autor: Deni
„Kde je?! Éósi, kde je?!“ Afrodita přecházela po své komnatě, z očí jí div nešlehaly blesky. Bylo to už kolik dní, co poslala svého nejmladšího a nejmilovanějšího syna pro tu holku a on se stále nevracel. Až dnes. Vrátil se, ale bez ní.
„Nevím, matko. Nenašel jsem ji.“ Poklonil se, aby skryl svůj spokojený úsměv. Kdyby jen jeho matka věděla, jak blízko ní se to kouzelné stvoření nachází. Kdyby jen věděla, že je pečlivě ukryto pod ochrannými křídly jejího Éóse.
„Nelži mi!“
„Matko.“ Udělal pár kroků směrem k ní a usmál se. „Opravdu nemám tušení, kde je.“ Uchopil Afroditu za ruku, ta mu ji však vytrhla.
„Pošlu někoho jiného! Najdu ji a pak krutě zaplatí!“ S těmito slovy vyšla z místnosti a Tom zůstal sám. Bál se. Věděl, že kdyby Afrodita přišla na jeho malý podvod, krutost jejího trestu padne i na jeho hlavu. Ale copak mohl jednat jinak? Do toho kouzelného stvoření se zamiloval na první pohled, jeho srdce patřilo jen jemu, nemohl by se jej vzdát. Nedovolí matce, aby mu ublížila.
***
Dech se mu zadrhával v hrdle a srdce vynechalo jeden úder. Před očima měl nejkrásnější obraz, jaký kdy viděl. Jeho princátko se choulilo ve zlatých přikrývkách a černé vlasy měl rozhozené kolem hlavy. Jeho krása byla opravdu dech beroucí.
Aniž by si pořádně uvědomoval, co dělá, jeho tělo jednalo za něj. Pomalými kroky se přesunul k okraji postele a zlehka se vyhoupl nahoru. Pohledem hltal každičký detail Billovy tváře. Zatoužil po tom dotýkat se jej. Věděl, že si to může dovolit, chlapec před ním by cítil jen doteky, neviděl by tvář.
Zhluboka se nadechl a dlaní něžně pohladil jeho tvář. Bill se ze spánku pousmál a podvědomě natočil svou tvář ještě více k Tomově dlani. Neodolal. Nahnul se nad něj a zlehka se rty otřel o ty jeho. Chlapec sebou cukl, stále však spal. Věděl, že by měl přestat, příliš riskoval, ale nemohl to zastavit. Touha po jeho těle a polibcích byla tak silná.
Zlehka se přehoupl nad něj a drobnými polibky chutnal kůži na jeho krku. Chlapec pod ním tichounce vrněl. Bylo mu to příjemné.
„Líbí se ti to?“ Mezi rty zlehka stiskl Billův ušní lalůček, hned pokračoval zpět na krk a dlaněmi zatím stahoval zlatavou přikrývku z jeho křehkého těla. Tajil se mu dech nad krásou, která se pod zlatavou září skrývala.
„Oh, jsi tak nádherný!“ Rty se zlehka dotýkal pokožky na jeho hrudi a prsty zkoumal každičký záhyb jeho těla. Bill stále tichounce sténal. Bylo mu to velice příjemné, ty jemné doteky jej nevýslovně vzrušovaly. Byly to jen doteky vánku, přesto byly tak silné a intenzivní!
„Tome?“ Tichý šepot přetrhl ticho v komnatě. Tom se usmál.
„Ano, sešptej mé jméno. Oh, ano.“ Polibky dále nenasytně zkoumal Billovo tělo. Nemohl se nabažit nasládlé chuti jeho kůže.
„Mmm, Tome.“ Zlehka se celý prohnul, když pocítil závan horkého vzduchu nad svým přirozením. Lapal po dechu, takovéhle pocity ještě nikdy neměl. Bylo to tak příjemné.
„Opakuj mé jméno, lásko, stále a dokola.“ Neuvědomoval si, co dělá, ani nepřemýšlel nad tím, jak to dělat. Jeho tělo jednalo samo, vědělo co a jak, kam sáhnout a kam vtisknout polibek.
„Oh ano, ano Tome, ano.“ Bill se zmítal slastí pod jeho doteky, stále opakoval jeho jméno a mezi prsty svíral okraje zlatých peřin. „Oh Tome.“
Zvedl pohled a na malou chvíli ustal ve všech pohybech a dotecích. Jen se díval na tu dokonalost před sebou. Pevně semknutá oční víčka, hlava lehce zakloněna a rty nepatrně pootevřeny. Boží dokonalost! Vrátil se ke své původní činnosti a užíval si šepot svého jména, který vycházel z těch nádherných rtů, které by tak rád líbal. To mu bohužel bylo odepřeno. Mohl se dotýkat celého jeho těla, přivádět jej do extáze, ale nikdy jej nesměl políbit. Ve chvíli, kdy by se jejich rty setkaly v plnohodnotném polibku, by Bill uviděl jeho tvář a vše by bylo špatně. To nikdy nesměl dopustit, ztratil by jej.
„Oh Tome. Oh ano, ano, ach Tome!“ Celý se prohnul a vzápětí jeho zpocené tělo dopadlo zpět do zlatých přikrývek. Byl unavený a vyčerpaný. Ale příjemně. Zavřel oči a přetočil se na bok, Tom zatím jeho křehké tělo překryl peřinou.
„Děkuji, Tome.“
„Ty mi nikdy neděkuj.“ Vtiskl mu lehký polibek na čelo a posadil se na kraj postele.
„Bylo to nádherné.“
„Ano, bylo.“
„Miluji Tě, Tome.“
„I já tebe, Bille. I já tebe.“ Dotekem vánku jej pohladil po tváři a spokojeně, šťastně, se usmál. Konečně přišel na to, co mu chybělo. Konečně našel to, co zaplnilo prázdnotu uvnitř něj. „Ale teď už spinkej, princátko moje. Já budu střežit tvé sny.“
***
Do nového dne se probudil s úsměvem na tváři. Nevěděl, jestli to byl jen sen, nebo jestli se to skutečně stalo, přesto se cítil tak spokojeně, příjemně uvolněný a šťastný. Protáhl se a hlasitě si zívl.
„Pane?“ Polekaně sebou cukl, když si všiml, že u dveří stojí jeden ze sluhů.
„Ano?“ Posadil se a zlatavou přikrývku si přitáhl blíže k tělu.
„Pán Éós vám vzkazuje, že se máte dostavit na snídani.“ Poklonil se a poté, co mu dal Bill svolení, opustil jeho komnatu.
Těšil se, že bude opět s ním, ale zároveň jeho mysl naplňoval smutek, když si uvědomil, že jej nikdy neuvidí. Tolik si přál znát jeho tvář. Přál si smět se jej dotýkat stejně tak, jako se on dnešní noc dotýkal jeho. Při vzpomínce na uplynulou noc mu zrůžověly tváře. Teď už si byl jistý, že to nebyl jen sen, příjemný pocit kolem žaludku mu jasně potvrzoval, že se to skutečně stalo.
Netrvalo to dlouho a už kráčel dlouhými, zlatavými chodbami k jídelně. Byl tu již dva, možná tři týdny, a přesto si ještě nezvykl na to, jak se vše kolem něj třpytí a leskne. Ještě stále mu tahle krása vyrážela dech.
Prošel pozlaceným obloukem a před ním se vyloupl dlouhý, jak jinak než zlatý stůl, který od začátku až ke konci pokrývaly samé dobroty. Ovoce, zelenina, pečená kuřata, kousky sýra, číše s červeným vínem, prostě vše, na co by si jen dokázal vzpomenout.
„Dobré ráno, princátko.“ Zasmál se a pohled zabodl do místa v čele stolu. Každé ráno odtamtud slýchával Tomův hlas.
„Dobré ráno, Tome.“ Tichý šepot se sotva donesl k božím uším. Přesto jej však Tom zachytil. Na jeho tváři se usadil šťastný úsměv.
„Posaď se.“ Bill poslechl a usedl na své obvyklé místo na druhém konci stolu. Sliny se mu sbíhaly při pohledu na všechny ty dobroty, měl hlad jako vlk.
„Jen si dej, jez.“ Nenechal se dvakrát pobízek a na zlatý talířek před sebou si naložil pár kousků sýra a hroznového vína. Do pohárku před sebou nalil červené víno.
„Jak jsi se dnes vyspal, Bille?“ Jeho tváře opět zalila červeň a Tom se pobaveně zasmál. „Oh, jsi kouzelný.“
„Děkuji, Tome.“
„Neděkuj mi, říkám jen pravdu. Tak co, jak jsi se dnes vyspal?“
„Krásně.“
„Opravdu?“ Bill zvedl hlavu a zašklebil se k místu, odkud přicházel Tomův pobavený hlas. Jídelnou se rozezněla hudba toho nejkrásnějšího smíchu, jaký kdy Bill slyšel.
„Opravdu,“ pokorně sklopil hlavu ke svému jídlu a do úst vložil kousek sýra. Byl výborný. „Opravdu jsi tam se mnou byl celou noc?“ Nesmělá otázka vykouzlila další s řady úsměvů na Tomově tváři.
„Oh ano, celičkou noc jsem střežil tvé sny, princátko. Vypadal jsi kouzelně. Nic krásnějšího jsem v životě neviděl!“
„Děkuji.“ Polekaně nadskočil, když se v následující vteřině o jeho tvář otřel ledový vzduch. Cítil jeho horký dech blízko sebe.
„Nikdy mi neděkuj.“ Jen zlehka se dotkl jeho rtů a vánek spolu s příjemným mrazením zase zmizel.
„Oh, promiň, nepopřál jsem ti dobrou chuť.“
„Dě-. Ehm, tobě taky.“
Tom se pobaveně zasmál a upil ze svého poháru. Žít s tímhle princátkem je mnohem lepší, než jej kdy jen mohlo napadnout.
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. J. :o)
teda, že má ten Bill vytrvalost mluvit jen tak do vzduchu…
Nedýchám…to je taaaak úžasný…opravdu nádherný..nemůžu se dočkat dalšího dílu..
Ten Bill je tak roztomilej 🙂
To je snad ta nejúžasnější historická povídka, která kdy existovala. Dnešní part byl výbornej. Velmi se mi líbí, jaký mají mezi sebou vztah a mám radost, že už Bill řekl ta dvě osudná slovíčka. 🙂 Jenom se bojim Afrodity a vím, že bude zlobit, jelikož znám tu předlohu.
Je to moc hezký, jen se bojim až nu na to Afrodita příjde… Znám tu baladu moc dobře;-)
♥♥♥