Časoprostor III 3.

BILL

„Konečně usnul,“ naklonil se ke mně Tom ze sedadla spolujezdce, když zkontroloval Dejva, jak podřimuje vzadu v sedačce. Mrknu do zpětnýho zrcátka, usměju se a jenom kývnu. Vzápětí dostanu pusu na tvář, nic jinýho si Tom nedovolí, když řídím, protože tvrdí, že nehodlá skončit ve škarpě. Csss… neustále mě podceňuje, jako bych se někdy vyboural, na rozdíl od něj. On zase nesnáší, když mu připomenu jeho pubertální výlet Gordonovým autem, zakončený odřeným lakem, ale jenom mu to tím vracím, nenechám si nic líbit. Tentokrát ale mlčím, jsem rád, že mi dal pusu a sleduju silnici před sebou. Tom mi ještě proti všem svým zásadám pohladí koleno, ale pak už se zaboří zpátky do sedačky a zavře oči. Nejspíš se bude taky snažit dohnat spánkový deficit.

Včerejší oslava byla vyčerpávající. Ukončili jsme ji o půlnoci, všichni se rozjeli domů, jen tátu s Hanou jsme ubytovali nahoře u Toma, a Franka jsme uložili k Dejvovi do pokojíčku, domluvili se na tom odpoledne, když spolu blbli. V noci jsem k němu ale musel vstát, zdálo se mu nejspíš zase něco zlýho, tak jsem ho vzal k sobě do postele, aby Franka nebudil, čímž jsem si ovšem zařídil časný nedělní budíček. Po pár kopancích do žeber, které mi náš raubíř uštědřil ze spánku, jsem se probral k životu už v osm hodin. Stejně bylo potřeba se postarat o tátu a Hanu, kteří nocovali v Tomově bytě, chystali se v deset hodin odjet zpátky do Hannoveru, kde si hodlali zřejmě skutečně říct své životní ano. Ještě jsem si to radši ověřil při snídani, jestli včera taťka nevedl s Tomem jen opilecké řeči, ale oba mi to bohužel s radostí potvrdili.

„Termín vám zavoláme hned, jak ho budeme vědět, abyste si udělali čas,“ zdůraznil ještě otec, že trvá na naší účasti a mrkl na svého rozespalého staršího syna, který se právě vynořil ze svého dočasného vyhnanství na sedačce v obýváku, kam byl na noc vykázán vzhledem k nebezpečí blonďaté fanynky v našem domě. Jen jsem to tátovi odkýval a dál se radši nevyjadřoval, aby na mně náhodou nepoznal, že mi to není zrovna po chuti. Oddechl jsem si, když jsme se u branky rozloučili a oni odjeli domů. Doufám, že je uvidíme až na podzim, jinak bude mít Tom z tý sedačky rozlámaný záda jako při jejich první návštěvě minulý víkend. Musel jsem ho pak celý týden masírovat a poslouchat při tom, jakej jsem srab, že ani nemohl spát ve svý vlastní posteli a že se bojím obyčejný ženský. Jenže já nechci riskovat. Večer mě nejspíš čeká další vyčítavá masáž.

Pomalu se blížíme k dědově chalupě, kde dneska slavnostně zahajujeme rekonstrukci. Všechno je zařízeno, Zigi už by měl být na místě, takže jen podepíšu nějaký papíry a bude se moct začít. Filip s Vall jsou na to připravení, budou bydlet v laboratoři, dokud nebude dům kompletně hotový, a pak se jen přestěhují do nového, až se dělníci vrhnou na bývalou stodolu a udělají z ní opravdu skvělou moderní laboratoř, hodnou vědeckých výzkumů. Oba jsou tam hlavně proto, aby pohlídali naše zázračné stroje, které sice schováme před zraky zvídavých dělníků v hale za laboratoří, ale opatrnosti není nikdy dost. Bude lepší, když na to na všechno někdo dohlédne.

„Ahoj, Vally…“ strčím hlavu do laboratoře a pozdravím naši genetickou vílu sedící u počítače. Auto jsem radši nechal před bránou, protože na dvoře stojí velká maringotka, zřejmě ubytovna pro dělníky, kteří budou na stavbě pracovat. Tom a Dejv zatím pořád chrní, tak jsem je nebudil.

„Ahoj, Bille,“ osloví mě Vall, s úsměvem vstane od počítače a jde mě přivítat. „Zrovna dělám na tom vašem testu,“ dál se na mě šklebí, když mě přátelsky obejme. Malinko mi zatrne, ale snažím se tvářit jako svatej. Nechtěl jsem do jejího testu moc lhát, ale občas to prostě jinak nešlo. „Seš si jistej, že jste opravdu s Tomem jednovaječný dvojčata? Nelhali vám doma?“ směje se dál, když se vrátí zpátky na svou otočnou židli a zvedne ke mně oči. Zírám na obrazovku před sebou, ale tabulky, který tam vidím, mi absolutně nic neříkaj. „Vaše testy spíš vycházejí, jako byste byli rozhádaní dvojvaječný bratři,“ pokračuje a pohledem se zapíchne do monitoru. „Ale to je dobře, vy jste prostě speciální dvojčata,“ dodá smířlivě.

„Jak speciální?“ zeptám se malinko vyděšeně, jestli z toho náhodou něco nepoznala.

„Stačí, když se podíváte do zrcadla… už jenom to, že vůbec jako dvojčata nevypadáte,“ vysvětlí mi. „Jste zřejmě jiní než ostatní, většina dvojčat netouží se tak zásadně odlišovat jako vy. Mají geneticky danou potřebu být si neustále podobní jak fyzicky, tak chováním, což je u vás absolutně potlačeno. Je to dost divný… Kdy nastal ten zlom?“ zeptá se mě, zřejmě doplňková otázka do testu.

„Já nevím…“ přemýšlím. „Asi když jsem si obarvil vlasy na černo, to mi bylo tak deset. Tom si pak udělal dredy a začali jsme se každý jinak oblékat, ale nám to přišlo normální… Asi jsem to zavinil já,“ vysvětluju, jak k tomu došlo, že jsme teď tak rozdílní. Vally jen pokývá, něco si zapíše a přestává mě pomalu vnímat. Rozhlídnu se, jestli někde neuvidím Filipa, ale nejspíš je v domě. Potichu se vypařím, abych nerušil, a jdu ho hledat.

„Áááááá, pan majitel… těší mě, že vás konečně osobně poznávám,“ hrne se ke mně vysoký hromotluk, když vlezu do dědova domu. Až doteď jsem s ním mluvil jen telefonicky a posílali jsme si návrhy k projektu mejlem. „Já jsem Zigi, kamarád vašeho taťky,“ představí se a sevře mou ruku ve své ohromné tlapě. Připomíná mi svým zjevem našeho bývalého bodyguarda Sakiho, skoro jako by mu z oka vypadl, jen nemá jeho brýle. Dokonce má i podobnou přezdívku, dojde mi. Hned je mi sympatický, Sakiho jsem míval rád. Přestože je jeho stisk pevný, ruku mi nezlomil, za což jsem vděčný.

„Těší mě, Bill Kaulitz,“ oplatím mu stisk ruky a usměju se. Nestačím ani pomalu otevřít pusu, když hromotluk spustí vodopád slov, který sotva stíhám vnímat. „Tak jsme se tady s panem Ledgernsem dohodli,“ otočí se nepatrně na Filipa, „jak to bude všechno probíhat. Chlapi budou bydlet venku v maringotce, je léto, ne, tak snad budou noci teplý,“ žoviálně vysvětluje. „Nejsou to žádný slečinky, něco vydržej. Lepší, než na noc dojíždět do Hamburku a zpátky, takhle to bude pohodlnější, budou moct ráno začít dřív, večer skončit, až bude hotovo. Jen na víkendy budou jezdit domů, to víte, maj rodiny, nejsem otrokář. Nejdřív se pustíme tady do domu, všechno půjde přesně podle projektu, který jste mi schválil, takže myslím, že termíny stihneme v pohodě…“ pokračuje dál a moje mozková kapacita pomalu nestíhá sledovat, co z něj všechno padá. Vypustím jeho hlas a sleduju Filipa, jak se mi snaží posunkem za Zigiho zády něco naznačit. Pokrčím rameny, protože netuším, co jeho zdvižené obočí a oči v sloup znamenají, ale nejspíš asi to, že je Zigi děsně ukecanej. To už jsem si taky stačil všimnout.

Projdeme společně celý dům, rozkládá při vyprávění rukama, tady bude tamto, tady tohle, jak jsme se dohodli, pane Kaulitzi, sem dáme zelený, semhle zase modrý, no prostě mele a mele, jako by měl v krku snad stavidlo, které se musí zatáhnout, aby přestala týct slova. Kývám, nic nenamítám, všechno je to tak, jak jsme se předem dohodli. Občas na sebe s Filipem hodíme vše říkající pohled, ale stavidlo se nám nepodaří zastavit až do chvíle, kdy se vrátíme zase zpátky dolů. Na dědově stole, který je stále plný jeho věcí, uděláme kousek místa a slavnostně podepíšeme smlouvu. I Zigiho podpis je dvakrát větší než ten můj, a to já ho mám naučenej pěkně velkej kvůli fotkám pro fanynky.

„Nějaké dotazy?“ houkne na nás obrovský pan stavitel, když je podepsáno, ale oba dva jen svorně mlčíme a vrtěním hlavy naznačujeme, že ne, že nám to už stačilo. Zigi se zářivě usměje a oběma nám postupně podá svou tlapu, div nám nevyrve ruce z ramenních kloubů. „Takže dohodnuto, večer přijedou chlapi, zítra zahájíme stavbu, koncem července bychom mohli být hotovi s domem a v srpnu začneme se stodolou. V září bude hotovo. Těšilo mě, pánové, moc mě těšilo, ale teď už musím letět, to víte, práce nepočká, mám toho moc.“

Vypařil se, jako by tu nikdy ani nebyl. Oba jsme zůstali s Filipem stát s otevřenýma pusama a od brány jen zírali, jak v dáli mizí jeho Audi. To byl panečku Zigi. Koukám, že náš otec má velice originální přátele.

„Kdo to byl?“ ozve se vedle mě zvonivý hlásek. Ani jsem si nevšiml, že už se Dejv vzbudil a potají vylezl z auta. Tom nikde nebyl, nejspíš to všechno krásně zaspal.

„Pan stavitel,“ odpovím stručně a vezmu Dejva do náruče. „Jak ses vyspal, špunte?“ zeptám se a dostanu velkou pusu na tvář.

„Dobře, tati,“ odpoví Dejv a rozhlíží se kolem. „Tady budeme bydlet?“ zeptá se váhavě.

„Ano, ale jenom v létě, když budou prázdniny,“ odpovím, ale netuším, jak jsem si zase zadělal na problém.

„Co je to prázdniny?“ zeptá se zvědavej skřítek v mém náručí.

„To je doba, kdy se nemusí chodit do školy,“ zkusím to jednoduše, snad mi to projde.

„Do školy?“ zadumaně přemýšlí špunt.

„O škole jsem ti přece vyprávěl, ne?“ zeptám se a on jenom přikývne. „Do školy budeš chodit, až ti bude šest,“ ještě radši zdůrazním.

„Až mi bude šest, tak mě strejda naučí hrát na kytaru,“ nadšeně prohlásí Dejv.

„To taky, ale hlavně budeš chodit do školy, kde se naučíš číst, psát a počítat,“ dodám, aby bylo jasno. Jestli bude po nás, budu ho muset každý ráno rvát z postele násilím a do školy ho vozit, abych si byl jistej, že do ní vůbec došel.

„Jo, tak to se těším,“ pokývá moudře hlavičkou. „Budu si číst knížky,“ uzavře tohle téma a seskočí na zem.

„No jenom aby…“ pochybovačně dodám a vydám se za ním.

TOM

Probudil jsem se v autě, kolem mě ani noha, vzadu prázdná sedačka. Chvilku jsem nevěděl, která bije, zíral na stromy všude okolo, až za chvíli mi došlo, že jsme vlastně jeli k dědovi. Nějak jsme si zvykli nazývat tohle bohem zapomenutý místo „dědovým domem“, i když už je jeho bývalý majitel rok po smrti. Jiné jméno tahle chalupa už asi nikdy nedostane, i kdyby byla sebevíc zmodernizovaná, na což se právě můj mladší bráška chystá. Nejspíš jsem po cestě usnul a on mě nechal spát, prdelka moje, protože ví, že mě tahle záležitost nijak zvlášť nezajímá a jsem tady vlastně spíš z donucení. Protáhnu se, jsem po noci na sedačce dost rozlámanej, a vylezu z auta. Na dvoře stojí velká maringotka, láká mě do ní nakouknout, vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaký to je, jezdit v takovýhle obstarožní rachotině. Naše staré dobré tourbusy byly proti tomuhle něco jako hotel Hilton, ale něco ve mně pořád ještě touží poznat, jaký to je, žít jako pravej cirkusák. Na dvoře není ani noha, asi jsou všichni v domě, tak vylezu po kovových schůdkách, radši zaklepu, kdyby tam někdo byl, a vezmu za kliku. Kupodivu, zamčeno není, ale když nakouknu dovnitř, nedivím se. Odtud prostě nejde nic ukrást. Šest kavalců až do stropu, sotva se v nich dá posadit, stěny polepený nahýma ženskýma, stůl, dvě židle, malá lednička s vařičem, skříňka a stropní žárovka… to je všechno, co se dá uvnitř najít. A ještě něco… neskutečnej smrad. Znechuceně zabouchnu dveře, tuhle romantiku si dám klidně ujít, do týhle špeluňky bych Billa nedostal ani heverem.

Vydám se hledat kohokoliv, s kým by se dalo prohodit slovo, nejspíš budou všichni zalezlí v laboratoři.

„Ahoj, lidi,“ pozdravím skupinku, rozsazenou kolem stolečku. Všichni, včetně Dejva, sedícího Filipovi na klíně, ke mně zvednou oči.

„No to je dost, jak ses vyspal?“ usměje se na mě Bill.

„Jo, celkem to šlo, ale bolej mě záda,“ zatvářím se ublíženě, aby mu bylo jasný, co ho večer čeká. „Kde máš toho chlápka?“ zeptám se, když nevidím nikoho, s kým by mohl Bill podepsat smlouvu.

„Už odjel, všechno je zařízený. Dopijeme kafe a jedem domů,“ prozradí mi Bill. To jsem ani nemusel vylejzat, koukám. Jenom kývnu a odsouhlasím Vall, aby mi taky jedno uvařila. Cestou zpátky budu řídit já, aby si zase odpočinul Bill, určitě toho má od rána dost.

„Díky,“ usměju se na Vallerii, když přede mě postaví horký kouřící šálek, natáhnu vůni. Úžasnej životabudič.

„Něco bychom vám rádi oznámili,“ ozve se po chvilce mlčení Filip. Asi jsem jim svým příchodem přerušil nějakou debatu a teď se podle výrazu našeho kvantového fyzika chystá nějaká významná věc. Špunt se na jeho klíně neklidně zavrtí a sjede dolů. Nenápadně se snaží odplížit k jednomu z počítačů, nejspíš už ho debata dospělých omrzela. Po očku ho sleduju, ale Filip mě svým následným prohlášením vrátí zpátky do reality.

„Budeme se s Vallinkou brát,“ řekne do tichého prostoru a my se s Billem jen po sobě koukneme a vyprskneme smíchy. No to snad není pravda! Třetí svatba.

„Pro… promiň… File,“ koktá smíchy Bill, „že se smějem, ale abys věděl, jste za posledních čtyřiadvacet hodin už třetí, kdo nám sděluje takovouhle radostnou novinku,“ snaží se chytit dech. Chvilku mu trvá, než se mu to podaří, a pokračuje: „Nejdřív Gustav s Tarou, to je náš bubeník, pak náš táta s Hanou, a teď vy dva,“ snaží se mu vysvětlit, že se nesmějeme jejich vážnýmu životnímu kroku, ale tý neuvěřitelný smršti svateb, která se na nás řítí.

„Aha, tak to jo,“ pochopí Filip a usměje se na Vallerii, která na nás zírá jako na exoty. „Chtěli bychom vás poprosit, jestli byste nám nešli za svědky,“ dodá ještě Filip, aby toho nebylo málo.

„No jistě… to je samozřejmý,“ prohlásí Bill už celkem v klidu, aniž by se se mnou předem poradil. Ne, že bych nechtěl, ale určitě to bude něco obnášet, co se týče oblečení… moc se mi do toho nechce, sakra… „Ale kdy to budete mít? Na podzim se chystáme na turné, tak abychom se trefili do správnýho data,“ ptá se, aby bylo jasno. Vůbec se na mě nepodíval, aby si přečetl v mých očích zoufalej nesouhlas. Zřejmě schválně, protože ho tuší…

„Ještě jsme se nedohodli, požádal jsem Vallinku o ruku včera na slavnostní večeři,“ vypráví Filip a Vall k tomu jen spokojeně přikyvuje.

„Jsou snad nějaký skvrny na slunci, že se všichni z našeho okolí ženou do chomoutu?“ poznamenám trošku sarkasticky, připadá mi to fakt divný, taková shoda náhod.

„Do chomoutu?“ ozve se mi za zády zvonivý hlásek. „Co je to chomoutu?“

Všichni naráz se rozchechtáme. Bill má zase kšeft, bude muset vysvětlovat, co je to chomout, i když pochybuju, jestli to sám vůbec ví. Ale překvapí mě.

„Chomout, to je taková velká věc,“ naznačí rukama, jak asi, „která se nasadí na krk koníčkovi, když chceš, aby táhl vůz, víš?“ vysvětlí poměrně jednoduše, líp bych to asi nezvládl. Už má praxi, otec…

„Aha,“ zamyslí se Dejv. „Ty budeš tahat vůz, strejdo?“ obrátí se s dotazem na Filipa a s vážným výrazem, skoro až litujícím, na něj zírá.

„Jo,“ odvětí s klidem Filip. „Posadím do něj tady tetu,“ kývne směrem k Vall, „a odvezu si ji k oltáři,“ dodá a stáhne si tu svou „tetu“ na klín. „Miluju ji, víš?“ zašeptá už spíš k Vallerii, než ji něžně políbí. Dejv stojí a zírá na ty dva, jak se muchlujou na sedačce, a jen tiše dodá:

„No to jsem teda zvědavej, to chci vidět.“ Oba s Billem vyprskneme, protože výraz našeho špunta je neskutečně srandovní.

„Neboj, uvidíš to, na tu svatbu pojedem,“ ujistí ho Bill se smíchem a vyzvedne si ho na klín.

„Svatbu?“ vypadne další dotaz z našeho miláčka.

„Jo, svatbu. Vždyť jsem ti to včera vysvětloval, to je to samý, co budou dělat strejda Gustav s tetou Tarou,“ připomíná mu včerejší lekci Bill.

„Aha, to je ten kostelíček s hodně lidma, viď?“ vzpomene si Dejv a my dva už radši jenom kýváme. Co kdybychom zase použili nějaký nový slovo a vysvětlování by muselo začít znovu. To radši budeme zticha…