Časoprostor III 8.

BILL

„Musíte přece něco sníst, pane Kaulitzi,“ nutí mě sestra, abych se naobědval. „Jste tu třetí den a ještě jste pořádně nic nesnědl. Pan doktor se bude zlobit,“ snaží se mě donutit. Já ale nemám chuť… proč bych měl jíst, když nemám hlad? Zbytečná námaha. Nechci nic, když tu není Tom. Nechal mě tady a odešel… Už jsem mu asi lezl na nervy těma věčnýma stížnostma a brekem. Ani se mu nedivím. Dneska ráno jsem se probudil brzy a hodinu jen zíral na dvě rezavý skvrny na stropě, který už hypnotizuju třetí den. Rozhodl jsem se. Končím tady. Nechci ty jejich pitomý prášky, chci domů. Ráno jsem je strčil do kapsy, místo abych je spolkl, a cítím se mnohem líp. Polední si taky nevezmu, kašlu jim na to. Jenom mi způsobovaly ještě větší deprese. Vím dobře, že za všechno, co se stalo, můžu já. To mi nikdo nevymluví a žádný prášky to nespravěj. Prostě jsem normálně omdlel z horka… nic to nebylo. Copak můžu doktorům vyprávět o svým cestování časem? Můžu jim vysvětlit, proč cítím vinu za to všechno? To nejde… zavřeli by mě na psychiatrii… ani bych se jim nedivil.

Musím žít dál, i s tímhle proviněním, který si jenom přičtu k dalším, který jsem zatím napočítal. Třetí člověk, který umřel mou vinou… děda, Karin a teď Vallerie… a její dítě. Takže mám na svědomí čtyři lidské životy… a to nepočítám těch pár fanynek, co do dopisu na rozloučenou, než spáchaly sebevraždu, napsaly, že je to kvůli mně. Management se to sice snažil vždycky utajit, ale já to věděl… žádná z nich nezapomněla předtím poslat e-mail na mou adresu, abych si to náležitě vyčítal… Dá se s tímhle vědomím vůbec žít? A oni po mně chtějí, abych se najedl… dejte mi všichni svatej pokoj, kašlu na vás…

„Nebudu jíst,“ odstrčím tác, který se mi sestra snaží položit na kolena, aby mě k tomu přinutila.

„Dám vám ten oběd na stoleček,“ naštve se, „a řeknu to doktorovi, nasadí vám umělou výživu,“ práskne s jídlem a odejde. Kašlu na ni… je mi ukradený, co chtějí oni. Já chci domů. Chci Toma, aby mě odtud odvedl. Už tady nevydržím, už mi nic není… nechci tu ležet jako lazar a… dveře vrzly a v nich se objevil kšilt čepice.

„Tomi!“ zašeptám vděčně a usměju se na něj. „Konečně…“ je mi najednou tak dobře, když je tady. Tom mezitím za sebou zavřel dveře a udiveně na mě zírá.

„Vypadáš líp, než včera,“ usmál se. Bože, miluju jeho úsměv…

„Chci domů,“ natáhnu k němu ruce, připadám si jako malý dítě, ale taky se tak trochu cítím. „Vem mě odtud,“ vděčně Toma obejmu, když přijde až ke mně. Zabořím obličej do jeho trička a nasaju jeho úžasnou vůni. Plandá na něm jako vždycky, ale jemu to sluší. Nedovedu si představit, že by nosil něco jinýho. Můj Tom… Chyběl mi, když se mnou nebyl celou noc a celý dopoledne. Už ho nepustím…

„Dobře, tak se zatím najez a já půjdu za doktorem,“ kývne Tom směrem k tácu, když se vymaní z mého sevření, popadne ho a stejně jako předtím sestra, mi ho položí na klín. „Jez, za chvíli se vrátím,“ vydá nesmlouvavý rozkaz. Udělám na něj psí oči, většinou to funguje.

„Nemám hlad,“ špitnu o poznání krotčeji, než když jsem to houknul na sestru. Je mi jasný, že u brášky mi to tak lehce neprojde.

„Jak nemáš hlad? No neexistuje… koukej to sníst, už jsi dva dny neměl nic v puse, žalovala mi ta sestra, co odtud vylítla jak řízená střela. A já si domů nevezmu žádnou vychrtlou zdechlinu,“ zazubí se na mě, rozmyslí si cestu za doktorem a posadí se na postel těsně vedle mě. „Viděl ses v zrcadle?“ jen tak mimochodem se zeptá, když nabere na lžíci vlažnou polívku a nemilosrdně mi ji strčí do pusy. Nebráním se a jen s plnou pusou zavrtím hlavou. „Je vidět, že jsi zhubnul, máš propadlý tváře,“ ujišťuje mě, že jsem ošklivej jako noc a dál do mě cpe pod tlakem polívku. Ach jo… asi mi nezbyde nic jinýho, než ho poslechnout. Už ho znám… nedá pokoj, dokud to do mě všechno nenacpe.

„No vidíš,“ vítězně spolkne poslední lžíci, trochu mi s tím pomohl, když viděl, že to do mě leze pomalu. „A teď kašičku,“ zašklebí se, nabere hnusnou nemocniční bramborovou kaši bez chuti, a nabídne mi ji.

„Fuj,“ dovolím si znechuceně poznamenat. Ta polívka mě úplně zaplnila.

„Za Davídka!“ Ukrojí lžící něco, co se tváří jako sekaná, celý to umělecky obalí v kaši a míří tím proti mně, jako by mě tím chtěl zastřelit. Nemilosrdně mi nacpe lžíci do pusy a je mu fuk, že to prskám zpátky. „Nezlob, nebo ti naplácám na zadek,“ vyhrožuje.

„Na holej?“ zašklebím se na něj. „To bych bral…“ zasním se, ale nemám šanci.

„Za Toma! A honem,“ šklebí se, když vidí, jak se tvářím, ale nakonec mě donutí to polknout. Surovec jeden. „Vždyť je to celkem dobrý,“ poznamená, když ochutná. „Není to, jako když vaříš ty, ale jíst se to dá,“ přesvědčuje mě. To určitě… takovej blaf.

„Je to odporný,“ zahučím těsně předtím, než mi do pusy narve další kus obalenej v matlavý bílý hmotě. Fujtajbl…
„Jen papej, milánku, papej. Musíš se vrátit zpátky do normálu, takhle jsi jak svůj vlastní duch. Mimochodem… Dejv se jde dneska koupat do bahňáku. Gordon ho prej naučí plavat. Taky mu vyrábí zbrusu novej totem. Víš, jaký má náš otčím indiánský jméno?“ chrlí na mě nové zprávy z rodiny. Pořád do mě láduje sousto za soustem, takže jen bezmocně zavrtím hlavou. „Starej sandál,“ pronese s vážnou tváří a já mu vyprsknu trochu kaše přímo na tvář. No nazdar… ten má ale nápady. Směju se, až mi zaskočí trochu kaše do plic.

„No noooo,“ hučí Tom, když mě bouchá do zad, abych se neudusil. „Tak srandovní to zase nebylo,“ přesvědčuje mě.

„Dobrý,“ vydechnu, když přestanu kašlat. „Díky,“ usměju se na svého zachránce.

„Víš, že ti to moc sluší, když se směješ?“ zadívá se na mě spokojeně. „Jsi k zulíbání,“ šeptne těsně předtím, než mi dá malou něžnou pusu. Chytím ho za krkem a znovu si ho přitáhnu, abych ho mohl políbit víc, ale vtom vrznou dveře. Tom se rychle odtáhne a způsobně sedí vedle mě na posteli.

„Tak copak je to tady za…“ začne doktor ještě dřív, než přijde blíž a všimne si, že talíř na mém tácu je skoro prázdný. „A helemese, najednou to šlo, co?“ usmívá se doktor. „Sestřička říkala, že odmítáte jídlo, to byste se nám neuzdravil, pane Kaulitzi, to by nešlo,“ ještě výchovně dodává. „Ale tady pan bratr to nejspíš zařídil za mě,“ dodá a míří ke dveřím.

„Pane doktore?“ zavolá za ním Tom.

„Copak?“ otočí se na patě a skrz brýle zírá na Toma.

„Chtěl bych si dneska Billa odvést domů,“ řekne Tom, „do Berlína,“ dodá ještě, aby bylo jasno. „Postarám se o něj, slibuju,“ rychle přidá slib, když vidí pochybovačný výraz v doktorově tváři.

„No… nevím… nevím… váš bratr ještě není úplně fit…“ váhá.

„Ale mně už je dobře,“ snažím se ho přesvědčit, aby mě pustili. Už tady nechci být ani minutu. Chci domů…

„Tak mi pak přijďte podepsat revers, jdu napsat propouštěcí zprávu,“ souhlasí nakonec doktor a odejde. Vděčně se usměju na Toma, a konečně si ho přitáhnu, abych dodělal to, co nám doktor tak necitlivě přerušil.

TOM

Byl jsem z tý Billovy proměny tak vedle, že jsem ho zapomněl pozdravit, když jsem strčil hlavu do dveří jeho nemocničního pokoje. Vypadal najednou jinak. V očích měl jasný pohled, žádná nepřítomná mlha jako poslední dva dny; na tváři jasný výraz vzdoru, když mě prosil, abych si ho odvezl domů. Konečně… konečně se mi vrátil můj starý Bill. Spadl mi obrovskej kámen ze srdce, když se na mě usmál, byl to balzám na duši. Za bojových podmínek se mi ho podařilo nakrmit, v tomhle byl horší než Dejv, musel jsem ho ukecávat, ale nakonec ten nemocniční blaf snědl. Vypadal strašně pobledle, tváře propadlý, ale byl to zase zpátky můj bráška. Když vyprskl smíchy, málem jsem štěstím umřel… v tu chvíli jsem věděl, že za pár dní bude zase všechno dobrý. Když se Bill směje, je všechno fajn… celej svět se rozzáří.

Doktor ho propustil celkem rychle, ani jsme ho nemuseli moc ukecávat, nejspíš si všiml Billovy proměny a taky mu asi lezla na nervy ta věčná ochranka před jeho pokojem. Mít slavnou osobu na klinice není sen žádného z doktorů, jen jim to ztěžuje práci, takže se ho asi rádi zbavili. Ti dva, co jsem najal, vypadali jako dokonalí zabijáci, ale to byl účel. Nechtěl jsem, aby se Billovi něco stalo. Když podepsal všechny potřebné papíry, naložil jsem si ho do auta a jeli jsme ke mně do hotelu.

Domů pojedem až zítra ráno, nechci, aby se Bill zbytečně přepínal, přece jen sotva vstal z postele. Potřebuje nabrat sílu. Jen co jsem ho donutil, aby si lehl, okamžitě usnul. Ráno vyrazíme k našim, vyzvednem si Dejva a snad se zase brzy všechno vrátí do normálu. Sice budeme muset čelit všem těm mediálním nadávkám, ale jako vždycky, když byl kolem nás nějakej skandál, za čas to utichne. Nemám strach, že by snad Billa z něčeho obvinili, ten požár určitě nebyla jeho chyba. Už se nemůžu dočkat, až budeme doma.

*-*-*

BILL

Ráno jsem se probudil absolutně fit. Chvilku jsem zjišťoval, kde to jsem, ale pak mi došlo, že mě Tom odvezl z nemocnice do hotelu, a ulevilo se mi. Potvrdilo se mi, že moje depresivní stavy nejspíš opravdu způsobovaly ty prášky, co mi dávali, a jejich vysazením jsem vůbec nic nezkazil. Naopak. Je mi o hodně líp. Sice moje myšlenky neustále krouží kolem toho, co se stalo, ale s tím už jsem se celkem vyrovnal. Valerii a jejímu dítěti už život nevrátím… Tom ještě spal, když jsem se šel vysprchovat, v nemocnici jsem na to neměl náladu ani sílu. Už jsem se těšil, až se pořádně umeju a osvěžím, v tomhle vedru je to skvělá úleva.

„Dobrý ránko,“ uvítal mě Tom, když jsem vylezl z koupelny. Sice ještě ležel v posteli, ale už se na mě zubil.

„Dobrý,“ vrátil jsem mu s úsměvem. „Mám hlad,“ konstatoval jsem překvapeně, když mi zakručelo v žaludku.

„Skvělý, tak já se rychle osprchnu, oblíknem se, skočíme si na snídani a jedeme domů,“ odhodil Tom peřinu a zamířil do koupelny. Když za ním zapadly dveře a sprcha se rozšuměla, natáhl jsem na sebe kraťasy a tričko, ve kterých jsem přijel, nic jiného jsme s sebou neměli. Když jsme odjížděli z domova, ani nás nenapadlo vzít si do tašky náhradní oblečení, byli jsme oba mimo. Sedl jsem si na postel a čekal, až se ta moje dredatá kachna vycachtá.

„Ahoj, synku,“ ozve se máma radostně po třetím zazvonění. A jéje, říká mi „synku“, tak mi vždycky říkala, když jsem byl nemocnej. Na displeji mi září klasické „No video signal“, ale už jsem si zvykl, že chtít po ní, aby si koupila konečně videomobil, je zřejmě nereálný. Pořád má ten starej verk, kde ji můžu jenom slyšet, je na něj zvyklá a nehodlá ho měnit, dokud bude fungovat. „Tak jak ti je, Billí, už jsi na tom líp?“ stará se hned. Je slyšet, že má radost z mého návratu. Tom jí včera večer určitě volal, aby jí sdělil tu skvělou zprávu, že jsem se vrátil mezi živé.

„Jo, už je mi celkem dobře,“ ujistím ji. Dál mě ovšem nepustí ke slovu a spustí.

„Říkal Tom, že jsi prý zhubnul, a že se ještě musíš šetřit, tak jsem ráno vyrazila nakoupit, než se ti dva indiáni vzbudili, a uvařím a napeču, abys mohl doma odpočívat,“ informuje mě moje zlatá mamča. Ačkoliv mi její starostlivost, co se týče jídla, většinou lezla na nervy, tentokrát jsem jí vděčný. Každodenní vaření už mě celkem unavuje, někdy si fakt připadám jako hospodyňka, stojím u toho sporáku většinu času, takže uvítám, když budou na chvíli zásoby. Aspoň si užiju Dejva… už se ho nemůžu dočkat. Nadechuju se, abych si ho nechal zavolat k telefonu, ale nemám šanci. „Musíš se šetřit, Billí, nedá se nic dělat. Nervový zhroucení není žádná legrace, jednou se takhle zhroutila teta Helga, určitě si ji pamatuješ, a ta se z toho dostávala tři měsíce. Kdybys chtěl, můžu u vás chvíli bydlet a postarat se o Davídka, jestli se na to necítíš. Nebo u nás může ještě zůstat. Ale to je na tobě. Hlavně, aby ses brzy uzdravil,“ mele jako kafemlejnek, a když jí konečně dojde dech, skočím jí do toho.

„To nebude třeba, mami, Tom mi pomůže. Už je mi líp a snad se to bude zlepšovat. Fakt si nedělej starosti, zvládneme to.“

„No jak myslíš, ale teta Helga…“

„Mami!“ skoro zakřičím. Jak zase začne, budu to poslouchat ještě půl hodiny.

„Já vím, já vím… chceš k telefonu Davídka,“ pochopí hned, co jí chci říct, „chvilku musíš vydržet, jsou s dědou na zahradě,“ slyším, jak jde ven a u dveří se zastaví. „Táta!“ zakřičí a během chvilinky už slyším v telefonu udýchaný hlásek svýho mrňouse.

„Ahoj, tatí,“ vydechne a sotva sípá, jak běžel ze zahrady.

„Ahoj, Daví, jak se máš?“ skoro mi vyhrknou do očí slzy, když slyším to jeho „tatí“. Jak jsem na něj v nemocnici mohl tak lehce zapomenout? Pitomý prášky, ty za všechno mohly. Kdybych je nebral, nikdy by mě ani nenapadlo, že chci umřít a nechat tady toho drobečka napospas babičce, Starýmu sandálovi a Dlouhýmu péru. Co by z něj proboha vyrostlo, kdybych občas nezasáhl? Ale musím poslouchat, co mi ten můj drobek vypráví, nesmím se tak dojímat, nebo mi to pozná na hlase.

„Mám se dobře… děda mi postavil na zahradě totem,“ vytahuje se. „Straaašně vysokej a pomalovanej. A taky jsem se včera učil plavat, ale to mi moc nešlo. Trochu jsem se napil, ale děda mě vylovil,“ svěří se mi, aniž by mě pustil ke slovu. „Kašlal jsem pak chvilku vodu. A řekni strejdovi, že hovado mě neštíplo,“ konečně uzavře, co mi chtěl sdělit.

„Jak vylovil? Ty ses topil?“ zeptám se vyděšeně. Co to tam proboha vyváděli?

„Neeeeeeee… děda říkal, že neeeeee, že to byl jenom hokus pokus,“ začne spiklenecky šeptat do telefonu. „Babičce to prej radši nemám říkat, aby se nezlobila. Spinkala na dece, tak jsme se šli učit, ona by nám to jinak nedovolila. Děda říkal, že kdyby se ptala, proč jsem tak zelenej, tak že mě tam nehodil, že mě jen na chvilku pustil, abych si to vyzkoušel sám, ale ono to nějak nešlo.“

„Jo tak babička to nesmí vědět, jo?“ Musím se smát. Já mu dám, Starýmu sandálovi, ať si mě nepřeje. Ty dva nechat chvíli bez dozoru, to se nevyplatí. Taky s náma Gordon prováděl lumpárny, když jsme byli malí, takže vím, co od něj můžu čekat.

„Nesmí. Prej by se zlobila, říkal děda. Pak už jsem měl rukávky, to mi to plavalo hezky. Až budu umět plavat, tak už budu velkej, víš? To taky říkal děda.“

„Jasně, děda toho, koukám, říkal hodně, viď? No, hlavně že jsi živej a zdravej a nekouslo tě to hovado, to strejdovi vyřídím, spolehni se,“ usmívám se, je tak roztomilej, když září nadšením, už se nemůžu dočkat, až ho sevřu v náručí. „Dneska po obědě pro tebe přijedeme,“ informuju ho, ale babička už mu to zřejmě ráno stihla vytroubit.

„Já vím, už se těším. Říkal strejda, že jsi měl moc práce, ale já jsem to tady vydržel,“ chlubí se. „Ani jednou jsem nebrečel,“ ujišťuje mě, že svůj stesk dokázal zaplašit. Mám z něj radost, už je to velkej kluk.

Ještě chvilku si povídáme, a když slyším, že sprcha v koupelně utichla, pomalu se rozloučím. Uvidíme se už za pár hodin. Pošleme si ještě asi tak dvacet pusinek, než to konečně típnu.

„Mám ti vyřídit, že tvého synovce neštíplo hovado,“ popojdu s úsměvem k Tomovi, když konečně vyjde ze dveří a za ním se vyvalí oblak páry. Je ještě vlhký a já ho s chutí obejmu a líbnu na čelo.

„To je dobře,“ zašeptá mi Tom do ucha, vtáhne mě do náruče a polibek mi vrátí. Ale už ne na čelo… že bychom vyjeli až za hodinku?, přemítám s Tomovým jazykem v puse. To by se přece ještě dalo stihnout, ne?, užívám si. Doprčic… zrovna když jsme byli v nejlepším, už to vypadalo, že by se mi mohlo podařit Toma stáhnout na postel, mi zakručelo v žaludku.

„Snídaně,“ odtrhne se ode mě Tom a přísně si mě změří. „Musíš přibrat, nedá se nic dělat, tohle si necháme až na večer,“ slíbí a jde se obléct. Ublíženě si sednu na postel a aspoň se dívám, když ze skříně vytáhne úplně nový boxerky v krabičce, co si nejspíš koupil, shodí z boků ručník a při tom na mě vystrčí svou krásnou pevnou prdelku… božskej pohled.