autor: Áďa
Tom
Mám dojem, že nastal poslední den mýho života. Ta rána do hlavy… zima, déšť… Ach jo. Bolí mě celý tělo, hlava se mi rozskočí snad na milion kousíčků. Tak takhle jsem si teda svý umírání nepředstavoval. Chtěl jsem skonat v Billově hřejivé náruči, a ne někde v lese jako nějaký bezďák nebo sebevrah. Ale osud to holt chtěl asi jinak. Teď tu ležím, nedokážu otevřít oči a cítím, jak na mě dopadá ledový déšť. A v hlavě mi zní Billova píseň. Jeho dokonalý hlas… Jestli je tenhle den poslední, prosím, ještě to neříkej, jestli tohle je pro nás konec, prosím, neříkej to… ještě ne… Ale už mi to řekl, a to dost jasně. Tohle pro mě konec byl. On mi to dal dost jasně najevo. Nemluví se mnou a ještě se zlobí. Jak tak nad tím přemýšlím, tak si to vlastně i zasloužím, umřít tady tak sám. To mám za to, že jsem ho sem táhl proti jeho vůli. A opět slyším ten božský hlas, tentokrát však má podtón výčitek. Je to proti mé vůli… je to proti každému smyslu… Ano. Přesně tohle jsem mu udělal. Tenhle trest si za to plně zasloužím…
Najednou mám pocit, že ho slyším, jak mě volá. O něco později cítím teplo na své hrudi. S největším vypětím sil pootevřu oči. Je tu on… přišel si pro mě, protože v mým životě už nic nešlo. Když už nic nejde, stanu se andělem, jen pro tebe… Jenže asi jsem se spletl. Z anděla se stal démon, protože jsem byl vysazený na koně. Ne… já už nechci… stejně už je tohle můj konec…
Zoufale se přitulím k něčemu velikému a měkkému. Je mi sice už teplo, ale pořád se bojím. Já nechci umřít… Musím se Billímu omluvit. Jenže asi jsem už promrhal šanci. Zima zmizela a to dokonalé teplo, které mě obklopuje, je určitě moje poslední horečka. Ale něčím mi to připomíná Billa… Podobné teplo ze sebe vždycky vydávalo jeho tělo. No bezva. Ještě halucinace do toho…
„Billí,“ fňuknu tiše a schoulím se ještě více do toho nádhernýho tepla.
„Ššššššt, lásko,“ tiší mě něco, co mě vzápětí obejme ještě těsněji.
Přestávám vnímat a zmocňuje se mě tma. Snažím se vybavit si Billovu tvář, jeho zářivý úsměv plný bílých perliček. Ale nejde to, tma je silnější. Teplo je čím dál mocnější, vnímám, jak mi po zádech stékají pramínky potu. Chci sebou zavrtět, otočit se, ale nemůžu, něco mě svírá a to hodně pevně. Je to tady. Přišel konec. Tohle je poslední den…
Bill
Ze spánku mě probudí poměrně silný stisk. Zmateně otevřu oči a už mám jasno, Tom se ke mně tiskne, jako by mu šlo o život. Tiše šeptá moje jméno. Pevně ho obejmu a mumlám konejšivá slůvka. Evidentně zabírají. Tisknu si jeho tělo k sobě, je stulený do klubíčka. Snažím se ho hřát vlastním dechem, i když se už neklepe a je mu evidentně o něco líp. Přitom se v duchu modlím, aby neměl zápal plic. To bych si totiž nikdy neodpustil. Ach jo, proč já musím být tak paličatý? Proč jsem si jen umínil, že na koně už nikdy ani nepohlédnu? Nebýt toho, Tom by nikam nemusel jezdit tak sám… a nemuselo by se stát tohle. Bože… i ten zážitek musel stát za to, vždyť on je takový antikoňák, že to není až možný… a zničehonic je nucený si koně oblíbit, jenom kvůli tomu, že si myslí, že mi to udělá radost… No jo. To je prostě ono. Jsem těžký umíněnec a teď musím pykat. Smutně sleduju, jak sebou ten brouček nepokojně vrtí…
Po chvíli se konečně uklidní a opět upadne do klidného spánku. Využiju toho, vstanu a jdu přiložit do ohně, který už pomaloučku, ale jistě skomírá. Vůbec neřeším, že je dřevo dost hrubé na dotek, nezajímá mě, že jsem si právě o jeden suk poškrábal lak na pravém ukazováčku. Proč bych to taky řešit měl? Zasloužím si to. Podle čínského horoskopu jsem had a asi na tom něco bude. Jsem kluzká podrazácká mrcha, co se ze všeho vykroutí, ale přitom všechny kolem sebe uštkne nebo uškrtí. Za to utrpení, které jsem způsobil Tomovi, si zasloužím mnohem víc, než jenom obyčejné poškrábání laku. Měl jsem v tom sklepení umřít. Aspoň bych netrápil brášku vlastní tvrdošíjností…
Smutně hledím do plamenů, které se postupně zvyšují a zvyšují, jak lačně polykají dřevo. Vybavuje se mi celičký náš život. Se svým dvojčátkem jsem prožil tolik radosti, tolik štěstí. Tak nádherný život, o němž může leckdo jenom snít… a stačí zásah kdysi oblíbeného manažera, a všechno se to obrátilo vzhůru nohama. Mám dojem, že ani před dvanácti lety, když se to stalo poprvé, jsem se nechoval tak šíleně, jako teď. Proč se jen z tohohle útoku nemůžu vzpamatovat tak snadno jako tehdy? Co mám dělat, abych nebyl věčně nevrlý?
Zvednu se od krbu a kleknu si vedle gauče. Zadívám se na spícího brášku. Vnořím prsty do jeho dredů a jemně ho hladím. Prosím, broučku, uzdrav se mi… Přitisknu rty na jeho čelo. Je sice velice teplé, ale horečka to ještě nebude. Aspoň, že tak, s ní by to bylo celé ještě daleko horší.
Po chvíli přejdu k oknu a teskně se z něj zadívám. Všechno už halí hustá černá tma, na nebi mezi mraky váhavě pableskuje tenoulinký srpeček a několik hvězdiček, vše ostatní je ukryto v cárech mraků. Jejich útržky se velice podobají spárům řídké mlhy, která se plíží mezi stromy, nepravidelná a mihotavá jako stříbrný stín. Záda mi přitom hřeje hučivý oheň, který nadšeně skotačí v krbu… Jak smutná nádhera. Úplně bych si tu pohodu užíval, kdyby situace nebyla taková, jaká teď je. Ach, kéž by Tommy byl zdravý a v pořádku a my se tu teď k sobě romanticky tulili, místo tklivého čekání! Ale to je asi jenom iluze…
Z pochmurných úvah mě vytrhne nenadálé zašustění. Odtrhnu pohled od noční krajiny a podívám se směrem k pohovce. A tam na mě zpod peřin koukají dvě veliká vyplašená kukadla barvy horké čokolády…
„Tommy!“ vyhrknu slabým hláskem a rozeběhnu se k němu. Jen stěží se dokážu ovládnout, abych se mu ihned nezavěsil kolem krku. Pohladím ho po tváři a mám dojem, že v očích cítím slzy štěstí. „Tommy, lásko moje! Jak… jak ti je?“
„Já… já nevím,“ zamumlá zmateně.
Jeho hlas zní dutě a jako by nastydle. Jinak však vypadá docela v pořádku. Chjo, kéž by to odskákal jenom obyčejnou rýmou! Zvednu se a jdu nám uvařit čaj, aby měl co teplého o žaludku. Jak tak vařím, zakručí mi v břiše a dojde mi, že od rána jsme nic nejedli. Rychle otevřu špajz a ze srdce mi spadne obrovský kámen. Je tam asi deset druhů pytlíkových polévek! To teď možná bude lepší, než čaj, ten se může vypít pak. Hmátnu po té nejbližší a nasypu její obsah do kastrolu. Zaliju ji vodou, tak jako čaje, a míchám, aby se z nevzhledných prašných hrudek stalo něco poživatelného. A to se mi daří. Hurá… Díkybohu za tenhle vynález. Už to jenom odnést k bráškovi… Nezatěžuju se přitom pro každého sólo talířem, nalil jsem to do větší misky, sníme to stejně společně, tak proč kvůli tomu patlat nádobí. Posadil jsem se na gauč, pomohl Tomovi do sedu a přiložil mu ke rtům lžičku…
Pevně stiskl rty a odvrátil hlavu. Jako co si myslí, že dělá? Musí jíst, přece ho nenechám, aby se mi tady složil hlady!
„Tommy,“ pokáral jsem ho lehce. „No tak, musíš něco sníst. Ta polívka ti jenom prospěje.“
„Hmmm,“ zahučel, ale když jsem mu nabídl další várku, opět jíst odmítal.
„Tommy… proč nejíš? Co se děje?“
Napřed zašmátral v kapse svých velkých teplákových kalhot a vyndal kapesník, do něhož se důkladně vysmrkal. Teprve pak na mě pohlédl matnýma očima.
„Billí… nedělej si kvůli mně násilí,“ řekl. „Nesnaž se… Pojedem hned domů.“
Zadíval jsem se na něj jako na trumpetu. Co to plácá? Jako nikam nepojedeme! Za á je nemocný, a za bé jsme tu přece na dovolené! Nikam se prostě nepojede, já už jsem si tu zvykl, asi se mu tím nešťastným nachlazením konečně podařilo zlomit mou ješitnost a paličatost.
„To teda nepojedeme,“ ujistil jsem ho. „Ty se teď hezky najíš a prospíš se a až ti bude líp, tak budeme relaxovat, ale domů opravdu nepojedeme.“
„Ale pojedem,“ bouchl zesláblou pěstičkou do peřin. „Vím, že se ti tu nelíbí a že tady akorát trpíš, nemusíš mi nic nalhávat!“
Nadzvedl jsem obočí.
„Skutečně? A co když se mi tady líbí?“
„Bille, nelži mi, prosím! Oba moc dobře víme, jak – „
Přerušil ho záchvat kašle. Využil jsem příležitosti, nabral jsem polívku a jakmile Tom přestal kašlat, rychle jsem mu ji vlil do úst, než se stihl zmoct na jakýkoliv protest.
„Tak aby bylo jasno,“ podíval jsem se mu do očí. „Nikam se nejede a basta, rozumíš? Jsme tu od toho, abychom tu relaxovali, takže ty teď hezky všechno spapej a pak si schrupneš. A pak se teprve uvidí, co dál.“
Asi se se mnou nechtěl hádat. Proto jenom smutně sklopil hlavu a nechal se ode mě krmit. Měl jsem radost z toho, že jí, kdyby nebyl při chuti, bylo by to celé jenom horší. Poctivě jsem střídal směr lžíce, vždycky jednu snědl Tom, druhou já. A skutečně se nám nakonec povedlo sníst všechno, co v míse bylo. Pak jsem Toma jemně svalil do peřin, teplá polévka v žaludku mi krásně zvedla náladu a doufám, že jemu taky.
„Tak jdeme chrápat, výsosti,“ tleskl jsem ručkama a zachumlal se spolu s Tomem pod huňatou deku. „Sice tu nemáme večerníček, ale myslím, že po tom by nás stejně jenom bolela hlava.“
Jestli mu polévka zvedla náladu, pak to na něm vůbec nebylo vidět. Jenom na mě smutně koukal. Přestal jsem vtipkovat a zadíval jsem se mu do očí.
„Tommy, copak ti je?“
Chvíli mlčel.
„Billí… promiň,“ hlesl tiše. „Moc se ti omlouvám, že jsem tě sem takhle vytáhl. Až se probudíme, pojedeme domů.“
Zběsile jsem zamrkal, abych se nerozbrečel. Jak může v tomhle komplikovaném zdravotním stavu myslet na takovou stupiditu, jako je omluva? Ale když už to začal…
„Ne, ty promiň, lásko,“ sklonil jsem hlavu. „Choval jsem se jako idiot. Ty se nemáš vůbec za co omlouvat. To já ti dlužím omluvu, a ani ta to celé nespraví. Vždyť jsi jenom kvůli mojí umíněnosti málem přišel o život!“
„Bille – „
„Jestli se se mnou po tomhle všem budeš chtít rozejít, nebudu se na tebe zlobit,“ špitnul jsem sotva slyšitelně. „Nezasloužím si tvou lásku… tvou péči… tvou pozornost – „
„Tak dost.“
Jeho hlas zněl v tu chvíli sice dutě, ale přitom rázně, až skoro velitelsky. Nejistě jsem mu pohlédl do očí. Byl v nich smutek, výčitky, odpuštění… a snad i záblesk štěstí.
„Billí, ty se mi vůbec nemáš za co omlouvat. Tvoje reakce tady jsou naprosto přirozený, když jsem tě sem vzal násilím. Takže jestli tady někdo někomu dluží omluvu, pak to jsem já tobě, nikoliv naopak, rozumíš mi?“
„Ale – „
„Dobře!“ zvedl ruce nad hlavu a na chvíli opět zakašlal. Vypadal tak unaveně… „Takže to radši ukončíme, ok? Oba máme výčitky vůči tomu druhýmu. Oba všechno svalujem na sebe a oba chceme, aby nám ten druhej odpustil. Takže jestli si za tím stojíš tak paličatě, jako já… tak já odpustím teď tobě a ty odpustíš mně a bude všecko ok, jo?“
Skrz slzy jsem se na něj usmál.
„Platí,“ přikývl jsem. „Pusu na to!“
Přibližovali jsme se k sobě tak dlouho, dokud se naše rty nespojily v dlouhém vášnivém polibku. Ano, tohle jsem tolik potřeboval! Polibek a lásku bez přetvářky, která to všechno halila posledních několik dnů. Bože, to je nádhera… miluju Tomovy rtíky a jeho jazyk… Po chvíli jsem se ale od něj odtáhl. Nechápavě se na mě podíval.
„Musíš spinkat, lásko,“ připomenul jsem mu něžně. „Abys nabral síly.“
Už už to vypadalo, že zase bude zlobit. Nakonec mě ale jenom letmo políbil na špičku nosu, načež se poslušně schoulil pod peřinu.
„No vidíš, jak to jde,“ zamrkal jsem na něj. Přivinul jsem si k sobě jeho tělo a o několik minut později jsme se už procházeli říší snů, šťastni, že se mezi námi všechno opět urovnalo a že teď bude všechno v nejlepším možném pořádku.
autor: Áďa
betaread: Janule
teeeeda konečně usmíření…..
Na jednu stranu doufám, že to v pořádku bude a na druhou zasejc ne, protože by to znamenalo konec a to nechci! xD
no nic nemůže trvat donekonečna 🙂
Se jen bojim s čim se wytasíš příště, je tam podezřelej klid XD
Já mám takoví nehorázně hnusný pocit že se blíží konec! Néé! No můžu doufat:-) Kllááásný dílek..takoví dojemný..jak si Tom myslel že je v nebi a jak se o něj Billí staral…plostě tleskám,tleskám Áďo!
no uvidí se, kdy se to těm dvěma utne nebo ne… každopádně Bitter, máš pravdu, už tam měli romantiky až až, chtělo by to jim přidat nějakou akcičku, aby se pánové nenudili 😀
Ty jo já o ně měla strach…. a nehoráznej! Jsme ráda, že už je všechno v pořádku…
No, podľa mňa koniec zatiaľ nehrozí, pretože:
a) mal by tam byť minimálne jeden viacej intímnejší kontakt, na dôkaz toho, že Bill je psychicky už úplne OK :-))) (či takýchto scén bude viacej, nechám na autorke 🙂
b) predsa sa musí narodiť ešte to žriebä, do ktorého sa obaja zbláznia na prvý pohľad 🙂
zuzana: no to teda nevím, jeestli si to ti dva zaslouží :-)))
Áďa: určite hej :-)))
Jsou to trubky, oba dva. To jejich omlouvání a svalování viny na sebe. No kdo to kdy viděl. :o) Měli si padnout do náruče rovnou a bejt šťastný, že v tý plískanici venku nezůstali. I když nakonec můžeme bejt rádi, že neměli potřebu to řešit dýl a skončilo to usmířením. :o)
Jej, já se tady tentokrát culím. Tommy, i když je zraněný, stále myslí na Billa a stále chce pro něj to nejlepší. Billy si teď vyčítá něco, co jsem mu dávno odpustila, protože se zachoval naprosto úžasně. Takže – vše je zapomenuto, hoši, žádné výčitky, už jen vaše láska bude tím, co je teď nejdůležitější, ano? Tak, jsme domluvení. Ještě, aby nám to dovolila naše Áďa… :-D♥