Balada o Éósovi & Psyché 5.

autor: Deni

„Tome, lásko! Prosím, vrať se! Vrať se mi! Už nikdy neporuším svůj slib! Jen se mi, prosím, vrať! Tome!“ Hlasité vzlyky a volání jeho jména se neslo celým palácem. Každému z jeho srdceryvných nářků trnula krev v žilách. Některým ho bylo líto, jiní mu to přáli. Udělal jednu chybu, za kterou platil až příliš. Byly to již rovné tři dny od doby, co jej byly navštívit sestry a co uposlechl jejich podlé rady. Byly to přesně tři dny, kdy zmizel jeho Tom. Plakal, stýskal si po něm, uvnitř něj bylo prázdno.

„Pane?“ Na malou chvíli odlepil hlavu od temně černých přikrývek, které se do třpytivé krásy paláce ani v nejmenším nehodily, a uplakaný, prázdný pohled zabodl do služebníka.

„Co?!“ Prudce se posadil, potřeboval ze sebe všechno dostat. „Taky ses mi přišel vysmívat za mou hloupost a pošetilost?! Taky jsi mi přišel dát najevo své pohrdání?! Proč jsi přišel?! Dělá ti radost mé utrpení tak, jako všem ostatním?!“

Jeho drobounké tělíčko se sesunulo zpět do přikrývek a zmítalo se silnými vzlyky. Atheas si z jeho slov nic nedělal, věděl, jak moc těžké to pro Éósovo princátko musí být. Chtěl mu pomoci. Tohle drobné stvoření si zamiloval hned první den, kdy jej jeho pán přivedl. Už se déle nemohl dívat na jeho bolest a utrpení. Znal řešení.

„Ne, můj pane,“ přisedl si na kraj postele vedle něj a zlehka jej pohladil po vlasech. Věděl, že by jej za tento nepatrný dotek mohl stihnout boží trest, přesto tento pohyb párkrát opakoval. „Přišel jsem Vám pomoci, pane.“

Bill, aniž by si to uvědomoval, vyhledal jeho náruč, ve které se bezmocně schoulil. Tiše vzlykal, ale nepatrně se uklidnil. „Pomoct? A jak mi můžeš pomoct? Ztratil jsem jej vlastní hloupostí!“

„To možná ano, pane, ale…“ odmlčel se. Nepotrestá jej pán Éós za to, že mu tak zle poradí? Že jej pošle přímo jí pod ruku?

„Ale? Pokračuj, Atheasi, prosím.“

„Jděte na pevninu, pane. Hledejte svého manžela, volejte jeho jméno a vykřikujte, že jste princezna Psyché.“

„Ale Atheasi! Zajme mne Afroditina hlídka!“

„Ano, pane.“ Atheas pokorně přikývl. „A to je přesně to, co potřebujete.“

„Proč? Jak to?“ Z Billovy tváře zmizely i poslední zbytky slz. Že by přeci jen byla nějaká naděje, jak se opět shledat s Tomem? Udělal by pro to cokoliv.

„Pán Éós,“ udělal dramatickou pomlku. Troufal si, ale byl rád, že už na Billově tváři nevidí žádné slzy, nýbrž odhodlání. „Určitě bude v chrámu své matky. Její sluhové Vás dovedou až k němu, pane.“ Sklouzl z postele a hluboce se poklonil, Billovi zajiskřilo v očích.

„Máš pravdu, Atheasi.“ Postavil se a udělal pár kroků. „Vždyť ty máš pravdu!“

***

„Řekneš už mi konečně, co se ti stalo? Jsi tu již tři dny, nejíš, nespíš, jen slzy proléváš! Éósi, co se stalo, kdo ti ublížil?“ Její jemná ruka pohladila jeho utrápenou tvář plnou slz a něžně si jej přitáhla do svého objetí. Nestávalo se často, že by Bohové plakali, ale když už, tak to vždy byl ten nejhorší pohled, jaký se vám mohl naskytnout. Není nic horšího, než vidět boží stvoření ronit slzy.

Tiše si povzdechl. Tak rád by jí řekl, co se stalo, ale nemohl. Nemohl dopustit, aby se jeho Bill, jeho láska a malé, křehké princátko, dostalo do jejích rukou. Raději bude sám trpět, než aby se musel dívat na to, co by s ním jeho matka provedla.

„Neřekneš mi to?“ Zakroutil hlavou, Afrodita si povzdechla a pustila jej ze svého objetí. „Řekni mi, synu, jak ti mám pomoci, když mou pomoc odmítáš?“

„Nechci pomoc, matko.“

„A co tedy chceš? Řekni si, všechno ti splním.“ Poklekla před postel a jeho dlaně uchopila do těch svých. Nestávalo se často, aby Afrodita, Bohyně lásky a krásy, klečela na kolenou. Pro jejího nejmilovanějšího však znala i pokoru.

„Nech mne samotného, matko.“ Odvrátil od ní tvář a opět se stočil do malého klubíčka. „To je vše, co si teď přeji.“ ‚A ještě jednoho černovlasého prince,‘ dodal tiše v duchu a semkl víčka. I on trpěl. Celé tělo jej bolelo, zachvacovala jej horečka. Tiše litoval svého rozhodnutí. Kdyby se nezavázal přísahou, že nikdy nebude milovat smrtelníka, a že nikdy žádný smrtelník nespatří jeho pravou tvář, mohl teď být s ním. Mohli spolu být šťastní. Možná by jej ostatní Bohové odsoudili a vyvrhli ze svých kruhů, ale co je mu po tom? On ke štěstí nepotřebuje přepych, zlato a šperky, dobré jídlo ani je všechny. Jediné, co potřebuje ke štěstí a k životu, je jeho černovlasý princ.

Kde asi je? Co dělá? Je v pořádku? Stále na něj myslel, nebyla chvíle, kdy by si nevybavil jeho bledou tvář a nádherný, sladký úsměv. Z oka mu stekla další slza. Tiše vzlykal a pomalu propadal bezesnému spánku.

***

Zatímco Tom neklidně dřímal v Afroditině chrámu, Bill se dostal zpět na pevninu a všude vyvolával své jméno. Doufal, že se jej co nejdříve zmocní Afroditini sluhové.

„Tome! Tome, lásko má! Éósi!“ Stál uprostřed malého náměstíčka, otáčel se do všech stran a se slzami v očích volal jeho jméno.

„Éósi, to jsem já! Tvá princezna Psyché! Éósi, Tome!“ Začínal propadat zoufalství. Už kolik hodin se potuloval kolem, hlasivky měl vykřičené a stále si jej nikdo nevšímal, jako by byl jen vzduch.

„Tome!“

„Hej, ty!“ Otočil se a do tváře se mu vedraly stopy strachu. Stál tváří v tvář jejím vojákům. „Jsi princezna Psyché?“ Nepatrně přikývl, vzápětí hlasitě vyjekl, když se jej chopily silné paže dvou vojáků.

„Necukej se, maličká. Žádá si tě naše paní, Bohyně Afrodita.“ Zavřel oči a nechal se odnášet pryč z malého náměstíčka. Pár lidí vykřiklo, jiní se raději ztratili vojákům z očí. Nikdo se však nestaral o nebohou dívenku, kterou vedli na smrt.

***

„Tyyy!“ Rychlými kroky přecházela po prostorné hale, ve které padl nebohý Bill na kolena se svěšenou hlavou. Po tvářích mu stále stékaly slzy, byl vyčerpaný, několik dní nejedl a nespal. „Tak konečně tě našli!“ Bill jen pokorně přikývl.

„Vůbec nejsi tak krásná, jak se o tobě říká!“ Bill pozvedl hlavu a svýma čokoládovýma očima se zabodl do pohledu plného hněvu.

„Má paní, je tady váš syn?“

„Co je ti po tom?! Kdo jsi, že si troufáš žádat mého syna?!“

„Váš syn je jeho manžel, má paní.“ Jedna z Afroditiných služebných přistoupila blíže ke své Bohyni a poklekla před ní. Věděla to, v Éóvě paláci byla její sestra služebnou.

„Jeho? Jeho? Jak to myslíš, Xiomej?“ Stočila svůj pohled k služebné a čekala na vysvětlení.

„Není to dívka, má paní. Je to chlapec.“

„Jaká troufalost, Xiomej!“

„Ale to je pravda, má paní.“

„Dokaž to!“ Její pozornost se obrátila zpět k drobnému Billovi. Z očí se mu řinuly další a další slzy, musel s pravdou ven.

„Jmenuji se Bill, paní.“

„Bill?! Jak je to možné?!“ Došla až k němu a dlaní mu hrubě pozvedla tvář. „Postav se!“ Uposlechl její příkaz a zlomeným pohledem čelil tomu jejímu.

„Oh ne! Oh ne! Tak ona je to pravda!“ Prudce jej odhodila, až upadl zpět na kolena. Rozvzlykal se. Prohrál, už nikdy Toma neuvidí.

„Tak můj syn se zamiloval do chlapce?! Neslýchané!“ Otočila se k němu zády a mířila zpět k zlatavému trůnu. „Můj syn stoná! Má horečku. Ublížil jsi mu a více jej již nezajímáš.“ Přes rameno pohlédla na zlomeného chlapce. Pomstí se mu, zaplatí jí za všechno.

„Odveďte ho. Ještě si rozmyslím, co s ním dál.“ Vojáci uchopili klubíčko neštěstí pod pažemi a vlekli jej chodbami až k jedné menší komnatě.

„Tady zůstaneš, dokud paní Afrodita neřekne, co s tebou máme udělat.“ Upustili jej na kolena a odešli. Zůstal sám se svou bolestí.