autor: Rachel
Tomovy rty se zvlnily do zářivého úsměvu a díval se za Billem, který přímo rychlostí blesku vyběhnul z pokoje ven. Otočil se a upřel oči na prázdné místečko vedle sebe. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že dnes spal vedle toho nejkrásnějšího anděla na světě a ochranitelsky mu ve spánku tisknul ručku. Nemohl uvěřit tomu, že mu Bill dovolil zůstat s ním přes noc. A nejen dovolil. Sám o to Toma poprosil. I když se mezi nimi nestalo vůbec nic, byla to ta nejkrásnější noc v Tomově životě. Tomovi vůbec nevadila skutečnost, že mezi nimi k ničemu jinému, než k polibkům, nedošlo. I přesto se cítil šťastně a krásně. Celou noc měl to křehké stvořeníčko pod ochranou a střežil jeho sladký spánek. Bill mu ukázal, že mu věří a že se jej nebojí. Věděl, že by mu Tom nikdy neublížil, a přesto, že mezi nimi dosud k ničemu intimnějšímu nedošlo, dovolil Tomovi, aby si lehl vedle něj a něžně jej líbal. Ani trochu se nebál a také jej ani nenapadlo, že by měl mít strach.
A tak to Tom také chtěl. Nechtěl, aby z něj měl Bill strach. Chtěl, aby mu důvěřoval a aby i on sám poznal, jak krásné může mazlení být. Právě proto si k němu Tom včera nic nedovolil. Nechtěl nikam spěchat a také cítil, že je ještě brzy. Bylo to jen několik dní, co si oba vzájemně vyznali lásku, a Tom věděl, že jen po malých krůčcích zbaví Billa toho posledního strachu, který jej trápí. Byl to ten nejbližší kontakt, který Bill už zažil, přesto to však pro něj nebylo nic hezkého. I přesto, že to Tomovi nikdy neřekl, Tom moc dobře viděl tu nejistotu v jeho nádherných mandlových očích. Stačilo, aby na něj Bill upřel jeden jediný pohled a Tom pocítil smutek nad tím vším, co Bill prožil. A nejen smutek. Nechápal, jak tomu nádhernému stvoření mohl někdo ublížit. Zároveň však také pocítil velký hněv. Věděl, že musí Billa ochránit třeba i před celým světem. Už tenkrát, když jej spatřil poprvé, cítil, že ta křehká osůbka si zaslouží jeho ochranu. Jenže teď, když svou lásku miloval den ode dne víc a víc, nedovedl si představit, že by se jí mohlo něco stát. Nedovedl si představit, že právě on by měl být ten, který by Billovi ublížil po té nejcitlivější stránce. Ublížil by nejen Billovi, ale také jeho srdíčku, ve kterém vzrostla ta největší možná láska k Tomovi. A to on nechtěl. Nechtěl ničit to krásné, co se mezi nimi právě teď odehrávalo.
Tom se zamyslel. Ještě před dvěma týdny znal jen plaché stvořeníčko, uplakaného a nešťastného Billa, který se roztřásl jen při jednom jediném pohybu k němu. Ten starý Bill se však nedal srovnávat s tím černovlasým smíškem, který už po několik dní jenom zářil. Tom se musel usmát, když si vzpomenul na dnešní ráno. Miloval chvilky, kdy se na něj Bill naoko zlobil a tím jej zkoušel. Stačil však jen jediný jeho úsměv a Tom věděl, že má vyhráno. Nikdy se nesetkal s nikým, kdo by radostně tleskal packama, radostí pištěl a nebo se zvonivě chichotal jako sluníčko. S nikým, až na Billa. Bill Toma překvapoval čím dál tím víc, ať už to byla jeho gesta nebo jeho chování. Tomovi to však vůbec nevadilo. Jen když viděl ty jiskřičky radosti v těch krásných čokoládkách, věděl, že je Bill šťastný. A Tom nic víc ke štěstí nepotřeboval. Věděl, že jen když bude šťastný jeho miláček, on bude šťastný taky. A že jen s Billem chce to štěstí prožívat. A nejen štěstí. Lásku, která zaplnila celé jeho srdíčko a Tom ji chtěl dát jen tomu jedinému na celém světě. Posadil se na posteli a protáhnul se. Také už cítil, že má v bříšku prázdno a to jej donutilo vstát zpod vyhřáté peřinky. Otevřel dveře a přešel k sobě do pokoje, aby se mohl převléci.
Bill spokojeně seděl na židličce v kuchyni a v dlaních držel šálek teplého čaje, dívajíc se na čerstvé pečivo před sebou. Simone už měla snídani dávno nachystanou, když přišel, a proto se ihned pustil do jídla. A přesto, že už měl v sobě několik čerstvých kousků vaflí, rozhodl se vzít si ještě pečivo. Kručení v jeho bříšku už přestalo a Bill s úsměvem vycenil zoubky na králíčka, který si kousek od něj pochutnával na svých oblíbených granulích. Zvědavě pozdvihl hlavičku, a když spatřil v prstících svého páníčka jakousi mu neznámou potravu, znova začal věnovat pozornost své pochoutce. Simone dávala nádobí do myčky a poslední nákup do lednice, vtom se však za ní ozval pobavený hlas.
„Dobré ráno,“ zaculil se Tom a objal překvapenou Simone kolem ramen. Dnes byl velmi šťastný a také chtěl, aby to na něm všichni viděli. Hlavně osůbka, která spokojeně chroustala snídani za stolem a od první chvíle, co Tom vešel do kuchyně, z něj nespustila oči.
„Dobré ráno, Tome,“ pozdravila jej Simone se smíchem a dál se věnovala potravinám v ledničce. Tom se pomalu otočil, a jakmile se jeho oči střetly s těmi Billovými, Bill rychle sklopil hlavinku. Tom k němu přešel a s úsměvem na něj mrkl.
„Dobrou chuť,“ popřál mu a věnoval mu ten nejkrásnější úsměv. Bill málem omdlel.
Bože můj, proč je tak krásný?
„Tobě také,“ oplatil mu a s úsměvem sledoval, jak si Tom sedá naproti něj. Za chvilinku se k nim posadila i Simone a společně si povídali o různých věcech, které se týkaly Simoniny práce. Byla sobota, a proto horlivě přemýšlela nad tím, co všechno je potřeba dnes udělat. Přes týden toho moc nestihla, protože jezdila domů až později, úplně unavená z toho zmatku v práci. Zadívala se na oba chlapce a díky jejím myšlenkám ji vůbec nepraštilo do očí, jak na sebe ti dva mrkají. Usmívali se na sebe jako dva zamilovaní blázínci a nebýt Simonina vydechnutí, málem by úplně zapomněli, že tam je. Takhle si věnovali jen poslední zamilovaný pohled a stočili k ní oči. Simone vyhlédla z okna ven.
„Kluci, dneska mám toho moc a tak jsem si říkala… Říkala jsem si, že byste mohli upravit ten záhonek s růžemi na zahradě. Některé jsou uvadlé a některé potřebují prořezat. Ostatně je to Tomova práce a mohl by tě to naučit, Bille. Dlouho jsem neměla čas,“ otočila se s prosebným výrazem ve tváři na Toma, který nadšeně přikývnul.
„Jasně, neboj se, my to uděláme. Tedy… pokud bude Bill chtít,“ trošku nejistě se zadíval na Billa před sebou, ale jeden jediný zářivý úsměv jej přesvědčil o tom, že se nemýlí.
„Dobře, ale musím se nejdřív převléci,“ špitl Bill a krásně se na Toma usmál. Představa, že bude s Tomem prořezávat růže, mu přišla víc, než krásná. Poděkoval za snídani a jen v pyžámku rychle vyběhl po schodech nahoru.
Sluníčko se opíralo o malou zahradní lavičku a ozařovalo snad celou zahradu. Zvědavě nakouklo dolů a svými teplými paprsky pohladilo jemnou tvář černovlasého chlapce, který se jeho pokusům jen usmál a hřbetem ruky si otřel slabé kapičky potu z čela. Snad celou hodinu už se věnoval jednomu jedinému keříku a pečlivě jej upravoval. Trošku ho bolely záda, ručky měl celé od hlíny a začínalo mu být horko, přesto však neřekl ani slůvko a s radostí se věnoval své práci. Nechtěl Toma zklamat. Chtěl mu pomoci a ukázat mu, že se práce nebojí. Pečlivě uhrabával hlínu kolem a uvadlé růže vybíral z krásného rozkvetlého keříku. Nechtěl, aby Tom dělal všechno sám.
A Tom si toho všiml. Stačilo jen, aby se podíval na osůbku po své levici a musel se usmát. Po očku pozoroval Billa a málem si malou motykou přesekl prsty. Lehký větřík cuchal Billův černý pramínek, který si neustále trpělivě dával za ouško. Černé havraní vlásky měl stažené v culíku a oči namalované řasenkou a tmavými očními stíny. Na čelíčku se mu vytvořila malá vráska. Tom ji znal. Miloval ji. Objevovala se na Billově čele vždycky, když o něčem bedlivě přemýšlel. Jako právě teď. Byl tolik zabraný do své práce, že si ani nevšimnul, že se na něj Tom po očku dívá a usmívá se. Naposled se podíval na Billa, jehož prstíky až do posledního malého kousku vytrhávaly malou travičku. Tom se vrátil ke svým nůžkám a znovu začal hustě narostené růže prořezávat. Ještě se však ani nestihl narovnat a už uslyšel Billův tichý bolestný výkřik.
„Au!“ Bill se narovnal a pustil růži z rukou. Hleděl na své špinavé ručky a snažil se najít ten malý pichlavý trn, který jej píchl do prstu. Tom se k němu rychle přisunul.
„Copak se stalo?“ ptal se a očima těkal z Billových ruček na Billa a z Billa na jeho ručky. Bill kývnul hlavinkou směrem k růžičce.
„Ona mě píchla,“ špitnul bolestně a zatřepal packou, aby alespoň na chvilku zahnal tu pichlavou bolest v ukazováčku. Tom jej pohladil po vláscích a usmál se.
„Ale růže přece i píchají, ty trdýlko. Ukaž,“ zasmál se a vůbec si nevšimnul Billova překvapeného pohledu. Já a trdýlko? No počkej, Tome.
Tom si pečlivě prohlížel Billův ukazováček a jakmile uviděl tu malou mršku v Billově tenké kůžičce, otřel si špinavé prsty a pomalounku začal trn vytahovat.
„To nic není, Billí. Ještě chvilinku vydrž, trošku to zabolí, ale už to bude venku,“ ujistil Billa a rychle, ale přesto jemně, trn vytáhl. Na místo něj se na Billově ukazováčku objevila maličká kapička krve. Tom ji papírovým kapesníčkem jemně setřel.
„Tak, a je to,“ pronesl s úsměvem a otočil se na Billa. Pohled na něj ho však malinko zmátl. Bill měl zavřená očka, popíchaný ukazováček v Tomových prstech a nehybně seděl, na tváři mírný úsměv. Tom nechápavě zamrkal.
„Bille?“ oslovil jej tiše a prohlížel si jeho tvář. Bill však na své oslovení nezareagoval a v duchu si tleskal. Tom zapřemýšlel. Tušil, že v tom bude nějaká Billova rošťárna a že na něj Bill opět něco ušil, přesto se však nehodlal vzdát. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšimnul, že se Bill položil vedle záhonku s růžemi, očka stále zavřená a na rtech milý úsměv. Tom se na něj po chvilce zadíval a až při pohledu na jeho zraněný ukazováček mu došlo, co tím spánkem Bill myslel. Pomalu se nad ním sklonil a prstem přejel po Billové tvářičce, která byla celá od hlíny.
„Copak to tu máme za Šípkovou Růženku?“ zašeptal s úsměvem a neuniklo mu, jak se koutky těch nejhebčích rtíků na světě malinko zacukaly. Bill však nechal očka zavřená a očekával Tomovu reakci. A Tom pochopil, o co tomu černovlasému rošťáčkovi s andílkovským úsměvem jde. S úsměvem se k němu sehnul.
„A jak tě mám probudit? Takhle?“ vztáhnul prsty a něžně se dotknul Billových vlásků. Bill nesouhlasně zavrtěl hlavinkou.
„Mmm,“ zamručel protestně a byl velmi zvědavý, co Tom udělá. Tomův úsměv z jeho rtů zmizel a Tom se sklonil k Billovým měkkým polštářkům. Dělily je od sebe už jen poslední milimetry.
„Nebo takhle?“ zašeptal a pomalounku zkrátil mezeru mezi nimi. Něžně se vpil do Billových rtů a krásně dlouze jej políbil. Pomalu se od něj odtáhl a téměř nedočkavě se zadíval na Billa, který po pár vteřinkách váhání přeci jen rozlepil od sebe svá čokoládová kukadýlka. Jakmile spatřil, kdo se nad ním sklání, rozzářil se jako sluníčko.
„Děkuji, můj princi,“ špitl s úsměvem a položil se do Tomovy náruče. Srdíčko mu šťastně bilo a v bříšku cítil snad milion třepetavých motýlků, kteří začali vesele skotačit. A nejen on, ale také Tom. Srdíčko mu šťastně bilo jako splašené a Tom téměř nedýchal úžasem nad tou krásou, která mu ležela v náručí. Bill vypadal snad ještě křehčeji než kdy jindy, až se Tom bál jen malinko pohnout, aby tu nádhernou křehkost a nevinnost, byť jen jediným dotekem, neporušil. Omámeně sledoval Billovy chvějící se řasy, mírně pootevřené rty a jeho tváře, které byly zmazané od hlíny. I přesto však Billovi na kráse neubraly. Bill sladce zamrkal a mile se usmál na Toma, který z něj nespouštěl oči.
„Jsi nádherný,“ zašeptal jako ve snách a aniž by si to uvědomil, začal se sklánět k Billovým rtům. Něžně je ochutnával těmi svými, jemně laskal a vtiskával na ně ty nejkrásnější polibky. Trošku jej udivilo, že Bill nespolupracuje, přesto se však teď odmítal vzdát těch naběhlých polštářků, které ty jeho přímo přitahovaly. Bill jen strnule ležel v Tomově náruči a téměř nedýchal. Ještě nikdy nic tak krásného nezažil. Tom jej líbal už několikrát, nikdy to však nebylo tolik krásné, jako právě teď. Možná to bylo tím, že do těch polibků dával Tom všechnu svou lásku, která se sama vznášela kolem nich a vycházela přímo z jeho zaláskovaného srdíčka. Možná to bylo i těmi růžemi, které se v lehkém teplém větříku mírně chvěly a přihlížely oběma chlapcům, pro které jakoby svět přestal úplně existovat. Bill cítil, jak se od něj Tom jemně odpojil a tím ukončil tu úžasnou nádheru. Otevřel očka a usmál se na něj svým zářivým úsměvem.
„Nádherně líbáš, lásko,“ zašeptal, najednou si však zděšeně přikryl ústa rukou. Takhle Tomovi ještě nikdy neřekl a malinko se bál Tomovy reakce. Tom to však vůbec neviděl tak jako Bill. Srdíčko se mu při tom něžném oslovení rozbušilo ještě prudčeji a Tom pomalounku a jemně sundával Billovu ručku z jeho úst.
„Zopakuj, prosím, to poslední slovo,“ zaprosil a s nadějí se díval do Billových překvapených očí.
„Lásko,“ pípl Bill tichounce a jeho ručka něžně a opatrně spočinula na Tomově tváři.
autor: Rachel
betaread: Janule
Klikněte na anketu, díky J. :o)
Já tu povídku prostě miluju to je užasnýý .. dááál
jůůů, a bill tam Bobík, bill tam Bobík 🙂 teda byl, no 🙂 no jak na něj Bill nafingoval tu Šípkovou Růženku, tak to bylo rozttomilýýý… a jak se lekl, když Tomimu řekl lásko… prostě povedený, co jinýho k tomu napsat 🙂
Muah…nádherné, jak jinak :o*
To s Růženkou bylo krásný..prostě nádhera není co dodat
To je krásné, Rachel. To je přímo kouzelné ♥ Nechápu, jak to děláš. Takový jemný styl psaní snad máš jenom ty 🙂 A poslední věty. Mhm 🙂
uzasne wymysleny perfect pokracowani pls..:-*
já se rozplynu…
No jaj!!! Můj oblíbený díl:-D Dala jsem si teda záležet a v době, kdy jsem psala Lásku, jsem vymyslela Prince a hlavním bodem bylo i tohle zahradničení, tenhle díl. Za ten se chválím i já, egoistka no, už se mnou nikdo nic nenadělá:-D Líbí se mi sám o sobě…. xD
Tak pište komenty a mockrát díky:-D
jo tak Šípková Růženka….hmmm nádhera
a jéje, teda Rachel, tomu se říká Egoismus s velkým E 😀 no hele, ale je ti jasný, že teď to mění celý příběh? když jsi to vymyslela jako hlavní bod, tak by se ted kolem nich měly rozrůst růže rychlostí blesku a Tom si bude muset koupit sekačku od Mountfieldu (a dostane k ní mininotebook :-D) , aby je oba zachránil, tou sekačkou náhodou rozseká i havrana, což je metafora toho Billova fotra v zakletý podobě, a tím celá povídka hasne, skončí to svatební hostinou od pečlivé Simone a budou žít šťastně až do smrti 🙂
nene, to jsem si zas jen spustila fantazii na špacír, hlavně jsem chtěla dodat to, co jsem zapomněla u svýho prvního komentu, že Simone mi tu strašně připomíná mou mamku, ta je taky furt věčně rozlítaná, a když má chvilku volna, tak furt něco vymejšlí. to je tady prach, tamhle bordel, tohle je zapotřebí, tamto je zapotřebí… takže si to dost živě dokážu vybavit 🙂
Áďa: Opravdu máš dobrou fantazii:-D To by bylo až moc jednotvárný, ale dobře jsi mě s tím Mountfieldem pobavila:-D Raději to nech na Rachel, ju???:-D
[10]: Aďo s tebe jsem dostala záchvat smíchu:-D Prý a dostane mininotebook…já nevím proč ale s toho jsem spadla s postele xDDD
no to víš, že to samozřejmě nechávám na tobě, dyť co zmůže fantazijní kec v podobě komentu jednoho šílence 😀 no tak či tak, konec fantazie a šup se psaním dál!
V první řadě jsem ráda, že se tam objevil Bobík, už mi po tom chlupáčkovi bylo smutno. A k tomu zahradničení: 'Po očku pozoroval Billa a málem si malou motykou přesekl prsty.' – Docela mě zarazilo, že na to Áďa, vrchní sadistka, nijak nereagovala… Ale to je vedlejší. Bill je pěkná mrška a hlavně pěkně mazaná. Ale jeho hra na Šípkovou Růženku neměla chybu, byla naprosto kouzelná. A jeho: "Nádherně líbáš, lásko," byla snad nejhezčí věta v celý povídce. Jak se brouček bál, že se Tom bude zlobit, on je takový trdlo fakt, ale strašně roztomilý. Mimochodem mě docela pobavilo Ádino fantazírování, prý dostane mininotebook xD
Opět chválím, ty naše egoistko xD Jak už někdo psal přede mnou, takový styl psaní máš jenom ty. Další nádherný dílek dokonalé povídky. Šup sem s dalším x)
Btw: Mezi náma – dneska jsem to četla už podruhý, poprvý jsem to četla kolem 1 ráno…
Děkuju moc, Ladynko:-D
Bill je pořád tak vyplašenej,přece ví že by mu Tom neublížil.