autorky: Áďa & Samara & Sauriel
Tortuga, malé městečko ukryté v zálivu mezi černými skalami, ožívala hlavně v noci. Všude kolem bylo neskutečné množství opilců, kteří hromadně popíjeli rum, a přehnaně bujarých žen, které lákaly opilé piráty do postele. Všude bylo plno křiku, smíchu a rumu, sem tam se někdo zhroutil k zemi, usmrcen ledovým kouskem olova, které po něm někdo jen tak z hecu vystřelil. A právě do tohoto města přicházejí Bill s Tomem. Oba se vyhýbají padajícím lidem nebo různým předmětům letících kolem nich.
„Má smutný život ten, kdo si nikdy nepřičichl ke sladké a bujné květině, jakou je Tortuga, kapišto?“ zkonstatuje tohle místo Tom. „A nejenom to! Kdyby všechna města byla jako Tortuga, každý muž by se cítil milován,“ dodal ještě a v duchu si pomyslel, že on sám by byl nejraději milovaný právě Billem. Ani si nevšiml, že se k němu blíží nějaká rusovláska. Pak ji ale uviděl.
„Scarlet!“ řekl radostně a vyrazil jí vstříc. Dívka mu ale místo polibku dala pořádnou facku.
„Copak jsem si ji zasloužil?“ protestoval Tom. Nevšiml si přitom, jak Bill lehce sykl a zaťal ruce v pěst poté, co zaslechl mlaskavý zvuk, po němž se Tomova tvář začala červenat otiskem dlaně. Otočil se a uviděl další dívku, tentokrát blonďatou.
„Gisele,“ rozplyne se Tom znovu.
„Kdopak to byl?“ pískne Gisele a vrazí Tomovi další facku, že se mu otočí hlava. „Tahle je ale právem,“ musí uznat uzarděný kapitán, který se takhle zfackovaný cítí před Billem velice trapně a poníženě. Mladý kovář se na něj jen smutně pousmál. I přesto, že si říkal, že pro něj Tom nic není, možná si v hloubi duše uvědomoval, že pro něj pirát znamená mnohem víc, než si dokáže přiznat. Avšak teď na vlastní oči viděl, že je Tom nejspíš neuvěřitelný děvkař, u kterého nemá šanci cit, jako je láska. Nebo se mýlil…?
Po chvilce oba dorazí do chléva. Tam mezi prasaty leží pan Gibbs, ano, právě ten, který onehdy byl na lodi s mladičkou slečnou Swannovou, když je přepadli piráti. Tom vezme kýbl s vodou a celý ho na spícího muže vylije.
„Ať tě odnese zubatá, kreténskej idiote!“ vyjekne Gibbs. „Svatá panno, Tom!“ vydechne vzápětí, když pozná Sparrowa. „Neměl bys budit toho, kdo spí. Nosí to smůlu!“
„Já vím ale jak ji zažehnat. Ten, kdo člověka vzbudil, koupí nějaký pití. Ten, kdo spal, to vypije a vyslechne si přitom nabídku toho, kdo ho vzbudil,“ chytračí Tom.
„No jo. Tohleto zafunguje,“ přizná Gibbs a nechá se Tomem vytáhnout na nohy. Vtom na něj Bill vylije i svůj kýbl s vodou. „Snad sem byl vzhůru, né?“ seřve Billa.
„Uspávám smrad,“ vysvětlí kovář a pohlédne na Toma. Všichni tři se pak vydají do hospody. Bill zůstane stát opřený o sloup, zatímco Tom se vypravil pro pití a mířil teď ke Gibbsovi, který se už pohodlně rozvaloval u jednoho stolu. Když procházel kolem Billa, který na něj opodál čekal, rozhlédl se po hospodě, kde se skoro všichni prali.
„Dávej na sebe pozor,“ šeptl Turnerovi do ucha. Chlapec totiž působil velmi zranitelně a Tom nechtěl, aby se mu něco stalo. Bill mu pohlédl do očí a kývl.
„No tak. O jakej podnik máš zájem?“ zajímá se Gibbs hned, jakmile Tom dosedne ke stolu.
„Potřebuju získat Černou Perlu,“ vyhrkne pirát a Gibbs se začne dusit pivem v šoku z noviny, kterou právě vyslechl. „Vím, kde nejspíš bude a chci ji dostat!“
„Tome! To je šílenství. Ty příběhy o Černý Perle znáš líp než já!“ snaží se mu to Gibbs rozmluvit.
„Právě proto vím, co Samara chystá! A potřebuju posádku,“ odsekne Tom.
„Z toho, co jsem slyšel o kapitánce Samaře, vím, že se šílencem nebude jednat!“ křikne Gibbs, snažíce se dodat svým slovům váhu lehkou ranou pěstí do stolu.
„To je potom dobře. Já šílenec přece nejsem, ne?“ chce se ujistit Tom.
„Tak mi to dokaž! Proč si myslíš, že ti Samara dá jen tak svojí loď?“
„Řekněme, že na ni zvolíme ty nejsilnější páky,“ řekne Tom a začne hlavou pohazovat směrem, kde stojí Bill. Ale Gibbs nějak nechápe. Tom znovu a rozčileně pohodí hlavou k Billovi a drží pevně semknuté rty, aby mu neunikla ani hláska. Bill však právě v tu chvíli zaznamenal jejich podezřele umlklé hlasy a ztuhl. Přece těmi pákami Tom nemohl myslet jeho, nebo snad ano? To by neudělal! Bill se nenápadně přiblížil a poslouchal. To, co potom slyšel, mu málem vehnalo slzy do očí. Tolik Tomovi věřil, a přitom následující slova hrozila tím, že jej kapitán obětuje kvůli nějaké lodi! Jenže jeho úvaha byla přerušena tím, že se na něj začala lepit cizí kyprá žena, která o sobě evidentně pod vlivem alkoholu už ani nevěděla.
„To jako ten kluk?“ řekne nevěřícně Gibbs, když úkosem pohlédne na Billa.
„Jo. Je to syn Tkaničky Billa Turnera. Jedinej potomek, kapišto?“ přivře oči Tom a představí si Billova krásná kukadla lemovaná hustými řasami. Ještě bude muset vymyslet nějakou lest, aby se vlk nažral a ovečka zůstala celá, tedy aby mu kapitánka Samara dala Černou Perlu a Billovi se přitom nic nestalo. Ale teď to řešit nehodlal, to se vymyslí až za pochodu.
„Fakt, jo?“ vydechne Gibbs. „Tak to je páka! Mám pocit, že se obrací vítr, to říkám já. Seženu nějakou posádku. Na ostrově určitě budou stejný šílenci jako ty!“ přikývne Gibbs, který už konečně chápe, co má Tom v úmyslu.
„No, v to doufám. Seber si všechno,“ pozvedne Tom svůj půllitr.
„A nevracej nic!“ dodá Gibbs a přiťuknou si na smluvenou dohodu.
Je půlnoc a měsíc ozařuje celou palubu Černé Perly mířící k místu, které najde jen ten, kdo už ví, kde leží. V jedné z místností se nachází i Sauriel. Má slzy na krajíčku, neví, co s ní bude dál, proč ji piráti unesli… a také se jí velice stýskalo po Billovi. Poslední okamžik, kdy ho viděla, se mladý kovář hroutil v bezvědomí k zemi. Přežil vůbec tu bitvu? Trhne sebou, když cvaknou dveře a dovnitř vejdou dva piráti, právě ti dva, kteří ji unesli z jejího domova. Jeden z nich v ruce drží krásné šaty, které ve tmě vypadají černé, ale ve skutečnosti jsou temně nachové
„Budete večeřet s kapitánkou a máte si oblíct tohle!“ sdělil jí jeden z nich. Sauriel se podívala na šaty. Pak hrdě nadzvedla hlavu.
„Můžete vyřídit kapitánce, že nemíním vyslyšet její žádost!“ odsekla. Piráti se na sebe jen pousmáli.
„Tu odpověď ona čekala,“ přikývl jeden z nich. „Pak má pro vás ale rozkaz! Budete večeřet s posádkou a to úplně nahá!“ řekl se smíchem a oba si chtivě Sauriel prohlíželi. Ta jim jen vyděšeně vytrhla šaty z rukou. Piráti se na ni trochu zklamaně podívali.
„Fajn,“ ucedil jeden z nich. Odešli a zanechali nešťastnou Sauriel, aby se vypořádala se svým osudem.
Jen co ti dva odejdou, si slečna vztekle oblékne krásné šaty a vyrazí za kapitánkou. Na stole je plno výtečných jídel. I jídel velmi drahých. Sauriel si nechá nandat vepřovou kýtu z pečeného selete a velmi pomalu ji pojídá, nezapomíná, odkud pochází a tak se striktně drží etikety. Navíc tím chtěla dát nenápadně najevo, že se nehodlá snížit k takové havěti, jakou jsou pro ni právě tihle piráti, s nimiž musí trávit minuty a hodiny svého plynoucího života. Hlad, svírající jí útroby jako korzet, je ale velice silný a ona neví, jak dlouho jej ještě udrží na uzdě…
„Není třeba se držet etikety. Tady to nemá na koho působit,“ ujistí ji Samara a pozoruje, jak se slečna zachová. Ta se na chvíli zarazí, pak jí ale zakručí velice mocným způsobem v břiše a ona odhazuje hrdost stranou. Vlastně poprvé v životě může jíst tak, jak chce právě ona a ne tak, jak ji nutí jíst výchova… Vezme do ruky uzené stehno a začne se nekontrolovatelně cpát, jako kdyby za to byla placená. Samara jí zatím nalije sklenici vína, ze které se pak slečna také napije, divže přitom nevyrazí číši kapitánce z rukou. Žena ji se zájmem pozoruje a usmívá se. Sama si vždycky přála dceru, ale bylo jí to odepřeno, a teď se na tohle mladé poupátko, vzkvétající do veliké krásy, nemohla vynadívat. Do ruky vezme jablko.
„A co jablíčko? Dáte si snad, ne?“ podá ho Sauriel. Až teď se slečna zasekne. „Je v tom jed,“ kuňkne.
„Nemělo by smysl vás zabíjet, slečno,“ zasměje se Samara.
„Tak mě propusťte. Máte ten šperk. Už pro vás nemám cenu,“ snaží se Sauriel. Samara mezitím vytáhne medailon.
„Vy nic nevíte o tom šperku, že ne?“ zeptá se pro jistotu.
„Je to pirátský medailon!“ odpoví jistě slečna.
„Je to aztécké zlato!“ opraví ji rázně kapitánka. “ Jeden z 882 kousků, které Aztékové poslali v dřevěné truhle Cortézovi darem. Bylo to krvavé výkupné za to, že je jeho armády přestanou zabíjet! Ale Cortézovu chamtivost nebylo možné nasytit. Pohanští bohové proto uvalili na to zlato strašlivou kletbu! Když nějaký smrtelník sebere jen jediný kousek zlata, věčné prokletí ho provází!“
„Já strašidelným příběhům nevěřím, kapitánko, to já ne,“ ujistí ji nebojácně Sauriel, ačkoliv ji při pohledu na svícemi ozářený medailon zatrne u srdce.
„Chápu. I já jsem měla stejný názor, když jsem ten příběh slyšela,“ zazubí se chápavě Samara, pak ale zvážní. „My ten poklad našli. Poklad sme sebrali a zlato začali měnit, utrácet, promrhávat. Čím víc jsme ho ale rozhazovali, tím víc nám začalo docházet, že pití nás neuspokojí, že se jídlo v našich ústech mění v popel a žádná seberozkošnější žena neukojí chtíč mých mužů. Provází nás prokletí, slečno,“ řekne Samara a jde se věnovat své roztomilé opičce, která sedí na stole. Mezitím si slečna schová nůž do svých šatů.
„Je jediná cesta, jak se osvobodit. Musíme dát všechny kousky aztéckého pokladu zase dohromady. A zaplatit krví za všechny ty mrtvé! Díky vám máme i ten poslední kousek,“ usměje se Samara.
„A krev, kterou splatíte?“ strachuje se slečna.
„Proto nemá smysl vás zabíjet, slečno… teď,“ vysvětlí jí žena posměšně a pohodí dlouhými rozcuchanými vlasy. Sauriel na ni šokovaně a vyděšeně pohlédla. Pochopila to všechno během pár vteřin. Kapitánka k ní natáhla ruku, ve které měla zelené jablko.
„Jabko?“ zeptá se s výsměchem.
To už vystrašená Sauriel nevydrží. Vrhne se na kapitánku a chce jí zabít schovaným nožem. Vrazí ho Samaře do srdce, ale nic se nestane. Žena si ho vytáhne a jízlivě upře na Sauriel své planoucí oči. „A tušíte, co uděláte potom, až mě zabijete? Co bude pak?“
Vyděšená, smrtelně pobledlá Sauriel vyběhne z kajuty na palubu, ale ihned začne ječet, protože místo lidí se po palubě prochází a pracují kostlivci. Slečna se rozklepe hrůzou a hystericky se rozeběhne celou palubou, zoufale hledajíc místo, kudy by mohla z téhle děsivé lodi uprchnout. Proběhne celou palubu, a když zjistí, že jí nic nepomůže, tak se schová pod schody. Otočí se, když slyší šramot, a za sebou spatří Samařinu opici, která na ni prská, rovněž proměněná v oživlou zvířecí kostru. A tak Sauriel zaběhne do kajuty. Jenže hned u dveří na ni čeká Samara, která ji pevně uchopí za útlou paži.
„Ano! Světlo měsíce odhaluje, co jsme vlastně zač! Nepatříme k živým, a proto nemůžeme zemřít. Ale nejsme ani mrtví! Už příliš dlouho jsem vyprahlá žízní a nemůžu ji uhasit. Už příliš dlouho umírám hlady, ale nedodýchám. Taky nic necítím! Ani vítr ve tváři, ani kapky mořské vody, ani teplo mužského těla!“ pronese Samara a dojde při tom na světlo měsíce. Ihned se změní v kostlivce. „Těm strašidelným příběhům byste měla začít věřit, slečno. V jednom právě jste!“ ujistí dívku a pak se napije vína, které ale proteče jejím kostnatým tělem na zem. Slečna zaječí a uteče do kajuty. Samara za ní zabouchne dveře a otočí se na posádku.
„Co tam čumíte? Práce čeká!“ rozkřikne se na ně a kostlivci se dají do práce. Mezitím se v kajutě, kterou jindy obývá právě ona, ke studené zemi tiskne rozklepané tělo. Tělo naprosto zoufalé, vyděšené a bezmocné dívky s rozcuchanými vlasy a potrhanými šaty. Sauriel obrátila oči v sloup a vyslala k nebi tichou modlitbu, aby ji někdo zachránil. Z očí jí přitom ukápla slaná slza. Kam se to proboha dostala? A podaří se jí někdy utéct, nebo skončí jako obětní beránek?
„Nasyťte svůj zrak, kapitáne, každej z nich je věrnej námořník, jsou to chlouby moře a šílenci jako vy,“ usmíval se Gibbs a předváděl Tomovi následujícího rána novou posádku, připravenou k vyplutí a Sparrowovým službám. Tom procházel kolem a kriticky si nastoupivší osoby prohlížel.
„Tak tohle je ta vaše zdatná posádka?“ zeptá se lehce jízlivě Bill, nemůže Tomovi odpustit včerejší rozhovor a radši opět upne myšlenky na unesenou Sauriel, snažíce se krásného piráta před sebou ignorovat, i když ví, že pokud chce slečnu zachránit, musí tancovat podle toho, jak kapitán pískne. Tom se na něj podívá a pousměje se. I když chtěl Billovi jen něco odseknout, na toho chlapce by se nemohl snad ani křivě podívat. Pak si dál prohlížel posádku a zastavil se před jedním starším mužem s papouškem na rameni.
„Jeho jméno?“ otočil se k Gibbsovi.
„Cotton, pane,“ odpověděl Gibbs s lehkou úklonou.
„Pane Cottone, jste dostatečně zmužilý, abyste plnil mé rozkazy a zůstal mi věrný i tváří v tvář smrti?“ zeptal se Tom, schválně tvrdě a zle, aby si získal v Billových očích respekt. Ale muž mlčel.
„Pane Cottone, odpovězte!“ rozkázal Tom netrpělivě.
„Pan Cotton je němý, pane,“ napoví mu šeptem Gibbs. „Ten ubožák si nechal vyříznout jazyk, vycvičil papouška, aby mluvil za něj, zatím nevíme, co říká.“
Cotton na důkaz toho otevřel pusu. Tom vyděšeně ustoupil a olízl si rty, aby se přesvědčil, že svůj vlastní jazyk má. Bill se na Toma upřeně zahleděl a snažil se ignorovat ten překrásný pocit někde v podbřišku, který mu vyvolal pohled na Tomův jazyk. Sauriel! Mysli na ni, ty blázne, a ne na tohohle pojančeného piráta! Tom se mezitím podíval na papouška, který seděl svému pánovi na rameni.
„Papoušku pana Cottona, stejná otázka,“ zavelel.
„Vítrrr do plachet, vítrrr do plachet,“ zakrákoral papoušek.
„To nejspíš znamená souhlas,“ míní Gibbs.
„Co jiného,“ přitakal Tom a obrátil se na Billa. „Snad to stačí,“ řekl.
„Jako důkaz bláznovství,“ procedil skrz zuby Bill. Jestli tihle človíčkové dokážou zachránit Sauriel, pak on sám se nechá jmenovat někým svatým.
„A co z toho budeme mít my?“ ozve se hlas někde na konci řady. Tom s Billem a Gibbsem tam dojdou a Tom sundá člověku, který před chvílí tak arogantně vykřikl otázku, klobouk z hlavy. Hned nato zjistí, že je to jeho jedna dávná známá.
„Anno – Marie,“ usměje se Tom, ale Anna – Marie mu hned vrazí tak velikou facku, že se Tomovi otočí hlava na Billa.
„Tuhle jste si taky nezasloužil, že?“ usmál se kovář škodolibě na Toma. Ten rychle pohlédl na jeho rty zvlněné v jízlivém úsměvu a podvědomě se olízl. „Ale jo, tuhle jo,“ přitakal po chvíli.
„Čmajznuls mou loď!“ udeřila na něj rozzuřená černoška. Tom chtěl něco říct, ale dostal další facku. Tentokrát ztratil rovnováhu a zapotácel se, až upadl přímo na Billa. Ten ho zachytil, úplně pro tuto chvíli zapomněl na všechny své černé myšlenky vůči mladému pirátovi. Tom zvedl oči a na kratičký okamžik se střetly jejich pohledy.
„Děkuju,“ špitl Tom. Bill se na něj jen sladce usmál. Bylo to zvláštní, ale měl pocit, že už nikdy Toma nechce pustit. Krátce na něj mrkl. Tom se poté usmál a narovnal, i když by v Billově náruči nejraději zůstal do konce života. Bože, kam se na tuhle hřejivou náruč hrabou všechny ty ženský, co jsem se s nima kdy pelešil, přemítá Tom, načež se, ač nerad, znovu obrátí k Anně – Marii.
„Vypůjčil jsem si ji, bez dovolení,“ obhajoval se. „Ale chtěl jsem ti ji vrátit.“
Anna – Marie na něj vystrčila bradu. „Jenže nevrátil!“ sykla naštvaně.
„Seženu ti jinou,“ nabídl Tom. Žena na něj ukázala ukazováčkem. „To teda jo!“ ucedila.
„A bude lepší,“ přidal se Bill. Najednou měl totiž pocit, že Toma v téhle nepříjemné situaci nechce nechat samotného.
„Jo, o hodně!“ sliboval Tom.
„Támhleta,“ ukázal Bill na nějakou loď, která se pohupovala na moři.
„Támhleta?“ zaúpěl Tom. Loď vypadala, že bude dobře ozbrojená a on nechtěl Billa vystavovat dalším konfliktům. Na druhou stranu, pokud tahle posádka tu loď získá, pak je uzná vhodnými k tomu, aby pomohli zachránit tu Billovu krasotinku. Při pomyšlení na ni se Tomovi málem zježily všechny jeho dredy, ale radši to neřešil. Třeba ji jenom zachrání a Bill se s ní pak rozejde, vždyť takovéhle urozené paničky většinou shánějí větší boháče, než jsou jenom mladí šikovní kováři… Tom se otočil k dívce.
„Jo,“ řekl po chvíli. „Támhleta, co ty na ni?“
„Jo!“ souhlasila Anna – Marie.
„JOOO!“ zakřičela celá posádka a radostně se rozeběhla směrem k lodi, se snědou ženou v čele.
„Ne, ne, ne! Na palubě ženskou mít, smůlu velkou chytit!“ protestuje Gibbs.
„Horší by bylo ji tu nechat!“ odvětí mu Tom a pak se i oni, v pomalém závěsu, vydají směrem k lodi.
Dredatý kapitán se otočí na Billa a krásně se na něj usměje. Bill neodolá a úsměv mu vrátí. Srdcem se mu přitom rozlije nádherně hřejivý pocit, který ale nemá nic společného s horoucím slunečním svitem. Jemně, jako by omylem, si poupraví meč u svého opasku, aby se přitom nenápadně dotkl hřbetu Tomovy ruky. Vzápětí na sobě ucítí upřený pohled čokoládových očí plný vřelosti a oběma hlavou problikla stejná myšlenka, kterou však radši svorně zaplašili, aniž by se o ni navzájem podělili. Bok po boku pokračovali za posádkou, která právě snadno získávala loď pod svou kontrolu a v uších jim stále ještě zněl radostný křik posádky. Ta totiž těmi velice výraznými decibely stvrdila nejen dohodu Toma a Anny – Marie o lodi, ale i začátek nové plavby. A kdo ví? Možná i jednu budoucí velikou lásku, i když prozatím utajovanou a zpochybňovanou…
autorky: Áďa & Samara & Sauriel
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. J. :o)
No holky já už fakt nevim co říct 😀 No jak tohle chcete zakončit na to jsem teda zvědavá:D No prostě nemůžu z toho 😀
"uspávám smrad" tuhle hlášku používá doma naše mamča. když žene bráchu do sprchy tak mu říká ať jde uspat smrad 😀
Moc se mi ta povídka líbí….dá se říct, že čím dál víc
toho papuška zbožňuju xD
a Anna-Marie je naprosto užasna a krásná… tu mám ráda xD xD
Rusovláska Scarlet 🙂 ta je mi sympatická. Ale že ten políček sedl a nejen od ní!
Ano, Tommy děvkař (to schytá, Ádi, pěkně jsi mu zavařila jako!) xD
Páka v podobě syna Tkaničky Billa…hmmm, Tommy je ale chytrý, že jo?
"Papoušku pana Cottona…" tý bláho, já se tady stále jen směju! To je taková paráda.
A Anna – Marie – jó – čekala jsem už snad jenom na ni. Ona je baletka, že jo? Teda v tom reálném životě…