autor: Áďa
Tom
Slyším, jak na mě ten můj brouček něco ječí, ale má smůlu, už jsem se rozjel. Za á mu nerozumím a za bé… koník ani nijak nejde zastavit. Asi se mu nechce. Asi má moc energie, musí to vyběhat. Každopádně… ten cval je docela příjemnej, jízda se mi asi bude zamlouvat. O několik vteřin později vjíždím do lesa. Co vjíždím… ryzák si tam běží. Asi tu cestu už zná. Naběhl na lesní cestu… a najednou začal tak nějak prudce pohazovat hlavou. Sakra, co mu hrabe? Ještě mi vyrve otěže, magor jeden!
„A dost!“ rozčílím se, když ten hajzlík škubne hlavou tak, že mi otěž tím trhnutím nařízne dlaň. Jau, to pálí… Tohle teda nemusel.
„Říkám ti dost!“ zařvu na něj, když mě zvesela ignoruje. Na důkaz svých slov prudce trhnu za otěže… a málem přeletím přes jeho hlavu, jak prudce s poskokem zastavil.
„No vidíš, jak to jde,“ pochválím ho a lehce ho pobídnu, aby se rozešel, ale radši jenom do kroku. Nějak ignoruju jeho silně sklopený uši a vykulený oči…
Pokračujeme hlouběji a hlouběji do lesa, pořád dál po cestě, ani nevím, jak dlouho už jedeme. Pak mě ale ta jednolitost přestane bavit, a protože tu teď byl porost řidší, zamířil jsem mezi stromy. Vnímám, jak kůň téměř tanečním krokem došlapuje stěží na špičky kopyt. Odfrkává a neustále pohazuje hlavou, co chvíli prudce sklopí uši a opět se pokusí mi vytrhnout otěže. Týjo, co se mu jeví pořád? No… radši to budu ignorovat, nebo se tady na jeho hřbetě začnu ještě i bát, a od Billa vím, že to bych pak byl doslova a do písmene v oněch končinách. Ani jsem nepostřehl, že se nějak podezřele setmělo…
Jau! Ten zmetek zničehonic povyskočil a srazil mi na zem čepici. Chci ho zastavit a slézt z něj, přece ji tu nenechám! Jenže to pako se najednou postaví na zadní a polekaně zaječí. Ty vole a dost! Už si se mnou ta mrcha nebude zahrávat! Jenže pak uslyším dunění. No do prkenný ohrady! Ona je bouřka! Bezva. Takže jsem v prdeli i bez strachu v sedle, který se teď ale pomaloučku polehoučku, nicméně dost výrazně dostavoval. Zaskočeně se snažím udržet se v sedle, zatímco ten janek se plaší… a zjišťuju, že otěže se plandají někde mezi jeho ušima. Tak. Prima. A teď jsem v pytli, nevím, jak ho bez otěží ovládat. Ze všech sil zaryju prsty do hřívy a vnímám, jak se mohutné tělo pode mnou dalo do cvalu. Otáčí se a míří zpět k cestě. Lehce se mi uleví. Jo, chytrý zvíře… Třeba mě odnese domů za Billem. Třeba se to mezi námi konečně urov –
PRÁSK! Moje myšlenky se vytratily jako sníh na slunci, když mě najednou přímo do čela praštila tvrdá větev stromu. Celý svět se mi ztrácel ve tmě. Poslední, na co si pamatuju, je to, jak dopadám na zem a že mi po obličeji stéká něco teplého, než jsem se ztratil do noci…
Bill
Vrazil jsem do stodoly jako šílený. Ani jsem se nesnažil přivyknout si na šero, nebylo to koneckonců zapotřebí, protože dveře měli koně pořád otevřené. Rychle jsem přeskočil ohradu a hmátl po tom nejbližším, co mi přišlo pod ruku. Nebyla to uzda, i když jsem si to myslel, bylo to jenom vodítko. Ale smůla. Teď není času nazbyt, Tomovi se určitě něco stalo, potřebuje mou pomoc, cítím to. Přelezu ohradu zpět dovnitř. Na ryzákovi určitě nepojedu, ten vypadá dost zřízeně, a kobyla taky nepřipadá v úvahu. První, kdo se mi zapletl do cesty, toho si přicvaknu za ohlávku na vodítko a rychle udělám smyčku, aby se ten kus provazu dal přehodit přes krk jako otěže. Teprve pak se podívám, kohože jsem si to vlastně vybral. Bílého hřebce. No paráda, doufám, že bude ovladatelný, hřebci jsou v tomhle směru dost často pěkný mrchy. Rozeběhnu se a odrazím od země…
JAU! Sice jsem se na hřbet vymrštil, byť s menšími obtížemi, pořád jsem byl ještě relativně ve cviku. Ale jakmile jsem skočil, bodlo mě mezi žebry jako blázen. Doprčic. Asi jsem si to teď pěkně pohnojil. Ale i tak se na koni udržím…
Hřebec se zlostně postaví na zadní a pořádně si dupne, nelíbí se mu, že mu sedím na hřbetě. Ale má smůlu. Jednou jsem poměrně významný žokej Bill Kaulitz, tak mě žádná bílá obluda jen tak nepoloží! Obratně jsem zatahal za provizorní otěže, abych mu strhl hlavu směrem dolů a silným stiskem jsem ho donutil vcválat přímo do toho lijáku. Čílí se, pořád se otáčí směrem ke stodole, ale já mu to nedovoluju. Nutím ho cválat v malém kruhu tak dlouho, dokud mě nezačne aspoň trošku poslouchat. Nato ho navedu přímo k ohradě… a těsně před ní ho nakopnu ze všech sil. Podvědomě zavřu oči a přikrčím se ke sněhobílé hřívě…
OUUUUU! Můj záměr se povedl, kůň přeskočil hrazení poměrně bez problémů. Ale ten dopad… Zamžikám očkama, když můj citlivý rozkrok tvrdě narazí na jeho kostěný kohoutek. Aaaaaach… Čím jsem si tohle zasloužil?? No počkej, Tome, to si vypiješ… Uděláš mi takovou masáž, jakou svět ještě neviděl!!!
Rychle pobídnu hřebce do cvalu a nasměruju ho k lesní cestě. Tam jsem totiž viděl Toma odjíždět, třeba mě k němu ta cesta dovede… Modlím se v to, protože já vůbec netuším, kam se ten blázen mohl vydat. Při každém cvalovém skoku přitom hekám jako blázen. Můj ubohý zadeček!!! Tome, to jsi na mě za ten můj výbuch nemohl seslat nějaký normální trest? Myslel jsem, že se dneska zase usmíříme, ale jak to tak vypadá, budu mít zácpu minimálně týden a ještě k tomu kastraci zcela zdarma. Tommy, tohle si opravdu vypiješ i s úrokama…
Zběsile se rozhlížím na všechny světové strany, ale zjišťuju, že cval je moc rychlé tempo. Zpomalím proto do svižného kroku a můžu si vykroutit krk, jak se snažím někde najít aspoň nějakou stopu po svém bráškovi, po své lásce. Ale nikde ho nevidím! Panika mě ovládá čím dál víc. Bouřka už odezněla v dáli, přesto ale lilo jako z konve. Celý jsem se klepal zimou, v tom šoku jsem totiž vyběhl jenom v tričku s krátkým rukávem, což při dešti začátkem října není nic příjemného. Tričko bylo už celé promáčené a lepilo se mi na kůži, tak jako zmoklé vlasy, které mi těsně lemovaly obličej. Zuby mi drkotaly jak zimou, tak strachy. Les mi najednou začal připadat strašidelný. Koneckonců, já, takový měšťák, a najednou ve volné přírodě a hledám bratra, o němž netuším, kde je či kam vůbec jel. Země je tak rozmáčená deštěm, že žádné koňské stopy nejsou v nánosu bahna vidět a bělouš rozzlobeně klopí uši, když se mu kopyta propadají do čvachtavé hnědi. Alespoň, že už se uklidnil a poslouchá mě i bez udidla…
„Uhuhuhuhůůůůů!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Zařval jsem hrůzou, když něco děsivě velikého prosvištělo těsně kolem mě. Bylo to tak blízko! Prudce jsem se sklonil k bílé hřívě… ale to už jsem cítil, jak ze zmoklé srsti kloužu na zem. Doprčic… žebra… to byla moje poslední myšlenka, která mi probleskla hlavou, než jsem dopadl do něčeho měkkého. Uf, aspoň, že ten dopad byl téměř bezbolestný. Hřebec sice, polekán mým výkřikem, vyrazil cvalem vpřed, já ale nepustil otěže, takže mě jenom popotáhl o dva tři metry dál, než se zastavil. V duchu jsem děkoval za to, že je tak rozměklá země, že se mi snad nic nestalo, krom toho, že moje bílé tričko je, tak jako já, absolutně od bahna…
„Au!“
Něco mě štíplo. Trhnu sebou a snažím se zvednout, ale nejde to, nohy se mi nějak zapletly do sebe a já jsem se znovu natáhl. Jenomže štípání zesílilo… a cítil jsem ho na více místech najednou. Co to je? Sklopím oči k zemi…
„NEEEEEEEEEEEEEE!!! POMOOOOOOOOC!““
Kůň znovu prudce poposkočil, zatímco já ke své hrůze zjišťuju, že jsem přistál přímo v mraveništi!!! Ty malý mrchy se mě zezačátku pěkně lekly, ale teď se přímo rojí. Jsou všude. Koušou, štípou, bodají. Mám je po celém těle. Nevím, co dělat dřív, jestli mám ječet strachy a bolestí, nebo hysterčit z toho, že mám na sobě snad tisíc těch odporných skřetů, nevím, jestli se jich víc bojím nebo štítím. Každopádně můj afekt, hraničící s divokou fobií, dosahuje vrcholu. Plácám se po celém těle, snažím se ty zákeřný prevíty setřást, ale oni bodají čím dál víc! Chudák kůň už rezignoval a moje ječení raději akceptuje, nicméně pořád musím pevně svírat v dlani provaz, aby nevzal roha. Ale ti mravenci mě koušou pořád!!! Auuu… já už to dlouho nevydržím, nejspíš tu co nevidět omdlím děsem nebo uhořím bolestí! Zachrání mě něco?
Zoufale se rozeběhnu a hodím nezdařenou šipku do obrovské kaluže. Voda se zvířeným bahnem je sice děsivě ledová, ale stejně jsem už mokrý jako myš, tak se nic horšího nestane. A já najednou cítím, jak štípání ustává. Rozčvachtané bahno a kalná studená voda blahodárně působí na štípance a tlumí jejich palčivost. A mně začíná být všechno jedno. Vůbec mě nezajímá, že tohle moje oblíbené tričko bylo ještě před půl hodinou zářivě bílé. Bylo mi absolutně putna, že mi těžké bláto slepuje vlasy do nevzhledných pramenů a že jsem od něj celý umazaný. Chci tu zůstat navěky a usnout tady… a probudit se doma, ve své měkoučké postýlce…
Ale nemůžu. Bělouš totiž nazlobeně trhl vodítkem, čímž způsobil silný tlak v mé dlani. Teprve v ten moment se zase vzpamatuju. Vždyť přece hledám Toma! Je někde sám a ztracený, potřebuje mou pomoc! A já se tu vyvaluju v bahně, jako bych si v kosmetickém salonu vychutnával bahenní zábal… Ztěžka vstanu a na koně se vyškrábu až na čtvrtý pokus a navíc jsem si k tomu musel stoupnout na pařez, jinak to nešlo. Žebra mě bolela, tělo mě pálilo… a nade mnou se znovu ozval ten děsivý zvuk! Uhuhuhuhůůůůů… Opět úzkostlivě vykřiknu, když vidím, jak kousek ode mne protne vzduch něco velikého a mystického… A vzápětí zrudnu zlostí sám na sebe a neuvěřitelným pocitem ponížení. Tak ten zvuk, který mě katapultoval přímo do mraveniště, neměl na svědomí nikdo jiný, než obyčejná sova, která teď přelétla na nedalekou větev a valila na mě svoje obrovské žluté bulvy. Poněkud jsem se zarazil. Není sova náhodou noční zvíře? Pak ale znovu zahřmělo a sova s dalším uhuhuhuhůůůůů odletěla do hlubin lesa, takže to vypadá, že ji asi probudila a vyděsila bouřka. Bože, ještěže mě nikdo neviděl… takový trapas… Já za to nemůžu, že jsem odchovanec města a vyděsí mě takový přírodní zjev, jako je sova, prostě mám obavy z divokých zvířat právem v krvi!!!
Se sklopenou hlavou jedu dál a zasmušile se snažím setřít bláto z obličeje, i když to je asi marná snaha, mám dojem, že ho jenom rozmazávám čím dál víc. K tomu mi i hodně napomáhá déšť, který to celé rozpatlává ještě víc a víc… A Tom nikde. Začínám brečet. Proč já vůl jsem nejel s ním? Nikdy by se pak nebylo stalo, že by se takhle někde ztratil. Co když ho napadnou vlci, medvědi nebo jiná zvěř? Co když podlehl těm depresím z mojí nepříliš radostné reakce po příjezdu a zabil se, jak navrhoval Andymu na icq? Bože… To by snad neudělal! Přece musí vědět a cítit, že i přes tu hádku ho miluju! Prosím, kéž se mu nestalo nic vážného, kéž bych ho brzy našel! Já udělám všechno, co bude chtít, jen ať je v pořádku… Vždyť ani ti koně nejsou tak strašní, uvědomuju si, že mi jízda pořád docela ještě jde, a on to Tommy tady zajistil jenom pro moje dobro… Už ani nevím, kolik procent vlhkosti na mých tvářích tvoří déšť a kolik slzy, které mi rozmazávají výhled do hlubin lesa.
„Tommy,“ vzlykám tiše, od počátečního volání jeho jména jsem přešel do nešťastného mumlání. „Lásko, kde jsi? Tome, ozvi se, prosím! Dej mi nějak najevo, že jsi aspoň naživu…“
Vidím, jak hřebec špicuje své bílé uši směrem ke mně v rytmu mého popotahování a poplakávání. Už prostě nemůžu dál. Kde je Tomovi konec? A jestli se opravdu zabil… S poněkud hlasitějším nářkem zničehonic prudce obejmu koně kolem krku a naplno se mu rozbrečím do hřívy. Vidím, jak ji maže bláto z mé tváře, ale neřeším to. Jenom zkrápím sněhobílé žíně slzami a nechávám zvíře, aby šlo, kudy chtělo. Prosím… já chci Toma… živého a zdravého… prosím… nic jiného už nechci, chci jenom svou ztracenou lásku…
Najednou se hřebec zastavil. Otřu si oči a pomalu se na něm narovnám. Vidím, jak někam kouká, něco upoutalo jeho pozornost. Zamrkám a zadívám se směrem, kterým kouká i on…
„Tome!“
Silně koně stisknu patami, čímž ho donutím k okamžitému cvalu. Během několika vteřin se tak ocitnu u bezvládně ležícího těla. Seskočím a ani nevnímám, že jsem úplně pustil provaz. Bělouš však poslušně setrval u mě, úmysly utéct už ho evidentně opustily. Rychle se skloním k ležícímu bráškovi a polije mě horký pot, když vidím velikou tržnou ránu na jeho čele a silný pramen krve, vytékající z ohromné boule. Rudá tekutina už pomalu zasychala, bylo jí však tolik, že ji déšť nedokázal smýt, pouze ji rozmazal do ještě větší skvrny. Uchopím Toma do náruče a rychle ho převrátím, abych mu koukal do obličeje. Je tak bledý… Zkontroluju mu tep. Žije, ale puls v jeho žilách je tak slabý…
„Tome! Tommy, prosím! Prober se! Tommy, prosím, prober se! Lásko moje… neopouštěj mě!“
Cítím, jak se mi rozechvěly rty, když jsem se předklonil a nechal svou tvář klesnout na jeho hruď, kde téměř neslyšně bilo nešťastné srdce, snažící se ze všech sil, aby jeho údery nebyly těmi posledními. Všechno kolem nás halil ledový déšť, když se mi zdálo, že pravidelné bití slábne a slábne, aby odumřelo navěky…
autor: Áďa
betaread: Janule
Ahojky hezkej bloggi plsky jukněte na můůj!:-)
Tom prostě nemůže umřít! To nejde to je vyloučenýýý!
myslíš? 🙂
Áďo já fakt umřu a budete se všichni divit! (tzn.: nikdo si toho nevšimne)
ale proč bys umírala? Davíí je ještě v hrobě, ještě nevylezl 🙂
Fájn tagže jak umře Tom wíme a co Bill? Že by ho sežrala ta sowa?? XD
Asi mě z tohodle klepne. Tagí šoky u kruhu mno a tady je to etě horší XD
ne. toho spapají termiti :-)))
fůůůůůůůůůj si děláš srandu! se divim že se z těch mravenců nevosipal… upe sem viděla ten nálet na tu lůouži XDDDDD
no to nevím, jestli si dělám srandu nebo ne… představ si městskýho človíčka v přírodě, kterýho dokáže k smrti vyděsit jen obyčejná sova 🙂 uvidíme, třeba se zabije sám leknutím, až kolem něj proletí motýl :-)))
a nebo… že bych fakt povolala do akce Davidova ducha? hezky v plné polní? 🙂
Jo Dawida a ten na Billa utýrá tim že na něj pustí motejla XD
APRÍÍÍL!!! žádnej David totiž nebudeee, heeeeeeeeeeč :-))) mám v rukávu něco srandovnějšího a akčnějšího než ducha mstitele :-))) ale jinak úvaha by to byla dobrá 🙂
Nemám ráda apríl! 😀
Ježíši, Ádi, takhle mě trápit… Tommyho srdce je silné, musí bít!!!
Koně jsou tolik chytrá zvířata, a tady mi to zase připomněli. Nejdříve ten Tommyho koník, přesně vycítil nebezpečí a zřejmě znal cestu zpět. Nebýt té pitomé větve (která mi připomněla tvou příhodu z ježdění) a pak Billův bělouš prakticky našel Tommyho a pak neutekl, i když Bill pustil provaz.
Ještě se musím vrátit k tomu, jak se Bill vyšvihl na bělouše, neopomněl samozřejmě na to – pochválit se: "jsem poměrně významný žokej Bill Kaulitz". Nádherná byla představa, jak bělouš s Billem přeskočil ohradu – awwwww. To je něco pro mou romantickou dušičku.
Pak se ti, Ádi, podařilo, abych na chvíli zapomněla, jak šíleně se bojím o Tommyho, když jsem se musela smát několika situacím. To bys snad nebyla ty, abys neprotkala povídku i vtipem. Prý zácpa na týden a kastrace zdarma… Nebo mravenci, šipka do kaluže, bahenní koupel a vše korunováno sovou… :-DDDD
Teď už mě ale smích přešel, je tu krutá realita a Tommyho život v nebezpečí. Tommy pomáhal Billovi pořád, teď je na Billovi, aby zachránil Toma. Vím, že to dokáže!