Po třech týdnech, v polovině července…
TOM
„Hmmmm… jasně… jo… dobře…“ poslouchám Billův telefonní rozhovor s Filipem. „Dobře, tak jo… měj se a zase se ozvi, jo? Čau. Pozdravuj nevěstu. Jo, jasně… ahoj,“ típne to konečně Bill a mobil odloží na kuchyňský stůl. Denně spolu ti dva mluví tak třikrát, pořád omílají to samý, a mně ten rozkopanej barák pomalu ale jistě začíná lézt pěkně na nervy… nic jinýho neposlouchám, než co zase ti Zigiho chytráci zfušovali, jak jsou neschopní, že se neměl nechat tátou tak blbě ukecat, protože copak mu teď může říct, že jeho kamarád je korunovanej vůl, kterej neumí ani zajistit šikovný dělníky a najímá ty nejlevnější fušery, co sežene? Tři týdny už se tam buduje, ale každou blbinu musí Filip konzultovat s Billem, jako by neexistoval žádnej projekt. Ani na dovolenou ještě nebyl čas, a jak to tak vypadá, letos už ani nebude. Tak jsme se s prckem těšili k moři, jak si spolu zablbnem, ale zatím se kvůli baráku budu muset spokojit s koupelí ve vlastním potu. Je vedro, že bych nejradši skočil do Severního moře, který normálně nesnáším, protože je studený jako psí čumák.
„O co šlo tentokrát?“ zeptám se a zvednu oči od notebooku, aby si Bill nemyslel, že mě to nezajímá. Sice by se trefil, nezajímá, ale nechci se hádat, chci tohle léto jen přežít ve spokojeným vztahu, nehodlám si kvůli baráku nechat zničit naše soužití, což by se stalo, kdybych Billovy starosti okatě přehlížel. Filip se ukázal jako dobrej stavební dozor, hlídá každej krok těch nešikovných matlalů, ale někdy je až příliš pečlivej a bez fantazie. Kdyby aspoň jednou rozhodl něco sám…
„Ale nic důležitýho,“ odbude mě Bill, nejspíš tuší, že bych ho stejně nevnímal. Chvilku něco krájí na prkýnku, mlčí jako hrob, ale nakonec to stejně nevydrží a nešťastně vydechne: „Chlapi namontovali do koupelny v přízemí baterie, který patřily do prvního patra, tak se ptali, jestli to maj předělávat.“
No jasně… fušeři, neuměj se nejdřív podívat do projektu, než něco začnou dělat, a pak jim to trvá dvakrát tak dlouho. Bill mi to stejně vždycky všechno vyklopí, potřebuje se s tím někomu svěřit a já jsem holt nejblíž.
„A budou?“ ušklíbnu se, protože už předem znám odpověď. Bill je nenapravitelnej perfekcionista, a jestliže mu prohodili baterie, určitě se jen tak bez boje nevzdá.
„No jistě, vždyť ty druhý jsou zlatý a patřily tam bronzový,“ ujistí mě. Chvilku přemýšlím, ale nedá mi, abych si nerýpl.
„Nejsou náhodou zlatý stejný jako bronzový?“
„Nejsou, jsou si jenom podobný,“ odvětí přesvědčivě Bill, odfoukne si zpocený vlasy z čela a dál kutí něco v míse. Netuším, co to je, ale nějak ani nemám hlad. Bodejť by jo, v tomhle vedru. Scotty sotva funí v pelechu pod stolem, ani se nehne, jen má neustále vyplazenej jazyk, vůbec mu ten jeho kožich nezávidím. Už týden je pětatřicet ve stínu a slunce nám pere celej den přímo do kuchyňskýho okna, ale my se tady budem škvařit jako blbci, aby se náhodou na baráku něco nepodělalo. Bazén na zahradě jsme ještě nestihli ani vymyslet, takže smůla. Kdybych neměl klimatizovaný studio, kam můžu utéct a hrát, asi bych se už zbláznil.
„Nejez ty tyčinky, bude večeře,“ napomene mě má černovlasá manželka, aniž by se na mě ohlídla. Poslední dobou si fakt připadám, jako bych s ním byl ženatej.
„No jo, pořád,“ odseknu a chroustám dál. Nemá to nechávat na stole, mě to pak láká. Bill se otočí jak na obrtlíku, tácek s tyčinkama mi ukradne přímo pod rukou a strčí ho do skříňky. Zklamaně stáhnu ruku zpátky, ale neprotestuju, už jsem si zvykl. „Daví!“ zařve směrem k dětskýmu pokoji, „večeře!“
„Já nemám hlad,“ ozve se z pokojíčka.
„Jak to? Udělal jsem dobrej salát s rajčátkama, to máš přece rád, tak pojď,“ láká ho Bill na svůj letní zeleninovej blaf. Bože, jak jsem rád, že nemám hlad. Kdybych ho měl, budu teď naštvanej na celej svět.
„Dáš si aspoň ty?“ sonduje, jestli se toho zbaví, ale jen němě zavrtím hlavou. Vzdychne a jde terorizovat svýho syna, protože do mě tu svou dobrotu určitě nedostane.
„Tak Davídku, pojď jíst,“ slyším, jak ho ukecává.
„Ale já nechci,“ odsekne mu prcek. „Nemám hlad,“ zopakuje tvrdošíjně.
„Počkej, až ho dostaneš, už nic nebude,“ vyhrožuje Bill, ale nějak se tyhle jeho výchovný metody míjej účinkem. „Tak když nemáš hlad, tak se půjdeš vykoupat a spát,“ použije starou dobrou vyděračskou fintu, ale podle odpovědi mého synovce ani tohle nezabralo. Jeho unavené: „Tak joooo,“ mluví za všechno. Kouknu na hodiny… půl osmý. To je akorát, už musí bejt v tomhle vedru fakt utahanej. Tak joooo… zvednu se a jdu na to. Tohle už je můj kšeft, aspoň se osvěžím s prckem ve vodě.
BILL
Sakra, že já se na ten salát nevykašlal. Nevděčníci jedni. V kuchařce psali, že je vhodnej pro horké letní večery… Ti dva si teď spolu hulákaj ve vaně a já abych se cpal za ně. Přece to nevyhodím, když je to tak dobrý. Aspoň trošku si mohli vzít… ale je vedro, to je fakt, člověk z toho už nemá ani chuť k jídlu. Vrazím to do lednice, třeba to ještě zítra někdo dojí… Jo, takhle zmrzlinu kdybych jim nabídl, to by jásali, ale už měli od rána čtyři, to stačilo.
Filip mi dneska konečně prozradil datum svatby, na kterém se s Vallerií dohodli, budu s tím muset šetrně seznámit Toma. Je mi jasný, že se mu tam nebude chtít, viděl jsem to na něm už tenkrát, když nás žádali, abychom jim šli za svědky, ale copak tohle může člověk odmítnout? Vždyť Filip má jenom nás, kvůli svojí nemoci nikdy žádný kamarády neměl, jen díky nám se vlastně dali s Vall dohromady, tak by bylo divný, kdybych mu to odmítl. Bude se holt miláček muset na chvíli obětovat a patnáctýho září jim to hezky odsvědčit na nějakým zámečku kousek za Hamburkem. Už jsem se díval, ten den máme volno, koncert je až sedmnáctýho, takže to vyšlo úplně perfektně.
Docela se těším, i když už budem mít za sebou dvě svatby předtím, protože Gustav to má kvůli tý svý těhulce už v srpnu, aby se vešla do památečních svatebních šatů po mamince, a táta s Hanou se rozhodli, že nám svou svatbou zkazej narozeniny. Nechápu, proč si vybrali zrovna prvního září, kam tak spěchaj, ale nejspíš si řekli, že v ten den budeme mít určitě volno, tak proč by nás o něj tou svojí slávou nepřipravili, ne? Budeme akorát týden před startem turné, takže je jistý, že nemůžem odmítnout. Abych pravdu řekl, už jsem se s Hanou jako s macechou smířil, ale že bych byl nějak zvlášť nadšenej, to nemůžu říct. Tom mě pořád chlácholí, že kdyby chtěla něco prásknout, už by to dávno udělala, ale u ženských člověk nikdy neví. On s žádnou nežil, neví, co ty potvory uměj. Roky se tvářej jako světice, a pak člověku setnou hlavu, ani se nestačí divit. Jen se jim něco znelíbí, už jsou z nich nenasytný saně plný zloby a záště. S jednou takovou mrchou jsem kdysi chvíli žil, tak vím, o čem mluvím.
„No podívej se na toho tátu… on ti to snad všechno snědl,“ stojí Tom ve dveřích s Dejvem v náručí a zírá na prázdnej stůl přede mnou. „Tak já špunta nakonec ukecám, aby si vzal aspoň trošku toho tvýho skvělýho salátu, a tys mu nic nenechal?“ udiveně na mě zírá Tom ve svém letním županu, kapky odkapávající z jeho dredů se do něj vpíjejí rychlostí blesku, je div, že se v tom vedru nevypařujou rovnou. Dejva ani neoblíkl, je nahatej, poslední noci spí takhle, aby mu nebylo horko. Jak se mu povedlo to dítě ukecat? Určitě mu za to zase něco slíbil. Sice je to nevýchovný, ale s klukem to prostě umí.
„Neboj, je to v lednici,“ jen unaveně kývnu od stolu, nechce se mi zvedat.
„Tak šup,“ posadí Tom Dejva na židli, otevře lednici a vytáhne mísu se salátem. Chvíli hrabe v šuplíku, aby našel něco, čím to do kluka našoupat, a pak už si spokojeně sedne ke stolu. „Tak první lžíci za tatínka,“ začne klasickou dětskou říkačkou strýček a Dejv poslušně otevře pusinu. „Druhou za strejdu,“ nezapomene Tom na sebe, bodejť by jo, ale je hodnej, že se zařadil až na druhý místo. „Teď za babičku,“ vyznamená naši mamču třetím pořadím, když Dejv urychleně polkne, „a za dědu…“ cpe tomu prckovi jednu lžičku za druhou a on poslušně přežvykuje, jako by to byla zmrzlina. Ještě se u toho uculuje. Jak to ten Tom dělá…
„Ještě za tetu,“ vyhrkne Dejv a otevírá tlamičku, div mu neprasknou panty. „Jasně, za tetu Sabine, málem bychom na ni zapomněli,“ plácne se do čela Tom, hraje s malým hru, že si na nikoho dalšího nemůže vzpomenout. „Za Gustava,“ napadne je náš budoucí otec. „Za koho ještě?“ zeptá se Tom a už nabírá další lžičku.
„Za nikoho, já už nemůžu,“ nesměle špitne Dejv a pohladí se po bříšku. „Mám fakt dost,“ odfoukne si, jak to vždycky vidí u strejdy, a já se musím smát. Učí se rychle, prcek jeden. „Dobře, tak vyčistit zoubky a do hajan,“ uzavře krmení strejček a vítězně na mě mrkne. Zase vyhrál… určitě mi to dá sežrat, až se mu to bude hodit, ale hlavní je, že se Dejv uprostřed noci nevzbudí hlady. Teď může jít spokojeně chrupkat.
*-*-*
„Jdu ještě chvíli hrát, nechceš jít se mnou?“ zeptá se mě Tom, když se vrátí z pokojíčku, kde se mu konečně podařilo uspat Dejva.
„Jo, ale vezmi si něco na sebe, nebo nastydneš,“ upozorním ho, protože dole je puštěná klimatizace a bude tam určitě zima.
„Jistě, mami,“ odvětí Tom s úšklebkem. Zvednu k němu oči, slyším jeho jízlivej tón. „Nejsem malej harant, abys mě musel pořád dirigovat,“ dodá, když si oblíká župan a postřehne, že na něj koukám. „Poslední dobou se chováš jako moje manželka,“ stěžuje si dál, když si natahuje ponožky. „Nechceš se náhodou taky vdávat?“ zvedne ke mně pohled. Je v něm sice vidět jiskřičky smíchu, ale já tuším, že svoje výtky myslí vážně. No jo… má pravdu, poslední dobou se k němu chovám jako k Dejvovi, nějak jsem si to všechno zautomatizoval a spojil si ty dva dohromady, když je napomínám, aby nedělali blbosti. Zvednu se ze sedačky a popojdu k tomu svýmu gepardovi, obejmu ho a vtisknu mu pusu na čelo.
„Promiň, Tomi… nějak si to neuvědomuju,“ snažím se mu omluvit. „A ty by sis mě snad vzal?“ nenápadně změním téma a zvednu k němu se smíchem oči.
„Tebe?“ hraně se diví Tom, prohlíží si mě, jako by mě viděl prvně, ale usmívá se, když po chvíli kývne. „Jasně, že pochybuješ, seš kus.“ Plácne mě po zadku.
„A kdy?“ provokuju dál. „Abych si stihl pořídit nějaký extravagantní šatičky.“
„Co takhle prvního září? Bylo by to efektní. Narozeniny, tátova svatba, naše svatba… bulvár by měl skvělý sousto. Tátu by tam z toho kleplo a z Hany by v tu ránu byla mladá vdova,“ culí se na mě jako sluníčko. Oba se jen zasmějeme, lípnu mu pusu na čelo a vděčně ho pohladím. Všechno umí obrátit v humor, i když je to vlastně smutný. Ach jo… nikdy jsem nechtěl žádný závazný ceremoniály, ale když se to teď kolem nás všechno žení a vdává, přijde mi malinko líto, že my dva si nikdy nebudeme moct říct svoje ano, i kdyby bylo registrovaný partnerství stokrát povolený. Jsme holt něco extra speciálního, naše krevní pouto to dávno vyloučilo, tyhle věci se nás nikdy nebudou týkat…
„Tak jdem, už se těším, až se dole zchladím,“ povzdychnu si, nemusím Tomovi ani odpovídat, určitě na mně vidí, co mi běží hlavou. Radši jdeme pracovat, to je rozhodně užitečnější, než přemýšlet o blbostech.
*-*-*
TOM
Vzbudí mě zvonění Billova telefonu. Chvíli poslouchám, už se chci začít natahovat přes něj na noční stolek, kde ta jeho stříbrná potvora poskakuje a dělá randál, když se Bill probudí a natáhne se po něm. Mžourám na budík… půl pátý ráno… kterej idiot volá v tuhle hodinu… nejspíš nějakej omyl…
„Prosím,“ zahučí Bill rozespale do mluvítka a já sebou úlevně prásknu zpátky do peřin. Je mi horko, sakra. Přes zimu nechám udělat klimatizaci do celýho domu, tohle se nedá vydržet. Nechápu, že mě to ještě nenapadlo, stejně jako ten bazén. Mohli jsme se s Dejvem krásně ráchat venku a na nějaký moře kašlat, ale tohle člověk ví, až když je vedro.
„Ano, to jsem já,“ mluví Bill do telefonu. „Ano… jsem majitel,“ odpovídá divně, nedá mi to a nastražím uši. Nejspíš to nebude žádnej omyl. „Cože?!“ slyším Billa vykřiknout do telefonu. Co se děje, proboha? Otočím se k němu a vyhoupnu se na loket. Bill se prudce posadí na posteli. „Ano… ne… proboha, to ne… samozřejmě… ano, hned… hned tam jedu,“ vymrští se z postele a já jenom zírám, co se děje. Telefon odhodí do peřin a stojí bezradně u postele, ruce vražený ve vlasech, jako by si je chtěl vyrvat, a zírá na mě vyděšeným pohledem.
„Co se stalo?“ vydechnu, protože je mi jasný, že tohle už není žádná sranda. Stojí, nevnímá mě a jen něco nesrozumitelně mumlá. Vyskočím z postele a doběhnu k Billovi. Ve světle lampičky, kterou rozsvítil, když bral telefon, vidím, že je bílej jak stěna a vypadá skoro na omdlení. Proboha, proč mi nic neřekne? „Tak Bille!“ zakřičím na něj, aby se probral. Stojí pořád jako solnej sloup a jen dál něco potichu mumlá. „Panebože, panebože… to ne… tohle ne…“ slyším, když přijdu k němu blíž a chytím ho za ramena.
„Tak co se stalo? Kdo volal? Řekni mi to, Bille!“ důrazně s ním zacloumám, aby si mě všiml.
„Policie,“ vypadne z něj jedno jediný slovo.
„A co ti chtěli?“
„Barák shořel,“ vypadne z něj konečně. Ježíšikriste. To snad ne. Snad to jen blbě pochopil. To není možný.
„Dědův barák?“ ještě se ujistím a Bill jen vyděšeně kývá na souhlas. Takže je to pravda… bože, co se tam mohlo stát? Jak to mohlo vyhořet? Nejspíš ty Zigiho fušeři… „A co je s Filipem a Vall?“ dojde mi, že tam spali.
„Já nevím,“ odpoví, „nic mi neřekli, jen že mám hned přijet do Hamburku, chtěj se mnou mluvit,“ odpovídá nepřítomně. Posadím Billa na postel, aby se neskácel, skočím rychle pro svůj mobil a vytočím Filipovo číslo. Vyzvání… nikdo to nebere. Bill hypnotizuje můj telefon, s nadějí čeká, až se dovolám, ale nejspíš to bude marný.
„Haló?“ ozve se konečně z telefonu ženský hlas. Asi Vallerie. „U telefonu sestra Müllerová, nemocnice U Milosrdných, Hamburk,“ dodá a mně se zatmí před očima.
„Proboha, co je s Filipem?“ vyhrknu na ni, ani si neuvědomím, že jsem se nepředstavil. V tu chvíli není důležitý moje jméno.
„Pan Ledgerns je momentálně na sále, ale pokud chcete něco vědět o jeho zdravotním stavu, přijeďte osobně, po telefonu nemohu podávat informace ani rodině,“ komisně odpoví sestra na druhém konci a chystá se zavěsit.
„Počkejte, chci jen vědět…“
„Promiňte, nemůžu s vámi mluvit, musím jít rychle na sál.“ Ticho. Zavěsila. Bože můj… Filipa asi operujou. Takže se mu něco stalo.
„Co je? Co je s Filipem?“ zeptá se Bill vyděšeně, když vidí výraz v mým obličeji. Pomalu ale jistě mi vyhrknou do očí slzy. To není možný… tohle se přece nemohlo stát… ne nám. Copak jsme si za poslední dobu neužili problémů dost a dost? Musím tomu svýmu broučkovi odpovědět, nedá se nic dělat. Stejně se to dozví. Přelezu k němu po posteli, přivinu si ho do náruče a hladím ho po vlasech.
„Filip je na sále, asi ho operujou, nejspíš se mu něco stalo,“ zašeptám a přitisknu si Billa na sebe. „Nechtěli mi nic říct, nejsem rodina,“ šeptám a tisknu ten uzlíček neštěstí k sobě. Slyším a cítím, jak se chvěje, během chvilky začne vzlykat. Konečně… byl v šoku, je dobře, že brečí, aspoň to ze sebe brzy dostane. Teď se musíme sebrat a jet do Hamburku. Co uděláme s Dejvem? Přece ho nemůžeme tahat s sebou… sakra. Sabine, napadne mě. Položím Billa na postel, chvilku ho ještě hladím, snažím se mu utírat slzy zoufalství, ale musím jednat, není čas. Vytočím Sabinino číslo a po dvacátým zazvonění se konečně dočkám jejího rozespalýho hlasu. Sice mi ze začátku vynadá, že otravuju, ale když slyší, co potřebujeme, neváhá ani vteřinu a slíbí, že je za chvíli tady. Fajn, o Dejva je postaráno, takže se oblečeme a vyrazíme. Nedá se nic dělat, musíme jet, snad se dozvíme, že to všechno není tak strašný, jak to teď vypadá…
„Billi,“ zašeptám. Sedí na posteli, už se trošku vzpamatoval, ale pořád ještě není schopen cokoliv dělat. „Půjdeme se oblíct a vyrazíme,“ vezmu ho za ruce a vytáhnu z postele. Nejspíš mu budu muset ze začátku pomoct, vypadá pořád mimo sebe.
„Já ho zabil,“ zamumlá Bill, „nejdřív mu dáme naději, novej život, lásku a nakonec… smrt,“ pokračuje v monologu, nejspíš mluví o Filipovi. „Zabil jsem ho…“
„Ale nezabil, lásko, neboj, určitě to přežije, neříkali, že je mrtvý, říkali, že je na sále. Kdyby byl mrtvý, tak by mi to snad řekli,“ přesvědčuju ho, zatímco mu navlíkám triko a kraťasy. V tomhle vedru to úplně stačí. Sám na sebe něco hodím během dvou minut a ve chvíli, kdy zarachotí klíče v zámku a do předsíně vejde Sabin, mineme se ve dveřích. Prohodím s ní jen pár slov, slíbí, že zůstane, jak dlouho bude třeba, a rozloučíme se. Ještěže ji máme.
Připoutám Billa na sedadlo spolujezdce, otevřu bránu a vyrazím směrem na Hamburk. Když vyjíždíme z města, otočí se na mě Bill svýma vyděšenýma očima a vyhrkne. „Vallerie! Co je vlastně s Vall?“
„Nevím,“ jen pokrčím rameny… netuším… všechno se snad dozvíme, až dorazíme na místo. Teď nám nezbývá, než se modlit…
No tak takovýhle shocking mi tu dělat…snad to bude všechno v pořádku, ale tak nějak podvědomně tuším, že by možná zase museli absolvovat nějakej ten výlet do minulosti…no možná ne, co já vím žeo…jsem zvědavá na další dílek, ale doufám že to bude všechno OK…
Tak dobře, Janul, po tom tvém mailu jsem se rozhodla, že ti budu dělat radost a budu ti komentovat tady 🙂
Ale jako, teď jsi mě dostala! Když jsi psala, že se tam začne něco dít až ode dneška, tak jsem rozhodně nečekala, že Filipa připoutáš do nemocnice a necháš jim shořet barák! A co je s tou Vall? Že neumřela? :-O Janul!!! Já tě praštim, fakt! Je to dokonalý, to ano, ale k tomu později, ale tohle? Takhle mě deptat a stresovat před maturou? To se děla, co? Já to s nima prožívám od prvního dílu první řady, takže už je beru jako členy svý rodiny pomalu, fakt a ona jim tam dělá takový zvraty… No že se nestydíš! 🙂
Ale jinak je to vážně krásný! Miluju tvůj styl psaní a tuhle povídku celkově! 🙂 Je to pro mě taková moje malá citová záležitost a u každého dílku se přiblbe culím 🙂
Je to krásný a těším se už teď na neděli, na další dílek! :-*
A s tim, že tě praštim, to neber vážně – já nejsem jako Tom, já lidi nebiju 😀
Jani, Jani. Ty nám dáváš… o___O Chudák… Bill musí bejt nemálo v šoku… *in love* Ale jinak luxusně dokonalý. Zas je to jenom na samou chválu. Nemohla jsem se dočkat, kdy se tu objeví další díl… a jsem totálně spokojená i když vystrašená, co se tam bude dít v dalším a dalším a dalším a dalšííích dílech…
A zase – dostává mě prostě ten obrázek… ♥
Janíí to né… snad je vall v pořad… to je upe smutny… do neděle nevydržím
Panebože:-O Doufám, že sou oba živý a zdraví. Zigi je neschopnej matlal, tohle ne e. Nesmí umřít, bože jenom to ne.
Teď bych si dala salát. Ale jedině od Billa=o)
Ou jéééé 😀 takéto zvraty , to je tak kúúl 😀 ja už takáá : áá spia . Už som tu aj ja zavierala oči , keď sa hovorí o spánku , nezapriem sa , som leňoch 😀 a naraz : bum !
No ja určite do nedele od nudy a zvedavosti vymyslím v hlave celých 50 dielov do konca 😀 proste také nápady , čo mám ja , to je sila , úplne hovadiny
Panebože… takhle to utnout v tak napínavý chvíli a do neděle je ještě daleko… x( … x) Nevim ani proč, ale strašně mě dostalo, když Tom Billa otituloval jako svoji "černovlasou manželku" a pak jak mu řekl mami… xD Asi je to nějaká úchylka, ale tyhle familiární oslovení mě dycky dokážou rozesmát… x) hlavně chudák Bill… takhle se snaží, aby měli co jíst a ti dva nevděčníci se mu na nějakej salát vykašlou xD Jen doufám, že bude Filip s Vall v pořádku x)
super jsem zvědavá co se stalo s Vall.
Teda Janulko, ty nám to děláš pořád napínavější a napínavější xD ale já to miluju..už aby tu zase byl další díl:-*
Tak zrovna dneska mám pocit, že ukázat světu zvednutej prostředníček, je to jediný správný řešení a teď ještě toto!!!
Nejprve jsem se, nic zlého netuše, spokojeně culila na monitor a líčení veselých obrázků z domácnosti u "Starostlivého Billa" mi přišlo roztomilé a velice blízké… "Nejez ty tyčinky, bude večeře," … to je moje věta, tady jasně Bill opisuje ode mě, ale i ty další věty jsou mi velice povědomé… majitel domu, kde mám pronajatý byt, se rozhodl přistavět patro a najal takového nějakého Zigiho a jeho partu hic, sice jsme zatím nevyhořeli, ale už mě třikrát vytopili, umělci. Jo a večeře… no to bych mohla vyprávět. Jednou mě ti moji dva chlapi vytočili natolik, že jsem málem všechno jídlo vyhodila do záchodu. A tudíž jsem jasně na Billově straně… člověk se s tím patlá a milostpáni se budou ještě ofrňovat 🙂 No jo a strejčkové, to známe, jeden aby pořád vychovával, zabezpečoval rodinnej chod a ostatní akorát tak slíznou smetanu. No ale musím připustit, že Tom je jako strejda neuvěřitelně roztomilej, vyloženě mu tahle funkce sluší. Rozhodně by byl skvělej manžel a otec. Nešlo by to s tou jejich svatbou přece jen nějak udělat? Když už jsme v tom časoprostoru?Já sice těm svatbám moc nedám, ale Bill by se určitě rád vdával/ženil (nehodící se škrtněte)… třeba už jen proto, že je to něco, co nikdy nemůže mít 🙂
Co se týče té dramatické části, té s tím požárem, tak snad jen tolik, že se budu v neděli bát rozkliknout Časoprostor číslo 6 🙂
Ale stejně se děsně moc těším 🙂
No jako vždycky 🙂
Jezusky…Takový šoky hned po ránu, není to trestný?! x))Jsem faktiš moc zvědavá jak tohle dopadne, doufám že dobře:)
Moje milá Kattys, tak vidíš, jak mi vidíš do kuchyně…? všechno je to vlastní praxe 😀 takhle se píše… opisovat z vlastního života je to nejjednodušší, jenom to aplikuješ na ty dva roztomilý bobky a máš povídku 😀 Jejich svatba, to je pořád ještě nereálná věc i v časoprostoru, furt tam maj ty pitomý diskriminující zákony,podle kterejch se prostě dva bratři vzít nemůžou… ale bůhví, co bude v roce 2016, možná se toho ještě dožijem a uvidíme.;-)
Tuhle jsem si na tebe vzpomněla, když jsem psala 17.díl a dala tam hlášku "Hledej, šmudlo", říkala jsem si, že tobě se to bude stoprocentně líbit 😀 Nemohla jsem si pomoct, nic jinýho tam prostě nepasovalo. Už v prvním dílu jsem měla cuky použít "pocestnýho" v jiném tvaru a to takhle: "Není to náš bubeník? Je to náš budeník", ale tu druhou část jsem v sobě krutě potlačila a dala tam jenom suchý: No jistě…" – škoda… jsem zbabělec, tobě by to určitě způsbilo záchvat smíchu a já nechtěla rušit atmosféru v poklidné vinárně. 😀
Jsem ráda, že se těšíš… jako vždycky. Díky. :o) Pa J.
Kruci Jani.. takový šok poránu… ať už je neděla.. já chci další díl… já potřebuju vědět jak to dopadne..
Nenenene! Jaunule! jako ejstli se jim něčo stane tag mě máš na swědomi!!!
Neee! ten komentář se mi smazal. No nic, nebudu se stresovat… přečetla, překvapena byla, slova se ji zarazila 😀 těší se na další díl 😉
teda Janule..ty nám zas dávaš zabrat viď? xDDD
Milá Janule, záchvat smíchu z bubeníka jsi mi stejně způsobila, samozřejmě jsem si do věty zcela spontánně doplnila "pocestného", ani na vteřinku jsem nezaváhala 🙂 Dokonce jsem o tom drobet pojednala i v komentáři, ale ten jsem nakonec zbaběle přepsala, protože mi připadalo, že to už s tím Járou přeháním. Ale já za to fakt nemůžu, to ono samo, jen během dneška jsem použila "kolik višní, tolik třešní", "jsem jen donašeč" a mou z nejoblíbenějších "debil, blbeček". Kolegové si se mnou zkrátka užívaj 🙂 Takže je jasné, že na sedmnáctku se děsně těším, to bude skutečně něco pro mě, odhadla jsi to přesně 🙂
To bych tedy skutečně nevěřila, že psaní povídek je tak snadné… rozhlédnu se po kuchyni a mám to 🙂 V tom případě by mě ovšem zajímalo, kde asi tak ve své domácnosti můžeš ukrývat robůtka japonské provenience a na ty tvé úžasné erotické scény, no to se snad ani nemám odvahu zeptat :)))))
To s tou svatbou jsem na tebe jen tak zkoušela, jestli bys jako třeba nebyla k mluvení, ale říkala jsem si, že asi nepochodím. Když já bych to Billovi tak přála, mám prostě dojem, že by se mu to mohlo líbit, ale jestli jeho vztah s Tomem bude i nadále tak harmonický, myslím, že žádný papír prostě nebudou potřebovat. Oni se k sobě tak nádherně chovají, zrovna v tomhle dílku to bylo krásně vidět, jak si Bill uvědomoval, s čím že asi Tomovi musí lézt na nervy a Tom jak se zase úžasně o Billa staral, když bylo potřeba jednat. Jsou parádní dvojice a je úplně jedno, že jsou to dva kluci a ještě k tomu bratři 🙂 To mi připomíná, že ve třetí řadě postrádám Michelliny komentáře, samozřejmě ji osobně vůbec neznám, ale pamatuju si, jak jsem po přečtení nového dílu čekala na její názor, abych se dozvěděla, co že si myslí o povídce, kterou čteme společně. Já tedy vždycky čtu všechny komentáře, ale u Michelle mě navíc bavilo, kterak jsme si tu úžasnou dvojici ke všeobecné spokojenosti rozdělily, nelezly si do zelí a mohly tě tak nerušeně chválit 🙂 No nic, přestanu být nostalgická a budu optimisticky hledět vstříc světlým zítřkům. Alespoň tedy do neděle 🙂
K 😉
Nojo, Kattys, taky mi chyběj komenty Michelle, ale mám je soukromě, píše mi je na ajsku, když si přečte pár dílů najednou. To je tak, když někdo pro samou práci nemá čas na koníčky a musí si číst povídky z empétrojky cestou z bodu A do bodu B… to se nám ovšem nemůže stát, my jsme holky zkušený a víme jak na to, jak se říká, život ženy začíná po čtyřicítce 😀
S Járou tě naprosto chápu, já neustále používám jeho hlášky, ale už si kolikrát ani neuvědomuju, z čeho že to zrovna je. Vždycky, když jsem utahaná, tak prohlásím:"Mám dost… tuhý kořínek". Když se něco stane, řeknu svýmu drahýmu muži "Chci to vidět bez míče" a on jenom vzteky zrudne, protože je v tomhle oboru naprostej panic a netuší, co to znamená 😀 "To že řekla? To musí být ženská", se mi vybaví každou chvíli, když někde slyším příkaz k pití. 😀
Robůtka teda doma nemám, to je fakt, ale moje dítě (cos tuhle potkala v komentech pod prvním dílem) mi okamžitě napsalo, že když dával živej Tom-android utěrku na topení v kuchyni, vybavila si naší domácnost. 😀 To víš, ona to v tom vidí přesně, zná mě skrz naskrz 😀 Ten rajčatovej salát, co dělal Bill, ten dělám fakt v létě, když je horko, k večeři… akorát teda ti moji ho zblajznou, ani nedutaj 😀 Ovšem jednou, kdysi dávno, jsem taky něco vzteky šoupla do záchoda 😀
Co se týče sexuálních scén, ber to tak, že v týhle oblasti mám nejspíš fakt obrovskou fantazii, protože to, co mám za tímhle účelem doma, je naprosto k ničemu 😀 Nechce mi to dělat figuranta, abych si vyzkoušela některý věci, takže vyloženě vařím z vody :-D, praxe veškerá žádná 😀 S tou Billovou touhou po svatbě… ale nic… my nesmíme ani naznačovat 😀 J. :o)
Tak to jsem ráda, že Michelle "žije" a komentuje 🙂 Jestli to není ode mě nějak troufalé, netaktní a nebo snad dokonce vlezlé, tak ji prosím pozdravuj 🙂 Nedávnou jsem si znovu, jen tak pro radost, četla oblíbené pasáže z dvojky i jedničky, rovnou jsem to vzala i s komentáři a opravdu jsem se dost bavila 🙂
S tím rajčatovým salátem, no říkala jsem si, že by to mohlo být součástí tvého kuchařského repertoáru. Ovšem úplně jsem se kácela při představě, jak to Bill klohní, protože v kuchařce psali, že je to salát vhodný pro horké letní večery 🙂 On je v tý kuchyni tak sladkej… jak se chudinka chtěl vytáhnout před Simone a přepísknul to s kořením nebo ty věčný krupicový kaše a nebo jak ho vytáčí, když Tom neobratně zakrojí do chleba, já tohle čtení prostě miluju 🙂 Ovšem Toma taky můžu, na něm zase oceňuju, jak se k Billovi hezky chová, jak se snaží předjímat všechny krizové situace a uhlazovat třecí plochy, třeba zrovna s tou Billovou žárlivostí, to mu jde úžasně 🙂 Občas přemýšlím o tom, jestli mu třeba časem nebude líto, že nemá vlastní dítě. Myslím, že jeho svět zcela vyplňují Bill a Davídek, ale stejně mi to občas vrtá hlavou…
To mi připomíná sex 🙂 Já tvou fantazii opravdu obdivuji, minule jsem chtěla do komentáře k té pochvale za úžasnou hmyzí armádu připsat, že velice oceňuji, když ani Bill ani Tom ve vrcholných okamžicích nepociťují šimrání motýlích křídel. Já už přečetla takových povídek, že na motýly jsem opravdu alergická :))) Ale stejně ti řeknu, takhle bez figuranta a takové úžasné scénky, to je opravdu něco 🙂 To u nás je to trošičku jinak… manžel by experimentoval, ale mě furt bolí hlava 🙂 Takový namáhavý cvičení… to si radši budu číst, jak Bill s Tomem oslavovali Valentýna nebo vzpomínali na čerpací stanici nebo na svou dovolenou a nebo… teď mi vlastně dochází, že ty jsi úplná rarita… něco jako žijící klasik, no vždyť já bych z tvé tvorby klidně mohla citovat, jak z toho Cimrmana :))))))
A s tou svatbou, to je dobře, že nesmíte ani naznačovat, já jsem ráda překvapována a i když se trošičku bojím, co za hrůzy na ty dva chudáky chystáš, hrozně moc se těším, jak to bude dál 😉
Jasně,Michelle budu pozdravovat, bude určitě ráda, že se na ní nezapomnělo, její povídky si občas čtu jen tak pro radost a pořád mě to nepřestává bavit. To je zase pro mě žijící klasik, začala s povídkama daleko dřív než já, když já ještě ani netušila, že nějakej Bill a Tom choděj po tomhle světě a v klidu každej večer čuměla na televizní seriály.:o)Kdybych jenom tušila, co se na internetu odehrává za dramata, u kterých nejsem, asi bych zešílela 🙂
Já si vzpomínám, jak Michelle prudila v první řadě, když se Tom opil a chrápal tři díly, Bill vyřizoval věci kolem získání Dejva do péče, a jí se to nelíbilo 😀 Já chci Toma! Není tam Tom! Mě málem kleplo 😀 Už to bylo dávno napsaný, to bylo štěstí, protože já bych ho kvůli ní snad nechala vstát z mrvejch, což jsem teda vlastně udělala už na začátku, takže nic novýho 😀 Taky si na to od tý doby dávám bacha, aby tam pravidelně byl Tom, aby byla spokojenost 😀
S těma motýlkama se naprosto shodujem… tohle přirovnání jsem ještě nikdy nepoužila a doufám, že nepoužiju, to by mě musel někdo praštit po hlavě. Brablenečky možná ještě jo, občas mi ten záchvat romantiky ujede, i když je to pro mě nepřirozený, jsem spíš popisovač, než básník. A vůbec celkově zdrobněliny, to je pro mě něco, co se používá u dětí, ale u dvou dospělejch chlapů jen ve výjimečných situacích, takže "motýlky v bříšku" napíšu tak akorát sem :-D, nikam jinam. Stejně mi málem hrůzou upadly prsty, když jsem to ťukala :-D.
Bill samozřejmě vaří moje jídla, zrovna to extra super pálivý švejžužu, to je moje oblíbený jídlo… rychlý, dobrý, maj ho rádi, takže dlabou 😀 Kdybys chtěla recept, pošlu 😀 Ten salát je s majonézou, to asi není zrovna zářnej příklad zdravý výživy, radši jsem ho tam moc nepopisovala… ale taky můžu poskytnout :-D, s rohlíkem je to éňo ňéňo. 😀 Labůžo 😀 Sakra, takhle pozdě se vykecávat o jídle, to je nebezpečný. Měla bych jít chrnět, i když zejtra nemusim vstávat.
Doufám, že za mnou jednou tvůj manžel nepřilítne s obviněním, že jsem vám svýma sexama kazila manželství, protože ty sis radši četla, než bys aktivně něco podobnýho provozovala 😀
Tak jo… děkuju moc za chválu, děsně hezky se to čte, a kdybych stála na severním pólu, zcela jistě bych uronila kroupu dojetí. V rachotu mých slzí by zaniklo i mé nadšené "na sever… a na jih", to bych si určitě užívala, než bych umřela hlady, protože blbej pomocnej učitel to zapomněl vynásobit dvěma a místo toho si šil kostým tučňáka. Domů, do lékárny, do Prahy… však ty víš, kam ještě… Dobrou noc. :-* J. :o)
Jak já bych mohla na Michelle zapomenout, no to ani nápad, její šanony stojí vyrovnány těsně vedle těch tvých. Hezky napravo od tebe, pěkně podle abecedy, abyste se mi v tom regálu nehádaly 🙂 Moc mě mrzí, že jsem první řadu nesledovala s vámi v přímém přenosu, tenkrát jsem ještě vůbec nic netušila, zapojila jsem se až tak v první třetině druhý řady, tak nějak v květnu loňského roku, řekla bych. Musím se ale přiznat, že jsem se tvé úžasné povídce docela dlouho bránila. Přečetla jsem si první stránku a věděla jsem, že tohle nebude nic pro mě. Pak jsem tě jen tak lehce obcházela, ale pořád nic, až jsem si jednou, možná omylem, už ani nevím, přečetla konec první řady a hned jsem poznala, že je to celé naopak, že právě tahle povídka je pro mě jak dělaná 🙂 A teď se dozvídám, že vlastně vděčím Michelle za to, že Tom se objevuje pravidelně v každém díle, to je super 🙂
Já tedy nevím, proč musím číst tvé komentáře zrovna v noci, když se pak nemůžu smát!!! Teda ten Severní pól ti jde přímo skvěle 🙂 S mým manželem si starosti nedělej, on už je chudák zvyklej 🙂 O TH ale vůbec nic netuší, docela by mě zajímalo, co by říkal na to, čím se jeho drahá polovice zabývá ve volných chvílích :-)Před synem jsem svou vášeň sice ventilovala, ale přece jen si musím dávat pozor, když si třeba prohlížím nějaký ten úžasný obrázek od Allegator, aby mi chlapec nestál za monitorem. Sice jsme gaye a lesbičky již dávno probírali, ale jak bych vysvětlovala dva bratry pospolu, to nevím :-)))
Musela jsem se smát tomu tvému označení "popisovač", já bych řekla, že ti to popisování jde opravdu skvěle, lépe než komukoli jinému to básnění. Já když si třeba vzpomenu, jak umíš dokonale popsat třeba takového Billa v záchvatu žárlivosti… já úplně vidím, jak chudák v naprostém amoku přestává třídit kostičky lega podle barev a cpe to všechno do jedný krabice, chudák malej a nešťastnej… nebo třeba jsem úplně lapala po dechu při popisu té scény, kdy se Tom z televize dozví o Davídkovi… nebo ta jejich usmiřovací scéna v Billově pokoji… nebo když Simone poprvé uvidí svého vnuka… no prostě, tomu já říkám popis… to je hotová báseň 🙂 Jo a když už jsme u té poezie, tak o ty recepty bych měla opravdu zájem. Zvláště by mě zajímalo to pálivé, i když ani salátkem nepohrdnu. Jak to tam tak Bill připravoval, tipla jsem to na salát s majolkou, protože moje matka takový dělá, ale já ho ještě nikdy nezkoušela, nejvyšší čas začít. Čas, no, to mi připomíná, že bych už taky třeba mohla jít spát. Tak zatím 🙂
No konečně má někdo zájem o moje úžasný švejžužu 😀 Pošlu ti ty recepty na mejl, taky to mám obojí od svý mámy, jak jinak. Moje máma, když se brácha oženil, sedla a napsala všechny svoje recepty do sešitu, aby měla švagrová z čeho vařit. Já to pak přepsla na stroji a máma to v práci nechala svázat jako knížku. Tuhle kuchařku maj všechny moje kámošky a libujou si, jak se jim z ní dobře vaří. Akorát já mám ten svůj přepisovanejch originál, patřičně zamaštěnej a starej.
Nejsi sama, kdo měl z Časoprostoru strach díky tomu začátku, kdy Tom umřel. Zoe měla stejnej problém. :o)To ještě nikdo nevěděl, že já bez happy endu neumím žít. Michellina posedlost "časoprostorovým Tomem" mě skutečně neustále provázela při psaní druhý řady, taky jsem ho tam už psala sólo, aby měl víc prostoru.
Koukám, že manželé jsou na tom podobně, akorát ten můj ví a zná, čím se zabývám. Je mu to tak nějak fuk, moje úchylky už zná dlouho. 🙂
Stejně tak to vědí obě moje děti. Mladej četl povídky s cenzurou, vyhazovala jsem mu z toho sex, aby se mi chudinka nějak nezkazil, ale pak už jsem byla líná, a on to stejně přeskakoval 😀 Dcera je na tom podobně, taky nečte sex 😀 no jo… každej má holt jiný závislosti. 🙂 Taky bych měla jít chrnět, budou dvě hodiny, tak zejtra, až dovařim, sednu a pošlu ti recepty. Pa a dobrou… :o)
Ahojda,
jdu dohánět aresty. Koukám, že mi toho už stihla uniknout docela fůra, tak jsem zvědavá jestli se prokoušu až k poslednímu zveřejněnýmu dílku. :o)
Tomík je vyloženě k politování. Chuděra bez dovolený u moře… jak ten to přežije. 😀 Ale je od něj hezky, že se alespoň na oko zajímá, i když mu to je jinek úplně šumák. :o)
S těma bateriema jsem Billa vůbec nepobrala. Já bych nad tím asi mávla rukou. teda za předpokladu, že bych od sebe vůbec byla těma svejma blbejma poloslepejma vočima rozeznat bronz a zlato. 😀
Tak zeleninovej salát… a ještě dobrej… a že to vůbec říká Bill, toho si teda nedovedu představit, jak žere cokoli zelenýho a ještě ke všemu za syrova. Tnehle tvůj Bill ví nejspíš něco trochu víc a správném životním stylu. 😀
A už nám nastává horor, tak já si jdu tu šílenost s nima prožít ještě jednou. :o/
Jen tiše doufám že se nic nestalo ani jednomu( Filip a Vall) a ani Bédovi a Ádovi 🙁
To nemyslíš vážne, ono to nemohlo zhorieť. Filip to určite všetko zabezpečil a oni ho v tom stroji vyliečia. Aj s Vall alebo sa vrátia v čase a zabránia požiaru 🙁
Tak teď tady vážně jenom sedím a nevěřím vlastním očím! Jak, že to všechno shořelo? Přiznávám se, že tohle je pro mě šok! Snad Filovi a vall nic není!