Tisíc střepů 11.

autor: Tessyna

Vaše Tessyna :o**

Něčí ruka chytla dredáčovo rameno a ten zvedl pohled, aby se podíval na svého anděla. Byla to dívka. Bledá jako ten sníh. Její bílé vlasy jí sahaly až po zadek a rty měla růžové jako poupátko růžičky. A až po tom, co si sundala brýle, zjistil Tom, proč je tak bílá. Byla to albínka. Na první pohled milá, rozkošná albínka.

„No tak, nesmíš tu tak ležet,“ usmála se na něj dívka s hlasem jemným jako samet. Byla opravdu úžasná a Tomimu se z ní tajil dech. Díval se na ni a nedokázal z pusy vydat ani slůvko.

„J-já… už nemám proč vstávat…“ sklopil očka a sledovala tající sníh pod svýma zmrzlýma rukama. Slečinka se znova usmála a sedla si vedle něj.

„Ale vždycky je důvod proč žít… Trápí tě láska, viď?“ její zářící očka se na něj smála každým mrknutím a on se musel také usmát.

„Jak to víš?“ zeptal se a sednul si stejně jako ona.

„Vidím ti to na očích, trápíš se kvůli tomu a tvé srdce puká bolestí,“ dívala se na něj upřímně a on jen žasl, jakou má schopnost člověka potěšit. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho mile a po tom, co jí chlapec řekl, že je Tom, se mu představila jako Anabell.

Takhle tam v tom sněhu seděli a povídali si ještě dobrou hodinu, než jim začala být zima. Proto se neobvyklá dvojice zvedla a šla do tepla nejbližšího domu. Do domu Kaulitzů. Tam si udělali horké kakao a k tomu si vzali bábovku, kterou upekla Simone. Seděli v obýváku u zapáleného krbu a Bella poslouchala Tomovo vyprávění o společném dětství s Billem. Už dávno věděla, kdo je jeho láskou a naprosto ho chápala. Sama byla zamilovaná do osoby, do které nesměla. Do osoby jí tak blízké, a přitom na míle vzdálené. Jenže díky její genetické vadě jej nemohla mít. To mohla jen její sestra Caroline. To byla hezká, modrooká blondýnka s úžasně tvarovanými rty, nosem a velkými vnady, které přitahovaly každého muže. Prostě dokonalost sama. Jenže jí chybělo něco, co měla Anabell, chyběla jí láska, lidskost, chyběl jí kus srdce. Proto se dala teď do vyprávění ona. Vyprávěla Tomovi, jak to všechno bylo, a měla pocit, že jej zná celý život. Moc si rozuměli a možná právě proto si ani jeden z nich nevšiml, že mají tajného posluchače.

Bill už nějakou dobu seděl na schodech a poslouchal je. Nemohl uvěřit svým uším. Vše, co o něm Tom řekl, bylo tak milé, procítěné a on? On se k němu zachoval jako ke zvířeti. Jako k méněcennému zvířeti, kterému mohl ubližovat. Jenže to se škaredě sekl, nemohl. Ani on, ani nikdo jiný. Nikdo neměl právo ubližovat jeho křehké duši. Ano, i on udělal spoustu chyb, jenže za ně platil. Platil za ně tím nejcennějším, čím mohl. Svou láskou, kterou k Billovi choval a Bill si to ne a ne připustit. Proto tam černovlasý chlapec jen seděl se slzami v očích a poslouchal vyprávění Anabell, která se kvůli lásce taktéž moc trápila. Seděl tam a tiše vzlykal. Nevěděl, co má dělat. Věděl, že Tomimu ublížil, ale jak to napravit? Jak mu dokázat, že není jen ubohá děvka, která se vyspí s každým na potkání…? To už nevěděl. Proto se rozhodl jít dolů a alespoň trošku na sebe upozornit.

Prošel kolem smějící se dvojice, která se na něj jen podívala. Jeden pár očí byl spíše smutný s náznakem zhnusenosti a ten druhý byl údivný, prohlížel si ho a nevěděl jak se zachovat.

„Nenechte se rušit, jen procházím,“ zašeptal smutně Billí a vešel do kuchyně. Kde se sesunul na židli a rozplakal se.

V obýváku se mezitím rozjela nová konverzace.

„Je vážně moc hezký,“ usmála se Bella na svého nového kamaráda a ten jen přikývl.

„Ano, to je. Jenže to moc dobře ví a docela dost toho využívá,“ smutně se usmál na Anabell. Ta ho pohladila po ruce a chtěla ho utěšit, když vtom…