1:14 PM 6. – „Je to 46 hodin, co jsme byli od sebe roztrženi.“

autor: Froggy

Opět anglicky, prosím. :o) J.

Sobota 9:00

„Je to 46 hodin, co jsme byli od sebe roztrženi.“

Šum a temnota.

Světla zablikala, záblesk různých věcí.

Drsná šedá cementová podlaha a stěny. Odtok ve středu podlahy, vodní ostrůvky kolem něj. Odhalená žárovka, visící ve středu místnosti, vytvářela odporné žluté stíny. Malým obdélníkovým oknem blízko stropu pronikalo trochu denního světla. Na okraji záběru bylo vidět schodiště.

Kamera se zatřásla a natočila doleva.

„Kamera jede. Krásně se usměj, Bille,“ řekl hlas.

„Bitte,lass mich bitte gehen,“ prosil slabý hlas, když se kamera natočila jeho směrem.

Malá postel byla přistrčena ke zdi. Nejdříve byly vidět kovové příčky čela postele, potom kadeř černých vlasů a dlouhé, štíhlé prsty, svírající provaz. Kamera přejela dolů, bolestivě pomalu.

„Měli bysme to zastavit. Tohle stačí,“ varoval Gustav, stiskávaje pauzu a dívajíce se na bledého a třesoucího se kytaristu vedle něj. Georg seděl z Tomovy druhé strany, paži kolem jeho ramen, když dělali to, co po nich Tom chtěl. Chtěl vidět to video a nikdo jej nedokázal přesvědčit.

Kytarista prudce zatřásl hlavou. „Musím to vidět,“ prosil šeptem, pohled fixovaný na uslzenou tvář jeho dvojčete na obrazovce.

Gustav kývl a opět pustil video, než se podíval jinam. Jednou mu to stačilo. Nechtěl to znovu vidět.

Jeho oči jsou podlité krví. Tváře pokryté kajalovou tužkou. Jeho rty popraskané. Kůže vlhká potem. Třese se.

„Nein, bitte. Prosím! Ich will nach Hause! Bitte, höre auf! Už ne!“ Prosil Bill.

Kamera sjela níže a mírně se oddálila. Tichý temný smích zpoza kamery byl stěží slyšitelný.

Jeho oblečení bylo svlečeno. Kamera ukazovala pouze partie od vytetované hvězdy nahoru, avšak jeansy, které měl na sobě, ležely na vrcholu hromady oblečení vedle postele. Jeho obličej hyzdily jen čmouhy makeupu, avšak na hrudi měl pár modřin a na krku několik hodně tmavých.

Obraz se ustálil na protější stěně. Starý mrazák, barevně sladěná olivově zelená pračka a sušička stály u zdi. Před nimi hromada špinavého prádla. Povlečení. Špinavé, nažloutlé povlečení. Odporné, přikryté starými prostěradly a potřísněné zářivou, jasně červenou krví.

Byly slyšet kroky. Žuchnutí a potom fňuknutí. Další temný smích a křik.

„Měli bysme to vypnout,“ varoval Gustav znovu a stiskl pauzu. Věděl, co bude následovat.

„Ne!“ Křičel Tom, zuřivě zírajíc na Gustava. Musel to vidět.

„Gott, bitte! Höre auf!! Lasst mich gehen! Nech mě jít!“ Jeho prosby byly čím dál hlasitější s každým dalším slovem.

Výkřiky smíchané s nesouvislými vzlyky.

Prosby přicházely skrze pláč. Prosil v obou jazycích. Oba ignorovány.

„Nein!“

„Prosím!“

„Bitte! Nein!!“

„Tomi!“

Kroky se vracely zpět. Kamera se zatřásla.

„Řekl jsem ti, že jej mám. Je tohle dostatečný důkaz? Lepší než obrázky,“ řekl hlas. Přeplněn pýchou, arogantní, chladný.

Šum.

Notebook byl zabouchnut. Čtyři paže sevřené kolem Toma, když úzkostný vzlyk opustil jeho plíce a přinutil jej se třást. Nebylo nic, co by mohli udělat, jen jej držet a vzlykat s ním. Nebylo nic, co by mohli udělat.

***

Sobota

14:00

„Je to 46 hodin, co jsme byli od sebe roztrženi.“

„Je to 42 hodin, co mě On poprvé roztrhnul.“

autor: Froggy

translate: Dania

betaread: Janule

Original

Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14

21 thoughts on “1:14 PM 6. – „Je to 46 hodin, co jsme byli od sebe roztrženi.“”

bože…….takhle mu je ubližováno….chudák….

21 thoughts on “1:14 PM 6. – „Je to 46 hodin, co jsme byli od sebe roztrženi.“”

Napsat komentář: L!lly Zrušit odpověď na komentář