autor: Janule
TOM
Zírám na to sousoší před sebou se slzami v očích. Bill, klečící před Sabine na zemi, s pohledem fixovaný na její tváři, rukou nataženou s prstýnkem v krabičce a čeká, co mu odpoví na jeho tichou prosbu. Řekl to tak tiše, tak odevzdaně… jako by šel na popravu. Bože můj, proč se musím na tohle dívat? Proč nemůžu vstát a celý to zrušit, zařvat, že tohle prostě ne! Že nedopustím, aby se ti dva vzali? Proč?
Protože vím, že jsem proti tomu bezmocnej… nemůžu vůbec nic dělat, a to je situace, kterou ze všeho nejvíc nesnáším…
V tu chvíli Sab pronese svou odpověď a mně jako by se trošku ulevilo. Čekal jsem, co řekne. Doufal jsem, že neřekne ohromené a nadšené ANO, to by mě porazilo. Bylo by to zvláštní, kdyby hned kývla, neměla proti tomu námitky. V okamžiku, kdy nás ale oba prohlásila za blázny, ulevilo se mi, že je to pořád ta stará dobrá Sabine. Nemiluje Billa, nevrhá se mu potěšeně do náruče ve chvíli, kdy udělal něco, na co by tisíce holek bez váhání kývlo. Bill se ale nenechá jen tak odbýt. Vždycky byl cílevědomej, a když si něco usmyslel, dosáhl toho, ať to stálo, co to stálo.
„Sab…“ řekne tiše, „možná jsme se zbláznili, určitě jeden do druhýho, vždyť víš… ale jinak jsme teď absolutně závislí na tobě… jsi pro nás teď jediná možná záchrana,“ vysvětluje jí, zatímco vyndá prstýnek z krabičky a pomalu ho navlíkne na její levou ruku. Sabine se nebrání, jen zírá na to, co Bill dělá, přikrytá obrovskou kytkou, která svou bílou barvou kontrastuje s jejími černými dlouhými vlasy. Prstýnek padne jako ulitý, jsem v tu chvíli paradoxně hrdý na to, jak dobře jsem ho koupil, ale nejradši bych jí ho strhl a zahodil ho co nejdál. Je to symbol všeho, co nás čeká, co budeme muset prožít a vydržet… nechci… já to nechci…
V tu chvíli Sabine zvedne hlavu a podívá se mi do očí. Nejspíš jí právě došlo, proč jsem brečel… proč jsem se projevil jako ten největší srab, když přišla a já jí vzlykal do trička jako malej kluk.
„Ty na to nic neřekneš? Ty ho necháš?“ udiveně řekne a čeká, co odpovím. Němě zavrtím hlavou.
„Vezmi si ho, Sab, prosím,“ zašeptám, „miluju ho, ale v tuhle chvíli nám nic jinýho nezbývá.“
„Ale já…“ podívá se zpátky na Billa, který pořád klečí před ní jako ten nejchudší prosebník…
„Máš někoho jinýho?“ zeptá se poplašeně Bill, když se setká s jejím pohledem.
„Ne…“ vydechne překvapeně Sab, „jak tě to napadlo?“
„Dejv říkal…“ začne pomalu Bill, ale Sabine ho hned přeruší.
„Aha, už chápu. Frank je jen kamarád… přesně proto jsem nechtěla, aby vám říkal, že jsme šli do kina spolu, bylo mi jasný, jak si to vyložíte,“ malinko se pousmála, ale hned zase zvážněla.
„Ale o to tady nejde, kluci,“ odloží velkou kytku na konferenční stolek, aby se mohla naklonit k Billovi a vzít jeho tvář do dlaní. „Já se chci vdát za toho, koho miluju,“ řekne pomalu. „Chci mít manžela, se kterým budu moct spát, s kterým budu mít děti… prostě normální rodinu, normální vztah… ten virtuální jsem ukončila právě proto, abych mohla mít skutečnej,“ vzdychne zhluboka, protože nejspíš ví, že tohle jsou příliš slabé argumenty na odrazení Billa. Už ho zná pár let, tak ví, co je zač.
„To všechno budeš jednou mít,“ namítne Bill. „Já tě nežádám, abys se mnou zůstala do smrti… zůstaň se mnou jen rok, dva, pak se v tichosti rozvedeme a budeš bohatá a zajištěná až do konce života. Budeš si moct vybírat, všichni chlapi ti padnou k nohám… dám ti, co budeš chtít, jen nás teď, prosím tě, zachraň. Udělej to kvůli Davídkovi, když ne kvůli nám dvěma. Je to syn tvé nejlepší kamarádky…“ vytáhne Bill nejtěžší kalibr k přesvědčování, zatímco drží v dlaních její ruku s prstýnkem a hladí ji, jako by ji chtěl utěšit. Sabine na něj zírá, pomalu ho pohladí po tváři a otočí hlavu ke mně. Chce asi vyčíst v mých očích, co si o tom myslím. Sklopím pohled, nevydržím to, dělám, jako když se chci napít vína, abych nemusel čelit jejímu rentgenovému zkoumání. Na mně nezáleží. Já jsem tu už dávno navíc…
„Co bude s Tomem?“ zeptá se Sabine Billa, když se střetnutí s mým pohledem nedočká.
„Odstěhuje se,“ zašeptá Bill, asi se mu to špatně říká. „Musí… dali nám to v podstatě příkazem, jinak nám prej nedaj pokoj,“ vysvětluje jí, proč mě musí vyhnat z domova.
„A co Dejv, co když mě nebude chtít? Miluje Toma,“ vyptává se Sab, je vidět, že už jen dává dohromady pro a proti, která by mohla nastat. Nejspíš už se rozhodla.
„Davídek souhlasil, řekl jsem mu to, než jsi přišla,“ ujistí ji Bill a napjatě čeká, co přijde dál.
„Já nevím…“ váhavě zašeptá Sabine, jako by si to říkala pro sebe. „Bude mě nenávidět, až zjistí, že se kvůli mně Tom odstěhoval.“
„Zatím mu to neřekneme, bude si muset zvyknout,“ namítne Bill. „Teď nemáme na vybranou, je to pro jeho dobro. Jestli nechceme, aby skončil u cizích lidí, budeme to muset vydržet.“
Sleduju ty dva, jak se pomalu ale jistě blíží k tomu, co mě odsoudí do vyhnanství… k jejich společnému manželství.
SABINE
Nevěřila bych, že mi tihle dva někdy můžou připravit ještě větší šok, než při našem prvním setkání… a to si pište, že sledovat je, jak se líbají a chystají se spolu milovat, zatímco na mě v klidu zapomněli, to šok byl… a velkej. A oni to dokázali trumfnout. Nevěřícně zírám na Billa, klečícího mi u nohou, jak mi navléká na prst nádhernej prstýnek se zeleným smaragdem a maličkými brilianty… a chce po mně, abych si ho vzala za manžela… neuvěřitelný. Naprosto neuvěřitelný… proboha, co s tímhle mám dělat? Vždyť momentálně nejsem ani schopná přemejšlet, před očima mám jeho prosebný psí oči, kterýma se mě snaží přesvědčit, že jsem jediná, kdo je zachrání z největšího průšvihu jejich života… může na tohle člověk vůbec říct ne? Může na tohle člověk vůbec něco říct?
Bill Kaulitz, člověk, kterýho by chtěla za muže půlka planety, mě právě požádal o ruku a jeho láska, kterou milujeme oba společně, přitom na nás kouká ze sedačky o dva metry dál? Je tohle normální? Na tom přece není normálního vůbec nic…
Podívám se na Toma, ve snaze zjistit, jestli to nebude on, kdo mě zachrání od týhle katastrofy, která se tu na nás řítí, ale jeho jasná odpověď na můj dotaz, jestli to tak nechá, mě vrátí zpátky do reality. Mám si ho vzít… on mi řekl, ať si vezmu jeho Billa… jeho lásku… jeho všechno… vidím na něm, že trpí… trpěl, už když jsem přišla, když jsem vstoupila do jeho domu, abych mu ukradla lásku jeho života, aniž bych o tom ještě věděla… to proto mi brečel na rameni, to proto byl tak nešťastný, když jsem se objevila… „Neříkej to Billovi,“ zašeptal, když mě opouštěl… nechtěl, aby jeho bratr viděl, jak trpí… kdybych nebyla přikrytá tou obrovskou bílou kytkou, která tak dokonale symbolicky vyjadřuje smutnou chvíli, ve které všichni tři jsme, a před koleny mi neklečel jeho bratr, snad bych vyskočila a šla ho obejmout, utěšit, aby nemusel tak trpět… ale to teď nejde… teď musím zvážit, co se tu po mně chce…
„Ale já…“ snažím se vymyslet nějakou další výmluvu, proč to nejde… proč nemůžu tohle udělat… proč nemůžu vzít Tomovi všechno, co pro něj jeho bratr znamená… ale nic mě nenapadá.
Billovy vyplašené oči se ještě zvětší, když se mě, klečíc stále na kolenou, vyděšeně ptá, jestli snad nemám někoho jinýho… panebože, kde bych k němu přišla? Celý rok jsem čekala, že přijde někdo, koho budu milovat a kdo bude milovat mě, ale když jsem pochopila, že je to marný čekání, vrátila jsem se zpátky k nim. Šťastná náhoda nás svedla znovu dohromady… oni jsou moje rodina, oni jsou moji kamarádi, oni mi nahrazují všechno, co postrádám ve svým šedivým životě… ten rok bez nich byl prázdnej, studenej… absolutně k ničemu. Vidím na Billovi, jak se mu ulevilo, když jsem jim vysvětlila, že Frank, kterého se tak báli, je pouze můj kamarád. Usměju se jeho výrazu, z kterého se dá číst jako z knihy… jenže na tom to přece vůbec nezávisí… snažím se mu vysvětlit, že pořád ještě čekám, až se objeví můj princ na koni, který bude mít alespoň špetku z jeho bratra, jenž mě okouzlil kdysi dávno a pořád ještě mi zůstává v srdci, i když vím, že ho nikdy nemůžu mít. Ano… já chci muže… chci děti, ale taky chci lásku, sex, rodinnou pohodu… nechci se denně probouzet vedle někoho, kdo touží po tom samém muži co já, ale na rozdíl ode mě ho může mít, kdy si vzpomene. Nechci se obětovat, dělat, že je všechno v pořádku a do konce života si vyčítat, co jsem to provedla.
Ale je to stejný, jako bych házela hrách na stěnu… Bill se nenechá odbýt, je příliš sveřepý a jeho motiv je milionkrát silnější, než ten můj… vím, že nakonec zvítězí, ale sama před sebou si musím zdůvodnit krok, který se chystám udělat. Někde hluboko v myšlenkách už vím, že prstýnek, který mi navlíkl, zůstane na prstě až do dne, kdy mu před oltářem řeknu ano, ale nebude to jenom jemu… má syna. Co když on mě odmítne? Co když se můj život stane peklem? Macecha… to označení ve mně vždycky budilo hrůzu, pohádky jsou jich plné, jsou to nemilované ženy, kterými všichni opovrhují… a já nechci být pro syna své kamarádky zlá macecha… nechci. Ani ten majetek, kterým mě Bill chce zahrnout, mi nemůže vynahradit to, co bych prožila, kdyby byl náš vztah špatný… Dejv mě má rád, ale jako tetu… ne jako ženu jeho otce, která se nastěhuje do jeho bytu, bude spát v jeho posteli… panebože… co bude s Tomem? Přece nemůžeme být v posteli ve třech… ta představa sice není špatná, ale donutí mě se zeptat…
Další šok mi způsobí Billova slova, kterými mi jen tak v klidu sdělí, že Tom se bude stěhovat. To přece nejde… je to jeho domov, to on ten dům s láskou vybíral, to on ho našel a dal jim ho jako dárek k narozeninám… a teď ho má opustit? Teď má odejít a nechat tu jen tak Dejva, svého milovaného synovce? To přece nemůže… to bude pro dítě obrovský šok. Miluje ho, nebude chtít, aby se Tom odstěhoval… a mně bude dávat za vinu, že tady jeho strejda není… to mě najde ráno v bytě místo něho… panebože, to bude průšvih…
Jenže Bill se nenechá odbýt. Davídek prý o všem ví a souhlasí… jen se mu zatím neřekne, že se Tom bude stěhovat… tak on mu řekl, že si ho vezmu, ještě dřív, než si tím byl jistý? Je vidět, že je zpátky ten pravý egoistický Bill, který nepochybuje o tom, že všechna jeho přání budou bez pardonu splněna… on je přece ten, nad nímž svítí slunce, to jeho hlavu ozařuje a ostatní jsou v jeho stínu. Vždycky takový byl, nikdy o sobě nepochyboval, až do chvíle, kdy se stal otcem. Od té doby je jiný… víc empatický, už není tak sobecký, je milejší… tohle všechno s ním udělalo dítě, které se teď zoufale snaží zachránit… Tomuhle člověku já prostě nemůžu říct ne…
„Dobře,“ zvednu se z křesla, tu pohřební orchidej, kterou mi za hříšný prachy koupili, jsem už dávno odložila na stůl, „jdu si s ním promluvit,“ zamířím bez dalšího vysvětlování do ložnice. Nemůžu říct ano, dokud na vlastní uši neuslyším, že jsem tu vítaná…
BILL
„Dobře,“ řekla Sabine a já měl dojem, že je vyhráno. Už jsem si chtěl oddechnout, ale hned poté jsem pochopil, že ještě ne. Vstala z křesla a šla za Dejvem, aby se ho zeptala, jestli jí bude chtít jako maminku. Ještěže jsem s ním promluvil předem… Až teď jsem se odvážil podívat směrem, kde seděl Tom, předtím bych nevydržel jeho pohled, možná bych nedokázal nic říct, kdybych se na něj podíval, i tak jsem měl pocit, že ho zrazuju… že mu ubližuju tím, co chci udělat, ale oba víme, že je to pro záchranu nás všech. Sleduju, jak pomalu vstane a přijde ke mně. Pomůže mi vstát, celou dobu jsem před Sabine klečel na kolenou…
„To bude dobrý,“ zašeptá mi do ucha, když mě zvedne do své náruče. Jeho svalnaté paže mě obejmou a přitisknou k sobě, jako by mě chtěly chránit před celým světem. Jsem mu vděčný, že mi nic nevyčítá… položím si hlavu na jeho rameno a z oka mi steče první slza. Celou dobu jsem nebrečel, byl jsem napružený, připravený argumentovat, přesvědčit Sab, ulovit ji, chytit ji do lasa, aby mi neutekla… na slzy nebylo místo. Konečně se můžu uvolnit v náruči své lásky, poslouchat jeho dech, jeho tlukot srdce, které bije ve stejném rytmu jako to mé… a očekávat ortel, který nad námi Sabine vynese… Přitisknu se k němu vší silou, kterou v sobě najdu a pomalu slzami máčím jeho velké triko, když mě kolíbá jako malé děcko, které je třeba utěšit.
„Miluju tě,“ slabě zašeptám skrz slzy a zvednu k němu pohled. „Nechci o tebe přijít,“ šeptám, zatímco ho lehce líbám na rty, na tváře, na nos…
„Nepřijdeš o mě, budu kousek odtud, všechno bude fajn,“ přesvědčuje mě a zavře oči, když vyhledá moje rty a začne mě líbat stejně dravě, jako před půlhodinou v koupelně. Miluje mě, cítím to, ani to nemusí říkat. Vím, že strašně trpí, poznám to na něm, ale je statečný a snaží se, abych to neviděl. Ale já to vidím… já to cítím… Zoufale se k sobě tiskneme, jako by nás měli za chvilku od sebe roztrhnout navždy, oba brečíme, slzy nám stékají do polibku, kterým se symbolicky loučíme s dobou, kdy jsme se mohli milovat, aniž by nás kdokoliv ohrožoval… ta doba končí, jednou provždy, protože není cesty zpět. Cestování časem, které tohle všechno umožnilo, je minulost, vybuchlo a shořelo společně s domem a my jsme teď obyčejní smrtelníci, kteří se musí vyrovnat se situací, jež nastala.
„Jsi moje jediná láska,“ zašeptá Tom, když mě přestane líbat a hladí mě po vlasech… musel mě od sebe násilím odtrhnout, nejradši bych nikdy neskončil, ale slyšel otevírání dveří ložnice, stejně tak jako já… mohl by spolu se Sabine přijít i Davídek a ten nás takhle vidět nesmí. Napjatě se zadíváme oba směrem do předsíně, odkud se ozývají kroky. Jde sama…
„Tak dobře, kluci,“ objeví se Sabine na prahu a snaží se o vlídný úsměv. Určitě na nás vidí, jak jsme zničení. „Davídek je pro, i když nejspíš vůbec netuší, s čím souhlasí…“ oznámí nám a já si konečně můžu oddychnout.
„Ale mám pár podmínek,“ řekne Sab, když dojde až k nám.
„Povídej,“ souhlasím, bylo mi jasný, že to není všechno, byla by hloupá, kdyby jenom přikývla a nic za to nechtěla.
„Za prvé,“ zvedne palec, aby bylo jasno. „Nevařím, protože mě to nebaví a neumím to,“ pronese s klidem, ale neoznamuje nám žádnou novinku… tohle všichni velmi dobře víme. „Za druhé,“ přidá k palci ukazováček, „nechám si svoje příjmení,“ nadhodí svou druhou podmínku. Oba přikývneme, je to její přání, není důvod ji nutit, aby se jmenovala Kaulitzová, když víme, že se za rok rozvedeme.
„A za třetí?“ zeptá se Tom, když Sabine významně mlčí.
„Za třetí? O svatební noci dokončíme tu trojku, co jsme načali tenkrát k ránu,“ zcela vážně pronese a čeká, co my dva na to. Oba otevřeme pusy v němém údivu, podíváme se na sebe, pak zpátky na Sabine a než stihneme cokoliv říct, rozleje se jí po tváři spokojený úsměv.
„Dělám si srandu, blbouni!“ rozesměje se na celé kolo, a nám dvěma spadne jeden společnej obrovskej kámen ze srdce… tohle je přesně ta stará dobrá potvora Sabine… Tomova bejvalka, vražedkyně, moje virtuální milenka a budoucí manželka. Naše společná osudová žena… Sabine Zeilerová.
autor: Janule
betaread: Áďa
JANULE!!! ='( Já tu brečim jak želva. Co mi to děláš? ='( ='( Mě je tak líto Toma… nechci, aby se odstěhoval. Jasně, že je mi líto i Billa, ale Tom… ='(='( Vážně mě to tak štve. Kéžby se stalo něco, aby se svatba zrušila, aby nebyla… ='(
Nádherný jako vždycky..
No potěš, já sem z toho úplně hotová. Je mi kluků tak líto. A ještě k tomu když víme, že Sabine chce Toma. Páni to bude zajímavý.
Ať si Filip pohne a udělá Bédu nebo Ádu nebo třeba Květu to je jedno, ale tohle se nesmí stát přece x).
Uff, sem teda zvědavá na další díl, tohle je něco.
Já ji miluju… Nikdy nesklame a nenecha je ve štychu… pro ně to musí být strašně těžky… akorat zajímalo by mě co filip a "ten stroj"….
:):)..To je úžasný!!:-D…Fakt to zbožňuju…málem mně rozbrečel Tom, ale naštěstí Sabine to pak napravila…:)…
Ahoj Jani, napsala jsem ti zprávu prostřednictvím té aplikace v menu. Ale nevím, jestli došla. Kdyžtak se ozvi, a já ti to pošlu znovu. Páčko 🙂
Týjo…to je tak smutný díl…:-(
Už aby Filip vyrobil ten stroj času..:D
No chudáci kluci, nebudou to teď mít jednoduchý,…ale Sabine je vážně skvělá, že na to přistoupila…kdo by klečícímu Billovi, žádajícího o ruku s psím výrazem v očích odolal…:-) Snad se to aspoň za to utrpení všech povede a sociálka jim dá pokoj…
Ahoj, Janule.
Chystám se na dlouhej koment, pozor 😀
Tvou povídku jsem začala číst dávno, asi před rokem. Přečetla jsem první díl a zjistila, že je to smutné, že je tam smrt. Couvla jsem a už dál nečetla, jelikož mně samotné se přihodilo něco podobné jako Billovi a jednoduše jsem nenašla sílu to číst dál. Vůbec jsem nepřemýšlela, proč se povídka jmenuje zrovna Časoprostor, že bude možné vrátit čas… To by mě ani nenapadlo. Dnes však musím říct, že jsem udělala chybu… Povídku jsem začala znovu číst asi před týdnem a hned jsem si jí zamilovala. Nejdřív se mi to zdálo trošku jako „fantasmagorie“, ale nemyslím to ve zlým :)) Moc tě v tomhle směru obdivuju, vždyť si napsala povídku na úrovni románů od Verneho, vždyť ten taky psal o nadčasových věcech 😀 Ale chtěla jsem mluvit o něčem jiném 🙂 Jak už jsem řekla, tvou povídku jsem prolouskala za jeden týden – obě řady a nakonec jsem skončila tady u 18. dílu třetí řady. Udělala jsem si pěkně silný kafe a začala číst. Nemohla jsem se od toho odtrhnout, přistihla jsem se, že sedím u počítače do půl druhý ráno a podotýkám, že jsem na druhý den vstávala v šest :)) O pátcích a sobotách už ani nemluvím 😀 Prostě jsem si Časoprostor oblíbila. Všechno jsem prožívala s dvojčatama, bylo mi krásně, když se milovali, bylo mi smutno, když řešili něco vážné. A když přišel Davídek, to byla třešnička na dortu, já se do toho kluka zamilovala 😀 Myslím, že mý biologický hodiny začaly tikat nějak hlasitěj, doteď jsem je moc neposlouchala :D… Občas jsem ti zanechala i nějaký ten koment, ale není jich moc, vždycky jsem překlikla na nasledující díl, byla jsem tak napjatá, že jsem ty komenty nějak nestíhala :))…
Fascinuje mě, jakým způsobem se dokážeš vyjádřit – vtipně, inteligentně. Je poznat, že máš životní zkušenosti, že ti není 13 a možná právě proto se mi to tak dobře čte. Taky proto, že se tvé názory v mnohém shodují s mojimi, někdy mě to i rozesmálo, názory tohoto typu mi byly odmala vštěpovány :)) Tak já budu končit. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala prostřednictvím tvé povídky, takových lidí jako jsi ty je opravdu jako šafránu 😀 Určitě bych tě ráda poznala i osobněji :)) Takže klobouk dolů, potlesk. Připojuji se k náruživým čtenářům Časoprostoru 🙂 Těším se na další díl a pevně doufám, že mě nasledující díly nerozbrečí jako tento a taky doufám, že se všechno urovná :))) Prcek musí být hezky s tatínkem a strýčkem. Nechci žádnou svatbu, i když mám Sabine docela ráda… No 🙂
Tak páá, Péťa :))
no ještěže si ho vezme!
no krásna.. nádhera.. dokonalost..
No Peťushko.. ty ses vážně rozjela…:D
toe jak dlaší ff-ka ten tvůj komentář..:D
Bože můj:) Přestože tohle byl fakt silnej díl, celou dobu jsem byla nervózní, jak to dopadne, navíc ty jejich depkoidní stavy… ale to všechno vyrovnala třetí podmínka Sabine:D Já osobně bych nebyla proti, kdyby se to skutečně stalo, ale na to by kluci asi museli mít trošku volnější mravy, protože přece jenom by se to dalo brát jako nevěra, když to vezmeme z určitého hlediska:) Stejně si ale myslím, že Sabine to ve skrytu duše myslela vážně- nebo spíš si přála, aby na to kluci kývli. Stačí mi ty zmínky o tom, že pořád miluje Toma, a je mi jasný, že kdyby jí to nabídli, kývla by na to. Ale rozhodně má plusový body za to, že to zvládla s humorem a zachránila je. Stejně si myslím, že celé to manželství nebude tak hrozné, jak si ti dva pořád myslí… jasně, nebudou mít svoje pohodlíčko, Tom bude bydlet sám, takže spolu nebudou pořád a nikdo neříká, že to bude snadný. Ale stejně bych se vsadila, že Tom bude pořád nakvartýrovanej u novomanželů:)) A tím nemyslím v posteli, ale jenom v bytě – radši to zdůrazním, protože to tak mohlo vyznít:D
Sabine je skutečně úžasná, těší mě, že kývla, ale je jasné, že jí prostě nic jiného nezbývalo. A znovu opakuji, že jsem ráda, když mohu sledovat jejíma očima celou tu naprosto šílenou situaci. Taky snad ještě víc obdivuju Toma, i když, myslela jsem, že už to víc ani nejde 🙂 V celém tom zamotaném příběhu je to právě on, ze kterého mě nejvíc bolí srdce, protože on je naprosto ve vleku událostí a je nucen souhlasit s věcmi, které se mu zcela přirozeně příčí. To musí být hrozný pocit, pocit absolutní bezmoci, to mě prostě děsí. Věřím, že až se trošku oklepe, určitě začne jednat, třeba bude popohánět Filipa a tak, ale v tomhle momentu mi připadá jak figurka vláčená po šachovnici a je mi ho ze všech zúčastněných nejvíc líto.
božee.. celou ságu Časoprosztor čtu už potřetí a stejně sem si pobrečela klávesnici mám tu može Januli já stebe umřu vždycky mi je po tomhle dílu tak nanic kdybych nevěděla jak to bude dál .. asi bych byla ještě víc v háji než teď jo a PS: – Jak jsi mi posilaůa ty verze pro tisk moc děkuju mám už všechno vytisklý a čtu to nas dobrou noc .. 🙂 I když to byla suma v jednom obchodě kde tisklnou otec mi toho tolik nedovolil vytisknout ale pro tuhle užasnou povidku jsem to udělaas jeěště jsem přemyčleůa že si od tebe vytisknu dar aůle nevím .. 🙂 Jo a chtěla jsem se zeptat jestli chyystáš napsat něco mového miluju tvoje povidky a je mi líto žýe nejsou teď žadné novinky prosím ozvi se….
Ahoj Luss, no píšu, ale jde mi to strašně pomalu, nemám na to čas. Pořád opravuju, dělám na blogu a prostě se k tomu dostanu málokdy… Nemám tušení, kdy to zveřejním, snad na podzim. Zatím Pa a dík J. :o)
jojo .. 🙂 Tak to už se moc těším .. 🙂 děkuju za odpověd pá .. 🙂
ten kdo se u tohohle nerozbrečí ke kedině člověk bez duše. (♥) opravdu nádherný toma je mi hrozně líto ale ta trojka by špatná nebyla 😀
Smejem sa cez slzy ale hrozne to bolí 🙁 Ale Sabin je geniálna osôbka 🙂 tá posledná veta vliala do tohoto zúfalstva trochu veselia 😀 ale aj tak mi to je hrozne ľúto a to som sa trochu tešila, že je ten stroj času preč a nikto sa už nemôže stratiť, teraz dúfam, že ho Filip dokončí a prenesú sa do toho času pred tou blbou návštevou a sociálka tam Tomiho nenájde a všetko bude zase v poriadku.A Sabin sa zamiluje do Franka a toho vyliečia v tom stroji a Filip si zachráni Vall a bude zase kľud a pohoda a krásny sexík ale nie v trojke 😀 každý pekne zvlášť 😀
Nenenenene! Mě se to nelíbí a tečka!
Tohle už je třetí díl, který jsem probrečela a já už fakt nemám síly! Hrozně moc chci, aby se něco stalo a všechno se vyřešilo..ale díky prvnímu dílu teď vím, že si Bill Sabine bude muset vzít. Ano, jsem strašně ráda za to, jak skvělá je to holka a že se kvůli klukům dokáže takhle obětovat. Sama nevím, jestli bych něco takového já zvládla, protože přece jenom teď se bude muset vzdát svého života a budu muset opět fingovat vztah s Billem, takže nebude mít čas si ani nikoho najít.
Achjo, to je tak blbá situace. Děsně mě to štve a nejradši bych někomu něco udělala! Dokonce mě ani konec dílu nedokázal pobavit :/ Jsem nějaká přešlá…
Promin ze dneska tak spamuju, ale neda mi to, tohle je bomba. Jeste ze to na konci Sab tak hezky zpestrila. 🙂