autor: Janule
Ahoj čtenářové… :o) Asi se divíte, kdo je psaný jako autor téhle povídky, co? Ne ne… zrak vás nešálí, jsem to ZASE já. 😀 Pawlinka – autorka prvních šestnácti dílů povídky Náš osud, ji nabídla k dopsání a já ji adoptovala. Měla jsem ji vždycky moc ráda, a proto, když hrozilo, že ji budu muset smazat, dopsala jsem ji. Ani jsem se nepokoušela zkusit napodobit styl Pawlinky, stejně bych nakonec sklouzla do toho svýho, jak se znám, takže výsledek mého snažení je tady. Celkem mi to trvalo čtyři díly, než jsem příběh uzavřela, tak doufám, že se bude závěr povídky líbit stejně tak vám, jako se líbil původní autorce. J. :o)
Běžím chodbou… dlouhou bílou nemocniční chodbou. Narážím do překvapených lidí, kteří se za mnou otáčejí… musím působit asi zvláštně, ale je mi to fuk. Z posledních sil se snažím dostat co nejrychleji k němu… běžel jsem tudy naposledy před týdnem, když jsem ho nesl bezvládného v náručí a hledal oddělení, kde by mému bráškovi pomohli… zoufalý z toho, kam až jsem to mezi námi nechal zajít. Ulevilo se mi, když si ho vzali a zavřeli mi dveře před nosem. „Přijďte zítra,“ řekli mi, „teď mu nepomůžete.“
A já zbaběle nepřišel… bál jsem se… bál jsem se ho vidět, mluvit s ním… zradil jsem ho, a on měl plné právo mi to vyčítat. Radši jsem přes den spal a v noci lovil holky, abych si znovu a znovu ověřoval, že jsem to pořád já… děvkař Tom Kaulitz, který přefikne každou, které se podívá do očí. Musel jsem si znovu a znovu potvrzovat, že nejsem jako on… jako mé dvojče Bill… že nejsem gay… Tohle slovo, včetně všech svých vulgárních variant, ve mně vždycky vyvolávalo zvláštní pocity strachu, a když mi Bill řekl, že mě miluje, bylo to první, co mi blesklo hlavou. Křičel jsem na něj, protože jsem se bál… bál jsem se toho, že jsem stejný jako on… teď už to vím.
Zbaběle jsem celý týden čekal zalezlý v našem bytě, až se něco stane… ale nestalo se nic. Až teď… přišla ta záhadná snová bytost, tolik se podobající Billovi a já konečně pochopil… Teď jsem si jistý, všechno to byl omyl. Můj krutý omyl. Až plyšový medvídek, kterého jsem dal kdysi bráškovi, a který tak sám a opuštěný ležel bez svého trsátkového náhrdelníku na hromadě jiných plyšáků, mi otevřel oči. Vždycky jsem Billa miloval… vždycky. Od první chvíle, kdy jsme se jeden po druhém narodili na tenhle svět, od prvního nadechnutí jsem věděl, že ho mám nejradši ze všech lidí na zemi, že jsme spojení pevným poutem, které nikdy nikdo nepřetrhne… pochopil jsem, že jsem se narodil první, abych mu prorážel cestu na svět a potom i dalším životem, abych ho chránil a miloval, dokud budu moct. To jen okolí mě postupně přesvědčilo, že se nehodí milovat své dvojče. Že je to něco, co se nesmí.
Bill se nikdy nenechal spoutat tím, co se smí a co ne, vždycky si dělal všechno po svém. Sice byl křehčí a citlivější než já, ale když se mu něco líbilo, prosadil si to proti všem. Chtěl se malovat, tak to dělal a bylo mu jedno, že se mu děti ve škole posmívají a nadávají mu do holčiček. Prostě to dělal tak, jak si umanul. Miloval mě, a i když to v sobě dlouho dusil, nakonec přišel a řekl mi to. Sebral všechnu svou odvahu a doufal, že i já miluju jeho… a já mu sprostě vynadal a nechal ho, aby si ublížil… Vylekala mě jeho zranění, která způsoboval sám sobě… najednou bylo na mně, jestli to bude dělat dál nebo přestane a já zvolil tu nejpitomější možnost, jaká mě mohla napadnout… začal jsem mu lhát. Ale teď vím, že to nebyly lži, já ho v hloubi své zbabělé duše opravdu miloval…
To já byl ten slabší z nás dvou, kdo se přizpůsobil morálce tohohle zatraceně nespravedlivýho a zlýho světa… teď už to vím. Doufám, že ještě není pozdě… že mi Bill odpustí a přijme mě zpátky do svého života. Teď už vím, jak to myslel, když říkal, že jsem jediný smysl jeho života. Po týdnu bez něj už to chápu… on je pro mě totéž… jediný člověk, pro kterého má smysl žít; po jehož boku jsem schopen žít.
Konečně… našel jsem ty dveře, za kterými zmizel Bill, když jsem jim ho předal. Udýchaně se před nimi zastavím a čekám, až popadnu dech. Nejsem schopen říct ani slovo, zhroutím se na dřevěnou lavici a snažím se dostat svůj tep na normální frekvenci. Zavřu oči a zhluboka oddechuju… Chci ho zpátky. Chci zpátky svého brášku… Byla chyba, že jsem ho sem odvezl a chtěl se tak zbavit následků svých vlastních chyb a špatných rozhodnutí. Musí mi ho vrátit… nemůžou ho tady držet… já…
„Pan Kaulitz?“ leknu se, když se vedle mě ozve mužský hlas. Bílý plášť… nejspíš doktor.
„Ano,“ udýchaně přikývnu. „Vraťte mi ho!“ vyskočím a vyrazím ze sebe mezi dvěma nádechy. „Chci ho zpátky. On… nic mu není, jen občas omdlí, ale to je v pořádku… my to spolu zvládnem. Byl to všechno omyl…“ chrlím ze sebe, a snažím se hypnotizovat oči toho chlapa v bílém plášti.
„Uklidněte se, pane Kaulitzi,“ snaží se, ale já se nechci uklidnit. Chci svého Billa, proto jsem přišel. Bez něj se domů nevrátím, klidně jim podepíšu tisíc papírů, hlavně, ať je zase se mnou.
„Vraťte mi ho!“ zakňučím skoro zoufale a zhroutím se zpátky na lavici.
„To nepůjde, pane Kaulitzi,“ kroutí hlavou doktor. Všiml jsem si cedulky na prsou, je to psychiatr. Nejspíš si myslí, že Bill je blázen, ale to není pravda… je jen citlivý a zamilovaný…
„Proč by to nešlo? Já se o bratra postarám, věřte mi!“ snažím se ho přemluvit, ale jeho výraz mi nedává vůbec žádnou naději.
„Pojďte se mnou, pane Kaulitzi. Vysvětlím vám to,“ chytí mě za loket a vede mě do vedlejších dveří. Posadí se za stůl a mně nabídne křeslo naproti, do kterého se s úlevou zhroutím. Proč se mi tak šíleně klepou ruce? Cítím, že je něco špatně… vlastně to cítím už delší dobu… už od chvíle, kdy se mi zjevila ta bytost na obrazovce…
„Váš bratr se dnes v noci pokusil o sebevraždu,“ řekne ten chlápek úplně klidným hlasem, že mám nejdřív pocit, jako by mluvil o včerejším obědě s manželkou. Až po pár vteřinách mi dojde, co vlastně říkal. Co to… NE! Bille! To ne! To mi nemůžeš udělat! Křičím v duchu, ale navenek jsem schopen jen nepřítomně zírat na rty doktora a snažit se z nich vyčíst, že to všechno si právě vymyslel… to přece není možný…
„Nebojte se, momentálně je ve stabilizovaném stavu, asi před hodinou se ho kolegům podařilo zachránit, našli jsme ho včas,“ konečně promluví a já cítím, jak mi po tvářích tečou slzy úlevy. Bille… lásko… tys mi chtěl umřít. Je to moje vina! Všechno jsem to zavinil já, jsem idiot!
„Kde je… můžu ho vidět?“ vydechnu jen zničeně, protože je mi jasné, že po tomhle mi ho domů hned tak nedají. Bille, odpusť, jsem ten nejhorší brácha na světě… ale tohle jsem opravdu nechtěl. Do smrti si to budu vyčítat… nenapadlo mě, že bys něco takovýho udělal… ale jsem hloupej, říkal jsi mi to. Ztratil jsi smysl života, já vím… nebylo pro co žít, když jsem tě zradil.
„Je na jednotce intenzivní péče, kam normálně návštěvy nesmějí, ale snad pro vás udělají výjimku. Váš bratr s námi celý týden odmítal komunikovat. Skoro vůbec nemluvil. Jediné, na co se pravidelně ptal sester, bylo, jestli jste za ním nepřišel vy,“ mluvil a přitom se zvedl ze židle. „Pojďte, doprovodím vás tam,“ čeká, až se zvednu. Pomalu se vyštrachám z křesla a nechám se vést.
„Bože můj,“ špitnu potichounku, když vidím za sklem své bezmocně ležící dvojče. Jeho štíhlé tělo se na velké posteli skoro ztrácí, jen černé vlasy kontrastují s bílým povlečením polštáře. Hadičky a přístroje kolem něho mu pomáhají žít, jak mi cestou řekl doktor, bez nich by zatím nepřežil. Je to strašný pohled… moje vina… moje prokletí. Prosklené dveře se otevřou a ochotná mladá sestřička nás pustí dovnitř. Dali mi bílý plášť, gumové galoše, jinak bych tam nesměl.
„Máte jen pět minut, pak musíme pryč, pacient se nesmí zbytečně rozrušovat,“ poklepe mi doktor po rameni a zůstane stát u dveří. Jemně mě postrčí směrem k bratrovu lůžku a sám mluví o něčem se sestřičkou. Nevnímám je. Slyším jen pravidelné ostré pípání monitoru a sípání přístroje, který pomáhá Billovi dýchat. Váhavě se přiblížím k jeho posteli, mám strach se mu podívat do obličeje. Leží bez hnutí, přikrytý jen lehkou dekou, je tady teplo. Jeho pleť je mrtvolně bílá, takhle bledý býval jen, když omdlel. Maska na obličeji zakrývá skoro celou jeho tvář, ale přesto je pořád krásný… tak křehký. Vždycky potřeboval moji ochranu… a já ho zradil.
Opatrně vezmu jeho bezvládnou chladnou ruku a přitisknu si ji na tvář. Políbím ho do dlaně a doufám, že ho to probudí… Billí, lásko, odpusť…
autor: Janule
já tu povídku nečetla, ale asi si ji dočtu:D
ach jo…..proč je to tak smutné……Bille, proč si to udělal? A tys tam měl Tomane chodit a ne balit baby!
Skvělý,že ta povídka dostala šanci,kterou si zasloužila. Pokračuješ krásně.
to je teda depresivní…ale pěkny 🙂
Sauriel: Přesně tak, ale on to Tom spraví, tahle povídka se mi líbila a jsem ráda, že bude mít konec, proboha snad šťastnej, co Jaňulko??
Teď si uvědomuju, že jsem Pawlince nikdy nenapsala, jak moc se mi její povídka líbí. Když jsem tady viděla nový díl, hned jsem si pro osvěžení paměti přečetla těch šestnáct předcházejících. Ale ani jsem vlastně nijak zvlášť osvěžovat nepotřebovala, tenhle dvojčecí příběh, kde Tom je jediným Billovým smyslem života, jsem si zkrátka pamatovala více než dobře. Pawlinko, sice pozdě, ale přece, díky 🙂
A díky taky posílám Jaňulce. Jsem moc ráda, že jsi povídku adoptovala a nenechala tak sirotečka napospas svému osudu. Budu se moc těšit na pokračování 🙂