Bookmakers scrubbers II – Temný stín 16.

autor: Ainikki

Tom

Hověl jsem si na Alicině prostorné posteli, záda bohatě podestlaná polštářem, aby mě pokud možno nikde nic netlačilo, před sebou rozestavěné mísy s nejrůznějším zobáním od brambůrků, přes pistáciové oříšky, až po sladké sušené ovoce. Samozřejmě nechyběla pizza. Světlovláska byla uvelebená hned vedle mě a se zaujetím sledovala děj na obrazovce. Dívali jsme se již v pořadí na třetí film a ládovali se u toho vším možným. Cítil jsem se uvolněný a docela fajn, vzhledem ke starostem, které mě momentálně trápily. Alice je jednoduše všelék, perfektní rozptýlení a holka, se kterou se báječně povídá. Očekával jsem, že budu po příchodu muset čelit pár zvídavým otázkám, kterým by se jisto jistě neubránil nikdo, natožpak ženská, ale nic takového. Můj vpád vzala až k neuvěření dobře, jako kdybychom snad tenhle filmový maratón plánovali týdny a konečně na něj došlo, tudíž tu nebyl jediný důvod se nad ničím pozastavovat. Kdyby jen tušila, jak moc vděčný jsem jí byl za to, že jenom je.

Z lehkého přemítání mě vytrhl mobil, který se mi rozvibroval v kapse. Sice jsem ho ráno po Billově telefonátu vypnul, ale nevydržel jsem ho tak nechat dlouho. Bill nebyl jediný, kdo by mě mohl shánět, navíc jsem pokládal za pravděpodobné, že pokud se párkrát dovolá do hlasovky, nebude to nepřetržitě zkoušet dál. I díky tomu mi moje zvědavost nedovolila příchozí zprávu ignorovat a zatoužil jsem vědět, kdo mi může psát. Kupodivu mi ale displej hlásil bratra. Mým prvotním úmyslem bylo, vrátit telefon zase zpátky do kalhot a ignorovat ho, ale on se přece nedozví, že jsem si to přečetl. Nakoukl jsem tedy dovnitř. Předpokládal jsem, že obsahem bude něco ve znění, abych se vrátil, ať už podané jakoukoli formou, například prosící, plačtivá, vyhrožující možná až afektovaně uřvaná, ale kupodivu to bylo docela rozumné. Nenaléhal, jen vyjádřil strach o mé bezpečí. Neobměkčil mě ale natolik, aby mě donutil odepsat něco nezraňujícího. Asi to ode mě bylo poněkud infantilně zákeřné, ale já si nemohl odpustit obeznámit ho s faktem, u koho se nacházím, protože jsem věděl, jak moc mu to bude vadit, a pak jsem také tak trochu doufal, že ho to donutí nějakým způsobem jednat.

Musí si uvědomit, že nejsem žádná jeho tutovka a pokud se bude on projevovat jako lhář, egocentrik a bude utíkat před problémy, které si sám spískal, tak se podpory ode mě tedy rozhodně nedočká. Takového partnera já nechci. Spokojen se svou malou pomstičkou, jsem telefon zastrčil zpátky do kalhot a nerušeně se dál věnoval své momentální zábavě.

Natáhl jsem se pro poslední kousek pizzy, který se povaloval v krabici, ovšem Alice udělala v tu chvíli to samé. Kloubky našich rukou do sebe drcly a ukořistit ten kus žvance se nepodařilo ani jednomu z nás.

„Jedeš, ten je můj.“ Ohradila se a snažila se mě odstrčit. Já jsem se ale rozhodně nemínil jen tak vzdát.

„Nesmysl. A i kdyby byl, tak tě stejně přeperu. Radši to vzdej, než přijdeš k nějaké úhoně.“ Vyhrožoval jsem a odrážel veškeré její výpady směr krabice. Musel jsem se řehtat tomu, s jakou zarputilostí se snažila, ovšem ženská muší síla se s tou mojí nemohla měřit a tím tedy nechci říct, že bych byl kdovíjaký Rambo. Nebylo třeba se ani moc namáhat, abych ji udržel v dostatečné vzdálenosti od předmětu jejích momentálních tužeb.

„Tomane! Pusť!“ Bylo vidět, že se začíná malinko durdit, když se jí v zápolení se mnou vůbec nedařilo. To mě pobavilo ještě víc. „Ty už jsi svoje čtyři kousky sežral. Tenhle je můj.“ Zkoušela to na mě se svojí logikou, já měl ovšem protiargument.

„Chlapi toho potřebujou sníst víc než holky. Ztloustneš. Dovol, abych ti prokázal službu a ochránil tě od nárůstu ohavných špeků.“ Tohle strašení ovšem nezabralo. Alice nepatřila mezi ty chudinky, co úzkostlivě počítaly každou kalorii a byly živy ze vzduchu. Tahle blondýna baštila docela ráda a nikde to při tom na ní nebylo vidět. Tedy spíše jen na těch správných místech. Plná ňadra a kulatý zadeček, při tom ale vosí pas a štíhlé dlouhé nohy. Nepoznat půvaby někoho dočista jiného, tak bych si možná dal i říct.

„Dobře, tak na půl.“ Vydechla, když žádný z jejích nových protestů nezapůsobil. Měla zarudlé tváře námahou a zrychleně odfukovala ve snaze se vydýchat. Nějak ji to naše škádlení zmohlo.

„Fajn, to beru.“ Přistoupil jsem tedy na její kompromis. Musel jsem, už jen proto, jak statečně bojovala. Po tomhle všem by bylo přeci jen ode mě poněkud tyranské a sobecké, abych to spořádal sám. Alice se natáhla po noži a jala se rozkrajovat tu nicotnou osminku pizzy na dvě půlky. Šlo to ztuha. Měli jsme k dispozici jen tupý příborový nůž a dojít do kuchyně pro nějaký ostrý, by byla fůra zbytečně vynaložené energie navíc, kterou evidentně ani jeden z nás nemínil plýtvat. Šikulce se to ale nakonec podařilo a ona se nadmíru spokojená zakousla do té své zaslouženě vybojované části. Mlaskla a blaženě zamručela, přivíraje oči. Po jejím vzoru jsem udělal to samé. Stačilo dvakrát kousnout a můj dílek se ve mně ztratil.

Alice také dožvýkala a mně neuniklo, že místo toho, aby svou pozornost stočila zpět k televizi, tak si upřeně začala prohlížet mě. Pozvedl jsem obočí v němé otázce, když se ale neměla k tomu, aby cokoli řekla, promluvil jsem sám.

„Děje se něco? Mám na puse kečup?“ Chtěl jsem vědět a preventivně jsem si honem utíral ústa. Hmatem jsem ale na žádný defekt nepřišel.

„V pohodě. Nikde nic nemáš.“ Ubezpečila mě, ale s rentgenujícím pohledem nepřestávala.

„Tak co se teda děje?“

„To bych ráda slyšela od tebe.“ Dostalo se mi poněkud matoucí odpovědi.

„Ode mě?“ Otázal jsem se překvapeně. Já ale skutečně neměl vůbec páru, kam směřuje.

„Pochopitelně. Nebo mi chceš tvrdit, že se nic nestalo? Prostě si jen navštívil kámošku?“ A jéje, tak odtud vítr vane. A já už si málem myslel, že se to obejde bez vyptávání.

„Chtěl jsem tě vidět. To je snad špatně?“ Vyhnul jsem se odpovědi a vypálil na ni otázkou. Doufal jsem, že pochopí, že to nechci rozebírat a stáhne se. A pokud ne, tak jsem potřeboval trochu času na to, abych si promyslel, co jí tu nabulíkuju, protože pravda nepřipadala v úvahu.

„To není… na tom není nic špatnýho.“ Trochu se zakabonila, zřejmě zamyšlením, a po odmlce pokračovala dál. „Podívej, Tome, já tě tu rozhodně nemíním vyslýchat a tlačit na tebe, abys mi vyklopil i to, co nevíš. Chci jen říct… je zcela očividný, že tě něco trápí, i když se snažíš urputně předstírat, že je všechno v pohodě. Svoje chování ale nejseš schopnej uhlídat každou minutu. Vidím na tobě, že seš smutnej, a i kdybych neviděla, tak bohatě stačí to, žes přijel, aniž bys mi dal předem vědět. Předpokládám, že dokonce až z Hamburku, protože ses nezmínil, že byste měli mít cestu sem. Plně ale respektuju, pokud o tom nechceš mluvit, měl bys ale vědět, že v opačným případě jsem tu pro tebe. Není mi jedno, že se cítíš špatně. Tak, abych ten svůj proslov nějak ukončila…“ Vlídně se na mě pousmála a chytla mě za ruku. „Ehm, pokud si myslíš, že ti bude líp, nechat si to pro sebe, tak budiž, budem dál čučet na bednu a předstírat, že je všechno OK a zapomeneme na to, že ze mě kdy vůbec něco vypadlo.“ Povzbudivě na mě mrkla a čekala, jak se rozhodnu.

„Páni, netušil jsem, že jsem tak průhlednej.“ Plácnul jsem nesmyslně, ve snaze celou tu situaci trochu odlehčit.

„Víc, než si myslíš.“ Usmála se a cvrnkla mě do nosu tak, jak se to dělává malým dětem.

Přestal jsem se zubit jako blbeček a zvážněl.

„Dík.“ Vypadlo ze mě stručně. „Chci říct, moc ti děkuju za… za tohle všechno, za dnešní celej den. Cením si toho. A ano, máš pravdu, cejtím se pod psa, ale nejsem si jistej, že o tom dokážu… můžu mluvit. Snad jen. Chytli jsme se Billem, toho se to celý týká.“ Přiznal jsem nakonec a povzdychnul si. Měl jsem pocit, že se to na mě znovu všechno řítí.

„Aha…“ Protáhla Alice, čelo se jí zkrabatilo a uprostřed se vyrýsovala tenká vráska. Tohle dělala vždycky, když přemýšlela. „Rozumím-li tomu dobře, tak mi nejseš ochoten říct, kvůli čemu jste se pohádali?“

„Ne… nevykládej si to nějak špatně, já prostě…“

„Stop. V pohodě.“ Skočila mi do řeči a přerušila tak můj koktavý pokus o vysvětlení toho, proč mám před ní tajnosti. „Nic nemusíš dodávat. Chápu. Máš právo na svoje soukromí. Nepotřebuju žádný ospravedlnění.“

„Někdy mívám pocit, že se mi zdáš. Seš vážně neuvěřitelná, víš to?“ Byl jsem z ní dojatý. Ona byla jednoduše pozoruhodná osobnost.

„Jasně. Učiněná světice.“ Zašklebila se, protočila oči v sloup a pak se rozesmála.

„Hele, zvládneš ještě pár uklidňujících slov? Upozorňuju tě ale, že si nejsem jistá, jestli si je v případě zamítavé reakce dokážu odpustit.“

„Sem s nima.“ Velkoryse jsem jí umožnil, aby se znovu rozpovídala. Její odlehčující smích utichl a ona se opět zatvářila vážně. Nepostrádal jsem ho ale. Její oči totiž zůstávaly usmívající se a hřejivé.

„Nemůžu tě sice obdarovat žádnou radou nebo moudrem, když nevím, o co šlo, ale můžu říct, jací jste bratři z pohledu zvenčí.“ Nechala si pár vteřin na ujasnění formulace myšlenky a mluvila dál. „Jste výjimeční. Nikdo jiný nemůže říct, že by měl se svým sourozencem alespoň zpola takový vztah, jako máte vy. Stačilo mi jedno odpoledne, které jsem s vámi dvěma dohromady strávila, abych si všimla té neobyčejnosti. Vy si to asi neuvědomujete, ale to, jak se k sobě chováte… napadá mě jen jedno absurdní přirovnání, takže to vezmu radši bez něj… prostě já myslím, že nemusíš mít obavu o to, že by se jakákoli rozepře mezi váma nevysvětlila a všechno se zase neurovnalo. Bill na mě působí jako takovej trošičku nezodpovědnej dětina, ale má tě rád a ty jeho. Bude to v pořádku, uvidíš.“ Alice ukončila svoji nadílku slov a opět se tak krásně usmála. S ní jako by se všechno rozsvěcelo.

„Jo, zřejmě máš pravdu. Jen… tentokrát to bude trvat asi trošičku dýl.“ Zadumaně jsem pronesl a civěl na vzorování prostěradla, cupujíc přitom roztřepaný konec tkaničky mé mikiny.

„O to bude hezčí usmíření.“ Spiklenecky špitla a mně se ten šedý stín z obličeje vytratil. Zvednul jsem k ní pohled a ponořil se do té studánkové modře jejích očí. „Můžu tě obejmout, ty můj zkroušenej bambulo.“ Na to jsem neodpověděl, jen jsem rozpřáhl paže a čekal, až mi vklouzne do náruče. Teplo jejího těla bylo uzdravující, tak moc povzbudivé a já uvěřil v lepší zítřky.

Bill

Už jsem nemohl dál zůstat sám. Trvalo další věčnost, než jsem se po té Tomově SMS uklidnil a přestal máčet polstrování pohovky v obýváku. Rozhodl jsem se vyřešit alespoň tu samotu, protože ta už se stávala nesnesitelnou. Vážně jsem měl pocit, že snažit se tu spoušť kolem sebe řešit bez něčí další pomoci, tak reálně hrozí, že to moje psychika neustojí a odvezou mě ve svěrací kazajce. Zvedl jsem se, ze stolku sebral hrnek a klopýtavým krokem ho odnášel do kuchyně. Cestou jsem z něj usrkl trochu již vychladlého čaje, který obsahoval, a zbytek vylil do dřezu. Studené mi to nechutnalo, navíc jsem ani nepociťoval žádnou žízeň. Dále jsem se přesunul do koupelny, kde jsem si chrstnul na obličej trochu studené vody a odstranil z něj poslední zbytečky rozteklé maskary. Neměl jsem v úmyslu se znovu líčit, asi by ta snaha neměla dlouhého trvání. Jen jsem si rozčesal vlasy a stáhl je do gumičky, v ložnici jsem z šatní skříně vytáhl kšiltovku a nasadil si ji hluboko do čela. Shodil jsem ze sebe tepláky a vyměnil je za rifle. Ještě čisté tričko a mikinu. Popadl jsem svoji kabelku, zkontroloval, zda-li v ní nechybí doklady, přihodil jsem telefon a klíče od auta. V předsíni jsem spěšně vklouzl do prvních bot, které se objevily v mém zorném poli, a už jsem za sebou zamykal náš byt.

Mým spasitelem měla být máma. To ona měla umáznout trošku z toho mého martyria. Rozrušen způsobem, jakým jsem byl, ode mě nejspíš nebylo moc moudré sedat si za volant auta a vydat se na několika hodinovou cestu do Loitsche, ale já jsem nikdy nebral moc vážně rizika plynoucí z řidičů, kteří kormidlují své miláčky ne ve zcela fit stavu. Telefonát by byl asi bezesporu bezpečnější, jenže ten by nevyřešil to prázdno kolem mě. Chtěl jsem být u ní. Nejen ji slyšet, ale také cítit.

Cesta mi uběhla až podivuhodně rychle. Možná to bylo tím, že jsem ji příliš nevnímal. Vážně bych měl asi děkovat štěstí, že se mi nic nestalo, protože moje pozornost nestála za nic. Divím se, že jsem se vůbec udržel na vozovce a nekličkoval z jedné strany vozovky na druhou. Vystoupil jsem z auta a okamžitě se do mě dala zima. Letošní jaro bylo vážně odpudivé. Věčně foukal vítr a pršelo. Přeskočil jsem pár kaluží k bráně a otevřel ji, s potěšením jsem se vrátil znovu do auta a zaparkoval před naší garáží. A to už byl pohyb na zahradě zaregistrován i obyvateli domu.

„No nazdar, Bille, kde se tady bereš?“ Gordon vyběhl na zápraží jen v domácím tílku a trenkách. Ihned začal poskakovat a třít si paže, na nichž mu zimou vyběhla husí kůže.

„Ahoj, tati.“ Jen jsem ho pozdravil a otázku záměrně ignoroval. Gordon ale nevypadal, že by se odpovědi chtěl nějak dožadovat. Zatímco jsem zamykal auto, on došel k bráně a zavřel ji za mnou. Nečekal jsem na něj a vklouzl do domu. Ihned na mě dýchlo příjemné teplíčko, které rozhodně nemělo na svědomí jen topení.

„Ahoj, chlapečku.“ Promluvila na mě mamka, která už o mém příjezdu věděla také a došla mi v ústrety do předsíně.

„Mami.“ Vydechnul jsem a vrhnul se jí do náruče. Pocítil jsem opětovně vlhkost, jež hrozila, že se mi přehoupne přes řasy, tentokrát to ale nebylo z čiré zoufalosti, kterou jsem pociťoval, když jsem byl sám v bytě. Bylo to způsobené jakousi úlevou a náhlým pocitem bezpečí. Bořil jsem jí nos někde mezi rameno a krk, ve snaze se tam schovat před všemi úskalími, kterým jsem musel čelit, a ona mě pevně objímala, hladila po zádech a houpala mě ve svém objetí.

„Copak se stalo?“ Šeptla tu otázku naplněnou obavami. Mezitím se vrátil zvenku Gordon.

„Co tu blbnete?“ Zajímal se vskutku taktně.

„Ehm, já…“ Kuňknul jsem. „Potřeboval bych s tebou mluvit.“ Směroval jsem tu prosbu na mámu, otčímův dotaz opět ignorujíc.

„Samozřejmě. Jsme tady pro tebe. Týká se to toho, proč si přijel sám? Kde zůstal Tom? Nestalo se mu nic, že ne?“ Strachovala se hned máma.

„Ne, Tom je v pořádku, ale o něj jde, teda o nás…“ Připustil jsem.

„Dobře, tak pojď, nebudeme přece stát tady.“ Máma mě vzala v podpaždí, jako kdyby měla snad strach, že se jí tu skácím a odváděla mě do obýváku. Nechala mě posadit se na pohovku a sedla si naproti mně do křesla. Gordon se usadil na druhém křesle.

„Ech. víš, já bych docela rád,“ koktal jsem, těkajíc očima z jednoho na druhého. „Neuraž se tati, ale…“

„V pořádku,“ přerušila mě náhle máma. „Vzhledem k tomu, jak bídně vypadáš, a že si přijel sám, předpokládám, že bude řeč o vašem vztahu. Gordon už to ví. Všechno jsem mu pověděla. Nemusíš se bát před ním o tom mluvit.“ Musím přiznat, že tahle informace mě malinko zaskočila. Neubránil jsem se pohledu vrhnutého směrem k tátovi, abych se přesvědčil, zda je to doopravdy tak, jak máma tvrdila. Gordon mi pohled dlouze opětoval a pak vysvětlil.

„Byl jsem překvapený. To musím uznat. Ale v podstatě pokud se s tím ztotožnila vaše matka, tak já proti tomu nehodlám mít žádné námitky. Říkala, že jste vypadali hrozně šťastní, tak už nám konečně vyklop, proč se teď tváříš, jakoby ti uletěly včely.“ Typický Gordon, ten se nikdy s ničím a nikým nemazal, chodil rovnou bez obalu k věci.

Hystericky jsem vzlyknul a zkřivil pusu do nevzhledné krabice.

„Já jsem to strašně pohnojil a on mě opustil.“ Zaúpěl jsem a schoval si tvář do dlaní. Slzy, které se mi rozkutálely po tvářích, vypadaly před tátou nepatřičně. Tedy alespoň mně se tak jevily. Nedokázal jsem je ale potlačit. Jeden z nich se pohotově zvednul, pár kroky přešel ke mně a sedl si vedle mě. Hned na to se kolem mě ovinuly máminy paže a k mým uším se donesl její konejšivý hlas.

„Neplakej. Pověz nám, co se stalo.“ Povzbuzovala mě. Chvilku mi zabralo, než jsem se srovnal do té míry, abych mohl opětovně začít mluvit. Hlasitě jsem popotáhl a spustil dlaně z očí. Přesto jsem nebyl schopný zvednout k nim pohled. Nechal jsem ho zabodnutý v koberci, ramena svěšená, záda nahrbená. Učiněná hromádka neštěstí.

„Já… my… my jsme se pohádali a on utekl za Alicí. On… on už mě nechce.“ Plácal jsem nesouvisle tak, že z toho nemohli nic pochopit.

Mámina ruka, která mě opět hladila po zádech, ve svém pohybu ustala a mně neunikl SOS pohled, jenž vyslala ke svému manželovi.

„Ehm, Bille,“ Gordon si odkašlal a spustil. „Asi bys měl začít od začátku. Pro Toma není moc typický, aby se jen tak zvednul a zdrhnul od tebe, musel mít k tomu nějakej důvod, takže u něj, pokud možno, začni a snaž se nic nevynechat.“ Jeho jednolitý, hluboký a pevný tón hlasu zapříčinil, že jsem se zvládl zklidnit natolik, abych jim mohl podat nějakou více uspokojivou odpověď. Zvolna jsem tedy spustil. Přiznal jsem se ke svému otcovství a snaze to ignorovat a především to ututlat před Tomem, nevynechal jsem ani nic z naší včerejší hádky a neuvěřitelně jsem se u toho styděl, zároveň jsem ale cítil jistý pocit úlevy, když jsem dostal možnost to ze sebe všechno vyventilovat.

„Sorry, Bille, ale to seš teda pěknej vůl.“ Zkonstatoval suše Gordon, když jsem se svou kajícnou zpovědí skončil.

„Dík, to už vím taky.“ Tatam byla touha bulet. V jeho přítomnosti vás veškerá sebelítost opouštěla. Nevím jak, ale on vás nutil zvednout hlavu a dokázat mu, že nejste jen ubohá bačkora, která se při první příležitosti rozsype. Zřejmě to ale nepůsobilo na všechny, protože vedle mě se ozval vzlyk.

„Mami?“ Pozornost nás obou se stočila na ženu, která tu vedle mě plakala a zároveň se u toho usmívala. Myslím, že nechápal ani jeden z nás.

„Já se omlouvám, ale když já mám takovou radost.“ Dostala ze sebe a škytla. Gordon pohotově přiskočil s kapesníkem.

„A z čeho?“ Zeptal jsem se natvrdle. To ji tak těšilo, že má syna sobce a lháře?

„Já… já budu babička. Já už jsem v to ani nedoufala.“

„Babička?“ Někdy je až k nevíře, jak mimo dokážu být.

„Samozřejmě, to je potěšující.“ Opět se ozval Gordon. „Pokud ovšem už tady mladýmu docvaklo, co musí udělat.“ Otočil se na mě, když jsem na něj ale jen tupě civěl, hovořil dál. „Takže chlapče. Už žádný schovávání se před zodpovědností. Je na čase, aby ses začal chovat jako chlap. Koukej sednout k počítači a až odpovíš na ten e-mail, tak si co nejdříve pořiď letenku do států, protože z tebe bude táta. Postaráš se o toho prcka i o tu holku a věř tomu, že s Tomem se to pak vyřeší úplně samo, a ty už nebudeš mít proč tu takhle skučet. Musíš mu ukázat, že má zase důvod, být na tebe hrdej a věřit ti. Vsadil bych se, že od tebe stejně odešel jen kvůli tomu, aby ti tohle docvaklo.“ Otčím mi udělil rady a pár nakázání, rozvinul si ty svoje teorie, a ač jsem měl obvykle ve zvyku pouštět to jedním uchem tam a druhým ven, najednou jsem si připadal osvícen. Tohle bylo přesně to řešení, ke kterému jsem měl dojít dávno, jen jsem toho přes svoje ubohé sebetrýznění nebyl schopen, a přitom mi to leželo přímo před nosem. Jak jednoduché. Dokonce jsem už neohrnoval nos ani nad tím, že mě možná za pár měsíců čeká přebalování uřvanýho prcka. Prioritní bylo získat zpátky Toma a dokázat mu, že za něco stojím. To ostatní budu řešit teprve, až to přijde.