autor: Lady Kay
Tom nevěřícně zíral do Billových očí, které se kvůli slzám celé leskly. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Čekal by to od kohokoliv, jen ne od tohoto klučiny. Vůbec nepočítal s tím, že by k němu, tedy kromě nenávisti, mohl Bill chovat nějaké city. Nemohl mít v hlavě větší zmatek, nejdříve si myslí, že ho zpěvák záměrně ničí a teď tohle. Slova, která Bill před chvíli vyslovil, už Tom tak dlouho od nikoho neslyšel, pokud tedy pomine fanynky. Od nich to slýchával až moc často, obzvláště po nocích strávených na jeho pokoji, jenže na to byl zvyklý a pouštěl je jedním uchem tam a druhým zase ven. Málem zapomněl, jak krásně mohou tato slůvka znít. Za osamělých nocí, kdy se převaloval v posteli, zíral do zdi, přemítajíc o svém životě, si moc přál, aby u sebe měl někoho, kdo mu řekne, jak moc ho má rád, jak moc pro něj znamená. Někoho, kdo jej obejme, utěší, když bude potřeba a on v něm najde člověka, na kterého se bude moci ve všem spolehnout. A teď tato osoba sedí několik centimetrů od něho.
Ani v nejodvážnějších představách by tohle chlapce nikdy nenapadlo, tomu se říká ironie osudu. Zná desítky lidí a zrovna ta, od které by to čekal nejméně, nebo lépe řečeno vůbec, mu se slzami v očích řekne, že jej má ráda. Bill, ten samý Bill, pro něhož nikdy nenašel jediné vřelé slůvko, ten, jemuž dával za vinu současný stav svého života, ten samý, jehož přítomnost od samého počátku zarytě ignoroval, ho má rád. Snad nikdo, od koho kdy tuto větu slyšel, ji nevyslovil jako tento klučina. V jeho hlase se odrážela láska, ale i bolest, kterou mu způsobil i on sám, šel z něj cítit strach, obavy z toho, jak kytarista zareaguje. Jenže ani Tom sám netušil, co má teď dělat. Má dát Billovi šanci přiblížit se k němu a riskovat tím, že ho možná zraní nebo raději zůstat odměřený a chladný a tím se i nadále chránit? V jeho hlavě střídala jedna otázka druhou, odpovědět si na ně ale nemohl, ne bez Billa. Ačkoliv se v jeho hlavě znovu ozýval varovný hlas, nabádající jej k opatrnosti, cosi uvnitř něj mu říkalo, že by měl chlapci dát příležitost a že pokud tak neučiní, mohl by později litovat, hořce litovat. A teď babo raď…
Bill by teď byl neuvěřitelně rád, kdyby Tomovi viděl do hlavy, kdyby mohl číst jeho myšlenky. Věta, již před několika málo okamžiky vyslovil, se už nedala vzít zpět. Nyní už záleží jen na kytaristovi, jak se k tomu postaví a jak tuto skutečnost přijme. Věděl, že ho zaskočil a podle jeho výrazu ne zrovna málo. Chlapec se modlil za zázrak, díky němuž by se mu podařilo přesvědčit Toma o pravdivosti svých slov. Pokud se mu konečně podaří obměkčit jeho srdce, zbořit zeď, kterou si kolem sebe postavil, překonat tu hlubokou propast mezi nimi, nebude už nikdy v životě nic víc chtít. Co by si vlastně ještě mohl přát? S Tomem by získal všechno. Jeho štěstí mělo podobu dredatého kluka s hnědýma očima, přidrzlým úsměvem a jazykem ostrým jako břitva. Vzdal by se pro něj všeho i všech, podstoupil by cokoli, snesl by a překonal nástrahy osudu, kdyby věděl, že na konci na něj čeká Tom.
„Jak?“ Bill sebou malinko trhnul, další kytaristova nejasná otázka ho přiměla odtrhnout se od svých myšlenek.
„Jak co?“ Chlapce Tomovy nejasně položené otázky rozčilovaly. Proč se nezeptá přímo, bez okolků?
„No, jak mě máš rád?“ Zpěvákovi neuniklo, že Tom při posledním slovu malinko sklopil oči, aby se na něj nemusel dívat. Na rozdíl od něj nebyl hoper typem člověka, který by rád mluvil o citech, neuměl to. Nikdy to nedělal a i tento rozhovor pro něj byl docela nepříjemný. Bill měl v tomhle navrch. Potlačil nutkání vpálit Tomovi do obličeje, že blbější otázku mu snad dát nemohl. Jak mu má asi vysvětlit, co k němu cítí, že by byl ochoten pro něj zemřít a pokud by se mu něco stalo, zabilo by to i jeho. Tom si to představuje strašně jednoduše. Přesto se snažil ve své hlavince něco vymyslet. Kytarista si ovšem chlapcovo mlčení vyložil po svém, jak bylo ostatně jeho dobrým zvykem. V dobré víře, že Billovi pomůže, vyslovil další otázku. „Jako Gustava?“ Bill na něj okamžik zíral a po chvilce nesouhlasně zatřepotal hlavou. „Tak jako Georga?“ zeptal se znovu s nadějí v hlase. Znovu bylo ale jedinou reakcí zavrtění hlavou a ticho. „Tak jak?“ vzdal to Tom.
„Jinak…“ zpěvák konečně promluvil a ihned pokračoval: „Je mám rád taky, ale ty… U tebe jde o něco jiného… Nevím, jak bych ti to vysvětlil.“ Tomovi se sevřel žaludek, to slůvko „jinak“ ho vyděsilo. Mohlo mít tolik různých významů, jenže který z nich je ten správný?
Bill se konečně odhodlal dokončit to, co začal, stejně to jednou muselo přijít. Pokusí se Tomovi nějak šetrně vysvětlit celou situaci a říct mu celou pravdu o nich dvou. A pak bude jejich budoucnost záviset jen na tom, jak se s tím kytarista popere. Hlavně zvolit ta správná slova…
„Tome, ty pro mě znamenáš opravdu hrozně moc, víc než kdokoli jiný. I kdybys mě od sebe dál odháněl, házel po mně vším možným, urážel mě, neodešel bych. Sice by mě to bolelo, ale zůstal bych. A i když to teď pro tebe bude možná šok, i když to bude znít jako naprostá šílenost, musím ti to říct. Nemůžu to v sobě déle dusit. Tome, měl bys vědět, že jsem…“ „Dobrý, dobrý, chápu!“ Tom jej musel přerušit, nechtěl to slyšet, ne teď. Soudě podle Billova výrazu tváře i tónu hlasu, by poslední věta změnila jejich životy a on nebyl na žádnou další změnu ještě připravený. Už tak se toho za dnešní večer stalo dost, v hlavě má nehorázný zmatek a chvilku potrvá, než si to všechno srovná. Do té doby to zůstane takhle a třeba později tenhle rozhovor dokončí.
„Ale já…“ snažil se Bill odporovat. Nemůže přece tvrdit, že to chápe, když ho nenechal domluvit. Vždyť to nejpodstatnější, to nejzásadnější mu nestihl říct.
„To je v pohodě, nech to tak, jak to je.“ Tom se zlehounka a na kratičký okamžik dotkl Billovy dlaně a na rtech se mu na okamžik objevil úsměv. Chlapcovo srdce začalo bít jako šílené, tak dlouho na to čekal. On se na něj usmál, tenhle úsměv patřil jen a jen jemu. A i když na Tomově tváři setrval jen okamžik, viděl jej.
„Řekneš mi to jindy, hm?“ Hoper pomalinku vstal z postele a zamířil do koupelny. Teď potřeboval být chvilinku sám. Na Billa se sice po dnešku díval už jinak, ale chtěl na okamžik uniknout páru čokoládových očí, které k němu neustále směřovaly. Mezi dveřmi se ještě otočil, na něco přece jen zapomněl, něco Billovi dlužil. „Ty, promiň mi to… Já… Choval jsem se…“
„To je dobrý.“ Chlapec se na Toma usmál a ten za sebou konečně zavřel dveře. Posadil se na okraj vany a pohled sklopil k dlaždičkám na zemi. Jediná věta stačila a všechno bylo jinak. Jedinou větou jej Bill donutil otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. A právě tato jediná věta změní celý jejich život od základů, což zatím ani jeden z nich netušili a ani tušit nemohli…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
a máč to Tome…to máš za to, že si na něj byl hnusnej! Teď budeš muset přemýšlet mnohem víc než kdy předtím….
uáá, jupíí =D jupíí!!! na nic víc nějak kromě stupidního úsměvu nemám sílu =D
Wow, úúžasný!Rychle dál!
ACh, Tom je sračka!
no konečně se usmířily..to byla doba..ale je to šílená povídka..líbí se mi…jen tak dál…:-D
wau mno to je mazec ten Toman to ani newydejchá xD už se těším na další dílek je úžasná tahle powídka :-*
Ou, tak dlouho jsme si na to musely počkat a stálo to opravdu za to. Nádhera! ♥ Jsem napnutá, jak to bude dál… Jen ať ti to v hlaviččce šrotuje, Tomíku!
WaaaAaa já prostě nemám slov…. <3
Úžasný, já k tomu prostě nemám co dodat x)) Ale Tom si to zaslouží za to, jak se k Billovi choval… Přeju mu to xD
Toto je krásne dielko 🙂 tak strašne som si želala zapchať Tomovi pusu aby nechal Billa dohovoriť 🙂
Uff, jenom zírám nad Billovou odvážností 🙂 Jsem strašně ráda, že to Tomovi řekl, i když věřím, že to muselo být dost těžké. Konečně se s Tomem aspoň trošku pohnuly ledu a já věřím, že teď už to bude jen lepší a lepší 🙂