Perfect Symetry 9.

autor: B-kay

Pořád však jeho rtům hravě unikal. Bylo nádherné vidět, že není sám, kdo touží po tom druhém. Nikdy by si nemyslel, že to s nima skončí takhle. Bál se Billovy reakce… bál se toho, co se stane, až to mezi nima skutečně propukne a oni se už nedokážou ovládnout… Zatím však na tyhle věci myslet nechtěl. Měl jej u sebe a v tu chvíli nic jiného nepotřeboval. I když v té tmě nedokázal přesně rozeznat Billovu tvář, cítil, jak se mu Bill vzpíná a snaží se najít jeho rty.

„Tome,“ zafuněl Bill zoufale, když mu Tom pevně chytil obě zápěstí, při pokusu přitáhnout si jeho tvář k té své. „Proč mi to děláš?“ zavzdychal a naposled se pokusil ukrást si alespoň krátký polibek, Tom však svou tvář pohotově odsunul a sám pro sebe se spokojeně usmíval.

„Vzdávám se,“ zašeptal Bill do ticha, které se pokojem linulo a hlavu uvolněně položil na měkký polštář. Tom se opatrně natáhl po malé stolní lampičce a rozsvítil. Poté se znovu obrátil na bratra a projel jeho tvář smutným pohledem. Bill zhluboka dýchal a naběhlé rty se snažil všemožně zamaskovat. Bylo zvláštní se na něj dívat po tom, co ještě před chvilkou dělali. I Tomovy rty byly hned na první pohled vlhké a mírně okousané, ale nesnažil se nic zastírat. Chtěl to udělat a neměl se za co stydět. A pokud to Bill cítil jinak, byl to jenom jeho problém…

Tom si byl jist, že když rozsvítí a vnese do jejich zakázané vášně světlo, Bill se probudí a bude všeho litovat. A nezklamal jej. Když se na sebe poprvé dívali jinak, než dva bratři, vypadal více než vyděšeně. Tom ani nemohl být zklamaný, jelikož s tím počítal. Bill prostě necítil to, co v sobě on už tak dlouho dobrovolně ničil. Nemiloval jej… a on s tím nemohl nic udělat. Prohrál. Poraženě svěsil hlavu a čekal, kdy se jeho bratr z postele zvedne a opustí jeho pokoj se zmateným výrazem ve tváři. Počítal každou další vteřinu, o kterou se ta chvilka prodloužila. Oči měl bolestivě přivřené a tělem mu stoupal chlad. Nevěřil, že by se v něm mohl tak zmýlit…

Na tváři ucítil hřejivý dotek dvou dlaní, které jej donutily zvednout pohled a zadívat se do reality, poprvé prosycené světlem.

„Myslíš, že mám strach?“ zněla Billova tichá otázka, jak si pomalu sundal brýle a odložil je na noční stolek. Tom nic neříkal, jenom se na něj pořád zničeně díval. „Mám,“ řekl třesoucím se hlasem, když se mu pomalu usazoval na klíně. „Děsí mě tohle všechno. Ještě nikdy jsem se víc nebál budoucnosti, než teď. Ještě nikdy předtím jsem vlastně necítil to, co teď. Jsem naprosto zmatený, jedno ale vím jistě,“ po tváři mu stékala horká slza. „Vím, že nechci žít potmě. Nechci se skrývat za tmavý závoj a hrát si, že se nic nestalo. Ještě pořád mám dost odvahy na to, abych ti to uměl dokázat,“ jeho třes se náhle vytratil a on se sebejistě sklonil k bratrovým rtům, které dlouze políbil. Poté se od něj na okamžik odsunul, zadíval se mu hluboce do očí, které se také tkvěly v slzách.

„Jenom nevím, jestli jsme odvážní oba,“ měkkým pohybem dlaně pohladil Tomovu čelist, a očima tápal v těch jeho po odpovědi. Tom se zhluboka nadechl a vzal jeho tvář do svých dlaní.

„Já býval odvážnej vždycky,“ procedil skrze pevně semknuté rty a naléhavě jej políbil. Nepočítali jak dlouho už seděli na posteli a chtivě se líbali… Zapomněli úplně na všechno. Několikrát se od sebe odtrhli, aby se k sobě krátce přitulili… stačil jim jenom letmý pohled do očí toho druhého… krátký osobní kontakt… Nic víc v tu chvíli nepotřebovali. Jenom se líbali… líbali a nesmělými doteky poznávali tvář toho druhého. Nechtěli nic uspěchat. Oba byli natolik vyděšení, že i ty kradmé doteky, byly přespříliš…

V tu noc ani jeden z nich neusnul klidným spánkem. Bill se ve své posteli donekonečna převaloval a snažil se utřídit si myšlenky. Tom se snažil udobřit si uraženou Bellu, která na něj v té vaně čekala něco přes hodinu a stejně se nedočkala. Myslel si, že si ji udobří polibkem, ale Bella se na něj obrátila s tím, že by chtěla něco mnohem víc než polibek. Měl dvě možnosti -vyhovět jí, nebo poslouchat několik minut její přednášku o tom, že už spolu vůbec nespí a další den se dívat na její naštvanou tvář… I když jej to moc bolelo, vybral si první možnost. Miloval se s ní! Každý příraz do jejího těla jej bolel, jako by mu někdo bodal ostrým nožem do srdce a surově po něm šlapal. Zatímco Bella sténala rozkoší, jemu po tváři stékaly horké slzy. Nechtěl si to přiznat, ale milování s ní mu bylo odporné. Dokonce on sám přišel sobě odporný! Podvedl jej… i když mezi nima vlastně až na pár polibků nic nebylo, stejně se cítil, jako by podváděl. Nemohl se na ni dívat. Bill mu popletl hlavu… miloval jej jako ještě nikoho. A proto to tak bolelo. Při činnosti, která by jej měla vzrušit a dopřát mu nádherné uvolnění, trpěl jako zvíře. Do tmy skryl své slzy a pohled plný bolesti…

Ráno jej probudil nepříjemný tlak na hrudi. Opatrně otevřel oči a zjištění, že na něm Bella celou noc spala, jej vůbec nepřekvapilo. Nechtěl být sobecký a budit ji, proto ji ze sebe opatrně překulil, rychle na sebe navlékl dlouhé tepláky a šedé tričko a vyšel z pokoje. Bylo mu nanic. Včerejší noc pokládal za nepříjemnou, Bellu z toho však vůbec nevinil. Je přeci přirozené, že se snoubenci milují a koupou společně… Měla právo být naštvaná. Ani se jí nedivil… Přibližující se termín jejich svatby mu způsoboval husí kůži stejně, jako pohled na Billa, který seděl v kuchyni v tom svém roztomilém culíku a zatímco usrkával ze svého hrnečku kávu, dělal si zápisky do svého bloku.

„Už zase práce?“ zeptal se jej Tom, rozdíl byl však v tom, že ještě před několika dny by tím chtěl vyvolat hádku. Teď se na něj však mile pousmál a popravil si dlouhé tepláky.

„No to j-já…“ Bill se bál, že to zase skončí jako tehdy, když sem přišel poprvé. „Jenom jsem si chtěl něco poznačit. Něco ohledně šatů, už to budu mít,“ na chvilku se zamyslel.

„Máš hlad? Udělám ti snídani?“ zeptal se Toma rychle, jakmile se posadil vedle něj a zadíval se mu do očí.

„Nemám hlad, děkuju,“ lehce jej pohladil po tváři a krátce jej políbil. „Co kdybys dneska zrušil plány s Bellou a to vaše běhání po městě? Mohli bychom si třeba někam vyjet, chtěl bys?“ Bill se na něj překvapeně zahleděl, poté však nadšeně přikývl a láskyplně jej objal. „Budu moc rád,“ zašeptal mu do vlasů a hlavu si uvolněně opřel o Tomovo rameno…