „Jenže tehdy… tehdy byly opravdu hnusný… a Tom… mě vždycky na noc zval…“
Pečlivě jsem volil slova, abych mamce co nejblíže přiblížil realitu, a přitom to obávané téma našeho vztahu zůstalo utajeno.
„Zval mě k sobě do pokoje, aby mi pomohl,“ pokračoval jsem. „Hlídal mě, když jsem spal… a když viděl, že se mi něco zdá, třeba když jsem křičel ze spaní a tak podobně… tak mě hned budil, aby ten sen zmizel. No ale nedávno…“
Zasekl jsem se. Jak jí jenom popsat důvod naší hádky, aby přitom nepojala podezření?
„Nedávno se mi zdálo… nevím proč!“ třeštil jsem zděšeně oči do zdi. „Se mi zdálo… že na Davidově místě… byl Tom. A asi jsem to musel křičet ze spaní… Hodně ho to zklamalo. Další den byl z toho zklamaný… a já pak nějak neměl dobrou náladu, a on se mi připletl pod ruku ve chvíli, kdy jsem měl vztek… tak jsem na něj začal křičet. On na mě křičel taky… A od té doby spolu nemluvíme.“
Skončil jsem svůj monolog a sklopil oči. Při poslední větě mi po tváři skanula slza. Cítil jsem, jak mi mamka položila ruku na rameno. Smutně jsem pohlédl do jejích očí.
„A ty se teď tady před tím vším schováváš, viď? Myslíš, že delší pauza by vás dva opět mohla usmířit.“
Přikývl jsem.
„Ty můj hlupáčku,“ přivinula si mě k sobě. Pak mi jemně nadzvedla bradu, abych jí viděl do očí.
„Bille, útěk před problémy nic nevyřeší. Třeba to na chvíli zastaví ten smutek, který zrovna cítíš. Ale to všechno vede jenom k tomu, že pak to bolí o to víc, až budeš nucen se k tomu všemu znovu vrátit. Vím, že se cítíš ukřivděný. Nemůžeš přece za to, jaké sny se ti zdají. A Tom by to měl pochopit. Na stranu druhou, vy nedokážete být jeden bez druhého. Musíte se usmířit, jinak se budete trápit oba dva! A tys v ten den po hádce, když byl Tom tak zakřiknutý, tak jsi toho měl využít a pokusit se zase o smír…“
„Jenže to nejde tak lehce!“ fňukl jsem.
„Já vím, broučku, jenže vy to musíte dokázat! Jinak vás to oba zlikviduje! Podívej. Oba jste udělali chybu. Oba máte důvod se tomu druhému omluvit. Tak proč to dále hrotit? No tak… najdi odvahu a udělej ten první krok ty, když se Tom kontaktu s tebou vyhýbá…“
Její slova se mi vrývala do duše. Sice nebyla pravda, že Tom se kontaktu se mnou vyhýbal. To já jsem byl ten věčně vzteklý a podrážděný. Ale byla pravda, že takhle to dál nejde. Že vzájemná ignorace a chlad nás oba dřív nebo později zničí. A že já jsem ten, kdo musí udělat první krok… Zvedl jsem se z postele. Už jsem měl v hlavě jasno, nepotřeboval jsem další řeči. Už vím, co musím udělat!
„Kam jdeš?“ zeptala mamka, vidouc, že na sebe hážu bundu a přes záda dávám tašku.
„Za Tomem,“ odpověděl jsem. „Máš pravdu. Musíme to nějak vyřešit, nemá význam chodit kolem horký kaše.“
Usmála se na mě.
„Jsem na tebe pyšná, Bille. Ne na to, že jste si dokázali podmanit celý hudební svět. Ale na to, že ve správnou chvíli umíš udělat správné rozhodnutí. Držím ti palce.“
„Děkuji,“ sklonil jsem se k ní a políbil ji. „Ale bez tvého popostrčení bych to nedokázal.“
„Proto jsem přece tady,“ mrkla na mě. „Tak upaluj, Tom už na tebe čeká.“
„Díky, pa a ozvu se, jak to dopadlo,“ zamával jsem jí a vyrazil.
Ještě nikdy jsem Bucifálka nenutil k tak zběsile rychlému projíždění městských ulic. Mačkal jsem pedál k zemi, jak jen to šlo, abych se přitom nevyboural. Zběsile jsem se přiřítil k našemu domu. Jenže když jsem se odpoutal, abych mohl vystoupit, najednou mě opustila odvaha. I když byl motor už vypnutý, stiskl jsem pevně volant a opřel o něj své čelo. Dobrý, jsem tady, jenže jak mu to mám říct? Nebude se mnou chtít mluvit. Ne po tom, jakým způsobem jsem ho opustil. Radši se bude osaměle trápit. A tomu se nemůžu divit…
Váhavě jsem vešel do domu. Připadal jsem si tu jako nějaký vetřelec. Všude vládlo absolutní ticho… Byl to nezvyk. U nás byl vždycky nějaký kravál, protože ticho jsme nesnášeli ani já, ani on. Tak proč je tady proboha jako po vymření? Jeho auto stojí před barákem, boty i bunda v předsíni, tak proč je tu proboha jako na hřbitově? Zmocnila se mě děsivá předtucha, až mě zamrazilo v zátylku, a kvapně jsem se rozeběhl…
Vrazil jsem do kuchyně. Nebyl tam. Pokračoval jsem do obýváku. Nebyl tam. Proletěl jsem koupelnu i záchod. Nebyl tam!
„Tome?“ zvolal jsem a cítil, jak se mi začíná chvět hlas. „Tome, jsi tady?“
Žádná odpověď. Jako blesk jsem se vyřítil nahoru a vrazil do jeho pokoje. Nebyl tam! Zmocnila se mě absolutní panika. Kde je? Zbývala mi ještě jediná místnost, a to můj pokoj. Modlíce se jako nikdy předtím, stiskl jsem kliku…
Stál zády ke mně a hleděl z okna. V ruce pevně tiskl mého medvídka, kterého teď kvapně upustil na zem. Ani se na mě nepodíval. Nevypadlo z něj jedno jediné slovo. Při pohledu na to zlomené tělo se zraněnou duší mě opustily i ty poslední zbytečky jistoty, kterou jsem v sobě uchovával.
„Ahoj,“ kuňkl jsem nesměle.
„Ahoj,“ hlesl stěží slyšitelně podivně zastřeným hlasem, který zněl, jako by měl rýmu.
A zase nastala ta chvíle šíleného ticha! Odhodil jsem bundu na postel a nejistě udělal pár kroků směrem k němu, dokud jsem nestanul za jeho zády.
„Tommy… chtěl bych se ti omluvit,“ pípl jsem polohlasem. „Za to, jak jsem se k tobě choval. Místo toho, abych přijal tvou omluvu, jsem byl ještě dotčenější. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby ses o mě nepostaral ten den, co jsem se tak opil… A uvědomil jsem si, že mi pořád chybíš…“
Nehnul ani brvou, stále hleděl z okna.
„A ty myslíš, že ještě není pozdě? Že vůbec ještě existuje šance na to, aby to mezi námi fungovalo jako předtím?“
Jeho hlas byl plný lítosti a beznaděje. Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, které se mi už už draly do očí, a objal ho kolem pasu.
„Vždycky je naděje,“ zašeptal jsem… a políbil ho na krk.
Nečekal to. Trhl sebou, jako by dostal zásah elektrickým proudem. S touhle jeho neočekávanou reakcí se však ve mně probudilo něco nového. Něco, co jsem dosud nepoznal. Role vůdce a ochránce. Vždycky jsem to byl já, kdo byl nešťastný a potřeboval utěšovat. Nyní byl ale tím zlomeným a bezbranným Tom a já věděl, že musím napravit to, co jsem z něj svým trucem udělal…
Mé rty se pevně přisály k té tenké jemné kůži mezi krkem a ramenem. Cítil jsem, jak pomalu zvrátil hlavu do záklonu a spočinul jí na mém rameni, nechávajíc mi tak větší prostor. Střídal jsem na té něžné šíji silnější skousávání mými zuby, vzápětí utěšované mým jazykem a pečujícími rty, s příjemným žužlavým laskáním rtíky. Tomova hlava na mně spočívala s čím dál tím větší vahou, zatímco mé ruce hladily jeho bříško, a posléze jsem z něj stahoval tričko. Sám jsem byl překvapený, kde se ve mně najednou vzala takováhle odvaha. Snad to bylo tušením, že mu dělám něco, co tak miluje… co by mu mohlo nejlépe pomoci zapomenout na spor mezi námi…
Postupně jsem ho dovedl až k posteli, na niž jsem ho svalil. Byl mi zcela podvolený, nechával mě, ať si s ním dělám, co chci. Jenom přivíral oči a trošku zrychlil dech, když jsem mu začal rozepínat a stahovat džíny…
Poté jsem si na něj opatrně lehl a své polibky přesunul na jeho hrudník. Slastně přitom zavrněl, jakmile však mé rty začaly zkoumat jeho bradavky, pocítil jsem, jak mě přes džíny lehce tlačí jeho vzrušení. Byl jsem na tom hodně podobně. Dneska si však tu příjemnou péči zasluhoval on… Hladil jsem ho dlaněmi i jazykem, lísal se k jeho nahé hrudi tvářemi a otíral je o něj a nevědomky ho šimral záplavou svých jemných vlasů, a mé ruce váhavě uchopily lem jeho boxerek, načež jsem ho z nich vyprostil.
Nepopírám, že mě pohled na jeho chloubu poněkud vylekal. Opět mi hlavou začaly prošlehávat vzpomínky, kterých jsem se bál více než čert kříže. Teď jsem se ale už nemohl vrátit zpět. Vlastně jsem ani nechtěl… Ještě jednou jsem se rtíky vrátil k jeho hrudi. Zatímco jsem laskal tenkou kůži, těsně napjatou přes vystouplá žebra, mírně chvějící se rukou jsem se zvolna dotkl jeho penisu. Nebyl jako ten Davidův. Oba měli společné to, že byli jako vytesaní z kamene, v tom Tomově však byla i přes skalistou tvrdost cítit skrytá jemnost a něha. Odvážil jsem se jej pohladit po celé jeho délce. Napřed jen velmi opatrně ukazováčkem, když jsem ale zjistil, že mi zatím skutečně nic zlého nedělá, troufl jsem si ho obejmout celou dlaní a pohladit ho o něco silněji. Tom se zachvěl.
„Bi… Bille,“ zasténal, přičemž zvrátil hlavu do ještě většího záklonu. „Bille…“
Nosem jsem se dotýkal jeho pupíku a sváděl sám se sebou souboj, jestli mám sebrat odvahu a pomazlit ten pulzující orgán svými rty. Bál jsem se. V hlavě se mi až příliš živě vybavovalo, jak do mě David při podobném procesu přirážel, jak mě dusil. Rozklepal jsem se a zalil mě pot. Pak jsem ale na chviličku zvedl oči. Viděl jsem Tomovu roztouženou tvář. Ruce zatínal do prostěradla. Měl pevně zavřené oči, zrychleně dýchal a jeho rty co chvíli opustilo mé jméno, pronesené s takovou láskou a vřelostí…
Zhluboka jsem se nadechl a téměř neznatelně jsem se ho dotkl ústy, načež jsem vzápětí divoce škubl hlavou pryč. Nic děsivého se ale nedělo. Váhavě, připravený každou chvíli zase uskočit, jsem se ho dotkl špičkou jazyka. Neubližoval mi však. Můj strach mě pomalu začal opouštět a já postupně dovolil, aby se celé jeho mužství vnořilo do mých úst, kde jsem jej nejistě začal sát.
S přibývajícími vteřinami však mých obav ubývalo, a já posléze zintenzivnil sání a doteky jazykem. Nebylo to zas tak špatné, a ze všeho nejvíce mě hřála u srdce skutečnost, že Tomovo tělo se pod mým vedením zmítalo v divokých přílivech euforie a slasti. Jednu ruku mi zaryl do vlasů, i když však jeho sevření bylo pevné, skoro až nepříjemné, nevnímal jsem to. Viděl jsem, jak se Tom topí v tom nádherném pocitu. Stále častěji volal mé jméno a prohýbal se přitom čím dál víc…
Najednou jsem ve svých ústech pocítil teplo. Nebylo to takové to horké, dusivé jako u Davida. Tohle bylo příjemné a pocity dávení mi nepřivádělo ani v nejmenším. Nejistě jsem začal polykat a mísil se mnou velice zvláštní pocit, že mám v sobě ještě více svého bratra, než tomu bylo doposud…
Vrátil jsem se zpátky k jeho obličeji a přitulil se k němu, zatímco jsem za sebou hledal peřinu. Mně zima nebyla, já byl celou dobu oblečený. Ale Tom se teď začínal poněkud chvět, jak na něm zasychal pot. Zachumlal jsem ho do peřiny a on otevřel své nekonečně hluboké oči. Zářila v nich radost, štěstí, ale našel by se tam i záblesk slábnoucího šoku a nevíry.
„Bille,“ zašeptal. „Děkuju… To bylo… dokonalý… Ještě nikdy jsem se necítil tak, jako teď…“
Usmál jsem se na něj.
„Neděkuj. To já děkuju tobě. Za to, žes mi odpustil to vzteklé chování – „
„Ne,“ přerušil mě. „S tím jsem začal já. Vždyť je to úplně směšný, že mě vytočil jen jeden blbej sen. Kdybych tak nevyváděl, tak se nikdy tyhle spory nemusely stát. A ty by sis nemusel ničit obličej,“ dodal a smutně se dotkl mých škrábanců. Už se sice krásně hojily, teď ale byly v tom meziobdobí plném strupů, které mi hyzdily obličej ještě víc než nějaké cákance krve.
„No jo,“ vzdychl jsem. „Ale už je to za námi, stalo se a nic s tím nenaděláme.“
„Jenže – „
„Tommy, prosím, pšššt,“ zaprosil jsem ho. „Zapomeňme na to, co se stalo. Nebudeme už na to myslet, ju? Prosím…“
Pohladil mě po tváři a odhrnul mi pramínek vlasů za ucho.
„Jasně,“ kývl hlavou. „Teď už se nesmíme nechat zničit osudem, když už se to málem povedlo.“
Stulil se ke mně a téměř okamžitě usnul. Nedivil jsem se mu. Zatímco já jsem se u mamky vyspal každý den do růžova, Tomovy kruhy pod očima a oteklá víčka mi říkaly víc než jasně, že on naopak bděl a trápil se. Rychle jsem mamce odepsal smsku, že jsme se zase usmířili, a přivinul si jeho naoko drsnou, ale přitom tak křehkou bytost k sobě ještě pevněji. Hladil jsem ho a jemně ho škrábal nehty na zádech. Ze spánku se usmíval. Určitě mu to bylo příjemné. Jen aby měl pravdu a my už nemuseli čelit dalším nástrahám osudu…
autor: Áďa
betaread: Janule
mě se nejvíc líbilo, jak v tom vzkazu bylo: Nesnaž se mě kontaktovat:D je jak když únosci říkaj, že ať se nepokouší kontaktovat policajty:D:D
ale konečně se usmířila, jůůů:D těšim na další díl♥
Cathy: seš dobrá… mě by to nikdy nenapadlo… xDxD jinak sem ráda, že už se zase usmířili… x)) ze začátku sem si říkala, že ten Bill je taky idiot a všechno hází na Toma, ale ten konec byl nádhernej… x)) strach ho už snad konečně začíná opouštět… x)) těšim se na pokráčko a doufám, že se zase něco nezvrtne… x)) jak jinak než hezky napsaný…. x))
Cathy: tak tohle by mě na tu větu nenapadlo 😀 ale máš pravdu, že to docela sedí, pokud by šlo o únos…. 🙂
meygan: to víš, uražená Billova ješitnost občas nezná hranic :-)))
je dobré že Billí si uznal chybu tak by to malo vždy byť a to čo nasledovalo bolo úplne super takto to milujem keď medzi nimi to iskrí
Jakože by to bylo "unesl jsem se k mámě nesnaž se mě kontaktovat" xD Mě se líbilo jak Bill váhal… Vzit ho do ust nebo ne? To bylo upe dobry xD
Pecka! xD
no opovaž se jim ještě něco províst!!xDDD
Ti dám idiota, Bille! Tommy je ten nejlepší brácha na světě! Pozor na mě, já ho vždy bráním :)))))
Co miluju, je Billův BUCIFÁLEK. To nemá chybu.
Bylo mi tak strašně Tommyho líto, když ho Bill našel ve svém pokoji.
Usmiřování jsi, Ádi, vymyslela líp než úúúžasně!
Krásné!♥