autor: Áďa
Bill
Ani jsem nevěděl, jak se nám podařilo usnout, ale když nás ráno vzbudil zvuk odemykaných dveří, byli jsme s Tomem stále ve stejné pozici. V tom nejzazším koutku našich cel, na kolenou, se vzájemně propletenýma rukama. Jen jsme ve spánku jaksi popadali na mříže, jinak se nic nezměnilo.
Viděl jsem, jak David vchází do dveří a zase je za sebou zamyká. Tiše jsem zakňučel. Jakmile jsem se totiž pohnul, zaplála mi rána na hrudi a ret mě pořád taky bolel. Sledoval jsem toho šílence, jak jde směrem k nám, a snažil jsem se přitom být co možná nejmenší a nejnenápadnější. I když zbytečně. V okamžiku, kdy došel až ke dveřím mé cely a vrážel do nich klíč, objaly mě zezadu kolem krku Tomovy silné paže. Ach ne… Jak rád bych setrval na tomhle nehostinném místě, jen kdybych věděl, že tu budu jen s Tomem! Kdybych věděl, že mě nikdo nedonutí jít ven proto, aby mě zase začal týrat…
David odemkl dveře a otevřel je. Zlověstně se přitom usmíval a viděl jsem, jak se mu k sobě přiblížilo obočí, když se jízlivě ušklíbl.
„Ale ale, dobré ráno, hrdličky naše,“ zapředl. „Nerad vám ruším vaši ranní idylku, ale musíte se s tím smířit.“
Až dosud zněl jeho hlas pobaveně až ironicky. Jenom však do doby, než se na mě podíval zlým pohledem, při němž jsem se zachvěl.
„Na postel!“ štěkl a ukázal mi, ať jdu ze své cely ven.
Já jsem se ale nemohl zvednout. Ne nemohl. Nechtěl jsem se zvednout. Nemůžu teď opustit Toma! Bude zase psychicky trpět, až uvidí, že mi ten hajzl něco dělá. Nikam nejdu! Zůstal jsem sedět a jenom jsem se bojácně přitiskl ještě blíže ke mříži, jež mě dělila od Toma.
„Něco jsem ti řekl, ne?“ sykl David a výhružně nakročil mým směrem. „Okamžitě táhni na tu postel, ty malá děvko!“
Opět jsem se nehnul. Tentokrát už ne ze vzdoru. Ale proto, že mě naprosto ochromil strach, vniknuvší do mě ve chvíli, kdy David vstoupil do mé cely. Teď se nemůžu zvednout a jen tak kolem něj projít, určitě mi něco udělá, až ho budu míjet! Jenom jsem tedy seděl a koukal na něj vystrašeným pohledem, zatímco Tomovy ruce ze sebe vydávaly jejich hřejivé teplo…
„Au!“
Svalil jsem se na podlahu poté, co mě ten hajzl silně kopnul do břicha. Jenom jsem hekl a zůstal jsem svinutý na zemi v klubíčku a nemohl jsem popadnout dech, zatímco Tom nešťastně vzdychl.
„Ty malá svině!“ chytil mě David bolestivě za vlasy. „Něco jsem ti řekl, ne? Táhni na tu postel!“
Vyvlekl mě z cely, načež mě praštil pěstí do spánku, takže jsem spadl na postel a ze všech sil jsem bojoval s nadcházejícími mdlobami, které mě chtěly pohltit. Ani jsem nepostřehl, že ze mě už v cele strhnul Tomovu mikinu a že mi právě opět svazuje ruce nad hlavou. Teprve pak jsem se zase začal vzpamatovávat.
Trošku jsem zakňučel, když jsem nad sebou spatřil jeho zlý obličej a cítil, jak koleny obemknul mé boky, když se na mně obkročmo usadil. Tvář mu zkřivil nepěkný úšklebek, když se naklonil k mému obličeji. Uchopil pramínek vlasů, jenž mi spadal do čela, a zastrčil mi ho za ucho. Pak mě oběma rukama uchopil za tváře, nutíce mě tak hledět mu do očí.
„Ano,“ zašeptal, zatímco se mi do očí vracel veliký strach. „Na tohle jsem se celých těch dvanáct let tolik těšil…“
Znenadání se vrhl na moje ústa. Prudce do nich hryzl a tvrdě, dychtivě se jazykem dobýval do mé ústní dutiny. Trhal jsem hlavou, fňukal jsem a snažil se zmítat, ale marně, on mě držel až příliš pevně. Líbal mě zle a bezcitně, bolelo mě to a pořezaný ret se opět ozval pulsujícím tepáním. On to ale zvesela ignoroval. Měl jsem pocit, jakoby ho mé tichounké nářky naopak povzbuzovaly k ještě větším výkonům, když jsem jeho jazyk cítil až kdesi v krku.
Jeho ruce mezitím putovaly po mé hrudi až k lemu kalhot. Třel své prsty o mou kůži a ignoroval, že mě to tření pálí. Prosím, kéž by ty drsné ruce patřily Tomovi! Ten ale bezmocně svíral mříže a z očí mu tekly slzy, když viděl, jak si David majetnicky podrobuje mé tělo. Nemohl dělat absolutně nic a to ho ničilo ze všeho nejvíc, četl jsem to v těch hlubokých duhovkách…
Plesk! Na tvář mi dopadla facka.
„Sakra, nečum furt na něj!“ zařval na mě David. „Nebudeš na něj čumět, když jsem u tebe já, ty děvko, rozumíš? Nebudeš na něj čumět, nebo tě zabiju!“
Vyjekl jsem, když zpod opasku svých kalhot vytáhl nůž a přiložil mi jej těsně ke krku.
„Ještě jednou se na něj koukneš a je po tobě, rozumíš mi?“
Nehlasně jsem přikývl hlavou.
„To je dobře,“ zamumlal. „Nechceš přece, aby tvůj bratříček viděl, jak se ti z krku rozlejvá krev na všecky strany, že ne?“
Místo odpovědi jsem jenom prudce zavřel oči. Ne. Nechci umřít, a už vůbec nechci, aby něco takového viděl Tom. To by ho zabilo, a to já nechci. Když už nemůžu koukat na brášku, pak nebudu koukat na nic. Pevně jsem k sobě stiskl rty, kdy Davidovy dlaně vjížděly pod moje kalhoty a snažil se nedávat najevo, jak mi jsou ty doteky nepříjemné, aby Tommy tolik netrpěl…
S prudce bušícím srdcem jsem čekal, že mi teď David džíny stáhne a vrhne se na mě. Nic takového ale neudělal a uvědomil jsem si, že už několik vteřin necítím jeho ruce. Kde jsou? Ne, že by mi nějak chyběly, naopak. Jenže taky to mohlo znamenat, že David vymýšlí něco horšího, a ten pocit ještě umocnil Tomův nenávistný a přitom nešťastný výkřik. Odvážil jsem se pootevřít oči…
David si právě svlékal džíny i trenýrky a hleděl na mě přitom lačným pohledem. Když jsem viděl jeho mužství, hlásící se o pozornost, začal jsem se zmítat. Jenže neúspěšně. Svázané ruce mi nedovolovaly žádný větší pohyb a na mém pase byl uhnízděný ten odporný parchant. Stáčel jsem tedy hlavu aspoň na stranu a házel jsem nesouhlasné grimasy.
Ale vypadalo to, že mu tím spíš nahrávám do karet. Nepěkné rty zkřivil do úsměvu a položil své ruce na mé boky, odkud je pomalu přemisťoval níž a níž, až jimi přejel na džínovinu, přes kterou pokračoval, dokud nestiskl můj rozkrok.
Otřásl jsem se odporem a do tváře se mi nahrnula červeň. Bože… Když tohle dělal před lety, tak to Tom alespoň neviděl, osahával mě buď v pokojích nebo pod stolem a bráška o tom neměl tušení. Jenže takhle měl přímo ukázkový výhled na to, jak David dobývá místa, kterých se může dotýkat jen moje jediná láska, která teď může jenom bezmocně štkát a zalykat se vzteky. Bože… takové ponížení… bude mě bráška vůbec po tomhle všem ještě chtít, když to celé uvidí?
Cvakla spona opasku. Davidovy prsty mi obratně rozepínaly kalhoty a stahovaly mi je i s boxerkami až ke kotníkům. Zakňučel jsem a škubl sebou…
„Tak ale!“ udeřil mě znovu do obličeje. „Přestaň si vymejšlet, ty děvko! Už to snad znáš, ne?“
Vzdorovitě jsem se na něj zamračil, tentokrát vztek přebil můj strach.
„Právěže znám,“ zachrčel jsem nenávistně. „A proto taky doufám, že za tohle se už z vězení nedostaneš dřív, než tam chcípneš – „
Bum. Tom zařval jako snad nikdy v životě a já cítil, jak mi v nose ostře zakřupalo a vzápětí se z něj začala valit hustá rudá krev, která mi začala zkrápět obličej. Na okamžik se mi zamotala hlava, ani jsem nevnímal, jak ze mě David slezl a na okamžik někam odběhl, vnímal jsem jenom tu horkost, co mi zaplavovala obličej. O pár vteřin později se vrátil a znovu na mě prudce nalehl, tisknouc mi přitom ruce kolem krku tak, že jsem dýchal jenom s hodně velikými potížemi. S námahou jsem otevřel slzící oči, abych se podíval do těch jeho.
„Tos přehnal, ty hajzle,“ zasyčel a vrazil mi další facku, tentokrát naštěstí jen na tvář. „Tohohle budeš litovat, a hodně!“
Odtáhnul se ode mě a dal mi ještě jednu facku. Hekl jsem. To už mi ale roztahoval nohy a vtěsnával se mezi má stehna. Zbledl jsem a zalapal po dechu. Ne! To už tady bylo před dvanácti lety! Tentokrát však ten šmejd nedosáhne svého, nejsem tak snadná kořist, jak si myslí! Už jenom kvůli Tomovi. Zhluboka jsem se nadechl, nečekaně přitáhl kolena k břichu a prudce jsem vykopl…
Ozval se tvrdý náraz a Tomovo šokované vyjeknutí a já postřehl, že se David zřítil z postele. Na okamžik mi tvář rozzářil úsměv, když jsem stočil pohled k Tomovi. Jenže pak se David začal zvedat ze země, držíce se přitom za zlomený nos a rozbitý ret a jeho pohled mluvil za vše…
„Ty malá svině!“ zaryčel výhružně. „Tak tohle ti nedaruju…“
Prudce do mě vrazil a přetočil mě tak, abych ležel na břiše. Zabolelo mě v zápěstích, která se mi tímhle pohybem úplně překroutila, jinak se ale zatím nic nedělo. Někam odběhl. To ještě není nic zlého. Pootočil jsem hlavu a podíval se na Toma. Jenomže ten byl ve tváři celý bílý a zděšeně hleděl kamsi za mě. Překvapeně jsem se otočil na druhou stranu, odkud se blížily kvapné kroky. Byl tam David, jemuž z očí šlehaly blesky a v rukou držel dlouhou železnou tyč, jejíž konec byl rozpálený doběla…
„AAAAAAA!“
Divoce jsem se prohnul v zádech, když mi tyč přitiskl ke kůži mezi lopatkami. Okamžitě mě zalil horký pot, přitom mnou však začala cloumat ledová zima. Já to ale nevnímal. Neslyšel jsem Tomův řev, ani křik vycházející z mých vlastních úst, ani Davidův pomstychtivý chechot. Jenom jsem cítil, jak mi žárem praská kůže. Oči se mi pod víčky protáčely v sloup a já se zmítal čím dál víc…
Tom
Před mýma očima se odehrávala ta nejhrůznější scéna mého života. David měl ve tváři výraz absolutní nepříčetnosti a šílenosti, když s planoucíma očima držel rozpálené železo na Billových zádech. Jo, sice se ho dotýkal jen plochou tak tři krát tři cenťáky, ale bohatě to stačilo. Bráška se celý prohýbal ve snaze jej ze sebe setřást, ale marně. Řinuly se z něj snad litry potu, které se na zádech smíchávaly s horoucí krví a Bill křičel jako nikdy předtím…
Najednou vše ustalo. David odhodil tyč někam na zem a s vítězným úšklebkem se tyčil nad bráškou. Ten však nebyl schopný jediného pohybu. Jenom se třásl po celém zpoceném těle. Oči měl přivřené, ale prosvítalo mu pod nima bělmo a na tvářích se pot smíchával se slzami. V životě nevypadal více zbědovaně.
V tu chvíli si na něj David lehnul.
„Varoval jsem tě, ty parchante,“ zasyčel mu do ucha. „A varuju tě znovu, ještě jednou se mi zkusíš jakkoliv vzepřít a zjistíš, že tohle byla jen slabá předehra!“
Bill nereagoval. Pouze rychle se nadzdvihávající hruď dávala najevo, že je naživu, sem tam z jeho rtů unikl tichý sten. Dokonce se ani nehnul, když ho ten parchant začal znovu osahávat. Tiskl jsem mříže tak, že jsem nevěděl, jak dlouho mé kosti ještě odolají, než se o železo, jehož otlaky jsem měl v dlaních už několik hodin vryté, zlomí. Chvěl jsem se skoro stejně jako napůl bezvědomý Bill, nikoliv však bolestí, ale zoufalstvím z toho, že nemůžu nic udělat a že mi mříže odolávají úplně stejně jako v prvních minutách mého nedobrovolného pobytu tady.
Bezmocně jsem zavyl, když David s vítězoslavným úsměvem do brášky vniknul. Billův výkřik mě bodl do srdce, a když jsem viděl to jeho droboučké tělíčko, jak se zmítá pod přírazy toho hajzla, odcouval jsem do nejvzdálenějšího koutu své cely a prudce se rozběhl. Narazil jsem do mříží celou svou vahou. Ani se nehnuly, dosáhl jsem akorát toho, že jsem si pořádně narazil pravý bok. Nevadí. Zkouším to ještě jednou. Podruhý. Potřetí. Nic. Nezbývá mi, než se slzami v očích přihlížet, jak bráška skousává rty, aby mu uniklo co nejméně bolestných stesků a naslouchat Davidovým stále hlasitějším stenům. Občas to Bill nevydržel. Sem tam mu ze rtů uniklo tiché Au! nebo Ne, prosím, už ne!.
Ne. To už nevydržím! Bezmocně jsem se sesul podél mříží na podlahu, vrazil hlavu mezi kolena, abych nic neviděl a zacpal si dlaněmi uši, abych nic neslyšel. Přesto jsem však tlumené srdceryvné nářky slyšel pořád…
„Tommy!“
Spustil jsem ruce z uší a zvedl jsem hlavu. Děsil mě ten tón, jeho hlas nebyl v životě zoufalejší a naléhavější. Naše oči se střetly. Duhovky nás obou byly rozostřeny slzami. V Billově pohledu však byla krom bolesti, zoufalství a prohry vepsána i naléhavá prosba o odpuštění. Nechápal jsem. Co mu mám odpouštět? Vždyť on se přece neprosil o to, aby mu David tohle všechno dělal! Než jsem ale stihl jakkoliv zareagovat, viděl jsem, jak tu hlubokou lesklou hněď zastiňuje tma, která houstla čím dál víc. Vyděšeně jsem sledoval, jak ten můj brouček ztrácí vědomí…
autor: Áďa
betaread: Janule
néééééé! prooooč? ten David je tak hnusneeeej!!!! já ho nesnášim!
Swině jedna!já tam wlítnu a normálně ho tou tyčí rozsekám na kostičky a z tech udélám žrádlo pro prasata.Hajzl jeden!!
Bože chúďa Bill…Omg sa divím že ešte žije pry jeho krehkej postave…Chúďa
Bille!Tome!Áďa mě varovala!POmoc prosím ne:-(to nevydržím:-(zabiju Davida to je hajzl hajzlovskej..proč?!s tou tyčí to byla hrůza!bojím se o ně!Prosím vydrž Billí aj ty Tomí!!!!!:'-(
Oh no :'(
To musí být pro Toma strašny…
Panebože,to je síla…..
Ach bože, tohle je naprosto nehumánní… David je šílený, takové mučení Bill nemůže zvládnout.
A Tommyho je mi neskutečně líto, chce Billovi pomoct, ale copak může? To musí být strašný pocit, ta bezmoc…
Nejhorší byl ten pohled do očí…
Jestli je někdo nepříjde zachránit, tak se snad zcvoknu :/