Tisíc střepů 2.

autor: Tessyna

Ahooj… je tu další díl… omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale byla jsem na horách… k tomuhle dílku doporučuju JayK3M – Malá prodavačka zápalek.. Píseň smutná jako tahle FF. Ale pozor, dokáže přivodit depku a ne jednu slzu..

„Ale, ale, Billda se nepochlubil??Ano, Andreasi, proved. Zničil jsi mi rodinu, lásku, celej můj život jsi zničil a pošlapal.“ Už jsem nevěděl, co říct. Tak dlouho jsem s nikým nemluvil, že mi to dělalo problém. Andyho udivený pohled jsem přešel, ale ten Billův, to nešlo. V jeho očích se skvěla čokoládová nenávist, která vyzařovala z celého jeho těla. Ale to, co vyšlo z jeho podmanivě krásných naběhlých rtů, byl zásah do černého. Mé srdce se znova roztříštilo na tisíc střepů. Tak malých a přitom tak bolestivých.

„Hele, Tome, vypadni odsud. Jedinej, kdo tady něco ničí, seš TY, moje nervy. Je mi z tebe zle!“ Přímo na mě křičel a já si uvědomil, že nemělo žádnou cenu něco říkat. Se sklopenou hlavou jsem vyšel na chodbu, kde jsem se rozmýšlel, co dál. Mám jít ven nebo do pokoje? Táhlo mě to ven, a proto jsem jen ve volných kalhotách a průsvitném dlouhém tílku otevřel dveře do romanticky zasněženýho světa. Mé bosé nohy tiše šlapaly v závějích sněhu a já už nevnímal ani ten chlad všude kolem. Ani nevím, jak dlouho jsem takhle chodil sem a tam, ale ze snění jsem se probral teprve na začátku magdeburského lesa, vzdáleného od našeho domu asi 7 kilometrů.

Venku už byla tma, kterou protínaly jen pouliční lampy skryté v husté mlze. Až teď mé tělo ovládl chlad. Začala mi být zima a já cítil, jak mě rozpraskaná chodidla pálí. Bylo mi to fuk jako i to, že jediné suché místo na mém těle je vrchní část kalhot, že mé tílko je roztrhané od trnů nejrůznějších rostlin i to, že na mém těle se tvoří hluboké krvácející rány, které zbarvují tílko do ruda. Zima se ale stále stupňuje a já už sotva jdu. V kapsách se snažím nahmatat něco, co by mi pomohlo, ale nic víc než zápalky stejně nenajdu. Škrtám jednu zápalku za druhou, přesto však cítím jen nehynoucí chlad. Už mi zbývají jen tři zápalky a já se pomalu sesouvám k zemi do studeného sněhu. Škrtám první zápalku, a přitom si představuju Billův nádherný úsměv. Přesně ten, když se přede mnou poprvé svlékal. Nad tím se musím pousmát, jenže to už zápalka zhasíná a já, protože se chci vrátit zpět, škrtám další. Vidím Billovu sladkou tvář zkřivenou slastí, kterou míval při milovaní se mnou a já to chci tak moc vrátit, že uhasínající zápalku odhodím a do ruky beru poslední. Plamen poslední zápalky mi přinese alespoň trochu tepla a já vidím, jak s mou láskou sedíme u krbu. On sedí v mých nohách a společně se díváme do ohně a smějeme se. Tak moc bych chtěl tyhle chvíle vrátit, jenže vítr mi sfouknul i tenhle poslední sen. Mé zkřehlé tělo se pomalu pokládá do sněhu a netrvá dlouho, kdy přestávám vnímat úplně.

„Proboha, kde to jsem?“ snažím se mluvit, jenže v krku mám knedlík a hlas mi úplně odešel. Znovu začínám pociťovat nesnesitelnou zimu a až teď si uvědomuju, že jsem ulici od našeho domu. Nakonec své totálně promrzlé tělo donutím vstát a pak i chodit. Hned, jak jsem otevřel dveře od domu, vyletěla z obýváku máma a jak viděla v jakém jsem stavu, málem s ní seklo. Rychle utíkala pro deku, do které mě zabalila. Šokem pro mě bylo to, že v obýváku seděl Bill s úplně uplakanýma očkama, a když si mě všimnul, pohled sklopil. Nechápu to. Že by se s ním Andreas rozešel? Tomu se mi nechce věřit.

„Miláčku, co je ti. Kde jsi byl? Víš, jakej jsme o tebe měli strach?“ chrlila na mě máma jednu otázku za druhou a já se jen bolestivým chraplákem vzmohl na jedinou větu.

„Nemyslím si, že jste o mně MĚLI strach,“ to přivábilo Billův smutný pohled. Vůbec ho nechápu, ale jedno vím. Tenhle kluk mě dostal. Bez jediného slůvka jsem vstal a odešel k sobě, tam se svalil do peřin a během chvíle usnul únavou.

Ráno mě probudila máma s teplým čajem a dezinfekcí. Teď už jsem nemohl mluvit vůbec, a tak po tom, co jsem se snažil křičet, když mi máma čistila ty rány, jsem šel konečně do sprchy a pak znovu do pelechu. Dost mě překvapilo tichounké klepání na dveře a ještě více osoba, která za nimi stála.

„Můžu dál?“ zeptal se tichý hlásek osoby, která nakoukla dovnitř, protože jsem nemohl odpovědět. Potom, co jsem kývnul, Bill vešel, posadil se za mnou na postel a já na malej lísteček napsal: „CO CHCEŠ?“

„N-no, víš, já-já jsem…“

autor: Tessyna

betaread: Janule