autor: Áďa
„To je úžasné!“ zapředl jsem jako kočka.
Další rok úspěšného turné, koncertů, akcí a ocenění odzvonil svůj konec a opět tu byly vánoční prázdniny. Od té doby, co jsme se s Tomem spolu vyspali, jakoby se mezi námi rozhořelo ještě silnější pouto. Ten plamen lásky mi nedovoloval vnímat čas. Veškeré koncerty a autogramiády jsem absolvoval v jakémsi slastném opojení, které mě omamovalo vždycky, když byl můj bratr v mé blízkosti. Na veřejnosti jsme bohužel kvůli nějakým podělaným zákonům nemohli dát naše city najevo. O to víc jsme se naší vzájemné blízkosti nemohli nabažit v soukromí. A nemuselo to vždycky končit sexem. Stačilo se k sobě navzájem přitulit, pocítit na své tváři rty toho druhého a pronést pár něžných slov…
Díky tomuhle zvláštnímu pocitu jsem konec turné zaznamenal až ve chvíli, když jsme dostali rozchod na vánoční prázdniny. Upřímně řečeno, docela mě to zaskočilo, že to takhle rychle uteklo. Vždyť myšlenkami jsem byl pořád v létě, když jsme si s Tomem dávali vynikající vanilkový koktejl s ledem na amerických plážích zalitých sluncem!
Prvotní šoky z divoce plynoucího času však už byly dávno za mnou. Ležel jsem na maledivské pláži, v konejšivém chládku naší oblíbené palmy, v jedné ruce jsem svíral kokosový drink a opíral se hlavou o Tomovu vypracovanou hruď. Objímal mě svou rukou kolem pasu a oba jsme spokojeně hleděli do zpěněných vln. Tohle bylo snad jediné místo na světě, kde jsme si mohli naši vzájemnou blízkost užívat i jinde než mezi čtyřmi stěnami se zamčenými dveřmi, aniž by hrozilo, že nás někdo uvidí nebo vyfotí. Pláž byla totiž až na nás dva opět liduprázdná, všichni byli ve známějších destinacích, málokdo uměl objevit tenhle zapomenutý kout plný takového luxusu, a přitom takového klidu. Co víc si přát?
„Tommy?“ mňoukl jsem a zamrkal na svého brášku.
„Copak?“
„Já se tak těším na zítřek!“
„A co bude zítra?“
Hajzlík jeden! Jak dělá, že o tom neví!
„No přece na tu naši romantiku, kterou mi slibuješ už od příletu,“ uculil jsem se na něj.
Už od příletu mi sliboval, že až bude ta vhodná chvíle, tak že mi prý řekne něco strašně moc hezkého a romantického. Jenže na mou otázku, co to bude, se vždycky jen tajuplně usmíval. S radostí využil toho, že hotel jako novou službu nabízel půjčování koní na vyjížďky po plážích. I když nikdy k těmto zvířatům extra nepřilnul, rozhodl se, že si párkrát zajdeme zajezdit, aby nám je zítra, kdy prý mi to už konečně řekne, mohli půjčit. Abychom byli jen sami dva, bez průvodce. Že na koňských hřbetech to bude tím romantičtější a pohádkovější.
Nechápal jsem zcela jistě, co tím vším pohádkovým a romantickým myslí, ale podvolil jsem se jeho přání. Celý předchozí týden jsme tedy ve volném čase pilně jezdili, když se nám teda chtělo, a dnes už bylo domluvené, že zítra dva nádherní bělouši budou na celé odpoledne jenom nás dvou.
„Broučku?“ pohladil mě ve vlasech a druhou rukou sáhl pro svůj digitální foťák. „Chceš něco vidět?“
Zvedl jsem k němu hlavu.
„Jasněže jo! Co tam máš?“
„No,“ zaculil se na mě. „Pamatuješ, jak ses tenkrát v tom Bernu strašně opil a pak jsme měli to focení?“
Trošku jsem zapátral v paměti.
„Jak sis tam zdevastoval ten obličej,“ připomněl mi s pohledem na čtyři tenké jizvičky, které se bělaly v mém opáleném obličeji, a na jednu větší, která se mi táhla přes žebra.
„Jo, už vím!“ vzpomněl jsem si na to podivné focení. „Co s ním?“
„No,“ protáhnul Tom. „Asi ti je jasný, že skutečné focení bylo odvolaný. Ale tys byl v takovém stavu, že ti to nebylo možný nějak vysvětlit, a strašně moc ses chtěl fotit.“
Cítil jsem, jak začínám rudnout ve tváři. Bože, to muselo být fiasko! Jestli je to pravda…
„Tommy… co jsem dělal?“ hlesnul jsem.
„No… podívej se,“ ušklíbl se na mě.
Vtisknul mi do ruky svůj foťák a já shlédl na displej. Bože! No to snad ne! Jak jsem se pro všechno na světě mohl takhle zmalovat? Vždyť i klaunovské líčení musí ve srovnání s tímhle působit přirozeně! A ty pózy! Šokovaně jsem projížděl fotku za fotkou. Všichni se tam škodolibě, rádoby vážně uculovali, zatímco já se na všech snímcích tvářil smrtelně vážně a šklebil se ještě výrazněji, než kdy jindy. A i tak byla v mém výrazu vidět notná dávka alkoholu v krvi…
„No nene!“ zrudnul jsem, když jsem našel momentku, na níž mě Tom a Georg museli podpírat. „Bože, takový trapas! Kdo to prosím tě fotil?“
„Neboj,“ usmál se na mě bráška. „Na veřejnost to neprosákne, je to na mým foťáku a fotili to kluci z týmu… Takže v poho.“
Zničeně jsem mu foťák vrátil. No to nemohla být pravda, takhle se ztrapnit… Musel jsem si z toho jít zchladit hlavu. Rychle jsem vstal, rozeběhl se, a jakmile mi voda v moři byla až po kolena, hodil jsem do vln nepříliš umělecky zdařenou šipku. Zdržel jsem se pod hladinou tak dlouho, jak mi jen vystačil kyslík. Teprve když jsem měl dojem, že mi snad prasknou plíce, tak jsem se vynořil, zhluboka nadechl… a můj obličej dostal plný zásah překotivši se vlny. Strašně moc jsem se zakuckal, zatímco k mým uším doléhal škodolibý bratrův smích.
To je prevít! zaklel jsem v duchu. Takhle se mi tlemit… zmetek jeden… tlemí se mi v té situaci, kdy je to zrovna více než nevhodné, a navíc přede mnou něco tají…
„Billí, budíček!“
V protestu jsem zamručel. Nechtělo se mi z teplíčka postele. Rozhodně jsem se tedy překulil na druhý bok a hodil tenkou deku přes hlavu.
„No tak, mucí, vstávačka!“
Znovu jsem zavrčel. Já nechci vstávat! Ještě je moc brzo, určitě ještě není ani poledne!
„No dobře,“ ozval se rezignovaný hlas. „Myslel jsem, že celý hoříš nedočkavostí nad tím překvapením, ale jestli ho nechceš znát, tak si klidně chrápej až do další půlnoci…“
Rychle jsem si sedl, a přestože jsem zíval na celé kolo, visel jsem na Tomovi očima.
„Jůůů, ty mi to řekneš?“ usmál jsem se na něj tím nejmilejším úsměvem, na který jsem se po ránu zmohl.
„To si piš, že jo,“ naklonil se ke mně a políbil mě. „Ale až k tomu bude vhodná chvíle.“
Spiklenecky zamrkal.
„Vstávej, jdem na snídani a pak vyrážíme.“
„Jako Tome, ty seš teda,“ fňukl jsem. „Víš, čemu se říká egoismus?“
Přistoupil ke mně.
„A víš ty zase, kdy se říká pohni, nebo tě zlechtám?“
Pevně mě uchopil za boky a bříšky prstů jemně zabubnoval, jak mi naznačil lechtání.
„NE!“ vytrhl jsem se z jeho sevření. „No jo, mami, už jdu.“
Natáhl jsem na sebe nějaké oblečení a vydali jsme se na snídani. Naládovali jsme se tolika vaflemi, kolik jsme jich jenom zvládli, a s plnými žaludky se vrátili na pokoj převléknout se do plavek. Tom vzal navíc kolem pasu i ledvinku, do které schoval naši kartu od pokoje. Měl jsem dojem, že tam vidím ještě něco, ale podle tvaru jsem nedokázal uhodnout, co. Neřešil jsem to však. Věděl jsem, že můj bratr je nehorázný bordelář, a že ty svoje věčné poklady od sebe nikdy nevyhodí…
„Juchůůů!“ vykřikl jsem o půl hodiny později.
To už jsme byli na pláži jenom já, Tom a naši dva bělouši. Jeli jsme bez sedel, bylo to sice trošku náročnější, ale mnohem příjemnější. Naše bosé nohy obemykaly ladná těla plná energie, která se právě vlnila ve svižném cvalu. Povolil jsem otěže a patami pobídl své zvíře k ještě vyšší rychlosti. Bělouš trošku sklonil půvabnou hlavu a s tichým odfrkováním se rozeběhl ještě rychleji. Od kopyt mu odletoval zlatavý písek, a přestože bylo vedro k zalknutí, cítil jsem, jak mě do tváře bije příjemný vánek. Slastně jsem přimhouřil oči a užíval si ten dokonalý pocit volnosti a svobody, nechávajíc slaný vzduch, aby mi čechral vlasy. Ještě by to chtělo zmrzlinku nebo kousek čokolády a vrněl bych blahem…
Chvíli jsme blbnuli na koních, než jsme je vehnali do třpytivého příboje, aby se trošku zchladili. Měl jsem trošku strach, jestli voda skrz ledvinku nějak nepromáchá kartu, Tom mě ale ujistil, že je vodotěsná. Posléze jsme koně přiměli jít ještě hloub, dokud nezačali plavat. Bože, to bylo úžasné! Dokonalé! Kolik endorfinů dokáže v člověku vyvolat jedno krásné zvíře a bratr po boku…
„Pomalu asi, abychom se vrátili, co?“ poznamenal Tom.
Leželi jsme přitulení k sobě na pláži, koně v chládku palem hledali pár suchých stébel trávy a slunce se pomaličku sklánělo k západu.
„Asi jo,“ povzdychl jsem si. „Ale měl jsi dobrý nápad, s takovýmhle výletem, bylo to fakt super.“
Neochotně jsme se zvedli a vyvedli koně ze stínu palem. Nechal jsem Toma, aby mi jednu nohu nadzvedl a tím mě na mé zvíře vysadil. Sám poměrně elegantním skokem dosedl na svého oře. Nečekal jsem na to, až vyrazíme na cestu zpět. Volným krokem jsem přiměl svého bělouše, aby se natočil směrem k zapadajícímu slunci. Zatímco zadní kopyta měl ponořena v písku, přední mu omývaly vlny a bělostná srst začala chytat karmínové odlesky, tak jako moje kůže a všechno kolem nás. Tom tiše přejel vedle mě.
„Je to tu nádherné, viď?“ řekl tiše.
„Je,“ odpověděl jsem, aniž bych spustil oči z toho nádherného rudého kotouče, klesajícího k hlubinám oceánu. „Kéž bychom tu mohli zůstat napořád! Když si vezmu, že za dva dny už jedeme domů…“
Smutně jsem sklonil hlavu. Miloval jsem to tu. Ale i když jsem byl šťastný, nitrem se mi rozbíhal podivný, melancholický pocit, aniž bych tušil, proč.
„Já vím,“ vzdychl Tom. „Je to tu jediné místo, kde můžeme být spolu vedle sebe i venku, ne jenom v pokojích. Tady o nás ví jen moře, písek, slunce a palmy, a doma by nás za to odsoudili a zavřeli do cvokárny…“
Na tvář mi skanula slza. Ano, měl pravdu. Asi to byl opravdu ten skutečný důvod, proč se mi odsud tak zoufale nechtělo… Slza se jemně skoulela po mé tváři a přistála v bělostné hřívě. Sluneční paprsky ji prozařovaly svým světlem a ona se třpytila jako perla.
„Billí?“ hlesnul tiše Tom. „Já… ti něco musím říct.“
Zvedl jsem k němu oči. On ty své rozpačitě klopil. Jednou rukou žmoulal otěže trpělivě stojícího koně, a ve druhé něco svíral.
„Copak?“ zeptal jsem se ho.
„Ale nic,“ zamumlal rychle. „Stejně by se ti to nelíbilo…“
„Tommy, co je? Proč by se mi to nemělo líbit?“
Jeho rostoucí nervozita se mi vůbec nelíbila.
„Týká… týká se to našeho vztahu,“ špitl sotva slyšitelně a ve tváři lehce pobledl.
To snad ne! Vytřeštil jsem oči hrůzou a poklesla mi čelist. Měl jsem pocit, jako by do mě udeřilo. Jako by mi všechny moje útroby zmrzly v led. Jak… jak mi to jen mohl udělat? Poněkud se mi zatmělo před očima, z nichž se začaly řinout slzy. Myslel jsem, že mě skutečně miluje! Že nic nehraje a že se mnou chce být napořád! Dokonce na pokoji plácal něco o tom, jak by bylo úžasné mít tajnou svatbu, a já debil jsem těm jeho kecům naivně věřil! Jenže to všechno nejspíš byly lži a on mi teď chce říct, že je mezi námi konec.
„Ty…“ vzlykl jsem. „Šetři slova. Nic mi vysvětlovat ne… nemusíš. Chápu tvoje ro… rozhodnutí.“
„Ne, Bille, počkej!“ vyjekl. „Nechci ti říct, že…“
Neposlouchal jsem ho. Můj kůň se zděšeně postavil na zadní, když jsem surově trhl otěžemi a bez sebemenšího soucitu ho prudce kopl do boků. Splašeně se rozeběhl po pláži divokým tryskem, a já ho koncem otěží zle řezal do plece, aby ještě přidal. Vítr mi z očí stíral slzy, které mě tam pálily více než mořská voda. Vzlykal jsem do hřívy, zatímco jsem své zvíře štval, aby běželo ještě rychleji.
Nemohl jsem tomu věřit. Jak mi to mohl udělat? Jak mi mohl takhle ublížit? Jak mi mohl zranit city, jak mohl drtivě a bezcitně zlomit mé srdce, které bilo jen pro něj? Co jsem udělal špatně, že to se mnou chce skončit? Co? O chvíli později jsem vedle sebe zaznamenal jeho koně.
„Bille, stůj!“
Udeřil jsem tvrdou kůží koně ještě silněji, ačkoliv běžel, co mu síly stačily. Tomův bělouš ho však s každým centimetrem doháněl čím dál víc.
„Bille, slyšíš? Tak zastav přece!“
„Nech mě na pokoji, ty zrádče!“
„Bille, ty troubo, ZASTAV!“ zařval poslední slovo…
… a já ucítil, jak můj kůň prudce zastavil. Zděšeně jsem ho nakopl, on se ale bezmocně postavil na zadní, polekaně zařehtal a zůstal na místě. Zaskočeně jsem se na něj podíval a zjistil, že ho Tom pevně svírá za otěže těsně u udidla.
„Sakra, co ještě chceš?“ zakvílel jsem. „Co po mně ještě chceš? To ti je málo, žes mi zlomil srdce?“
„Bille, vyslechni mě!“ okřikl mě dominantním, přitom však prosebným hlasem.
Nic jiného mi ani nezbývalo. Smutně jsem tedy pokrčil rameny, pohled jsem však upíral na krvavě rudý oceán.
„Bille, já jsem ti nechtěl říct, že my dva spolu končíme! Já jsem naopak chtěl říct, že…“
Překvapeně jsem se na něj podíval, zatímco jsem si z tváří setřel slzy. On to nemyslel tak, že spolu končíme? Proč měl ale v tom případě tak vážný výraz?
„Aha,“ hlesl jsem a provinile sklopil oči. „Tak… tak v tom případě… Promiň…“
Pustil mé otěže a nadzvedl mi bradu. Lehce mě políbil na rty.
„V pohodě, Billí,“ povzbudivě na mě mrkl. „Já jsem ti jenom chtěl říct… Pamatuješ, jak jsme na pokoji mluvili o tý tajný svatbě? Jak jsme si z toho dělali pořád srandu?“
S úsměvem na tu vzpomínku jsem přikývl.
„Tak…“ pokračoval. „Tak zavři oči, prosím.“
Překvapeně jsem se na něj podíval, poslušně jsem ale zavřel oči.
„Natáhni ruku,“ zašeptal.
Zatímco jsem pravačkou svíral otěže, aby můj chvějící se kůň zůstal stát, natáhl jsem k němu svou levačku. Cítil jsem, jak mi ji bráška sevřel v obou svých dlaních… a pak jsem ve své dlani pocítil něco malého a chladivého. Otevřel jsem oči… a poklesla mi čelist. V dlani se mi třpytil nádherný prsten z bílého zlata, posázený černými diamanty!
„Tommy!“ vydechl jsem a zíral jsem střídavě na Toma a střídavě na prsten s otevřenou pusou.
„No… tenkrát na tom pokoji jsi říkal, že tajná svatba by byla děsně romantická,“ namítl s úsměvem. „Tak jsem ti chtěl udělat radost…“
Pln nevěřícného šoku jsem ho nechal, aby mi ten nádherný kroužek nasadil na levý prsteníček. Pak na mě vesele mrknul.
„Ó, Bille Kaulitzi,“ nasadil rozechvělý farářův hlas, přičemž mu těkalo v koutcích. „Přijímáš mě tímto za svého muže? Chceš se mnou nadále sdílet svůj život ve štěstí i lásce, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě?“
Tváří se mi rozzářil široký úsměv. Stiskl jsem jeho ruku.
„Ano, přijímám,“ odvětil jsem a zvesela jsem přistoupil na jeho intonaci oddávajícího starce. „A ty, ó Tome Kaulitzi? Přijímáš mě tímto za svého muže, ve dne i v noci, ve zdraví i nemoci, čtyřiadvacet hodin denně, všední dny, soboty, neděle i svátky?“
„Ano, přijímám,“ kývl hlavou a stiskl mou ruku ještě víc.
„Tímto prohlašuju náš svazek manželský za uzavřený. Můžeme se políbit,“ dodal se smrtelně vážným výrazem.
„Amen,“ rozesmál jsem se. „Svědky budiž nám vlny, zapadající slunce, palmy a tito dva koně.“
Jako by tomu rozuměli, oba bělouši si téměř současně odfrkli. Tiše jsme se zasmáli. Naše ruce pořád setrvávaly v láskyplném propletení, zatímco jsme se naklonili a naše rty se spojily ve vášnivém polibku. Ta chvíle byla dokonalá. Nekonečná. Ani jsme nevnímali, že nám zamával poslední paprsek a že na nebi se vyrojily tisíce zářivých hvězd. Měli jsme oči jenom jeden pro druhého…
Teprve když jsem se lehce zachvěl pod chladem houstnoucí tmy, rozhodli jsme se oddálit od sebe naše rty a vydat se směrem k hotelu. Majitelé stáje už určitě beztak trnuli strachy, kde jsme a co se s námi, nebo respektive hlavně s jejich bělostnými miláčky stalo.
Nejeli jsme však způsobem, jako až dosud. Tom mi jemně ovinul ruce kolem pasu a opatrně, abych nespadl, mě stáhnul před sebe na svého koně. Slastně jsem vzdychnul, když se jeho ruce, svírající otěže bělouše, jemně, ale pevně omotaly kolem mého těla. Držíce ve dlani kožené řemeny svého oře, stulil jsem se na své typické místo, pod Tomovu bradu. Ano, tohle byla moje pravá láska. Žádná spanilá, křehká princezna. Ale sličný rytíř na bílém koni, který mě unášel do svého zámku, který neváhal vytasit svůj kord, aby náš společný život už nikdy nikdo nemohl ohrozit… Tisíce hvězd radostně pableskovalo cestou, kterou jsme se vraceli, mlčelo naše tajemství a radovalo se s námi, protože ty stříbrné jiskřičky věděly, tak jako my dva, že mě a Toma od sebe už nikdy, nikdo a nic nerozdělí.
KONEC
autor: Áďa
betaread: Janule
ahoooj, tak zazvonil zvonec, a Chaosu je konec 🙂 doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a všem vám mocky děkuji za komentíky, i když jsem pokaždé neodpovídala, tak jsem je všechny poctivě četla 🙂 :-*
JJ je to tvuj názor. Mě se tvuj/váš blog docela líbí… Ale nelíběj se mi Tokio Hotel… Pimon, Šešule… Normální přezdívka… Originální… Přezdívku Ashley má skoro každej…. Pimon a Šešule jen tak nikdo nemá!
už konec? ach jo…..zamilovala sem si tuhle povídku..je prostě úžasná, jedinečná a prostě všechno dohromady! je to romantické a přitom chvílemi drsné…..krásná kombinace……nádherná by byla i druhá řada ale tak uvidíme co autorka na to…..x)
Prosím,
hlásni pro mě tady: http://babbypets.blog.cz/0901/4-kolo-sond
jsem tam jako Sharinka předem díky
Sharinka
Sauriel: tak s tou druhou řadou ještě uvidím, možná do budoucna, ale to by mě musela chytit slina 🙂 zatím je rozepsaná Princezna a pak plánuju ještě jednu vícedílnou, ale jestli mě chytne nápad na druhou řadu, tak to je zatím ještě ve hvězdách 😀
Áďa: Princezna? no anoooo další skvělá povídečka…..mám ji ve velký oblibě…a asi se z toho vyklube láska xDDD. Hele čapni tu slinu a řekni jí ať mě moc neštve..že chci pokráčko a jestli ne tak si na ní posvítim a vynadám jí! xDDD
Jinak na tvojí další vícedílnou se moc těšim…píšeš totiž skvěle!
"Trošku líbilo" je slabý slovo.Zamilovala jsem si jí,skoro stejně,jako miluju povídky B-kay.Opravdu nádhera ♥
krása:-) škoda, že je konec ta druhá řada by enbyla špatná:D
já si říkala kde se sakryš hodlají vzít a oni takhle:D Ó Bille Kaulitzi:D:D
skvělá povídka, vážně s emi strašně moc líbila:-) si šikovná
nádherná povídka:) a krásnej konec;) no rozhodně si to zasloužili po tom všem…:)
To už je konec?… Ale prožili si toho hodně… chudaci čím vším prošli…jsou silní 🙂 nádherna povídka!
to už je konec..?? x(( ale překrásná povídka… x)) dala si jim zabrat…. x)) sem ráda, že to skončilo dobře…x)) a Billi byl rozkošnej, jak si myslel, že ho chce Tom opustit… jinak ta tajná svatba byla úžasná….x)) vůbec by mi nevadila druhá řada, ale záleží jenom na tobě…. x))
ok, ok, tak já to nechám chvilku vydechnout a pokusím se najít nějaký motiv pro druhou řadu… ale NIC NESLIBUJU NAJISTO!!! 🙂
Aďi mooc ti děkuju za to že jsi udělala druhou řadu a doufám že tu budde co nejdřív další dílek!!
Ádi, ty jsi mi udělala takovou radost. To je nádherný konec. Koníčci tomu dali tu pravou romantiku. Bože, ten Nový rok začíná překrásně! Vše nejlepší!♥♥♥
Krásnej konec.