autor: Ainikki
Tom
Po úchvatné „snídani“ jsem si dal krátkou sprchu a uhnízdil se do obýváku na pohovku. Přivlastnil jsem si zbytek toustů, které jsme při té naší ranní činnosti nestačili dojíst a hladově se do nich zakusujíc, jsem hmátl po ovladači na televizi a zapnul ji. Zrovinka tam běžela nějaká hudební hitparáda, ale těm hýbajícím se obrázkům jsem nevěnoval přílišnou pozornost. Dumal jsem nad tím, proč mě Bill nechce vzít s sebou do města, kam se právě chystal. Poslouchal jsem jeho radostný hlásek linoucí se z koupelny, kde si po pečlivé koupeli vysušoval vlasy a při tom si hlasitě prozpěvoval. Ten tu klapačku taky na chvíli nezavře. Nejdříve mě napadlo, že jde pravděpodobně kupovat Ježíška, ale to jsem nakonec zavrhnul, protože po obchodech v posledním týdnu již párkrát běhat sám byl, tudíž už musel mít všechny dárky pohromadě. Nezbývalo tedy, než věřit té jeho verzi o kosmeťáckém rande s naší vizážistkou. Ovšem v tomto případě mě od sebe nemusel odstrkovat. Tam bych jim přeci nepřekážel a tu chvilku, věnovanou „babským“ záležitostem, bych taky přežil.
Uplynulo asi třicet minut a bratříček se zjevil v obýváku již učesaný, jemně nalíčený, vyvoněný a oblečený. Jednoduše byl připraven vyrazit ven. Zářivě se na mě usmál, když si všiml, jak zálibně si ho prohlížím. Úsměv mu ale z tváře opadl ihned, jak zmerčil na stolku prázdný talíř od snídaně.
„Takys mi mohl aspoň ještě jeden nechat.“ Protáhl vyčítavě.
„Nemáš se v tý koupelně zašívat tak dlouho.“ Vrátil jsem mu pohotově, upozorňujíc tak na fakt, že si za to vlastně může sám. Jenže on mě převezl.
„Nevadí. Já si dám s Natálií ve městě něco lepšího.“ Zazubil se na mě vítězně a mně sklaplo.
„A proč vlastně nemůžu jít s váma?“ Zanechal jsem handrkování o žvanci a pokusil se k těm dvěma naposledy vnutit.
„Už jsem ti to přeci vysvětloval. Jdeme spolu vybírat jen nějakou vlasovou kosmetiku. To by tě nebavilo. Maximálně za dvě hodiny budu zpátky. Ani si nevšimneš, že jsem tu nebyl.“ Vlípnul mi povzbudivou pusu na čelo a jal se omotávat si svůj krček do huňaté šály. Venku byla pravá zima s kupou sněhu a náš zpěváček si přeci musel chránit hlasivky.
„Tak toho si všimnu, jen co za tebou zapadnou dveře.“ Vyvrátil jsem mu tu jeho mylnou představu o tom, kterak jeho nepřítomnost nebude vůbec zaregistrována.
„Až takhle ti budu chybět, jo?“ Uculil se potěšený faktem, že jsem na něm naprosto závislý. „Tak to abych už šel. Čím dřív půjdu, tím dřív budu zpátky.“ Mrknul na mě, sehnul se, aby mi mohl dát poslední letmou pusku, a měl se k odchodu.
„Billí, prosííím… to vám nemůžu dělat doprovod?“ Zadržel jsem ho ještě kňouravě prosíc.
„Ale, Tome. Věř mi, byl bys otrávený. Je to zbytečné. Odpočívej, relaxuj. Já ti slibuju, že se nebudu nikde zdržovat.“ Ujistil mě a kvapně se vypařil, aby mi snad nedal další možnost ho přemlouvat.
Zkroušeně jsem si vzdychnul, ovšem nehodlal jsem tu trčet mezi čtyřmi stěnami takovou dobu sám. Rozhodl jsem se využít jeho odchodu k tomu, abych dotáhl do konce svůj vánoční dárek pro něj. Objednával jsem ho již před 14 dny v jednom vyhlášeném hamburském zlatnictví, protože nic podobného ve velikosti, jakou jsem si představoval, nevedli. Ozdůbky tohoto ražení byly zhotovovány jen v drobném provedení, aby zdobily útlé krčky dam, a z toho by můj drahý bratříček nejspíš moc odvázaný nebyl. Dříve, než jsem svoji zadnici vůbec zvedl z pohovky a ráčil se ji přemístit ven do toho mrazu, jsem raději vytočil číslo toho obchodu, abych se přesvědčil, zdali to mají skutečně hotové. Ujistili mě, že ano, takže mi nebránilo nic v tom si ten skvost vyzvednout. Rychle jsem na sebe naházel pár kusů oblečení a kvapem jsem se ubíral ke svému cíli. Hodlal jsem být totiž co nejdříve doma. Pokud možno tak, aby Bill nedorazil přede mnou. Nerad bych mu totiž vysvětloval, kde jsem se coural, a byl tak nucen vymýšlet si nějaké smyšlené pohádky. Vyšlo mi to perfektně. Neuběhla ani hodinka a já byl zpět v teplíčku našeho bytu, navíc mě v kapse bundy ještě hřála malá úhledně zabalená krabička a já už se nyní neuvěřitelně těšil na to, až ji bude bráška na Štědrý den rozbalovat.
Bill
Trošinku jsem si tu svoji záminku k výletu do města poupravil. Ne, vlastně ne, jen jsem zamlčel některé body programu, ale bylo to v rámci překvapení. Tohle mi nemůže nikdo vyčítat. Přeci jsem mu nemohl na rovinu vyklopit, že jdu pro jeho dárek. To by naprosto ztratilo kouzlo. Navíc jsem v žádném případě tak úplně nelhal. Z toho jsem měl totiž strach. Svědomí mi to jednoduše nedovolilo, takže s Natálií jsem se doopravdy sešel, abych tak měl případné alibi. Ona ze mě tedy nakonec vymámila, proč ji tahám do města jen kvůli takové prkotině jako jsou laky na vlasy a podobné nezbytnosti pro úpravu mého zevnějšku, když si je můžu bez problémů vybrat sám, a samozřejmě se zatoužila vecpat se mnou. To jsem jí ale razantně zatrhl. Nechtěl jsem, aby věděla, co pro Toma mám. Poněvadž ono hrozilo, že se buď podřekne a vyklopí mu to ještě před Vánoci a nebo si náhodou všimne věnování, které zdobilo vrub té maličkosti a to by nemusela tak úplně pochopit. Skočili jsme spolu proto jen do drogérie, a aby tedy neřekla, že ji jen sprostě zneužívám, tak jsem s ní zašel na kafe a při té příležitosti jsem doplnil svůj poloprázdný žaludek, kterému těch pár soust z rána rozhodně nestačilo.
Povedlo se mi ji setřást během hodinky a už jsem bral za kliku luxusního krámku s hodinkami. Měli tu ty nejdražší a nejvyhlášenější značky, ovšem já se rozhodl pro Rolex. Slečna, která tu prodávala, mě s milým úsměvem na rtech pozdravila a s ujištěním, že moje objednávka je již připravena, se ztratila v zadní části obchodu. Během minutky byla zpět a v rukou svírala to, co jsem si tu již minulý týden vybral. Vytáhla mi je z ochranného obalu a podala mi je do ruky, abych si je mohl ještě jednou prohlédnout, a hlavně se přesvědčit, že to, co jsem nechal vyrýt na jejich zadní stranu, je v naprostém pořádku.
„Vypadá to perfektně.“ Ujistil jsem ji o své naprosté spokojenosti.
„To mě těší. Zlatník se opravdu snažil. Chcete to nějak zabalit? Předpokládám, že je to dárek k blížícím se Vánocům.“
„To byste byla hodná. Já bych s tím doma asi dost zoufale zápasil.“ Přiznal jsem na rovinu svou neschopnost pracovat s balícím papírem a usmál se na ni.
„Chcete vyloženě vánoční motiv nebo něco neutrálního?“
„Nene, prosím, něco jednobarevnýho.“
„Jistě, chvilinku vydržte.“
Během pěti minut mi podávala zdobně zabalenou krabičku. Požadovaný balík, který za to chtěla, jsem jí vysázel v hotovosti a nadmíru spokojený a natěšený na Vánoce, jsem se vrátil domů. Předsíní jsem se plížil pomalu jako zloděj. Nechtěl jsem totiž, aby mě Tom zaregistroval moc brzy, protože měl ve zvyku vrhat se mi na uvítanou kolem krku, osahávat mě při tom, a když věděl, že se vracím z nákupů, nakukoval mi i do tašek. To jsem dnes nemohl připustit. Z obýváku jsem slyšel běžící televizi, předpokládal jsem tedy, že sedí rozvalený na pohovce. To mi docela hrálo do karet. Tiše našlapujíc jsem prošel kuchyní kolem koupelny a nepozorován jsem zapadl do naší ložnice. Tak, a teď kam jen to strčit? Doufajíc, že tu zvědavou potvůrku nenapadne dárky k letošnímu Ježíšku hledat, jsem se rozhodl pro klasiku a zavrtal ten malý balíček mezi mé věci do šatní skříně. Nakonec jsem se uchlácholil skutečností, že je stejně neprodyšně zabalen, tudíž by si Tom prohlédl jen leskle modrý balící papír s červenou mašlí a z toho by asi obsah moc nevytušil. Nyní zbývalo nepozorovaně se dostat zpět do předsíně a předstírat, že jsem právě dorazil. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, ale povedlo se. Neměl jsem odvahu do obýváku nakouknout, ale on tam snad musel usnout. Jindy mě totiž vždycky vycítil dřív, než jsem vůbec strčil klíče do zámku.
„Tomi, jsem doma.“ Zavolal jsem halasně do útrob bytu a ohnul jsem se pro boty, abych je uklidil do botníku. Ve vteřině bytem zaduněly rychlé kroky a už se mi ta moje dredatá medúza ovinula kolem krku.
„No to je dost.“ Mumlal mi do ucha, pevně mě k sobě tisknouc.
„Děláš, jako bych byl pryč měsíc.“ Musel jsem se mu smát.
„A ono to snad nebylo tak dlouho?“ Odtušil nevinně a vlípnul mi mlaskavého hudlana na čelo. Hned po něm následovalo šacování. Jako bych to neříkal…
…
„Uf, už nemůžu.“ Vyřízeně jsem si odfoukl, dávajíc tak mamce, která se mi chystala přidat další porci štědrovečerní večeře, najevo, že už jsem naprosto plný. Nebylo ani divu. U nás se moc tradice „hladomoru“, jak jsme půstu říkávali my dva s Tomem, nevedla a stoly se jídlem prohýbaly po celou dobu svátků. Navíc jsem mezi jednotlivými chody vydatně uzobával cukroví, a teď už jsem měl vážně pocit, že do sebe nedostanu ani sousto. Máma jen pokrčila rameny a nabídla zbylým stolujícím. Gordon i Tom zareagovali obdobně zamítavě, takže jsme byli po večeři, což znamenalo jediné. Budou se rozbalovat dárky. Jako na povel se mužská část naší rodiny zvedla a odkulila se od stolu do obýváku, kde už pod stromkem trůnila hromada dárků, kterou tam máma naaranžovala někdy po obědě. Byla to hrůza. Vím, že už nejsme s Tomem děti, ale ta kupa barevných balíčků nás lákala pořád. Kroužili jsme kolem toho s bráchou celý den, jak hladoví supi a v duchu jsme odhadovali, co jen může být skryto uvnitř těch krabic.
„Simone, nechej to nádobí a poď už sem.“ Halekal na mámu Gordon. Ona totiž trvala na tom, že dříve, než se pustíme do té nejpříjemnější a nejradostnější části tohohle dne, tak musí být od večeře sklizeno a všechno umyto. Takže teď se z kuchyně ozývalo jen šplouchání vody ve dřezu a cinkání talířů a příborů.
„Vydržte, za chvilinku to budu mít hotové.“
„Umíněná ženská…“ Brblal si Gordon pod vousy. „Jakoby někomu záleželo na tom, jestli se tam zůstane válet trochu špinavýho nádobí.“ Nechápajíc, dál polemizoval nad ženským způsobem uvažování.
„Tak jsem tady.“ Dorazila konečně i ona a já, jakožto nejmladší ze všech přítomných, jsem se ujal rozdávání dárků. Byla to moje výsada a já na ni byl patřičně hrdý. A rozhodně jsem se nehodlal tohoto privilegia jen tak vzdát, protože ve všem ostatním dostával vždy přednost Tom. Dnešní Vánoce se mi jevily obzvláště štědré, protože ta halda balíků byla snad nekonečná. Poslední chudáček, krčící se pod stromkem, byl adresovaný mamce. Div, že jsem ho po ní nehodil a už jsem se řítil ke svému vlastnímu přídělu dárků. Skládal jsem si je všechny na jedno z křesel, abych to měl všechno po kupě a hlavně, abych si prohlédl, jak objemná ta moje kupka vlastně je a srovnával jsem to s nadílkou z uplynulých roků. Jako kdyby na tom snad záleželo, ale v tomhle jsme s Tomem asi pořád zůstávali dětmi. S kvantitou jsem byl spokojený, takže mi nic nebránilo v tom, pustit se do zuřivého trhání a cupování.
Tomův dárek jsem si nechal až nakonec. Věděl jsem přesně, který to je, protože všechny ostatní balila máma, tudíž byly ve stejném papíru. Málem jsem si zklamaně vzdychnul, když jsem uvnitř našel jen sadu cédéček mých oblíbených skupin. Ne snad, že by na tom bylo něco špatného. Každý ten kus byl prvotřídní výběr, já ale přeci jen čekal něco více… prostě jiného, teď, když jsme byli spolu. Zklamání mě ale přešlo ihned, jak na mě vypadnul ještě malý lístek.
„Tohle je jen dárek pro oči rodičů. Na ten hlavní se těš dnes v noci.“ T.
Schoval jsem si pusu do dlaně, jak se mi chtělo začít se smát nahlas. Měli jsme naprosto stejný nápad. I já mu zabalil pár cédéček s podobně znějícím vzkazem. Nejspíš jeho dárek byl taktéž osobního ražení jako ten můj a my zatím nebyli připravení vyjít s pravdou ven. Byli jsme spolu krátce. Navíc naservírovat vlastním rodičům fakt, že jejich synové spolu intimně žijí… To snad ani nejde. Měli jsme z toho strašný strach. Nedovedli jsme si představit, že by to kdy byli schopní pochopit.
Vyhledal jsem jeho oči a poslal mu úsměv, kterému mohl rozumět jen on. Lístek jsem si nenápadně strčil do kapsy kalhot, aby ho nespatřily nezasvěcené oči a bojoval jsem s touhou se zvednout, přejít k němu na druhou stranu obýváku a políbit ho alespoň na tvář. Už aby se ti dva odebrali do hajan a byli dnes pokud možno hodně unavení, aby usnuli skutečně tvrdým spánkem, protože já v tenhle úžasný večer nechtěl zůstat jen u předání si dárků a pusy na dobrou noc…
autor: Ainikki
betaread: Janule
fakt dvojčata… papírky do dárku…taky jsem jednou dostala xD
kráása honem dáál..
Ja tu povídku prostě miluju! Vždycky se do ní tak zažeru a pak se divím, že už je konec dílku. Přitom jsou dost dlouhý, což je dobře 😉
Já jsem asi paranoidní, ale už jsem se začala obávat Natálie xD Já za to nemůžu… to ono samo xD Tomovo vítání mě pobavilo, umačkání, šacování a pak čumění do tašek. To je roztomilý ;D A Bill jak byl zklamaný z CDček… Prostě niedlich xD A asi to nezůstane jen u hmotných dárků ;D
"Ten tu klapačku taky na chvíli nezavře." – tak tahle věta mě dostala :-D, ta je prostě dokonalá… podle mě přesně vyjadřuje láskyplný vztah k vlastnímu bratrovi… takovej ten shovívavej postoj k někomu, koho zároveň miluju, ale taky mi někdy pěkně leze na nervy 😀 Úžasná věta, Ai… pobavila jasem se. 🙂 No… a pak mu, chudáčkovi zpívajícímu, sežere snídani… 😀 Jsou to bobci, jak se snažej jeden před druhým utajit dárky, daří se jim to skvěle, už se těším na soukromou nadílku. :o)
Jo, jen ať se odeberou a kluci si můžou zatwincestit, jináč už to nevydržim a puknu zvědavostí. 😀 Zvědavej úchyl=nejhorší úchyl. 😀
Teri.K: Bála ses Naty? To máš z "1000 Meere" z Lucy, žádnej div. Musíš si to vyřídit s Bitter, že tě takhle předělává… 😀 A zase "niedlich". 😀 New oblíbený slovo? 😀
juu, rychle daaaaaaaal… ja už chci tu pusinku!! 😀 (samozřejmě si přečísst!) 😀 taky miluju rozbalování dárků a vraždim když si darek musim nechat až pro sebe aby ho nespatřil někdo kdo nemá!!! celou dobu jsem pak nervní co v ne¨ěm je:D
Terezko, Teri.K a Keri… smazala jsem vaše komentáře, povídejte si buď pod vlastníma povídkama, na guest booku nebo na icq, ne pod povídkama jiných autorů! Autora vaše soukromý rozhovory nezajímaj, pokud nemají nic společnýho s jeho povídkou, tak na to příště myslete. Pa J. :o)
Janule: Jo, jasný! Jsem poučena. Díky 😉
Jo a už se těším na další díl. Na to večerní překvápko xD Asi vím, co to bude xD
Bála som sa, že Bill klame Tomimu to by ma mrzelo, ale takto je to úplne nádherné 🙂