autor: Majestrix
Je přemístění opravdu odpovědí? *vrtí hlavou* Ne.
Bill se posadil ke stolu a povzdychnul si, přál si, aby existoval nějaký způsob, kterým by mohl vrátit čas, jakýkoliv, potom by se tohle nikdy nestalo. Blbej David a jeho pitomý nápady. „Máte vybráno?“ zeptal se ho milý hlas, vytrhnul ho z jeho strnulosti.
„Co?“ Zeptal se malinko vyvedený z míry.
„Vaše objednávka, pane?“ zeptala se číšnice znovu. Bill si vzal do rukou menu a rychle si to přečetl.
„Vezmu si jeden jahodový koláč s bílou čokoládou, prosím.“ Usmál se na ni a podal jí menu zpátky.
„Jeden kousek koláče, dobře.“ Řekla s úsměvem a zapsala si objednávku. Bill ale rychle zavrtěl hlavou.
„Ne, chci celý koláč.“
„Vezmete si ho s sebou?“
„Ne, chci celý koláč, na tácku s vidličkou. Jenom jednu vidličku, protože to hodlám dojíst tady. A sám.“ Zdůraznil, aby nedošlo k žádnému nedorozumění. Číšnice vyvalila oči, přepsala si objednávku, změřila si Billovu figuru zvídavým pohledem a odešla. Nemohl si pomoci, ale protočil oči přes své sluneční brýle, dělal všechno proto, aby nemusel přemýšlet. Přemýšlení nebylo v poslední době jeho oblíbeným koníčkem.
Sledoval, jak okolo něj procházejí ostatní lidé, dokud mu ale nepřinesli jeho objednávku, konečně bylo na světě něco správně. Bill se šťastně zakousnul, nedbajíc překvapených výrazů těch, kteří seděli blízko něho. Nezajímali ho; jeho život byl dobrý, dobrý proto, že tu před sebou měl koláč. Měl v sobě půlku, když se konečně zastavil, aby načerpal nové síly, nohama málem kopal pod stolem svou neskrývanou radostí.
Žaludek se mu přestal otáčet a musel si přiznat, že se cítil klidněji. Vzalo mu to dvacet minut sníst celý koláč a pak strávil ještě 45 minut sledováním ulice za sklem, v hlavě si vymýšlel příběhy o procházejících lidech. Zhluboka se nadechl a vydechl, věděl, co by měl dělat. Měl by jít za dalším doktorem, dozvědět se jiný názor, od někoho z Německa, kde všechno dávalo smysl a kde lidé neříkali, že muži mohou být těhotní.
Protože to je šílené.
Něco zachytilo jeho pohled, otočil se víc do ulice a uviděl jejich tourbus. Podíval se na mobil, který ležel na stole a zanadával. Už dávno měl být nahoře a balit si. Zaplatil a odeběhl nahoru do svého pokoje, projel zámek kartou a sám sebe připravil na velice rychlé balení. Okamžitě se ale zastavil, protože viděl dredatou hlavu, jak se sklání nad jedním z jeho kufrů. Na podlaze tu ležely jen dva a Bill si moc dobře pamatoval, že jich měl šest.
Tom se otočil, podíval se na něj a pak zase pokračoval v zapínání kufru. „Tak tady jsi.“
„Tomi, omlouvám se. Zapomněl jsem na čas.“ Začal Bill a vešel dál do pokoje. „Ty jsi mi zabalil?“
„Víš, snažím se. Opravdu se moc snažím.“ Posadil se Tom na zem a zíral na černý kufr před sebou. „Stěžuješ si, že na sebe nemáme čas, ale když se poslední dobou já snažím trávit nějaký čas s tebou, stejně mi to nevyjde.“
„Tomi, omlouvám. Byl jsem s-„
„Jo, já vím, s kým jsi byl. S Georgem… Nakupovat. Narazil jsem na něj před chvilkou.“ Podíval se Tom na Billa, hledal nějaké tašky. „Ty sis nic nekoupil?“
„Promiň.“ Bill mu nehodlal říct, co doopravdy dělal. To by jen zkomplikovalo situaci a bude radši, když se na něj Tom bude zlobit kvůli nákupu než kvůli té druhé věci. Uběhla další vteřina a on si uvědomil, že tu knížku, co mu dal doktor, nechal dole v restauraci. Kurva.
„Jen promiň nestačí. Musel jsem namačkat všechny svoje věci do kufru, abych měl dost času zabalit ještě tvoje krámy.“ Postavil se Tom, založil ruce na prsou, ošklivě se podíval na své dvojče. „Hele, pochopil jsem to. Seš unavený, ale nejsi jediný, kdo je tu unavený, jasný, Bille? Nejsi ani jediný člověk, kdo tu celou dobu je unavený, tak to přestaň monopolizovat.“
„Tomi…“
„Ne. Jsem taky unavený, Bille, jasný? Taky jsem unavený. Jsem unavený z toho zasranýho dělání tamtoho a tadytoho. Někdy mi přijde, že existuju jenom proto, abych plnil tvoje rozmary, protože to je zřejmě to, co ty si myslíš, a jestli to je to, co si myslíš ty, tak to musí být správně, mám pravdu? Přišel jsem na to, jsem dostatečně chytrej?“ Tom byl tak naštvaný, že jeho obličej byl červený a to ani nekřičel. Ne, tohle bylo ještě horší, protože jeho hlas byl na úrovni hlasitého šeptání. Tom byl na bodu zlomu.
„Tome, řekl jsem, že se omlouvám, nemůžeš to nechat být a přijmout moji omluvu?“ Bill se ho snažil přesvědčit. Ano, byl trochu náročný a potrhlý a trošku nepořádný, ale to byl i normálně, tak o co jde? Jeho dvojče zavrtělo hlavou.
„Ne, nemůžu.“ Řekl Tom jednoduše, když pokrčil rameny a prošel okolo Billa, strčil do něj ramenem. „Zabal si ty svoje krámy sám; Já jdu do autobusu.“ Bill za ním šokovaně koukal, čelist mu klesla údivem. Dveře se zavřely a jeho dvojče se ani neobtěžovalo otočit se na něj.
Bill dalších pár minut zíral na podlahu, chtěl, aby tohle všechno byl jenom blbej vtip nebo sen. Něco nebylo reálné, nic dneska nebylo normální, třeba se probudí v tourbuse, bude se zase smát a žertovat s Tomem s žádnými obavami, kromě těch ohledně toho co si má vzít na koncert za oblečení. Podíval se dolů; třásly se mu ruce.
Hodil svou tašku na stůl a málem všechno vyházel při hledání cigarety. Nic. Jeho toaletní taštička nepřinesla žádné jiné výsledky, prohledal i svůj nejmenší kufřík a našel otlučenou a ohnutou cigaretu. Tohle nepůjde. Ruce se mu nepřestávaly třást a přes slzy pomalu neviděl, ale dál se musel koukat po zapalovači. Bill zanadával a vysypal celou svou tašku na stůl. Přestal u sebe nosit zapalovač, když přestal kouřit. Což byl jeden a jedinej důvod, proč se tohle všechno kurva děje.
Zaběhl do koupelny a začal hledat erární zapalovač. Nic. Nakopnul skříňku. Tom si je vždycky bral, i když je pak nepoužíval. Podíval se na sebe do zrcadla, z pusy mu visela cigareta, nenáviděl se za to. Vyrval si tu pitomou věc z pusy, přelomil ji vejpůl a spláchnul do záchodu, kam jí za chvilku následoval i obsah jeho žaludku.
Hlava se mu točila, bolelo ho břicho, bolela ho hlava, bolelo ho v krku, všechno společně to vytvářelo symfonii bolesti, kterou měl poslední dobou čím dál tím častěji, a proto se vždycky schoulil na zemi do klubíčka a přiznal si, že je poražen. Neměl na to ale teď čas. Bill ještě jednou plivnul do záchodu a spláchnul to, přál si, aby všechna jeho hysterie zmizela společně s jeho vynikajícím jahodovým koláčem, který nebyl po cestě zpátky jeho krkem tak dobrý, jako když ho jedl.
Zapípal mu telefon, vyndal si ho ze zadní kapsy kalhot, utřel si pusu a natáhnul se pro ústní vodu. Byl to David, řekl mu, že Saki bude za chvilku nahoře pro kufry. Do prdele. Rychle si vyčistil pusu a všechno si rychle naházel do kosmetického kufříku, když měl všechno zabaleno, zavřel oči. Vždycky si nechával čas, aby si to tam mohl všechno hezky narovnat, ale teď neměl čas a byla to jen jeho vina.
Vyběhl z místnosti a naházel zbytek svého roztroušeného oblečení do posledního kufru, sednul si na něj, aby ho mohl pořádně zavřít. Jakmile byl hotov, ozvalo se zaťukání a Bill šel Sakimu otevřít. „Jsi připravený? Zeptal se Saki s klidným výrazem jako vždycky.
„Jako bych někdy nebyl.“ Vyšel Bill ven na chodbu s taštičkou přes rameno.
„Venku jsou fanynky. David ti vzkazuje, aby sis připravil svou fixu.“ Bill v duchu zanaříkal. Nechtěl nikoho vidět, s nikým mluvit a ani dělat nic, dokud se nedostane do autobusu. A teď si musel na obličej nasadit svůj falešný zářivý úsměv pro fanynky a podepisovat se. Neměl náladu.
„Je jich hodně?“
„Ne zas tolik.“ Odpověděl mu Saki.
Billovi se chtělo křičet. Jak to myslel? „Jak velký je ne zas tolik velký?“
„Ne tak velký.“ Billovy rty byly pevně sevřené, tvořily dokonalou přímku.
Dav venku byl mnohem větší, než ne zas tolik velký, ale stejně nasadil svůj megawattový úsměv, bylo to lehké, čím víc si představoval, že na něj Tom nebude naštvaný, tím více se usmíval. Bylo to naprosté šílenství, musel načmárat minimálně padesát svých podpisů a někdo ho při tom ještě tahal za vlasy. Nemohl se ani podívat kdo, protože autobus byl jen pár metrů od něj a on už bude za chvilku v bezpečí. Ještě jedno strčení od Sakiho a byl vevnitř. Bill se podíval na své ruce a zjistil, že se zase chvějí. Zoufale potřeboval cigaretu.
Zoufale.
„Co se děje?“ Bill zvednul pohled a uviděl Gustavův tázající se obličej.
„Nic. Jsem jen unavený.“ Odpověděl Bill a pokračoval v cestě okolo bubeníka.
„Tohle poslední dobou odpovídáš na všechny otázky.“ Bill se nuceně usmál a představil si svůj pelíšek. Nebeská postel. Zamračil se, protože mu do cesty vlezl Georg, dopadly na něj vzpomínky z celého dne. Super, nepotřeboval tady chodící upomínku. Rychle ho minul a hodil si tašku do postele, následoval ji. Všechno na něm mu připadalo jako ze železa, speciálně jeho hlava a srdce.
Tom na něj byl naštvaný a to mu kazilo celý jeho svět. A bylo to ještě horší než normální naštvání. Jasně, dvojčata se mezi sebou hádají, to je normální. Když někoho znáte tak dobře jako oni sebe, víte, že je mezi vámi občas taky pěkně dusno, že se hádáte a potom jste zase jako nejlepší kamarádi. Občas do někoho ryjete jenom proto, že se nudíte.
Tohle bylo ale jiné. Tohle bylo opravdu hodně jiné. Lehnul si na bok, koukal do uličky a přemýšlel nad tím, kde je asi teď Tom. Je v mediální místnosti? Jestli jo, tak proč je naštvaný na něj a ne taky na Georga? Všechno to byla Georgova vina! Jakoby ho přivolal, vešel Georg, znepokojivě se na něj koukal. „Bille, musíme si promluvit, myslím to vážně.“ Bill se na něj zadíval a pomalu zatáhnul závěs. Viděl Georgův stín, což naznačovalo, že tam ještě pořád stojí, po chvilce ale odešel. Dobře. Nechtěl s ním mluvit.
Všechno to byla jeho vina; zničil celý jeho den. Celý jeho život. Všechno. Bill se schoulil do klubíčka pevněji, bojoval s bolestmi v břiše a hlasitě oddechoval, snažil se vytlačovat bolest svým dechem. Nefungovalo to. Vyzul si boty a otevřel ventilaci, vydechl, když ho začal ovívat studený větřík. Zatáhnul si záclonky na svém okénku a koukal do umělé tmy. Kdybyste to nevěděli, mysleli byste si, že je opravdu noc. Bill usnul ještě dřív, než se autobus rozjel.
~*~
Georg otevře oči hned, jak se autobus zastavil. Nemohl si pomoci, ale nemohl spát, když autobus stál na místě. Odhrnul záclonu a rozhlídnul se, slyšel, jak si Gustav nandává boty. Byli na benzínce. Naproti přes uličku byl odhrnutý závěs u Billovy postele; peřiny byly na posteli skopané až kdesi v rohu. Nejspíše už byl venku.
Georg čekal, dokud se blonďák nenarovnal a posadil se. Georg si taky nandal boty, nezavazoval si je, jen si vzal peněženku a vyhopsal z autobusu. Neměl sebemenší tušení, kde jsou, ale nevadilo mu to, alespoň do té doby, co to ví řidič.
Byla to tentokrát jedna z větší servisních stanic. Přemýšlel, co si asi koupí, bude tu lepší výběr časopisů a nejspíš i nejnovější Playboy. Viděl, že Gustav je už uvnitř a jde k záchodům, jakmile blonďák zmizel, všimnul si Georg, že u časopisů je černá hlava. Dobře. Potřeboval s ním mluvit.
Georg zatlačil na dveře a zamračil se, lehce si je přitáhnul a protočil oči. Proč na ty dveře nikdy nepíšou, jak se otevírají? Bill zvednul pohled a rychle uhnul očima. Ne, tentokrát to Georg nevzdá. „Bille.“
„Georgu.“ Teenager odmítal zvednout znovu pohled a podívat se na něj, vzal do rukou ten samý časopis, který tam vrátil, když basák přišel.
„Potřebujeme si promluvit.“
„A o čem bychom si měli promluvit?“ otočil se na něj Bill s očima dokořán. Kdyby ho Georg neznal lépe, myslel by si, že to myslel vážně. Ještě ho znal. Billovo nevinné chování ho dostávalo ze všech problémů naprosto s každým. Jediní, na které to neplatilo, byl Tom a Saki. No, tentokrát mu to neprojde.
„Oh, já ti nevím, třeba o tom, co ti řekl ten doktor?“ syknul. Bill zamrkal a vrátil časopis do přihrádky.
„Půjdu k jinému doktorovi.“ Řekl rychle, stále se přehraboval časopisy, jako by mluvili o počasí.
„Dobře. Budeš potřebovat pravidelné prohlídky.“
„Chci dostat ještě jedny výsledky.“ Georg zamrkal a pomalu přikývnul.
„No, na to máš právo… Ale co když se nebudou lišit?“ Georg viděl, jak Bill sevřel zuby k sobě.
„Budou se lišit.“
„A co když nebudou?“
„Budou.“
„Ale. Co. Když. Nebudou?“ zeptal se znovu a pomalu, snažil se, aby ho Bill pochopil. „Nemůžeš to ignorovat.“
„Ne? Tak sleduj.“ Georg byl okamžitě přetransportován zpět před hotel a zavrtěl hlavou.
„Sleduju a vedeš si příšerně. Musíš to říct Tomovi, komukoliv.“
„Ne.“ Bill našel další časopis a ostře se podíval na Georga. „A ty to taky nedělej.“
„Není to moje tajemství.“ Řekl hořce a sledoval, jak zpěvák odešel pryč.
Někdy se po mluvení s Billem cítil hrozně frustrovaný. Občas odmítal poslouchat Billovo přesvědčování, to už ale zakročoval Gustav. Gustav vás přinutí poslouchat, je na tom, jak to vezmete. Ale Gustavovi to nemohl říct, nebylo to jeho tajemství.
„Proč vypadáš, jako by ti umřela želva?“ Georg se otočil a uviděl Gustava s ironickým úšklebkem.
„Víš, někdy to na mě prostě zase dolehne.“ Hraně popotáhnul a jeho kamarád se zasmál.
„Jo, jasně. Viděl jsi novýho PlayBoye? Ty holky tam mají kozy velký jako moje hlava.“
~*~
Bill zaplatil za svůj nákup a šel zpátky do autobusu, zamával členům týmu, kteří stáli venku a kouřili. Bylo to hrozně zvláštní jít okolo nich bez své vlastní cigarety. Dali by mu ji bez problémů, ale on by se za to nenáviděl a poslední věc, kterou chtěl, byl další důvod, proč se nenávidět-
Autobus byl úžasně tichý a zábavně chladný, až sem zase přijdou lidi, oteplí se tu a on si bude muset zalézt do postele a pustit si ventilaci, aby se ochladil. Poslední dobou mu bylo hrozné horko… Zašel zpátky do části, kde byly postele a podíval se na postel svého dvojčete. Záclona byla zatažená a Bill věděl, že Tom spí. Dobře. Operace ‚Omlouvám se, Tomi‘ byla zavrhnuta. Byl čas na plán B.
Vytáhnul přihrádku zpod Tomovy postele a postavil tři Tomovy oblíbené džusy tam, kde je nepřehlédne, přesně nad jeho iPod. Zavřel to tiše, snažil se předejít hlasitému kliknutí, které to vydávalo, když se to zavíralo. Toma to neprobudilo a Bill se usmál, odešel a otevřel si svou vlastní plechovku s Red Bullem.
Podařilo se mu projít chodbou dřív, než se Georg s Gustavem vrátili do autobusu, strkali do sebe a povídali si. Když Georg zahlídnul Billa, řekl něco Gustavovi a odešli, šli směrem k mediální místnosti. Nejspíš se šli koukat na nějaký film a i když se Bill chtěl přidat, necítil se, že by tam byl vítaný. Je to pěkně blbej pocit, cítit se izolovaný od všech lidí v autobuse.
Bill se vrátil ze svého snění zpátky na zem a zjistil, že na něj kouká Gustav. „Co je?“ zeptal se podrážděně, zvednul plechovku Red Bullu a dopil zbytek.
„Myslíš si, že je to chytrý?“
„Tvoje máma je chytrá.“ Zamumlal.
Gustav se na něj krátce podíval. „Mám dojem, že jsi mě neposlouchal…“ Bill se zamyslel a zavrtěl hlavou.
„Ne, neposlouchal.“ Začalo mu cukat v nohách, chtělo se mu poskakovat, to bylo nejspíš vinou Red Bullu.
„Chceš se jít se mnou a Georgem koukat na film? Můžeš si vybrat na jakej, Georg má dobročinnou náladu. Jediné, co chci, aby v tom filmu bylo něco zajímavýho.“
„Ne, půjdu si lehnout.“ Usmál se Bill lehce. Gustav se podíval na prázdnou plechovku od energy drinku a pomalu přikývnul.
„Hele, kámo, jestli nechceš, stačilo jenom říct.“ Bill se za ním zmateně díval, Gustav odešel. Otočil se na stůl a podíval se ostře na plechovku.
„Tohle je tvoje vina.“ Syknul a hned se cítil líp. Ani o minutku později se mu z úst vydralo hlasité zívnutí, opravdu se mu chtělo spát. Bill si vzal časopis a ostatní věci, co si koupil a hodil je k sobě do postele. Tom mu pořád říkal, aby používal skladovací přihrádky. Povzdychnul si a vlezl si do postele ke svému bordýlku, položil si nohy na igelitku a začal si stýskat po bratrovi. Usnul ještě dřív, než se stačil rozbrečet.
~*~
Tom otevřel oči a zíral na spodek postele, která byla nad ním. Každé kvíknutí a pohyb ho dováděly k něčemu, co nechtěl dělat. Věděl, že Bill nemůže spát, ale byl na něj stále naštvaný. Teď to nebude on, ten kdo půjde a bude se snažit všechno napravit. Nebyla to jeho vina a on se za to nehodlal obviňovat. Ne teď. Promnul si obličej a vydechnul. Možná by se mohl zvednout a jít do mediální místnosti a koukat se s géčkama na film, nechtěl ale někde narazit na Billa.
Začínalo mu být vedro, otevřel si okýnko, chtělo se mu zvracet z toho, jak ten vzduch smrděl. Někdy letní deštík nesmyje úplně všechno. Tom rychle zavřel okýnko, zapnul si větrák a nechal se ovívat studeným vzdouškem. Tohle bylo lepší. Vzduch byl tak uklidňující, že skoro znovu usnul, potřeboval ale nějakou hudbu. Jeho iPod byl v přihrádce pod ním, natáhnul se k závěsu a odtáhnul ho, měl tenhle pohyb naučený ze svého vlastního plánu s názvem: ‚Hýbejte se pokud možno co nejméně, jak to jde‘.
Rukou šmátral v šuplíku a zamračil se, když nahmatal něco kuželovitého, co nerozpoznával. Pohnul rukou a cítil tam ještě dvě takové věci, jedno z toho vzal do ruky a zvednul to, rozsvítil si svojí malou lampičku. Tom si povzdychnul a snažil se neusmívat, když se podíval na svůj oblíbený džus. Byl to Billův způsob, jak se omluvit, ale to nestačilo. Tentokrát ne. Vrátil pití zpátky a vylovil svůj iPod, zašoupnul šuplík a ten vydal opravdu velkou ránu. Uslyšel rychlé vrznutí nad jeho postelí, ale nějak mu to nevadilo.
~*~
Budou to už dva dny a Gustav věděl, že tu něco nehraje. Dvojčata spolu nemluvila a to bylo ještě horší, než když si povídali jenom spolu. Od Billa na to už Bill zvyklý, ale od Toma? Tom se rád bavil s ostatními lidmi. Obzvláště rád konverzoval o nebo s Billem. Nechápal proč teď ani jeden z nich nemluvil.
Gustav všechno tohle věděl a taky moc dobře věděl, že bude nejlepší nechat je na pokoji, aby si to mezi sebou vyřešili hezky sami. Stačilo mu, když jednou viděl, jak se Georg vložil do jejich hádky, to bylo ještě když se moc neznali. Gustav ještě nikdy neviděl takhle rychlou změnu názorů. Jednou to bylo Tom proti Billovi a o vteřinu později Dvojčata Kaulitzovi proti Georgovi. Pokrčil rameny. Ne, nebyl idiot, stačilo mu zažít to jednou.
Ale k tomu všemu mu připadalo, že je tu něco, co se týká i Georga, něco, co trápí i jeho a basák byl ten, z kterého byl Gustav schopný dostat naprosto všechno, bez zaváhání. „Čau.“ Řekl a podal nechápajícímu kamarádovi petku s colou, posadil se vedle něj, vzal si druhý ovladač. „Co budeme hrát?“
„Soul Caliber.“
„Oh, takže ses už duševně připravil na to, že ti zase nakopu prdel?“
„Mám dojem, že si mě pleteš s Tomem.“
„Ne, moc dobře si pamatuju poslední hru. Totálně si to projel.“ Ušklíbnul se Gustav a vybral si postavu. Georg zavrtěl hlavou a taky si jednu vybral.
„Proč vytahuješ něco, co už se stalo?“ zamumlal. Hráli v naprostém tichu, jediné zvuky v místnosti byly ty, které vydával autobus a televize. Gustav koutkem oka pozoroval Georga, když byl připraven, zasáhl.
„Takže, co se děje?“ Gustav se koukal na obrazovku a uviděl, že postava jeho kamaráda udělala skok dozadu, čímž spadla přes okraj střechy a tím se zabila.
„Proč si myslíš, že se něco děje?“ odpověděl rychle Georg, v duchu zanaříkal. Gustav položil svůj ovladač a zasmál se.
„Proto. Odpověděl jsi mi ještě dřív, než jsem ti položil celou otázku. Tak to vyklop.“ Georg zavrtěl hlavou.
„Není to moje věc, nemám právo ti to říct.“
„Takže ty víš, proč se spolu dvojčata hádají?“ zeptal se Gustav, byl ještě víc zvědavější než předtím.
„On mu to řekl?“ zeptal se Georg překvapeně. Nejradši by si dal facku, když uviděl Gustavův zmatený výraz. „Kurva. Oblafnuls mě!“
„Počkej, kdo z nich je on a který je mu?“
„Ne, Gustave, počkej. Nemůžu ti to říct.“ Řekl znovu, odmítal porušit svoje slovo. Položil taky svůj ovladač a odešel z místnosti, nechal tam rozhněvaného Gustava o samotě. Fajn, nechtěl být zlý, ale nejspíš mu nezbývá nic jiného. Nálada v tomhle autobuse začínala lézt na mozek snad už každému; dokonce i David vyjížděl naprosto bezdůvodně a byl naprosto nesnesitelný. Dobře, on byl nesnesitelný pořád, ale to, že takhle vyjížděl na lidi, bylo už trošku neobvyklé. Gustav potřeboval, aby všechno bylo zpátky v normálu, alespoň v takovém normálu, který je normální pro Tokio Hotel.
~*~
Bill kolenem zavřel dvířka od trouby a povzdychnul, ne nebude se tam koukat znovu, tentokrát bude muset ještě chvilku počkat, než zase bude okukovat, jestli jsou cookies už upečené. Už byl třetí den, kdy se konala operace ‚Omlouvám se, Tomi‘, a jeho dvojče se na něj skoro ani nepodívalo. Pokaždé, když ráno otevřel oči, probouzel se do naprostého pekla. Nemělo to konce. Tohle byl jeho poslední nápad a ony se pekly pomaleji, než jakékoliv jiné cookies ve vesmíru. Byli na odpočívadle a Tom vyběhl z autobusu tryskem hned, jak zastavili.
Bolelo to, ale dělalo to jeho plán jednoduší. Nic neuklidnilo Toma lépe a rychleji, než cookies s kousky čokolády. A on mu dělal dokonce dvojité. Sbíhaly se mu sliny, jen co na to pomyslel. Ale žádné si nemohl vzít. Tyhle byly Tomovy. No, možná si vezme, jeden nebo dva. Chci říct, zbude mu jich tucet, kolik může jeden člověk sníst?
Rozhodl se, že čtyři Tomovi určitě scházet nebudou.
Ta vůně byla naprosto delikátní, bylo to cítit naprosto po celém autobuse. Doufal, že mu to přivede Toma zpátky. Bill slyšel otevření dveří a zvednul pohled, dupání po schodech zastavovalo jeho srdce. V zatáčce se objevila špička kšiltovky a Bill vydechl, nevěděl, že zadržoval dech. „Děláš cookies.“ Řekl Tom, jako by to bylo oznámení a ne otázka. Možná že bylo.
Bill přikývnul. „Jo.“ To bylo jediné, co byl schopen říct. Po dlouhých dnech strávených přemýšlením nad tím, co mu má říct, ze sebe vydal jenom jedno pitomé slovo. Pouze jeho dvojče ho dokázalo odzbrojit od všech slov. Jenom Tom mu takhle dokázal zlomit srdce.
„Proč děláš cookies?“ zeptal se Tom a přišel opatrně blíž, jako by se měl každou chvílí rozpadnout. Bill pokrčil rameny, snažil se neplakat.
„Já už nevím, jak jinak se ti omluvit.“ Zašeptal a Tom si nahlas povzdychl, sedl si do boxu naproti Billovi.
„Bille…“ vydal ze sebe a očima těkal všude kolem, jenom ne na Billa. Když našel odvahu konečně se mu podívat do očí, selhal a podíval se mu na tvář. „Máš na tváři mouku. Ty jsi dělal těsto sám?“
„Nechci tě otrávit, Tomi.“ Řekl Bill žertovně.
„Tak proč máš na tváři mouku?“
Pokrčil rameny. „Já… Nevím.“ Tom se neslyšně zasmál, zavrtěl hlavou.
„Oh, Bille…“ podíval se mu smutně do očí. „Co s tebou mám dělat?“
„Miluj mě.“ Řekl Bill zoufale. „Prosím. Omlouvám se, opravdu mi to je líto. Tohle už nezvládám, prosím. Je mi, jako bych bez tebe měl umřít, udělám cokoliv budeš chtít, slibuju, slibuju, slibuju…“ řekl Bill, zalykal se slzami, když ho Tom objal, nechal je volně téct, vzlykal a popotahoval. Tom ho držel opravdu pevně a malinko ho kolébal, Bill ze sebe vyplakával všechnu samotu a frustraci, kterou zažil za posledních pár dní.
„Vždyť já tě miluju, Bille. To nikdy nic nezmění, slibuju.“ Zašeptal mu Tom do ucha a Bill se odtáhnul, objal ho rukama kolem krku a hluboce ho políbil. V autobuse nikdo nebyl, nikdo je nemohl nachytat a on tohle opravdu zoufale potřeboval. V Tomových polibcích nacházel jistotu; odvahu a absolutní jistotu, že všechno bude v pořádku. Často přemýšlel nad tím, jak se to všechno do Tomových rtů vešlo, byl ale vděčný za to, že to tam je.
Když konečně našel sílu odtáhnout se od Toma, oba měli malinko zrychlený dech. „Omlouvám se, jen jsem poslední dobou kvůli tobě pořád brečel, pokazil jsem všechno, co jsem mohl.“ Tom se zasmál.
„Už jsem si za všechny ty roky na tvoje brečení zvykl a není to poprvé, co jsi něco zkonil.“ Pokrčil rameny, konečky prstů hladil jemně Billa po tváři. Bill se usmál a naklonil hlavu malinko na stranu, vydechnul. „Chybělo mi dotýkat se tě.“ Řekl Tom, když mapoval křivku Billovy čelisti.
„Taky mi chybělo se tě dotýkat.“ Zavřel Bill oči, cítil, jak se s ním celý svět točí. Upadl Tomovi do náručí, nedokázal ovládat svoje tělo, jeho dvojče jen zděšeně vykřiklo.
„Bille? Bille! Jsi v pořádku?“ pomohl mu poněkud vystrašeně posadit se do boxu. Bill pomalinku přikývnul, závrať ho rychle opustila.
„Já nevím, co se stalo, já jen…“ zavrtěl hlavou, sám to nechápal. „Tomi, cookies!“
Tom se neochotně zvednul od svého bratra a vyndal plech s dozlatova upečenými cookies, bylo to tak horké, že to málem upustil na zem. Chňapka nějak nefungovala, protože měla uprostřed obrovskou díru. Nikdo se neobtěžoval koupit novou, takže se vždycky všichni spálili, když si chtěli třeba jen vyndat pizzu. Bill se zvednul a naklonil se k Tomovi, oba zírali na cookies.
Polovička jich byla udělaná víc než ta druhá, ale omluva zabrala, Tom si nemyslel, že jsou zas tak špatný.
Komentujte prosím opět anglicky, autorka vám vzkazuje, že má z vašich komentářů velkou radost… :o)
Kdyby jich bylo víc, nezlobila bych se :o), ale sama si sypu popel na hlavu, protože to, co bych chtěla k týhle povídce napsat, bych anglicky nedala dohromady ani za sto let… proto jsem se domluvila s Lil.Katie, že budu psát komentáře česky, což je dobrá zpráva i pro vás, kteří jste na tom stejně blbě jako já :o), a Lil.Katie je pak Majestrix přeloží a pošle. Doufám, že toho využijete a Lil moc děkuju za ochotu :-*. Pa J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
♥♥♥ naprosto krásný ♥ miluju tu povídku *in love*
Nádherý kousek povídky.Prosím ať mu to už Bill řekne,že je těhotnej s Tomem.
Yeah, good! At last, Bill and Tom! Really good.
Ať už mu prozradí že je těhotnej….vždyť jsou spolu šťastní a a miminkem budou ještě víc..teda doufám…
Oh my god, it´s amazing. Bill and cookies:D funny:-)
omg… this is really amazing and original story about Bill and Tom… cookies… OMG xP
you are very good.. 😉
P.S: kdyby byla Lil tak hodná, a přeložila by Majestrix, že si VÝRAZNĚ LOFINQA*TWC PŘEJE, ABY SE TOM DOVĚDĚL O TOM MALÉM SKRČKOVI 😀 ROZUMĚJTE, MIMINKU XD
I love cookies xD
Ehm, nechci to pokonit, takze budu lina a necham se prelozit do anglictiny xD Ja chci psat nemeckyy xDD
Uplne me dostava ten Bill, jak porad neco do sebe cpe, porad ji xD Jako tyjo… Hlavne ty pudinky me poznamenaly xD U toho jsem se malem pocurala smichy. Nejak jsem zacla jist pudinky casto. Dneska jsem mela jako predkrm u snidane ;D Georg nema chybu. On s Gustavem jsou takovy agenti. Ta scena na konci s dvojcatkama byla krasna. Je to moje oblibena povidka.
Sorrka, je to dlouhy xD
Bože to nemá chybu,fakt nee:-D mám dojem že se Georg prokecne:-)
Já tuhle povídku prostě miluju 🙂 Existuje strašně málo m-preg, kteřý mají smysl, aspon trochu logiku a jsou tak krásně napsaný. Autorka je úžasná a překlad výborný 🙂 Každej dílek mě vždycky strašně potěší 🙂
Tohle je sice první m-preg,kterej čtu,ale myslim si,že dokonaleji se z toho už vybruslit nedalo. Opravdu dobrej nápad. Znova musim pochválit dýlku dílků,jenom je mi trochu líto,že se tu tahle povídka objevuje pouze jednou týdně. 🙂 Moc mě to baví číst,zasměju se,situace mezi Billem a Tomem jsou krásně popsaný.Výborný.
Hele, lidi, ale já to nemyslela tak, že najednou všichni začnete komentovat česky… snažte se anglicky, ať má Lil co nejmíň práce, stačí, že má práci s překládáním… tohle zavání spíš leností. 🙂
Terezko, není divu, že je tu tahle skvělá povídka jen jednou týdně, když se podíváš, jak jsou díly dlouhý. Lil.Katie je skvělá, že to stíhá takhle rychle, myslím, že je to až dost. Máme před sebou díky ní rok a měsíc skvělý povídky, protože má celkem 56 dílů. :o) Takže jí ještě jednou děkuju, je skvělá. :-*
No… ale abych došla k tomu, co jsem chtěla napsat. Tahle povídka je podle mýho skromnýho názoru mistrovský dílko už podle prvních pěti dílů a předpokládám, že to bude až do konce stejně kvalitní. Já netuším, kolik je Majestrix let, ale mám trošku pocit, že je to psáno podle vlastní zkušenosti :o), a jestli ne, má to autorka skvěle nastudovaný. Líbí se mi naprosto úžasnej styl, jakým Majestrix píše, je v tom lehkost a vtip, což tu povídku dělá perfektně čtivou a přitažlivou. Téma mi problém nedělá, protože je tady dokonale zdůvodněný. I když je to asi nepravděpodobný, dá se tomu uvěřit, když člověk chce. 🙂 Těhotný Bill je v autorčině podání něco naprosto úchvatnýho a já se moc těším, jak bude postupovat jeho těhotenství a ve finále porod. :o) Tom je tu jako partner taky dokonalej a užívám si tu i Georga a Gustava, což se mi stává v málo povídkách, většinou tam bývají v pozadí a do děje moc nezasahují… ne tak tady, tady mají svoje nezastupitelný role. 🙂
Jsem nadšená, že ta povídka může být na našem blogu, je to perla. Děkuju Majestrix, že nám dovolila svou povídku překládat a uveřejňovat. J :o)
Ahoj holky 😀 potřebuju pomoct 🙂 doufám, že se smilujete. Možná ste si všimli titulku na seznamu, VE ŠPANĚLSKU BUDE RODIT PRVNÍ MUŽ – ČEKÁ DVOJČATA. Chtěla bych vás moc poprosit, jestli byste se za mě nemohli postavit. Bohužel, nemůžete přidat komentář, pokud se poštovně nezaregistrujete, ale mohli byste můj názor odklliknout jako SOUHLASÍM. Aby ostatní netolerantní lidi viděli, že i tihle muži mají své zastání 🙂 jsem tam jako Daniela Petržilková.
Ukažme těm netolerantním zvířatům, že mi za ním stojíme 😀 odkaz zde : http://www.novinky.cz/koktejl/164472-ve-spanelsku-bude-rodit-prvni-muz-ceka-dvojcata.html . Potom už stačí kliknout na vaše názory a ste tam 🙂
Omlouvám se,že sem se nevěnovala povídce a místo toho sem strkám takovéhle reklamy, ale už du číst 🙂 Protože podle ostatích kometářu to je moc slibné 🙂
very very very nice….together again….i love it….next part please…x)
Já bych tak ráda napsala všechno co si myslím a i anglicky 😀 😀 Ale jako… moje angličtina není ještě tak dobrá na to, abych se v ní vyjádřila tak jak chci. Mám ji teprv druhým rokem, oproti neemcine, tu mam skoro 9 let xDD. Takže vždycky když něco komentujuu anglicky, určitě je to šílený 😀 Ale jako já se budu snažit to nějak namixovat! 😀 Třeba teď…
And… Im eating a custard now 😀 My father bought much custards xDD I know, Im crazy… But… This story affected me xD 😀 😀 I laughed o much when I saw my custards 😀 Sorry… I finish 😀
Určitě tam bude chyb jak… 😀
Poor Bill… it's so hard for him, he's confused and his pain must be awful… I'm so sorry for him.
I think he should tell about everything to Tom. I'm glad they are make up, no more arguments… just for a moment:) Btw, Bill's apologies were amazing… he was so cute, when he was trying to fix his relationship with Tom:))
Everything is so detailed and interesting, I like this story more and more:)
ty jo já se lekla že bych ase musela namáhat mozek….
Takže je to naprost dokonalý, ale Bill by to měl už někomu říct… Bojím se o něj… co když jeho tělo neunese něco takové jako nosit pod srdcem miminko? Bojím se o něk¨j… Kdyby to Tomovi řekl nějak by to zvládli, ale ignorovat to přece nemůže!!!
Perfect! Best fiction, where Bill is pregnant. I love it, I look forward to seeing next chapter every week! The finish of this chapter was really great and sweet. I'm sorry for Bill, it must be really complicated for him.
Sweet, moody, pregnant boy is absolutely good:))) I hope that Bill say to Tom about their child.
(Im sorry for my terrible English).
It´s….beautiful…nice…
Billovy chutě jsou absolutně nejlepší. 🙂 když to tak čtu, mám pocit, že jsem asi permanentně těhotná už x let. 😀
po přečtení dalšího extrémně dlouhého dílu nejsem stále skálopevně přesvědčená, jestli pokračovat. začínají mi ty Billovy výkyvy lehce lézt na nervy. 😀