autor: Janule
BILL
Tom se rozloučil, klaply dveře a byl pryč. Sakra… tyhle škody snad nikdy nemůžu napravit. I kdybych na sebe napatlal tunu mejkapu, červený oči prostě nezakryju, bude vidět, že jsem bulel. Kašlu na to… stejně budu brečet znova, až mě Sabine pošle do háje, protože pak teprve nastane ten pravej průšvih. Jestli si mě nevezme… ani o tom snad radši nebudu přemejšlet. Projedu vlasy hřebenem, vezmu si na sebe něco slavnostnějšího, ale jinak na to házim bobek… nemám potřebu se před Sabine přetvařovat, zná mě skrz naskrz, viděla mě už v každý situaci, včetně sexu s Tomem, tak je to jedno. Stejně je to všechno jenom věc soucitu. Jestli ho v sobě mít nebude, nezmůžu nic, ani kdybych byl krásnej jak svatej obrázek, natolik už ji znám. Měl bych se nejspíš začít pomalu modlit…
Ozve se spláchnutí záchoda a já si najednou uvědomím, že tu nejsem sám. Sakra… jak jsem byl mimo sebe, vůbec jsem nebyl schopen mluvit s Davídkem, musí být zmatenej, co se tady dělo, špatně nese, když mě vidí brečet. Opatrně a trošku provinile vystrčím nos z koupelny, abych se podíval, kam šel. Sleduju, jak si v kuchyni přistrčí židli k dřezu, vyleze nahoru a pustí vodu, aby si umyl ruce. A sakra… věděl, že jsem v koupelně a bál se jít za mnou, proto si radši meje ruce v kuchyni. Šikovnej kluk, umí si poradit. Musím se rychle vzpamatovat a dřív, než přijde Sabine, mu to nějak vysvětlit. Ale jak, sakra… to bude snad ještě horší, než to říkat Tomovi.
Tak strašně jsem se bál, že mi Tom neuvěří a bude si myslet, že jsem idiot, kterej tý ženský skočil na vějičku. Až když ti tři odešli, napadlo mě, že jsem se třeba měl chovat úplně jinak, že jsem se mohl začít rozčilovat, zavolat právníkovi, dát jim jasně najevo, že takhle se mnou nikdo mluvit nebude, a ne se chovat jako pitomá ovce, která jim všechno odkejve a ještě si vymyslí vlastní svatbu. Jenže co je lepší? Kdybych na ně vystartoval agresivně, vyšetřování by nás určitě neminulo, baba byla příliš přesvědčená, že našla důkazy a já si v tu chvíli nebyl jistej, jestli skutečně neexistuje něco, díky čemu by nás dostali. Nevím, co by následovalo, jak by to vyšetřování vypadalo, radši jsem nikdy nezjišťoval trestní sazby za incest nebo za mravní ohrožování mládeže, což by nám určitě přišili, ale nejspíš by se rozjela akce, při který by nejen prohledali celej dům, ale taky by vyslýchali všechny naše kamarády, rodinu, známý, hospodyni… ne… to jsem prostě nemohl riskovat. Folková by jim určitě řekla všechno, co by potřebovali. Poslední dobou jsme si před ní přestali dávat větší pozor, musela tušit, co se tu děje, nebo by ji to napadlo, až by ji vyslýchali a pochybuju, že je tak chytrá, aby policajtům lhala… peníze, který si u nás vydělá, by jí mohly dát důvod, aby nás nepráskla, ale na to prostě není dost chytrá… dostali by ji hned. Ne… nenašel jsem jiný řešení… Obětovat sebe bylo lepší. Sebe a Toma… panebože… co jsem to udělal?
Takovou práci mi dalo, než jsem se dostal ke svý vysněný lásce, a teď ho vyháním z vlastního domu? Je mi z toho zle… Od chvíle, kdy jsem sem před rokem přišel, se dějou neustále samý průšvihy… tak moc jsem doufal, že bude chvíli klid, ale to se mi zřejmě nesplní, na to já nárok nemám, to je příliš velkej luxus pro někoho, jako jsem já. Mám slávu, mám peníze, ale za lásku, za to jediný, co může mít zadarmo každej žebrák, já musím tvrdě platit.
Tak ale dost! Musím se přestat litovat, a začít se chovat jako chlap. Sice si tak teď vůbec nepřipadám, spíš jako ufňukaná baba, ale zkusit to můžu. Davídek se mezitím uklidil do pokojíčka, tak jdu na to… děj se vůle boží.
„Daví,“ zavolám mezi dveřma, abych upoutal jeho pozornost. Sedí na zemi, pořád má ještě na sobě pyžamko s medvídkama, a skládá něco z lega. Zvedne ke mně oči a chvilku kouká, nejspíš aby si ověřil, v jaký jsem náladě. Když vidí můj úsměv, kterej se snažím udržet na tváři pokud možno co nejdýl, vrátí mi ho a přiběhne ke mně. Neváhám a zvednu ho rovnou k sobě do náruče.
„Už nebrečíš?“ zeptá se a dá mi upatlanou pusu. Olíznu si bezděky rty, abych zjistil, co mu dal strejda k snídani, a když identifikuju jahodový jogurt, je mi jasný, jak asi vypadá kuchyňskej stůl.
„Ne, už ne,“ zašeptám a přitisknu si toho svýho prťouska co nejvíc k sobě. Odnesu ho rovnou do koupelny, abych mu tu opatlanou pusinu umyl, přece jen ve mně zvítězí vychovávající otec, a taky mi to dá příležitost náš rozhovor trošku oddálit.
„Převlíkni se a přijď potom do kuchyně, jo?“ usměju se na Dejva, když je zase čistej jak lilie. Včera večer jsem mu slíbil palačinky, tak to taky splním. Určitě bude rád, i když se najedl jogurtu. Udělám jich víc, protože Sabine je má taky ráda… třeba si mě vezme kvůli tomu, že umím skvěle utřít stůl od jogurtu a udělat báječný palačinky. Musím se usmát… ještě včera by mě taková kravina ani nenapadla, a dneska už o tom uvažuju jako o samozřejmý věci… jedna vteřina může život člověku obrátit úplně naruby… proč se to vždycky stává mně?
„Chutná?“ otočím se na syna, abych si ověřil, jestli jsem to upekl dobře. Kývne s plnou pusou, už ji má zase pro změnu mastnou a opatlanou od marmelády. Nějak se mi do toho rozhovoru nechce, smažím jednu palačinku za druhou, a čas letí jako blázen. Půl desátý… moc času už nezbývá… Mám mu vůbec něco říkat? Nebylo by lepší, kdyby se to dozvěděl až později? Co když to nedopadne dobře a Sab mě odmítne? A i kdyby ne, co když se mu Sabine jako máma nebude líbit? Jako tetu ji má sice rád, ale až se dozví, že tu s námi bude bydlet… spát v mojí posteli… vůbec nedovedu odhadnout, jak na to bude reagovat. O stěhování Toma se snad radši vůbec nezmíním, to by nedopadlo dobře… Ne… počkám, nebudu mu teď nic říkat, až jak to dopadne se svatbou. Nemá cenu mu předem motat hlavu, měl by v tom zbytečně binec, kdyby se něco změnilo. Řeknu mu až definitivní verzi, to bude lepší.
„Tati?“ ozve se od stolu. „Tys brečel, protože ti ty paní něco udělaly?“ A je to tady… ztuhnu s nožem v ruce a přestanu mazat marmeládu na poslední palačinku. Teď si honem něco důvěryhodnýho vymyslet. Otočím se na Dejva, a zavrtím hlavou, snad z toho pochopí, že ne, i když lžu. Zničily mi život, ale to mu říct nemůžu.
Položím nůž, utřu si ruce do utěrky a sednu si ke stolu. Chvilku mi trvá, než najdu vhodná slova… tak do toho… buď chlap, Bille, teď je vhodná příležitost, lepší už stejně nebude.
„Bylo mi smutno, víš?“ pohladím svého syna po tváři, současně mu setřu trochu marmelády a olíznu si jahodový prst. „Čekají nás teď nějaký změny,“ snažím se ho připravit na to, co mu řeknu.
„Jaký změny?“ vykuleně na mě koukne. Přikývnu a snažím se v hlavě sesumírovat, co mu říct… asi nakonec nebudu lhát, nemá to cenu, stejně se to provalí…
„Víš, Daví,“ začnu pomalu, „ta paní, co si s tebou povídala, si myslí, že by bylo dobrý, kdybys měl novou maminku.“ A je to venku… panebože, drž mi palce, ať to nezkoním.
„Maminku?“ vykulí na mě oči. „Ale já přece mám maminku,“ vyhrkne. „Ukazoval jsem jí v pokojíčku obrázek,“ vysvětluje mi. Jo… to bylo minule, to jí ještě ani nenapadlo tu hledat nic, krom nedodržování pořádku a výživy dítěte… zlatý časy…
„Ano, samozřejmě… ale ta maminka na obrázku už nežije,“ snažím se, aby mě pochopil. „Ona myslí živou maminku, která by se o tebe starala, víš?“
„Ale já mám přece tebe a strejdu,“ vrtí nechápavě hlavičkou, „nepotřebuju žádnou cizí maminku,“ dodá a zamračí se.
„Já vím…“ přikývnu, „ale ta paní si myslí, že jo. Rosteš, půjdeš brzy do školy a já všechno nestihnu sám. Když budeš mít maminku, budeme na to dva, víš? Bude tady s námi bydlet, starat se o nás… budeme normální rodina,“ snažím se, ale hrnou se mi slzy do očí, když si to celý představím. Místo Toma se budu budit vedle Sabine… neskutečná představa…
„Bydlet?“ vydechne překvapeně Dejv. „A kde?“ zeptá se zcela logicky.
„Tady s námi,“ rozmáchnu se rukou, abych naznačil prostor našeho bytu.
„A kde bude bydlet strejda?“ padne zásadní otázka. Doprčic… vzal jsem to špatným směrem, na tohle vůbec neměla přijít řeč.
„No, nahoře u sebe,“ kuňku téměř neslyšně, protože vím, že lžu. Možná tak do svatby, ale po ní už určitě ne. Sakra! Proč musí ten život bejt tak zatraceně těžkej!?
„Aha,“ odpoví zaraženě. „A nešlo by to, že by ta maminka bydlela nahoře?“ snaží se vymyslet, jak si strejdu udržet co nejblíž u sebe.
„Ne, to by nešlo,“ odpovím po pravdě. „Maminka musí bydlet s námi,“ dodám.
„A jaká bude?“ zvědavě se zeptá můj syn po chvíli mlčení, nejspíš už pochopil, že není zbytí.
„Bude skvělá,“ usměju se na něj a pohladím ho po hlavě. „Poprosíme spolu tetu Sabine, jestli by si nás nevzala a nedělala nám maminku, jo?“ Rozsvítí se mu očka, když slyší známé jméno a usměje se.
„Jo. Tetu jo,“ potvrdí, že tahle varianta se mu líbí a zakousne se do další palačinky.
Uff… aspoň někdo je spokojenej, tak snad mám to základní z krku. Doufejme, že teď se mi podaří Sabine ukecat. Možná je lepší, že o tom Dejv ví, budeme na ní aspoň tři.
„Jsem doma,“ ozve se z předsíně Tomův hlas a bouchnutí dveří. Mrknu na hodiny… za deset minut deset… čas letí a odpočítává minuty mého svobodného života a já si tady v klidu dělám pitomý palačinky. Můj milenec a bratr v jedné osobě šel shánět prstýnek a kytku pro mou budoucí manželku… může bejt snad ironičtější situace? Možná by bylo lepší jít někam na zahradu, nahodit špagát na větev a vyřešit to jedním podkopnutím židle… nejsem si jistej, jestli tak nakonec neskončím…
„Ahoj, strejdo, co to máš?“ ozve se dychtivý hlásek z předsíně, Davídek šel přivítat svého oblíbeného strýčka a zřejmě se diví, co to přinesl za kytku. Dlouho už tady s námi bydlet nebude, tak ať si ho prcek ještě užívá… bože… když si to představím, zase mi začínaj stoupat slzy do očí.
„Kytku, zvědavče,“ odpoví Tom, „už ses převlíkl, jo?“ vyptává se Tom a podle hlasu slyším, že se blíží ke kuchyni. Nejspíš jde po čuchu…
„A pro koho kytku?“
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ odpoví mu Tom. „Co to tady tak krásně voní?“ strčí hlavu do dveří a natáhne. „Čuchám, čuchám… palačinky,“ usmívá se, když vidí na stole plný talíř… ale hned se jeho výraz změní při pohledu na mě. Slzy už mi zase tečou po tvářích, linky jsou nejspíš znovu rozteklý a vypadám jako strašák do zelí.
„Copak?“ popojde ke mně a nenápadně mě pohladí po ruce. „Nebuď smutnej, to zvládnem,“ utěšuje mě, ale to už je u nás ten malej čertík. Usměju se na Toma, aby viděl, že mu děkuju za jeho přístup a dál se věnuju nádobí. Je na mě tak hodnej, snad si to ani nezasloužím.
„Strejdó, pro koho je ta kytka?“ znovu z něj tahá Dejv.
„To je pro novou maminku,“ odpovím mu a Tom, který mezitím očuchával mlsně palačinky na stole, ke mně zvedne překvapené oči, co to před klukem plácám. Naznačím mu pohledem, že je všechno v pořádku, aby se neděsil. „Teta Sabine za chvíli přijde, víš?“ vysvětluju Davídkovi, a když si utřu ruce, vezmu si od Toma nádhernou velkou kytici bílých orchidejí. Musela být skutečně hodně drahá, a myslím, že Sabine vyrazí dech. „Nech něco pro Sab,“ napomenu Toma, který se hned usadil ke stolu a chystá se ládovat palačinkami. Chápavě kývne, zakousne se do první a olízne si marmeládu z horního rtu. Bože… je tak nádhernej a já o něj přijdu…
„Voní?“ zeptá se Dejv a snaží se povyskočit, aby si ke kytce přičichl.
„Ne, orchideje nevoní,“ strčím mu ji pod nos, aby zjistil, že mám pravdu. Sice nádherný kytky, ale žádná vůně. Sterilní krása…
„A proč orcheje nevoní?“ padne další zvědavá otázka.
„Orchideje, pako,“ opraví ho Tom s úsměvem a plnou pusou. Hodím na něj káravý pohled, ale hned si uvědomím, že jeho vychovávat nemám… jeho mám jen milovat… Mrknu dolů na Dejva, který s otázkou v očích čeká, co mu odpovím. Bože, jak mám vědět, proč nevoní orchideje? Jsem snad zahradník?
„Nevím,“ pokrčím rameny, „prostě nevoní,“ sáhnu nahoru na linku pro broušenou vázu, natočím do ní vodu a naaranžuju tak, aby vypadala efektně. Doufám, že tu nebude dlouho a Sabine si ji odnese domů. Prozatím ji schovám do ložnice, aby ji neviděla, nejdřív tetičku nakrmíme, pak teprve půjdeme žádat o ruku.
Vrátím se do kuchyně akorát, abych zachránil pět posledních palačinek pro nevěstu. Vyčítavě mrknu na Toma, který už už natahoval ruku po další, a ucuknu s talířem. Zatváří se ublíženě, ještě by si dal, ale nedá se svítit, další udělat nemůžu, došlo mlíko.
„Máš?“ mrknu na spokojeně odfukujícího Toma. Přikývne, když pochopí, co po něm chci, ale bezmocně zvedne mastné ruce nad hlavu.
„Hledej, šmudlo,“ zvedne se, abych ho mohl prohledat a najít malou krabičku v kapse mikiny. Je ve tvaru srdce, potažená zlatou látkou, a když ji otevřu, zazáří na mě krásný platinový prstýnek se zeleným smaragdem, okolo osázený malinkými briliantíky. Perfektní… Sabine se bude krásně hodit k očím.
„Nádhernej, děkuju,“ zvednu vděčný pohled k Tomovi, a ten jen s úsměvem přikývne. Kéž bych si ho mohl navlíknout a zůstat nadosmrti s ním…
„Nemáš zač,“ usměje se Tom. „Doufám, že bude akorát?“ dodá, než si odejde mastné ruce umýt do koupelny.
„Co to máš?“ už zase zvědavě nakukuje Dejv. „To je taky pro tetu?“ pochopí už, že prstýnek zřejmě patří ke kytce.
„Jo, to jí dáme, aby si nás vzala, víš?“ vysvětlím a schovám krabičku s prstýnkem do kapsy. „Ale musíš mlčet. Až teta přijde, nesmíš jí nic říct, zatím je to velký tajemství,“ dojde mi, že mladej je schopen Sabine všechno vyslepičit ještě mezi dveřma, což by ze strategickýho hlediska mohl být průšvih. Chci Sabine postupně připravit, aby neutrpěla moc velkej šok. „Přísahej, že budeš mlčet,“ vyzvednu Dejva do náruče a vyžaduju svatou přísahu.
„Přísahám, šéfe,“ uculí se na mě andílek a vyfasuje za to pusu.
„Je to důležitý, víš? Musíme tetu přemluvit, jinak…“ by se mohlo stát, že mi tě vezmou… myslím si, ale nahlas tohle Dejvovi říct nemůžu. Nejspíš by to u něj způsobilo hysterickej záchvat. Poslední dobou ani nechodíme na návštěvy do Bambulky, protože je tam celej nesvůj, chová se divně a s dětma si odmítá hrát. Mandy nám vysvětlila, že bude lepší, když už chodit nebudeme, protože Dejv má strach, že by se tam mohl zase vrátit a každá návštěva v něm ten pocit znovu a znovu vyvolává. Ani školku by ještě nesnesl, kolektiv dětí je pro něj zatím hrozba návratu do děcáku. Jsem zvědav, jak ustojí školu…
„Jinak co?“ vytrhne mě z přemýšlení Dejv, reaguje na mou nedokončenou větu.
„Jinak se bude ta paní ze sociálky zlobit,“ plácnu první hovadinu, co mě napadla, ale Dejvovi to stačí. Nejspíš mám pravdu… dovedu si představit ten tajfun, kdybych přišel k ní do kanceláře a oznámil jí, že moje nevěsta zrušila svatbu bez náhrady… to by teprve bylo něco…
„Zvoní!“ vykřikne Dejv v mojí náruči, když se celým domem rozlehne zvonek od branky. Sabine má sice svoje klíče, ale když ví, že jsme doma, vždycky zvoní, aby nás nevyrušila. Dneska to teda opravdu nehrozí. Tom je někde v obýváku, tak se seberu a s Dejvem na ruce vyrazím ke dveřím. Zvednu telefon, abych viděl, že je to skutečně Sabine a zmáčknu bzučák. Za chvilku už krásná vysoká černovláska kráčí po cestičce směrem k nám a já ji v duchu vidím v bílých šatech, zavěšenou do jejího otce, jak mi ji vede oltáři. Strašná představa, ale jediná možnost… zatni zuby, Bille, teď se rozhodne o tvém dalším životě. Buď budu mít oba, nebo ani jednoho… nemám na výběr.
„Tak pamatuješ si to, jo? Mlč, ani slovo o kytce, o prstýnku ani o mamince,“ zapřísahám ještě Dejva, než mi to odkýve a já otevřu vchodové dveře vily.
„Ahoj, chlapi, tak co se to tady děje?“
autor: Janule
betaread: Áďa
*yahoo* du číííst
Ještě nebude žádost o ručku?:-) Škoda, počkáme si. Strašně mě zajímá co na to Sab řekne a taky co Frank. Ježiši to je situace tohleto. Neumím si představit, že Tom bude bydlet jinde, ježiši.
No, uvidíme, uvidíme:-).
Jani, Jani… Ty nás trestáš. Už u několikátýho dílu tu běduju, že to číst dál nebudu, protože mám sevřenej hrudník s každou novou větou, ale nejde od toho odtrhnout oči, ani hlavu, takže si to beztak budu číst dál, viď.
Každopádně sem zvědavá na další díl a-a…=( Strašně mě mrzí, že Tom "zůstane" sám… *no* Chci, aby byl s Billem!!*fňukání*
Musí si ho wzít pjosím! Na chwíli na sebe budou ťuťuňuňu, pag Fil oprawí Bédu a zas to bude good!
Chudák Sab vůbec neví, co na ni čeká… ale hádám, že pokud s tím bude souhlasit, bude na tom mít podíl Dejv… určitě neodolá jeho prosbě, aby jim dělala maminku:)
Bill to zvládl vysvětlit dobře, Davídkovy otázky byly i přes okolnosti úsměvné a naprosto věrohodné:)
Tomovo odstěhování se mi vůbec nelíbí, pořád doufám, že to nějak vymyslí… co takhle přestěhovat se do dvou baráků vedle sebe? Ale ono to asi vyjde nastejno jako ty dva byty. Nechápu, proč ta babizna chce, aby se Tom odstěhoval úplně pryč – však může být nahoře ve svém bytě, ne? Bill bude chodit za ním nahoru, Sabine bude mít celou postel pro sebe… a Davídek se nic nedozví, aby to nemohl napráskat:)) Je to provizorní situace, ale stačí, aby sebou Filip trochu hodil, a zase bude všechno, jak má být:)
Jani to je teda záhul… chudák Bill už se do něj začínám vžívat… jako nevadí mi že si veme Sabine, ale ja nechci aby se tom stěhoval… už aby dal Filda ten stroj času do pořadku… *povzdech*
To je tak smutný… ach jo… TOm to nese statečně, Bill to má těžší. Nechápu ale, proč se TOm musí komplet odstěhovat. Přece jsou rodina, tak proč by musel bydle v úplně jiným baráku?!? Nechápu… Dneska to bylo hodně moc smutný, je mi jich líto. Doufám, že příště tam zas bude trochu naděje, že ta "normální" rodinka nehrozí 😉
Btw… všechno nej nej nej k Tvému dnešnímu svátku! Pusu posílá Tvá M.
To je šílená situace, ale tak naprosto šílená…
Taky jsem si říkala, že Bill mohl se sociálkou jednat trošku sebevědoměji, tak nějak z pozice síly, přece jen, peníze by zaručeně zmohly dost, ale určitě by z toho byl obrovský skandál, takže nic 🙁
Sabine tu možnost stát se paní Kaulitzovou ani moc nezávidím… ať už je to děvče jakkoliv soucitné, stejně tímhle rozhodnutím změní svůj dosavadní život a to si nejsem jistá, jestli by se mi tak nějak okolo pětadvaceti nebo kolik jim všem je, vlastně chtělo, třeba by taky někdy mohla zatoužit po vlastní rodině… no, jsem opravdu zvědavá, jak se bude tvářit, ale v podstatě jí nezbývá nic jiného, než kývnout. 🙂
Jo a mimochodem, my s Járou jsme spokojeni… jen tak dál!!! :)))))
Tohle je naprosto skvělá povídka. Čtu ji už od prvního dílu, první řady. Stále udržuje pozornost čtenáře a je naprosto skvělá. Ale jak začínala tahleta řada nějakou svadbou….byla bych moc ráda kdyby si Bill mohl vzít Toma. Kdyby se Filipovi povedlo vytvořit nový stroj a napravit smrt jeho snoubenky. Pak by nebyl nikdo kdo by jim chtěl ublížit a tou změnou by mohli incest povolit a oni by mohli spolu žít šťastně a už napořád i s Davídkem.
no…to sem zvědavá jak Bill bude žádat Sabine o ruku….
Moje moje Sab..xD aaww, Bill a Sabine, jo, to bude pěkný..x))
Příště se plácnu přes ruce, proč čtu od půlky patnáctýho dílu třetí řady, když nemám ani dočtenou druhou řadu..xD Ale prostě..svatba se Sab mě uhodila do očí..a pak nejde přestat..xD
Těšim se, až se sem dočtu..jestli se mi to někdy podaří, teď bude těžký nečíst dál, taková pěkná situace..jenom ať furt nebrečí, s tim mě rozčiluje..xD No, jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet…
Ale ona to přijme, nezklame mě, holka moje..xD
tyjooo já tady nedýchám jak sem napnutá !!! Snad Fulip to auto postaví brzo než se bude dít něco horšího, snad jim Dejva neveznou …
Tak teraz si ma už naozajstne rozplakala. Predstava že by sa mal tom sťahovať… Nemôžem si pomôcť, hrozne to prežívam 🙁
Přiznávám se, že jsem se nromálně rozbrečela! Ještě teď jsem celá na měkko a mám strach, že v nejbližší době se rozbrečím zase. Nechci, aby se Bill ženil, nechci aby se probouzel vedle Sabine a už tím tuplem nechci, aby se musel Tom odstěhovat.
Vlastně jenom koukám, jak v pohodě to zatím bere. Chápu, že je to chlap a že je silný, ale já bych už byla asi ěnkde na pokraji zhroucení. Pro mě osobně je tohle děsný šok! Něco takového jsem si vůbec nepředstavovala, že by se mohlo stát.
Achjo, já jsem tak strašně smutná, že ani nevím, jestli ještě teďka číst další díly, protože jsem schopná se zase rozbrečet při první větě. Ale bohužel mi to asi nedá. Tak hold budu mít dnešní odpoledne takové ubrečené 😀