autor: Tessyna
Ahojte miláčkové…. Chtěla bych se vás zeptat jestli vás to baví nebo jestli už to mám ukončit. Je pravda, že při psaní tohohle FF mě múza nijak necicmá (mrcha jedna) a taky to je zveřejněný po sto letech… trvá to tu hrozně moc… mohli by dávat víc článků za den… no já už mlčím… tak pěkně čtěte a nezapomeňte napsat komentík co si o tom myslíte… papulku vaše Tessyna.. :o***
Dobře… nebudu k tomu nic dodávat asi na tom samým principu, jako ty mlčíš, Tess… myslím, že tyhle poznámky jsou zbytečný, nejsme za to placený a děláme co můžem a co stíháme ve svým volným čase… nejsi sama, kdo píše, ale když pominu gramatický chyby, málokdo nás nutí neustále opravovat mezery za čárkama a tečkama, to by ses mohla naučit, zabere to spoustu času, kterej by se dal využít jinak… Janule :o)
Mračil se na mě, ale já to zarytě ignoroval a radši pozoroval Toma. Jenže to se mi taky nevyplatilo. Jak jsem tak šel, tak jsem si nevšimnul, že je tam schod. Zakopnul jsem a natáhnul se tam jak dlouhej tak i širokej. Jenže to by nebylo tak špatné, kdybych nespadl na betonovou kachličku a nesedral si kůži. Tom rychle přiběhl ke mně, a jak viděl mou krvavou tvář, děsně se polekal. Moc to bolelo a já se tam jak nějaký malý dítě rozplakal.
„B-Bille, to bude dobrý…“ utěšoval mě Tom a nesl mě do auta. Tam mě posadil a snažil se mi to ošetřit. Jakmile mi to chtěl potřít dezinfekcí, začal jsem křičet jako tur. Hrozně to štípalo a mně z očí vytékaly proudy hořkých slz.
„No táák, Billí, ještě chvilku a už to bude. Neškubej sebou pořád,“ snažil se mě uklidnit Gustav, jenž mě držel. Jenže jemu se to řekne, neškubej sebou, ale on neví, jak hrozně moc to bolí. Nakonec to utrpení ale skončilo. Tom mi na to dal nějakej lepící papírovej hadřík (lepily jen okraje, na ráně to bylo normálně papírové). Potom si mě stáhnul na klín a hladil mě po zádech a po vlasech. Byl ke mně tak milej. Do ouška mi tiše šeptal uklidňující slůvka a já pomalu usínal. Usínal s pocitem bezpečí a myšlenkami na včerejší noc.
Probudilo mě až zvonění telefonu. Rozespale jsem vytáhnu telefon z kapsy. „Halo?“
…
„Ahoj, Lussy, já vím, mě taky. No já spal, jo tak dobře, zítra se pro tebe stavím, jo? Jo, tak čau.“ Hovor jsem típnul a podíval se do tváře osůbce, která mě celou dobu svírala. Jen se na mě usmál a pohladil mě. Pak se zase zadíval z okna a já si opřel hlavu o jeho rameno. Provedl jsem mu něco? Mluvil jsem ze spaní nebo co? Já doufám, že ze spaní jsem nemluvil, to by byla katastrofa. Dál už ale nemám čas nad tím přemejšlet, protože auto zastavuje u nějaké velké budovy a venku vřeští snad tisíc fanynek.
Pomalu vystoupím z auta a chci projít ke dveřím agentury, jenže se na mě vrhne dav fanynek a já padám k zemi. Cítím jen bolest ve všech částech mého těla. Vidím jen mnoho tváří a rukou a v mých uších se ozývá křik a zvuk trhání oblečení, jenže i to se vzdaluje pořád víc a víc…
„Eh, kde to jsem?“ zeptám se na první věc, když se snažím vstát. Jsem v nějaké bílé místnosti. Asi v nemocnici.
„Jsi ve špitále, ty holky tě pořádně zřídily,“ ozval se za mnou hlas mého brášky, a když se na něj otočím, vidím slzy v jeho očích.
„C-co se stalo? Proč pláčeš?“ zeptal jsem se ho nechápavě.
„Protože jsem měl o tebe strach. Ani nevíš jakej, Billí. Než jsem se k tobě dostal, ležel jsi tam a holky po tobě šlapaly. Byl jsi jen v trenkách, o zbytek oblečení tě obraly. A to už se chystaly i na ty trenýrky.“ Tom mluvil pomalu a pořád plakal. I mně se teď vehnaly slzy do očí. Opatrně jsem brášku objal. Přitiskl se ke mně a políbil mě do vlasů. Bylo krásný ho zase cítit.
„Kdy půjdu domů?“ zašeptal jsem po dlouhatánském objímání.
„Když se obléknete, můžete jít, pane Kaulitzi,“ ozval se hluboký hlas ode dveří. Stál tam baculatý, asi čtyřicetiletý chlápek a usmíval se na mě. Hned jsem ho uposlechl slezl z postele a chtěl si dojít k věcem, jenže se mi smekla noha a já přistál rovnou Tomovi u nohou. Tom i s doktorem se mi smáli.
„Ne-neudělal jsi si ni-nic, B-bille?“ zeptal se mě přes smích Tom a pomohl mi zase na nohy. Oblečený jsem byl docela rychle, ale horší to bylo s malováním.
„Bille, už?“ zeptal se asi po sté Tom, když Bill ne a ne vylézt z koupelny.
„Skoro,“ ozvala se ta samá odpověď jako před deseti minutami. Nakonec se Billíček ale uráčil koupelnu opustit.
„No konečně,“ povzdechnul si dredulka.
„Hele, klídek jo… nebo se tam vrátím,“ zaprotestoval jeho mladší bráška a poslušně ťapal za ním. Cesta domů byla v pohodě a tak když dorazili, oba se rozběhli ke sprše. Jenže každej z druhé strany a šílenou rychlostí. Není se čemu divit, že…
autor: Tessyna
betaread: Helushka
Mě se to líbí…..ale ten začátek byl lepší…….takový neobvyklý………ale pořád se mi to líbí…piš dál ….pls
že se scvakli dohromady…..a dááál..piš dál
Užasnéé xD
rozhodně piš dál….. x)) těšim se na další dílek, je to hezký… x))
ty poaka se sazili xD že?
jinak ja jsem s přidaváním članků více než spokojená… uvítala bych klidně i kdyby jich bylo míň mám problem stihat vše číst ale to jsem já sem debil xD spokojenost největčí xD
Bill je pěknej vozembouch xD
Ale líbí se mi to piš pls dál 🙂
Bill je ale trdlo 😀 a urcite pokracuj v pisani 😀