autor: Tok!oNiki
Ahojky,
tak jsem se konečně dokopala k psaní dalších dílů týhle potrhlý povídky… xD Musím přiznat, že od tý doby, co se TH proslavili v Americe, se můj vztah k nim trochu změnil, a tím pádem i vztah k twincestu… Nějakou dobu sem na twincestblog přestala chodit, a teprve až když mě Janule upozornila, že moje povídky jsou na seznamu ke smazání, donutila mě tím pokračovat x) Jinak se předem musím omluvit, protože myslím, že nějakej ten čas se tu další díly neobjeví, jelikož jsme měli rodičák a já se po víkendu chystám našim ukázat lísteček se známkama… Nejhorší je, že mám známky celkem dobrý, ale jim to prostě furt nestačí, takže jsem si jistá, že zákaz počítače mě nemine… x( Tak jsem vám sem dala aspoň jeden díl a v době mýho pobytu v exilu (xD) budu pilně vymejšlet, abych to pak po propuštění jen naklepala do počítače xD
Takže přeju příjemný počtení a předem děkuju za každej komentář x)
Vaše Tok!oNiki
„No dobře, chceš si hrát na sfingu? Prosím, jak je libo. Ale pozorně mě poslouchej. Tohle,“ rozmáchlým gestem vymezím svý teritorium, „je MŮJ pelíšek a pro dva psy tu není místo. Mám svůj zaběhnutej režim, svoje zvyky, prostě svůj život, takže nechci, abys mi ho ztrpčoval, jak se ti to konec konců dařilo doposud. Já si nebudu všímat tebe, ty si nebudeš všímat mě. Bude nejlepší, když spolu budeme trávit co nejméně času, aby nevznikaly zbytečný komplikace. Upřímně, nemám tě rád, nikdy jsem neměl a nikdy ani nebudu. Chápu, umřel ti páníček, je to pro tebe velká ztráta, jenže fňukáním mu život nevrátíš. Když ale budeš dodržovat pravidla, myslim, že spolu můžeme vydržet pod jednou střechou.“
Ufff… mám úplně sucho v tlamě, jak jsem to na něj vychrlil jedním dechem. Konečně jsem všechnu tu nahromaděnou zlost a nejistotu, která mě v posledních dnech tak užírala, pustil ven a tak se mi nesmírně ulevilo. Takhle dobře jsem se už dlouho necítil.
Pohlédnu pátravým zrakem na mýho posluchače. „Bille, tys naprosto nic nepochopil!“ Vykřikne najednou hystericky a než se naděju, vyřítí se pryč bez bližšího vysvětlení.
Tak, kamaráde, pronesu směrem ke Garfieldovi, asi nebudu jedinej blázen v tomhle baráku.
***
Ještě nějakou dobu tupě, s nechápavým výrazem, hypnotizuju místo, kde se právě před chvílí po Tomovi jen zaprášilo. Jakmile uslyším slabé ´PLESK´, to jak se za ním zavřela plastiková dvířka MÉHO otvoru ve dveřích vedoucích na zahradu, začnou se opět v mé hlavě probouzet nezastavitelné myšlenkové pochody, jejichž zaručeným a hlavním spouštěčem je můj potrhlý bratříček. Ten si teď pěkně zmizí a nechá tu po sobě jen oblak plnej otazníků. A jelikož tomuhle pětiminutovýmu psychickýmu mučení se bohužel nevyhnu (má super nadprůměrně inteligentní mozkovna vypínač ještě nevynalezla), tak se alespoň hodím do fyzické pohody. Pěkně se tedy uvelebím ve svém pelíšku, s Garfieldem věrně po boku a s očima přišpendlenýma na zdi, za níž panička za doprovodu hrncové opery a svého zpěvného altu (div mi z toho nehvízdá v uších) připravuje nějakou specialitu.
Zhluboka si povzdechnu a najednou se kdesi ze všech zapadlých tkání mého těla jako vlna tsunami vynoří únava, já pomalu zavírám oči a má mysl se připravuje na nejhorší…
– v Billově mysli: Interview I. –
aktéři: Bill 1 (= Billovo špatné svědomí)
Bill 2 (= náš starý dobrý známý egoistický Bill)
– Bill 1: Je to tvůj bratr, tvoje dvojče. Musíš ho mít rád!
– Bill 2: (výstražné zavrčení)… Musím?! Cha chá! Já nic nemusím! Už jen nekonečně dlouhý rodokmen potvrzuje můj šlechtický původ, takže tak jediná věc, kterou opravdu musím, je nechat se obskakovat a přijímat komplimenty! (povýšené ňafnutí)
– Bill 1: (opovržlivé odfrknutí)… Jednomu je z toho tvýho sebevědomýho vychvalování šoufl. A vůbec… To tvůj tíhou gelu zanesenej minimozeček vážně ještě nestačil zaregistrovat, že Tom, jakožto tvoje jednovaječné dvojče, je tedy též šlechtického původu, tudíž má stejná práva jako ty, nemyslíš? (líbezný úsměv, jasně naznačující, co si myslí o velikosti IQ Billa 2)
– Bill 2: (přemýšlí)… … … (stále ho nenapadá vhodná sarkastická odpověď… velice znepokojivé)
– Bill 1: Dovol mi jednu otázku, Bille? Proč ho vlastně tak nenávidíš?
S leknutím se probudím. Fuj, to byl ale sen. Jenže si vůbec nemůžu vzpomenout, co přesně se mi zdálo. V mysli mi vyvstávají jen nejasné obrysy malého jezírka ve… vyprahlé poušti? Ano… Pozoroval jsem pískem zčeřenou vodní hladinu, na níž se zrcadlil můj odraz, který ke mně dokonce promlouval. A cože to vlastně říkal? Určitě se to týkalo toho dredatýho pošuka, to je mi jasný… Hm… bylo to něco o mým původu, bla bla bla… hm… teď si i do nejmenšího detailu vybavuju jeho zlomyslný obličej, který se okamžitě rozvlnil, jakmile jsem po něm vztekle máchnul packou, protože řekl…? Jasně! Ptal se mě, proč toho hnusnýho hejhulu nenávidim!
Najednou mě zaplaví taková vlna vzteku, že v milisekundě vteřiny vyskočím na všechny čtyři a z hlubin mého štíhlého těla se automaticky vydere předem naprogramované instinktivní vrčení. Packy se mi samým hněvem rozklepou, takže mám co dělat, abych se na kluzkým naleštěným linoleu nerozplácl a ještě si víc nepocuchal můj, už tak dost zbídačelý účes (hrůza, teď vypadám jak nějakej neupravenej maltézák!).
Pane-Psí-Bože (kéž žiješ věčně, pomoz mi od hejhulovy zlé moci, opatruj mě ve dne v noci, ámen)! Nejradši bych mou drahou (bléé!) polovičku rozšlápl jako červotoče (přesněji řečeno Billatoče). Násilím v sobě potlačím další návaly hysterie, nebezpečně lomcující mou křehkou duší, a jelikož právě uslyším paniččino nadšené a úlevné: „Tome! Tady jsi! Večeře!“ udělám jakýsi nekoordinovaný výpad vpřed, a jakmile jsem už schopen normálního pohybu, rozběhnu se za libě vonícími lasagnemi, s nimiž hodlám učinit krátkej proces. Na prahu kuchyně ovšem šlápnu na brzdu, div se nerozsekám, pobouřen výjevem, jaký se mi naskytne.
S vytřeštěnýma očima sleduju Toma, jak se nestydatě cpe z MOJÍ misky. Jak si ještě stačím za celkem poklidného (zatím!) stavu všimnout, oči má celé opuchlé, až se divím, že přes nateklá víčka vidí, ocas ochable svěšený, a i přestože musí dost dobře vědět o přítomnosti mé maličkosti (s vražedným pohledem), nezvedne hlavu a dál, spíš mechanicky, než vědomě, přežvykuje.
Ale ani tenhle k politováníhodný a jako z nějakýho dojáku vystřižený, žalostný pohled, nemůže ani v nejmenším potlačit náhlý nárůst adrenalinu v krvi. Varovně na něj zavrčím a ve snaze bránit svou vlast (teritorium xD) a soukromé vlastnictví, se to semele ráz na ráz. S bojovným pokřikem (ne nepodobným tomu Žižkovu, když vedl do bitvy svá husitská vojska) se vyřítím na toho opovážlivce a…
autor: Tok!oNiki
betaread: Janule
jééé;) moje oblíbená povídka:) skvělý jako vždy, zbožňuju to;)
A já už myslela že si snad skončila =D sem ráda že pokračuješ =D
Huráááá!!!! Pejsci jsou zpět!!!! Teda jak já se na ty kluky chlupatý, čtyřnohý těšila 🙂 Teda docela jsem se bála, že se už nikdy nedozvím, jak to vlastně celé dopadlo a pro jistotu jsem si zkontrolovala, jestli mám vytištěné všechny dosavadní díly, kdyby tedy opravdu došlo k mazání a jupíííí, kluci se mi vrátili 🙂
Tedy Bill je sám ze sebe pěkně mimo, to bylo úžasné interview… to jsem zvědavá, jestli Toma vyšťouchá od plné misky.
Milá autorko, kašli na Tokio Hotel… teda, co to plácám… kašli na TH v Americe, vono to s tím proslavením nebude tak horký a taky se koukej pěkně učit, ať mám co číst 🙂 Ne, dělám si srandu, piš si jak chceš a jak ti rodiče dovolí ;-), já si ráda počkám 🙂
Ah, sestřenko, očekávala jsem tento díl na mailu. Ovšem si mě převezla (a ne jen tim, že jsem ho na mailu nenašla. Ty jsi měla fakt pravdu, že to x – krát přepisuješ. Vždyť je to úplně jiný než to, co si mi dávala přečíst na chatě!XD)
Jinak samozřejmě jako vždy dokonalý! Přesně tohle jsem teď potřebovala. Představa našeho sv. Antoníčka s černýma nagelovanýma chlupama a druhýo podobnýho psíka se srstí jak maj ti vodní psi XD… ty si vážně bereš příklad ze Sedmíkráska a Tondy, co? XD ale vlastně, to už jsem ti říkala :o)))
Jinak co se týče školy – jsme na tom dost stejně. Je čtvrtletí a mně hrozí trojka z chemie. A znáš tátu (ten to mimochodem neví a dokud si to neopravim, tak doufám, že ani nezjistí :oP).
No, už se těšim, až se k nám zase nastěhuješ nebo až pojedem na chatu – potřebuju nějakou spřízněnou duši :o))
A nezapomeň, další díl chci na mail, páč (asi se budeš divit) – u mě je teď taky každodenní několikahodinový vysedávání u počítače… jaksi někde v temnu, takže málokdy se dostanu sem. (a věř mi, že popásnout ty dva hejhuly by byla věčná škoda XD)