autor: Bajik
Při snídani za slunečného nedělního rána, které následovalo po propršené sobotní noci, kdy za ním šlo jeho dvojče škemrat a později ho seřvalo za to, že se mu zdálo o něm a tak trošku v tom snu nešlo o trapný a zároveň nudný rozhovor, se Tom obával, že Bill bude mít poznámky. Že ho ztrapní, že to všem řekne jen pro svůj dobrý pocit. Ale jeho obavy nebyly na místě. Bill totiž celou dobu mlčel; utápěl svůj pohled v hrnku plném kakaa, které si každou neděli dával. S podepřenou hlavou nabíral kakao na čajovou lžičku, aby jej mohl o okamžik později vylít zpátky a takhle to dělal pořád dokola.
Tom ho samozřejmě celou dobu přes stůl sledoval, ačkoli se snažil o pravý opak. Nemohl z něj však odtrhnout oči. Za to, co se mu zdálo, by dal cokoli, aby to nebyl jenom pouho pouhý sen. Chtěl, aby se to stalo skutečností, aby mu to Bill opravdu udělal. Jenže toho se nikdy nedočká, pomyslel si a vzdychnul. Už jen při pouhém pomyšlení na něj tvrdnul. Království za Billovy rty na jeho ptákovi!
Bill se na bratra krátce podíval, zatímco se snažil utopit kostku cukru, která v hrnku nebyla první a zdá se, že ani poslední; „smrt“ v něm našlo už víc než sedm kostek a několik dalších ve skleněné dóze se před Billem třepalo strachy.:)
On na něj civěl! Tom na něj civěl, svlíkal ho pohledem. Nevšímal si konverzace mezi Sebem, Beou a mámou, úplně je ignoroval. Stejně jako jeho bratr.
Bill pustil lžičku a hlavu si podepřel oběma rukama, nespouštěje z něj oči. Probodával ho pohledem za to, jak se na něj Tom dívá.
Díval se tak dlouho do jeho očí, tak hluboko do jeho duše, dokud Tom neodtrhnul pohled. Byly to dlouhé tři minuty, které oběma připadaly spíše jako čtvrt hodina než 180 vteřin. Bill se vrátil ke svému kakau. Vytáhl z něj lžičku a napil se. Jeho škleb byl jasný – bylo to šíleně moc přeslazený!
Tom se uchechtl Billovu výrazu a jeho oči k němu okamžitě střelily další vraždící pohled. Tom si dal nenápadně ruku před pusu, aby trošku zamaskoval svůj potlačovaný smích. Poté posmrkl, čímž si zasloužil další škaredý pohled tentokráte od Beáty. Aby se ta ženská nezbláznila, pomyslel si a zakroutil očima. Jeho oči zase sklouzly k Billovi.
„Snad sis tam nedal moc cukru…“ pronesl pobaveně směrem k němu.
Bill mu věnoval jeden z řady svých nevrlých pohledů a bylo na něm vidět, že váhá, jestli má říct něco na Tomovu adresu ohledně noci.
„Snad jsi v noci neupustil trošku víc fantazie, než je zdrávo…“ odvětil mu Bill stejným tónem a sladce se na něj usmál. Měl však připravený ještě dovětek, ale na poslední chvíli jej vypustil. I tak Tomovi klesl úsměv.
„Když už jsme u toho, až budeš dávat to povlečení do pračky, dej na to ještě Vanish, Tome,“ podotkla mu Beáta, která Billův projev pochopila zcela správně. Však něco takovýho tu nebylo poprvý; Beáta už nejmíň milionkrát prala pozůstatky po Tomových provášněných prospaných nocích, a když Tomovi padlo patnáct, musel si to už po sobě prát sám.
Bill měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy. O pouhý okamžik později cítil tvrdý náraz do nohy; Tom ho vší silou kopnul.
„Jau!“ zaúpěl Bill, a jeho úsměv se stočil v bolestnou grimasu. Sklonil se k noze a masíroval si bolavé místo. „Za co to jako bylo?“
„Všechno vykecáš. Jako by se tohle tobě nikdy nestalo,“ odvětil mu naštvaně Tom.
„Nic jsem nevykecal!“ obhajoval se Bill, i když s tím moc neuspěl, protože ho nikdo neposlouchal. Všichni totiž poslouchali Simone, která vyvracela příliš horoucně Tomova slova, ze 120% jen tu druhou větu.
„Mami!“ zakřičel na ni, aby zmlkla. Nehodlal poslouchat řeči o tom, že to po něm nikdy neprala. Tom se na něj samolibě usmál; drželi se v šachu navzájem.
„Vždyť je to pravda,“ odvětila mu.
„Jenže tohle je MOJE věc, nemyslíš?!“ zakřičel na ni téměř plačtivě a urazil se. Samozřejmě že se musel urazit, jinak by to hnusný kakao musel vypít. Nechal ho stát na stole a odporoučel se do pokoje. Třísknul dveřmi a odešel se posadit na kožené křeslo stojící v rohu, na kterém po zbytek noci, teda rána, spal. Teď už mu nezbývalo nic jinýho než počítat vteřiny, kdy se rozletí dveře, v nichž bude stát jeho povedený bráška.
Tomovi trvalo celých osm minut, než se dostal do pokoje, a to ještě na chvíli, protože měl oznámit Billovi, aby mu šel pomoct s nádobím. Setkal se s negativní odpovědí, kterou po krátké slovní potyčce, při níž se dozvěděl, že je pako, debil, naprostý idiot a neschopný úchylný blbeček, změnil v odpověď kladnou.
Mezitím, co Tom mlčky umýval nádobí, si jeho poněkud zženštilý bráška kontroloval svůj černý lak na nehtech. Přišlo mu to jako větší zábava, než to nádobí utírat.
„Mohl bys konečně chytnout tu utěrku a utírat? Už to nemám kam dávat,“ podotknul Tom, když už opravdu nevěděl, kam má dát zbloudilý hrníček od večeře. Bill otráveně zakroutil očima a beze slov utřel pár skleniček.
„Děkuju.“
„Za co?“ optal se ho Bill zvědavě a věnoval mu krátký pohled.
„Žes konečně pochopil, že tady nemáš stát jen tak z prdele pro parádu,“ odvětil mu Tom a cítil na sobě další nenávistný pohled. Nemusel se na něj ani podívat a věděl, že Bill se znovu cítí dotčeně.
„Nemusím tu vůbec být,“ vypustil z pusy naštvaným tónem a prásknul s dvířky jedné z otevřených skříněk. Tom si pomyslel, jestli mu něco udělaly, že se k nim chová tak hnusně, ale raději nic neříkal.
„Pardon teda,“ řekl nakonec a vypnul vodu. Opřel se o linku a sledoval svého mladšího brášku, přičemž myslel na to, že s utěrkou v ruce mu to moc sluší.
Přemýšlel nad ním do té doby, než mu Bill vrazil do ruky talíř s jasným povelem v očích – Aspoň to ukliď, když tady tak nečinně stojíš. To Toma probralo.
„Víš, napadlo mě, jak dlouho na sebe budeme ještě štěkat jak dva psi? Snad už bysme mohli vyhlásit mír, nemyslíš?“
„Jo, jasně. Vyvěsíme bílej prapor a zapálíme si dýmku míru. Něco takovýho máš na mysli, Tome?“ zeptalo se jej ironicky dvojče. Vždyť Tom to myslel dobře!
„Šlo by to, PROSÍM, bez tý ironie?“ zeptal se jej Tom zdvořile a Bill jen založil ruce na prsou a čekal, co bude dál.
„Budu se snažit nechat si poznámky na potom,“ oznámil mu, když se Tom na něj podíval, a chopil se dalšího talířku s květinovým lemováním. Nepochybně svatební dar od babičky, pomyslel si a podal jej Tomovi.
„Dík,“ věnoval mu kyselý výraz a pokračoval. „Já to ale myslím vážně. Udělám cokoli pro to, abych mohl být aspoň tvůj kamarád, jen normální brácha, a ne nepřítel v první linii. No tak, Bille, zamysli se nad tím – Má to naše hádání cenu?“
Bill se na okamžik zatvářil, že přemýšlí. „Myslím že… Jo. Má to cenu. Nic jinýho si totiž ode mě nezasloužíš za to, cos mi řekl, a navíc – Baví mě hádat se s tebou. Je to můj nový koníček, ale je až po zahrádkaření, hraní na flétnu, čtení lidové poezie a šitím voo-doo panenek.“ První část však myslel opravdu vážně.
„Panebože, Bille. Nemůžeš udělat za tím, co se stalo, tlustou čáru? Začít znova?“
„Dobře, ale pamatuj si, že k narozeninám už ode mě nic nedostaneš,“ utahoval si z něj Bill, ale na jeho tváři byl vážný výraz.
„Takže bráchové? Nejlepší kamarádi?“ natáhl Tom k bratrovi horoucně ruku.
„Kamarádi možná, ale to „nejlepší“ vynechej na celých příštích pětadvacet let, jasný?“ a podal mu ruku, aby si s ním na znamení příměří potřásl. „Ale nemysli si, že to kamarádství bude jen tak. Za tu děvku a zbytek řečí, tě čeká peklo na zemi, bratříčku, protože jsem ti ještě neodpustil,“ pustil jeho ruku a žďuchnul ho na zeď. Sám se k němu přiblížil jen na pár centimetrů, nosem se skoro dotýkal toho jeho. „Když něco chceš, musíš pro to taky samozřejmě něco udělat, a za to, cos mi řekl, bys zasloužil nakopat koule, abychom si byli kvit, ale toho tě ušetřím. Ty budeš dělat, co ti řeknu a to bez protestů, jinak kamarádi nebudeme, rozumíš?“
„Vydíráš mě,“ řekl Tom, zatímco se na něj Bill usmíval a pohladil po tváři. Lehce zakroutil hlavou a položil mu prst na rty. Jednoduché gesto, aby člověk zavřel hubu.
„Nevydírám. Je to slušný obchod. Něco za něco. Moje přátelství za tvou oběť. Ber nebo neber, je to tvoje poslední šance.“
A tak tedy nezbylo Tomovi nic jiného, než se vzdát a jeho nabídku přijmout. Každopádně to mohlo dopadnout i hůř.
„Tohle teda ne!“ bránil se Tom zuby nehty, když měnil své „poskvrněné“ povlečení na posteli za jiné a poslouchal, co bude muset udělat pro Billovo přátelství.
„Ale ano, a uděláš to ještě moc rád. Vždyť ta ženská ti nic neudělala; můžeš být rád, že se o tebe aspoň trošku starala. Nebýt jí, shnil jsi už dávno ve špíně,“ podporoval Bill svou první podmínku, sedíc při tom zase na koženém křesle v rohu pokoje, na kterém zbytek noci spal. Možná by bývalo bylo lepší, kdyby zůstal v obýváku; sice by určitě byl celý rozlámaný, ale aspoň by se pořádně vyspal.
Sledoval Toma, jak si před něj bojovně stoupl a jeho výraz znovu ukazoval jasné NE. Ani to nemusel vyslovit a Bill věděl, že bude znovu odporovat.
„Já se jí omlouvat nebudu a neplánuju to na dalších sto let,“ vyštěknul na Billa, který se samolibě usmíval.
„Jak myslíš,“ řekl sametovým hlasem Bill a vstal z křesla se zcela vážným výrazem na tváři. Chystal se Toma poškádlit a donutit to udělat svým odchodem. „V tom případě za mnou nechoď, že chceš, abychom byli kamarádi,“ a odešel z pokoje. Stoupnul si k zábradlí a díval se dolů na puštěnou televizi. Byl zvědavý, za jak dlouho si Tom uvědomí, že si z něj fakt nedělá srandu.
Tom stál chvíli nehybně s prostěradlem v ruce. Tohle Billovi poradil fakt snad sám ďábel. Omluvit se Beátě. Taková potupa! Bože, ta ženská si z něj bude dělat do konce života prdel, pokud se jí omluví za všechno, co jí kdy udělal. To nemohl. Tohle prostě ne. Kurva, copak tohle měl zapotřebí? Ponížit se před ní. Klečet před ní a prosit o odpuštění. NIKDY!
Práskl s prostěradlem na zem. Musí mu říct, že takhle by to teda nešlo. On… I když říkal, že ho nevydírá, vydíral ho. A nechtěl ani pomyslet, co by si Bill vymyslel, kdyby tohle Tom přece jen udělal. Musel by vyznat lásku profesorce biologie? Začít chodit s tichou April? Vylízat Fabianovi prdel? Jít za Mel a vysmívat se homosexuálům? Jít do drogerie a chtít bublinku do vodováhy? Bill by určitě vymyslel něco pikantního, aby se u toho skvěle pobavil. Aby ho přede všema ponížil.
Musí to vzdát a vymlátit mu tenhle blbej nápad z hlavy. Dělat, co pán bude chtít. No to zrovna, pomyslel si a vylezl na chodbu. Zaťukal Billovi na rameno a počkal, až se otočí.
„Rozmyslel sis to?“ zeptal se Bill a věnoval mu jeden krásný úsměv, který na chvíli Toma omráčil. Jak moc mu chtěl strčit jazyk až do krku! Tom zatřepal hlavou, aby ten nápad dostal ven.
„Potřebuju s tebou mluvit. NUTNĚ,“ řekl a táhl Billa za sebou do pokoje jako kačenku na provázku. Zavřel za sebou dveře a hodil Billa na čistou postel. Viděl, jak se znechuceně ošil a rychle si sednul.
„Je to absolutně čistý,“ podotknul Tom a ptal se v duchu sám sebe, jak mu tohle stvoření chtělo vykouřit ptáka, když se toho štítí.
Bill si urovnal tričko. „Něco jsi mi chtěl?“
„Jo, chtěl,“ odpověděl mu Tom a dřepnul si před něj. „Nic takovýho udělat nehodlám a za tím si stojím.“
Bill jen pokrčil rameny. „Tvoje chyba. Já ti možnost dal, ale když nechceš, nechtěj,“ řekl uraženě a chystal se vstát.
„Nikam, nikam,“ zarazil ho Tom a shodil ho zpátky na postel. „Nenechám se od tebe vydírat, ty malej červe. A že bych byl ten typ, co skáče tak, jako někdo píská, to se říct nedá. Takže buď budeme přátelé, anebo nebudeme nic. Budeme pro sebe jenom vzduch. Nebudeme pro toho druhýho existovat. Vyber si.“
„Teď vydíráš ty mě,“ bránil se Bill, který zajisté nechtěl přistoupit na Tomův návrh.
„Nevydírám,“ řekl a stejně jako Bill po snídani mu položil ukazováček na rty. „Já ti dávám na výběr. Tohle se mi zdá férovější než to tvoje – Budeme přátelé, když budeš dělat, co ti řeknu. Buď chceš být můj kamarád, anebo nechceš. Já chci, o tom není pochyb, ale když řekneš ne, unesu to a přestanu se snažit. A víš co?“ řekl a vstal. „Zatímco půjdu hodit to povlečení do pračky, rozmysli se.“
„Dáváš mi ultimátum?“
„Ne, ale sám bys měl vědět už teď, jestli chceš nebo ne. Dávám ti jen čas, aby sis mohl připravit, jak to řekneš,“ usmál se na Billa a popleskal ho lehce po tváři.
„Nenávidím tě,“ zasyčel na něj Bill skrz zuby. Zkazil mu to. Všechno mu zkazil. A to měl všechno naplánovaný. Asi dva, tři takový trapný úkoly, a pak sladkej konec se sladší odměnou. Místo toho však zase utře nos.
Jeho chyba, pomyslel si, když Tom odešel. Chtěl se na závěr nechat ojet a on mu tenhle plán zkazí. Tak ať si trhne, když nechce. Co je na tom tak strašnýho, omluvit se někomu, kdo ho vychovával, teda – snažil se vychovat? Co na tom je? Znamená to konec světa? Ne, tak by se neposral, kdyby to pro jednou udělal. Jo, to mu řekne, a když bude odporovat, nebude nic namítat a pak mu řekne, že chtěl, aby ho ošukal, ale když řekl ne, přece by mu to nerozmlouval.
Ani si nevšimnul, že Tom se vrátil do pokoje, tak moc byl jeho příchod tichý. Z přemýšlení ho probrala jeho otázka: „Tak co, jak jsi se rozmyslel, bráško?“
„Co? Jo tohle… No, ehm, dobře, budeme kamarádi, ale vysvětli mi, proč je tak moc těžký říct jedno jediný promiň Beátě?“
„Na ten tvůj výmysl už nikdy víckrát nekývnu, Bille, na to vem jed,“ řekl Tom, aby se vykroutil.
Bill zakroutil hlavou. „Na to jsem se ale neptal,“ podotknul tiše, jako by se na něj měla svalit lavina nadávek a facek.
Tom si povzdychnul. „Dobře, když to chceš slyšet. Tobě se Beáta může sice zdát milá, ale až tě bude někdo takovej buzerovat odmala, že jsi nevychovanej fracek, že bez tebe by to měl ten dotyčnej jednodušší, že já nevím co, taky bys ji neměl moc v oblibě,“ při posledních slovech si sednul vedle Billa a poškrabal se na krku. „Jasně, byly dny, kdy Bea byla fakticky úplně bezvadná, ale to se dělo jen výjimečně. Jen pár dní v roce bývá totálně miloučká a hodňoučká. Vánoce, Silvestr, narozeniny, výročí svatby, a pak vždycky několik hodin po sexu se Sebastianem. To by se div nerozplynula, dokud něco neudělám špatně, něčím ji nenaštvu, nebo si sama nenajde důvod na mě řvát. Nechci, aby slyšela moji omluvu. To ona by se měla spíš omluvit mně, že na mě furt řve.“
„Aha,“ vyklouzlo Billovi z úst a dál nic neříkal. Díval se na své černé nehty, nepřemýšleje nad ničím, i když to vypadalo úplně jinak.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Tom a otočil se na Billa. Na jeho tváři se mihl úsměv.
„Nad ničím. Jen se dívám, jak mám dlouhý nehty.“
„Ukaž,“ šeptnul Tom jemně a vzal jeho ruku do svý. Chvíli se díval proti světlu, jak moc přečuhují konečky přes okraj prstu. Sám pro sebe se usmál; Bill měl nehty jak holka. A ruku jemnou jako holka. Po podrobném prozkoumání Billovy dlaně ji vrátil majiteli a položil ji na jeho koleno, stejně jako když si ji vypůjčil. Vyměnil si s Billem krátký úsměv.
„Měl bys začít pořádně jíst, proti světlu ti jsou vidět kosti jak přes rentgen,“ zavtipkoval Tom a neubránil se úsměvu.
Bill založil naštvaně ruce na prsou a bojovně vystrčil bradu. „Však tohle není tvůj problém. A navíc to má i svoje výhody. Třeba kdybych si zlomil prst, nemuseli by doktoři používat rentgen a ušetřili by si spoustu času, páč by hned věděli, kde to je a co s tím je. Takže jen prachsprostě závidíš,“ na závěr na Toma vystrčil jazyk.
„Co? Já mám závidět tvoje ruce? Vždyť máš prsty jak párátka,“ smál se Tom a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Závidět? On? Ha!
Zato Bill se tvářil naprosto vážně. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Na povrch nevyplula žádná emoce. Byl jako kamenná socha.
Tom se přestal smát a zamával Billovi před obličejem. „Haló, je někdo doma? Hej ty tam.“
„Já tě slyším. Jen přemýšlím, jaks to s těma párátkama myslel. To jsou moje prsty taky tak dřevěný a špičatý?“
„Ne, samozřejmě že ne. Jen jsou tak… tenký. Lehce zlomitelný,“ z Toma to lezlo jak z chlupatý deky, když hledal slova, která by Billa neměla urazit. Vzal znovu jeho ruku a porovnal ji se svou. „Vidíš ten rozdíl?“
„A kterej? Že nemáš tak dlouhý a nalakovaný nehty? Ty máš tak co o párátkách říkat.“
Tom svraštil čelo a naoko uraženě položil Billovi ruku na koleno, přičemž svou ruku nechal na té jeho. Viděl skvělou možnost Billa políbit, čímž by sice porušil jejich kamarádství, ale za to by byl naprosto spokojený.
Bill Tomovu ruku po chvilce setřásl a podíval se Tomovi do očí. Moc dobře věděl, o co mu jde.
„O to se ani nepokoušej,“ zarazil jej, když se Tom nebezpečně přiblížil k jeho rtům. „Kývl jsem ti na kamarádství, a pokud se pamatuju, kamarádi se nelíbaj.“
„Mlč. Na chvilku zavři zobák, prosím,“ poprosil ho Tom, hypnotizujíc jeho rty. „Vždyť líbání nebolí, a když mě to necháš udělat teď, už to nebudu po tobě nikdy chtít. Takže když dovolíš…“ přitáhnul si jej Tom za bradu k sobě a něžně Billa políbil.
autor: Bajik
betaread: Janule
Ježiši xDDD Já sjem z toho prostěradla nemohla..lol xDDDD Kamarádi joo? mno uvidíme, uvidíme
Jéé, konečně další díleček! Já se Tomovi ani nedivím, že nesouhlasil s tím, aby mu Bill poroučel…ještě že nakonec Bill zvolil kamarádství, páč sem měla strach aby už spolu pořád jenom neválčili…
JInak ten konec je naprosto nádhernej! 🙂 Tak doufám, že tu brzo přibude další díleček!!
že by zavedli nový trend líbajících se kamarádů? xDDD
ii.. to bolo mile.. achhh.. :-DD
oh užasné!
Takový trapas před Beátou a ostatníma s tím prostěradlem 😀 Holt vlhký sny nejsou nic neobvyklýho, zvláště u Tomíka 😀
Ale jestli se Bill nechá políbit, já ho zaškrtim 😀