Perfect Symetry 8.

autor: B-kay

Chvíli se na sebe mlčky dívali. Jediné, co mezi nimi probíhalo, byl zoufalý oční kontakt. Oba hltali pohledem tvář toho druhého… vnímali, jak moc po sobě touží, a jak moc se tomu oba snaží bránit.

„Ani nevíš, jak moc to bolí,“ promluvil Tom nakonec a trpce stiskl rty.

„Jak moc bolí co?“ Bill plaše sklopil pohled a zhluboka se nadechl. Nikdy by neřekl, že se jim může něco takového stát. Ještě před necelými dvěma dny jej Tom málem uhodil a teď? Co se to s nima stalo?…

„Nenávidět tě,“ Tomův hlas byl nešťastně prázdný. Styděl se sám za sebe. Bylo hloupé nalhávat si, že když jej opustí, zapomene… bylo hloupé líbat cizí rty, když moc dobře věděl, že po jiných nikdy toužit nebude… bylo hloupé milovat se s Bellou, když toužil po svém bratrovi. „Ubližovat ti, odhánět tě od sebe a vyhýbat se ti. Já už tak dál nemůžu,“ poraženě svěsil tvář a dosedl na dřevěnou židli, která stála kousek od něj. Bill se na něj nechápavě zahleděl, v hlubokých očích se mu třpytily drobné slzy, které si však nechtěl připustit.

„Tak proč to děláš? J-já nechci, abys byl takovej,“ smutně přivřel víčka a kleknul si tak, že měl tvář v úrovni Tomových kolen.

„Už dávno jsem ti měl něco říct. Měl jsi právo znát pravdu. Jsem hlupák, že jsem to dohnal až sem,“ třesoucí se dlaní pohladil Billovu tvář a s odhodlaným nádechem, se chystal konečně vyslovit pravdu. Už to v sobě déle nedokázal udržet. Byl do něj blázen. Ještě nikdy nikoho takhle zoufale nemiloval a vlastně by se bál říct, zdali někdy vůbec někoho skutečně miloval.

„To je v pořádku. Ty víš, že mi můžeš říct úplně všechno, že ano?“ Bill mu jeho měkký dotek oplatil a snad poprvé, od doby, co se setkali, se na něj mile pousmál. Když se jeho rty zvlnily do lehkého úsměvu, Tom jako by přestal dýchat. Chvilku jenom hleděl na bratrovy plné rty a bojoval s touhou hladově se jich zmocnit a laskat každý jejich milimetr. Teď to měl o to těžší, že už věděl, jak nádherně chutná zakázaná slast. Nakonec však rychle zavrtěl hlavou, ještě naposled se mu zadíval hluboce do očí a pootevřel rty.

„Bille, já tě-“ vydechl rychle, a kdyby se právě ve dveřích nezjevila rozespalá Simone, určitě by to dokončil. Jakmile však postřehli, že už nejsou sami, zklamaně se od sebe odsunuli a smutně na ni pohlédli.

„Jak to, že ještě nespíte, hmm? Chtěla jsem vám udělat snídani,“ došla k nim a oběma vtiskla láskyplný polibek na tvář. „Tak co, už je to mezi váma lepší?“ ustaraně pohladila Billovu bledou tvář a když oba souhlasně přikývli, hned se jí zlepšila nálada. „Mami, já ti s tou snídaní pomůžu,“ nabídl se Bill s milým úsměvem a došel ke kuchyňské lince…

„Páni, Bille, já už se nemůžu dočkat!“ Bella nadšeně tančila po místní luxusní restauraci a na každý Billův nápad vesele zahvízdala. Tady se totiž měla konat svatební hostina, a tak číšníci, kuchaři i majitel restaurace pozorně naslouchali Billovým požadavkům. Jelikož byla právě odpolední pauza, restaurace patřila jenom jim.

„Tak co? Líbí se ti to?“ zeptal se jí hned, jak se domluvil s veškerým personálem a vedl ji ke dveřím.

„Bille, ty jsi prostě zlatíčko. Je to nádherný. Přijdu si jako v pohádce. Všechno bude bílý a krásný přesně, jak jsem si to vysnila,“ zaculila se jako sluníčko a spolu vyšli do rušných ulic centra města. Všude kolem nich pobíhali lidé, dokonce ani Belle se pusa na chvilku nezastavila. Jenom Bill kráčel se smutným výrazem a děsil se dne, kdy to všechno skončí. Zklamaný pohled se mu odrážel od brýlí a splihlé vlasy mu vlály v slabém vánku.

Nevěděl, kde v sobě pořád bral sílu usmívat se, dělat, že se nic neděje, a ještě být i profesionálním svatebním agentem, kterého si Bella přála. Bez jediného zaváhání poslouchal všechny její požadavky, běhal s ní po městě několik hodin, dokonce stíhal odpovídat na všechny její otázky. Avšak ve chvíli, kdy se na něj nedívala, se netajil tím, jak moc mu to všechno ubližuje.

Nerozuměl tomu… byl z toho všeho natolik zmatený, že se bál uvažovat, proč mu najednou vadí, že by si Bella vzala jeho bratra. Proti ní nic neměl naopak, měl ji moc rád. Ale myšlenka, že by s jejím úsměvem stejně rychle zmizel i Tom, se prostě nedokázal smířit. Zajímalo jej, co mu chtěl ráno říct, ale neměl odvahu se jej na to pak zeptat. Věděl, že když bude chtít, přijde za ním sám, a proto na něj nechtěl nijak naléhat. Stejně by to nemělo smysl. Tom si prostě vždycky dělal jenom to, co chtěl…

Když se po několika hodinách konečně vrátili zpátky domů, stmívalo se. Simone šla na návštěvu k babičce dvojčat a Bella hned utíkala do koupelny, kde si napustila horkou vanu, ve které chtěla počkat na svého miláčka. Chtěla mu to všechno povyprávět a podělit se s ním o své nadšení. Nemohla se dočkat toho dne, kdy se její příjmení změní na Kaulitz. Toma milovala, Billa milovala jako svého brášku a Simone si nesmírně vážila. Cítila, že ji i oni mají rádi, a proto se ničeho nebála. Věřila, že se její vysněná pohádka o sněhobílé svatbě stane skutečností a o to více se na to všechno těšila. Vůbec nemyslela na to, zdali je vyčerpaná. Byla prostě šťastná a nic víc nepotřebovala…

Bill ze sebe unaveně svlíkl teplou mikinu a loudavými kroky stoupal do schodů. Chtěl se zavřít ve svém pokoji a spát až do rána. Když jej však napadlo ráno, vzpomněl si na to, že mu chtěl Tom něco říct a tak využil Bellyiny nepřítomnosti a potichu vešel do Tomova pokoje. Všude kolem něj se rozprostírala ospalá tma, jenom záře hvězd na tmavé obloze vytvářela po podlaze zajímavé obrazce. Bill si toho však vůbec nevšímal a opatrnými kroky došel až k posteli, na které tiše oddechoval jeho bratr. Klekl si na kolena k Tomově tváři a jako vánek mu přejel ukazováčkem po líci. Nechtěl jej vzbudit, chtěl se na něj jenom podívat… nic víc. Tom mírně našpulil rty a dál nerušeně spal. Bill neodolal, krátce se sklonil k jeho rtům, které procítěně políbil. Vzápětí však vyděšeně odvrátil tvář, protože si přišel až příliš neopatrný.

„Bello?“ šeptl Tom ospale a snažil se ve tmě rozeznat postavu, která klečela u jeho postele. Neviděl však nic. Jediné, co mohl cítit, byly horké naléhavé výdechy a chvění. „Bille,“ zavzdychal a naléhavě ve tmě vyhledal bratrovy rty. Stačilo několik vteřin a oba leželi na Tomově posteli a horlivě se líbali.

„J-já… neměl jsem sem chodit,“ sténal Bill mezi hlubokými polibky, zatímco Tom lisoval jeho tělo do měkké matrace.

„Nesmíš odejít,“ vzal jeho tvář do dlaní a když cítil, jak Bill hladově hledá jeho rty, usmál se, i když jeho úsměv Bill vidět nemohl…