autor: Deni
Nejistými kroky postupoval dál do útrob tmavé jeskyně, než narazil na obrovské jezero plné černé vody. Otřásl se, po těle mu přejel mráz.
„Hledáš něco, chlapče?“ Nadskočil úlekem, když si všimnul muže, který seděl v malé loďce a pozoroval jej.
„Musím k Bohyni Persefoně.“
„A máš čím zaplatit, chlapče?“ Přikývl a nastavil dlaň se zlatým penízem. „Nu dobrá, jen si nastup.“
Loďka se odrazila od břehu a téměř neslyšně plula po klidné hladině. Bill měl ve tváři vepsaný strach, pohledem těkal z jedné strany na druhou a prsty pevně svíral okraje loďky. Když záď loďky ťukla o břeh, rychle vystoupil a utíkal k Persefoně.
„Jaká troufalost! Kde se tu bereš, smrtelníku?!“
„Odpusťte, paní,“ poklekl a hluboce se poklonil. „Posílá mne Afrodita pro hojivou mast, pro jejího sy-syna.“ Zlomil se mu hlas, snažil se potlačovat hlasité vzlyky.
„Pro kterého z nich?“
„Pro Éóse.“
„Ach ano, Éós. Milý chlapec.“ Přecházela kolem dokola zničeného Billa a pobaveně si jej prohlížela. Cítila z něj tu bolest a utrpení, dělalo jí to dobře. „A copak se mu stalo? Smím-li se ptát.“
Stále klečel na nohou a díval se do země. „Popálil jsem ho olejem, má… má vysokou horečku.“
„Ach, no, jsi jen smrtelník, co jiného, než chyby od tebe mohl očekávat?“
„Paní, prosím Vás, dejte mi tu mast.“ Pozvedl k ní pohled plný zoufalství, bezmoci a utrpení. Až i Persefoně se z toho zatajil dech. „Miluji jej. Je to jen má chyba, že stoná. Paní, prosím Vás, nenechávejte jej trpět. Prosím Vás!“
Persefona si jej se zájmem prohlížela. Tak přeci jen ty zvěsti byly pravdivé a Afroditin syn se zamiloval do chlapce. A vskutku byl tak krásný, jak se o něm říkalo. Neměla ve zvyku pociťovat k jiným bytostem soucit, přesto si od něj vzala krabičku a naplnila ji.
„Děkuji Vám, paní! Děkuji! Vaše dobrota budiž odměněna!“
„No jo, no jo,“ protočila oči a usedla na svůj kamenný trůn. „Hlavně už mi jdi z očí.“ Milerád ji poslechl a utíkal zpět. Stejnou cestou, jakou sem přišel, se dostal i ven z podsvětí, a jakmile se ocitl zpět na denním světle, utíkal rychle zpět k Afroditinu chrámu.
Ale krabička, kterou pevně svíral v dlaních, se mu zdála příliš lehká. Bál se, že ji Persefona nenaplnila. Věděl, že víčko odklopit nesmí, ale tak moc se bál, aby svého Toma nezklamal, že víčko odklopil. Místo hojivé masti se kolem Billa rozplynul černý dým a on padl k zemi. Ovanul jej spánek smrti.
***
Zatímco Billovo bezvládné tělíčko leželo v hlubokém lese pod stínem stromů, v Afroditině chrámu se Tom uzdravoval. Nikdo nevěděl, jak je to možné, ale horečka začala neuvěřitelnou rychlostí ustupovat. Po necelých třech dnech se opět postavil na nohy.
„Ach, Éósi! Jsem tak ráda, že jsi opět v pořádku!“ Afrodita pevně svého syna objala, smáčela jeho ramena slzami štěstí.
„Matko, kde je Bill?“ Afrodita se od něj odtáhla, přeměřila si ho káravým pohledem.
„Ještě stále myslíš na toho chlapce?!“
„Ano, matko!“ Tom poodstoupil o pár kroků a do rukou uchopil svůj cestovní plášť. „Miluji ho, patří mu mé srdce.“ Přehodil si plášť přes ramena a mířil pryč z chrámu.
„Řekni mi, matko, kam jsi ho poslala? Nebo si jej mám najít sám?“
„Šel do podsvětí.“
Tom na nic nečekal a vydal se hned na cestu. Požádal o pomoc Boha Zafyra, Boha větru. Opět mu věnoval dočasnou podobu větru, a Tom již uháněl k branám podsvětí.
***
„Ach ne!“ Dopadl na kolena a do rukou uchopil Billovo bezvládné tělo. Přišel příliš pozdě? „Lásko, Bille, to ne!“ Po tvářích mu stékaly slzy, zatímco si k sobě silně tisknul jeho tělo.
„Zkus polibek.“
Tichý šepot se otřel o jeho uši, hned zase zmizel. Tom neváhal ani vteřinu a přitiskl své rty na ty Billovy. Jedna jeho slza dopadla na Billova semknutá víčka.
Lehké pohyby v jeho náručí jej upozornily, že se chlapec probouzí. Úlevně si vydechl a pevně jej k sobě přivinul. „Děkuji.“ Zašeptal směrem k nebi a políbil chlapce na čelo. Spánek smrti vrátil zpět do krabičky a pomalu se postavil na nohy. Do náručí vyzvedl jeho stále nehybné tělo. Byl při vědomí a to mu stačilo. O zbytek se bude starat, až budou opět v bezpečí Afroditina chrámu.
***
„Matko, prosím! Já tě prosím! Nech ho již být, vytrpěl si dost! Dej už mu svobodu. Nech nás být spolu šťastnými.“
Stáli blízko sebe, jeden se zoufalou prosbou v očích, druhý s hněvem. Nechtěla mu odpustit jeho krásu ani to, co udělal jejímu synovi. A už vůbec nechtěla, aby byli spolu, aby byli šťastní. Kdo to kdy slyšel, aby syn Bohyně lásky miloval chlapce? A ještě smrtelníka!
„Nepřichází v úvahu, Éósi!“
„Ale matko!“
„Už jsem řekla, že…“
„Neruším?“ Oba se otočili po hlase. Pod bělostným závěsem právě procházel Zeus, nejvyšší ze všech Bohů.
„Die.“
„Afrodito. Éósi.“
Oba se mu poklonili a ustoupili z cesty, když procházel kolem.
„Slyšel jsem, že se tvůj nejmladší zamiloval.“
Afrodita zabodla pohled plný hněvu do svého syna, ale pokorně přikývla. „Zamiloval se do chlapce, Die!“
„Ale vždyť je to jen moje věc, koho miluji!“
„Éósi, prosím.“ Zeus pozvedl ruku a umlčel tak další příval Tomových slov. „Vím, do koho jsi se zamiloval a slyšel jsem, že jeho krása je opravdu neslýchaná. Ale mám jednu otázku, Éósi.“
„Ano?“
„Miluje i on tebe?“
„Šel kvůli mně do podsvětí! Málem se nechal zabít, jen aby zachránil mne! Oh ano, jistě, že mě miluje!“
„Jsi-li si tím jistý, pak nevidím další důvod, proč vaší lásce bránit.“
„Opravdu?“
„Die! To nemůžeš myslet vážně!“
„Ach, moje milá Afrodito.“ Pomalu došel až k ní a zlehka ji pohladil po tváři. „Jsi Bohyně lásky, tak jak můžeš bránit v lásce zrovna svému vlastnímu synovi?“
„Je to chlapec!“
„Ano, to je.“
„Je smrtelník!“
„Dám mu napít nesmrtelnosti.“
„Ale…“
„Už přestaň, Afrodito. Tvůj syn je pro tebe vším, tak mu neber jeho štěstí. A ty, Éósi,“ otočil se na Toma a mile se usmál. „Chystej svatbu.“
***
„Bille?“ Lehkým dotekem přešel po jeho tváři. Oční víčka se zatřepotala a do jeho pohledu se zabodly dvě čokoládové duhovky. Překvapením zalapal po dechu a prudce se posadil. Seděl tváří v tvář jemu, Tomovi.
„Co jsi tak překvapený?“ Tom se zasmál a natáhl k němu ruku. Zlehka jej pohladil po rozčepýřených vlasech.
„Jsem mrtvý?“ Tom se jeho otázce musel zasmát.
„Proč bys měl být, ty hlupáčku?“
„Vidím tvou tvář.“
„Ano, lásko,“ opět se usmál. „Od dnešního dne ji můžeš vídat tak často, jak jen sám budeš chtít?“
„Ale jak to? Jak je to možné?“
„Má matka už svůj boj vzdala a Zeus, náš nejvyšší, ti dal napít nesmrtelnosti. Odteď jsi jedním z nás.“ Usmál se a vtiskl mu polibek do vlasů. Zhluboka nasál jeho lehkou vůni.
„Já že jsem Bůh?“
„Ale ne, Billi. Nejsi Bůh, jsi jen stejně nesmrtelný, jako jsem i já. Jen díky tomu můžeme být konečně spolu. Jen ty a já.“ Nahnul se nad něj a zlehka se rty otřel o ty jeho, pootevřené překvapením. Přejel špičkou jazyka po jeho spodním rtu a konečně nechal jejich rty splynout v opravdovém polibku.
***
A tak se na Olympu konala svatba. Byla to svatba neobyčejná. Ještě nikdy se nestalo, aby si Bůh bral smrtelníka, aby si muž bral muže. Avšak lásce se nedá poroučet, ani mezi Bohy. Vaše srdce si dělá jen to, co samo chce a co uzná za vhodné. Jen díky dvěma umíněným srdcím si toho krásného dne, za svitu zlatavé záře slunečních paprsků, v bílém rouše, řekli ti dva své ‚ano.‘
A jak to s nimi bylo dál? Kdo ví. Jestli věříte na Bohy, pak si můžete být jisti, že jsou stále někde kolem nás a síla jejich lásky se dostává kouskem každému z nás.
KONEC
autor: Deni
betaread: Janule
jé to bylo nádherný…celá tahle povídka byla nádherná..božská!
Nádhera! Ale mrzí mě že už je konec:-( Ale celá povídka byla vííc než úžasná!!
Úžasně nasaný, wážne:-)
NO tak já nemám slov možná by šlo pokračování né?? Nějaké nečekané zvraty :)) krása…
bolo to krásný ale jakokratoučký moc se mi to líbilo
Moc povedená povídka, krásně ztvárněná legenda. Opravdu to mám čím dál radši-míchání twincestu to totálně NEtwincestních věcí. 😀
Dneska jsem přečetla celou tuto povídku jen proto, že jsem nevěděla co dělat a jít spát se mi teda rozhodně nechtělo a jsem zato ráda…;-) Tahle povídka mě dostala hned na začátku, bylůa jiná než všechny ostatní, ale o to víc zajímavější…Ta Tomova láska k billovi..to je něco nepopsatelného..Moc se ti to povedlo a já sem ráda, že to nakonec dopadlo dobře…:-)
A jo! Chtělo by to pokráčko! 😉
to bylo užasny….
Moc povodené, líbilo se mi, jak postavy mluvily a ani mi nevadilo, že jsem dopředu věděla, jak to dopadne. Jen pořád nechápu, proč jsi Tomovi neudělila postavu Eróta, vždyť to klidně mohl být Tom Erós.
A ještě hycb se ráda zeptala, z kterého zdroje jsi čerpala?
No keďže tú baladu, podľa ktorej si písala nejako veľmi nepoznám, tak bol celý dej pre mňa v podstate neustále prekvapenie. 🙂 Bolo to krásne a som rada, že nakoniec mohli byť spolu šťastní.
Som strašne rada, že to skončilo tak pekne:) Chudák Bill si tú nesmrteľnosť naozaj zaslúžil:)