Loving Liar 18.

autor: Lady Kay

Bill vstoupil do letištní haly se širokým úsměvem na rtech. Neuvěřitelně se těšil na dny, které stráví v Tomově společnosti. Teprve den před odjezdem se dozvěděl, že cílem jejich cesty je Mauricius a to jen díky tomu, že se Tom prořeknul. Ten tajnůstkář by byl schopen tajit to do poslední chvíle. Billova očka zvědavě pokukovala po lidech se zavazadly, po letištním personálu tak dlouho, až jeho zrak spočinul na chlapci, kráčejícím po jeho boku, s neidentifikovatelným výrazem vepsaným ve tváři.

„Tomi?“

„No?“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jej starostlivě, hledíc do kytaristových hnědých očí.

„Proč bych nebyl? Všechno je O.K.“ Tomovy rty se zvlnily do mírného úsměvu. Vůbec nebyl v pohodě, lhal Billovi.

Jedna z věcí, které Tom nesnášel, z niž měl přímo panickou hrůzu a bál se jí jako čert kříže, bylo létaní. Jakmile vstoupil do letištní haly, zaplavily jeho mysl ty nejhorší představy, napadaly jej ty nejkatastrofálnější scénáře. To bylo také jedním z důvodů, proč kapela cestovala výhradně autem, případně tourbusem. Letadlo by bylo přirozeně rychlejší, ale to by do něj někdo musel kytaristu nacpat násilím. Všem stačila zkušenost z letu do Vídně, kam, ještě před Billovým příchodem, letěli na předávání cen. Celý týden před odletem Tom stresoval, vymýšlel si ty nejpříšernější příběhy a možnosti, jak by jejich let mohl skončit. Georg, už na pokraji psychického zhroucení, stáhnul nejrůznější statistiky nehodovosti v letecké dopravě, předhodil je kytaristovi a snažil se jej přesvědčit, že pravděpodobnost, že právě jejich letadlo ztroskotá, je takřka nulová. Tom se dlouze díval do grafů a tabulek, nakonec však sebe a ostatní zařadil do 5 % skupiny leteckých katastrof, mimochodem od roku 1987, a dál si mlel svou. Nakonec se přece jen Davidovi podařilo nějakým zázrakem Toma posadit do letadla. Zařídil mu sedadlo bez okýnka, obětoval se a usadil se vedle něj a modlil se, aby ty dvě hodiny v letadle vydržel. Od toho dne Tom v letadle neseděl, do letištní haly nevkročil až dodnes.

„Já jen že vypadáš tak nějak… divně…“ Bill se o Toma bál. Znal jej už docela dlouho a od té doby, co byli spolu, jej vídával jen s úsměvem na rtech. Jenže od té doby, co nasedli do taxíku se Tom neusmál ani jednou, jen seděl, nepřítomně zíral z okýnka a mlčel. Divně, divně… Jasně, že vypadám divně. Kdo by taky nevypadal divně, když se právě žene vstříc vlastní smrti? Uvnitř Tom křičel, navenek se však snažil tvářit silně a usmívat se.

„Divně? Jsem v pohodě, fakt.“

„Dobře, ale řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že jo?“ To tak a udělám ze sebe debila. Kytarista přikývnul a doufal, že už se jej Bill nebude dál na nic vyptávat. Raději by si ukousnul jazyk, než aby mu vyprávěl o svém strachu z letadel. Zpěvák nevěděl o tom, co se tenkrát dělo a pod výhružkou smrti Tom zakázal komukoliv, aby se o tom před Billem jen slůvkem zmínil. Přesto si jej Georg, pokud nebyl zpěvák poblíž, dobíral. Pořád dokola opakoval, že to Bill stejně na něm pozná a jeho a Gustavova povinnost je připravit Billa na případný Tomův hysterický záchvat. Při představě, že hoper předvede to samé, co před více než rokem, a že se jej bude snažit hubeňoučký Bill narvat do letadla, umíral smíchy. Tom jej pokaždé okřiknul, jemu to zrovna moc směšné nepřipadalo.

Chlapci společně prošli přes bezpečnostní kontrolu. Zatímco Bill prošel bez problémů, na Tomovi se patřičně vyřádili. Nejenže třikrát procházel bezpečnostním rámem, zaměstnanci jej důkladně prohmatávali a nedůvěřivě si jej prohlíželi jako nebezpečného gangstera či nějakého překupníka. Po až moc důkladné prohlídce byl Tom propuštěn. Ve chvíli, kdy se ocitli na palubě letadla, se jeho už tak sevřený žaludek stáhnul ještě víc. Letušku, která jim ukazovala jejich místa, vůbec nevnímal, probral ho až Billův hlas.

„Ale tady není okýnko…“ Tom zatřepal hlavou.

„Co?“

„Říkám, že tady není okýnko…“ chlapcův obličej malinko posmutněl. Okýnko… Broučku, já jsem rád, že jsem vůbec vlezl do téhle příšernosti a ty bys ještě chtěl okýnko.

„A to tak moc vadí?“ položil mu otázku v naději, že odpověď bude ne. Bill malinko přemýšlel, nakonec však obdaroval Toma zářivým úsměvem.

„Vlastně až tak moc ne… Stačíš mi ty.“ Kytarista se konečně usadil, prohlížel si lidi kolem sebe, při pohledu na muslima v turbanu se jej zmocnila další vlna paniky. V mysli se mu okamžitě vynořily tváře masovaných teroristů a obrázky dýmu vycházející z „dvojčat“. „Copak to tam máš? Snad ne nějakou ženskou…“ pronesl Bill v žertu a snažil se najít objekt Tomova zájmu.

„Ten chlápek támhle…“ zašeptal Tom.

„Co s ním?“

„Je divnej.“

„Lásko, je to úplně obyčej muslim. Co je na něm tak neobvyklýho?“

„Ty se ještě ptáš? Podívej se na něj…“ Kytarista ani na chvilku nespouštěl muslima z očí, čekal na sebemenší podezřelý pohyb. Zpěvák si muže prohlížel, ale nic divného na něm nenašel. Zato ale došel k jinému závěru.

„Ty se bojíš létat, viď?“ Tom nemluvil, neusmíval se, když vstoupili do letadla, vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, celý zbledl, až se Bill bál, že každou chvilku omdlí a teď ještě ten muslim, jehož považoval zřejmě za nebezpečného teroristu, který nemá nic lepšího na práci než unést letadlo, do kterého právě nasedli.

„Já? Vůbec ne…“ Tom se snažil zachovat si svůj postoj tvrďáka, kterého jen tak něco nerozhodí, ale Billa už déle oklamávat nemohl.

„No jak chceš…“

„Dobře… Ale jen trochu…“ Tom stisknul Billovu dlaň ve své, chlapcova blízkost jej uklidňovala, dotek zapříčinil, že se tlukot jeho srdce malinko zpomalil. Letuška mezitím vyzvala cestující, aby se připoutali. Kytarista mačkal chlapcovu dlaň tak, až měl Bill pocit, že mu rozdrtí všechny kosti, přesto na sobě nedal nic znát, usmíval se. Sice mu Tom mohl říct, že se bojí, ale zároveň jej obdivoval, že kvůli němu byl odhodlaný překonat svůj strach a posadil se do letadla, čehož si Bill nesmírně cenil. Těch pár hodin nějak přečkají, a pak už je čeká pláž a sluníčko…

***

Bill nedovedl říct, kdo z nich dvou byl šťastnější, když letadlo konečně přistálo – jestli Tom, protože se ocitnul na pevné zemi nebo on sám. Ruku měl od toho, jak mu ji hoper tisknul, úplně promodralou, že ji vůbec necítil. Celou dobu na něj mluvil, aby se mu ho podařilo rozptýlit, odvést jeho pozornost od černých úvah a dalo by se říct, že se mu to docela dařilo. Tom na otázky sice odpovídal jednoslovně, ale pořád lepší než hrobové ticho a mlčení.

Bill si připadal jako v jiném světě, skoro jako v ráji, a to byli teprve na místním letišti, co teprve až budou v hotelu. Při té myšlence se chlapec usmál. Nedovedl se rozhodnout, kde by byl raději. Jestli je lepší slunění se na bílé pláži nebo soukromí hotelového pokoje, kde je nikdo nebude vyrušovat. Tady, v jejich malém ráji, bylo dovoleno všechno, neplatila tu pro ně žádná pravidla nebo zákazy, nikdo je tu neznal. Klidně mohl ruku v ruce kráčet s Tomem a nemusel mít obavy, že je vyfotí nějaký senzacechtivý paparazzi a bude jejich vztah rozmazávat na předních stránkách bulvárních plátků. Nikdo si jich nevšímal, nestrkal jim kusy papírů před obličej, neoslňoval je bleskem. Takhle si to přesně představoval, jen on a jeho Tom, úplně sami na míle vzdálení od fanoušků, novinářů, starostí a povinností jejich života.

„Sluší ti to…“ pošeptal Billovi do ucha Tom, který se, jak se zdálo, konečně vzpamatoval a už zase zářil jako sluníčko. Oba už seděli v autě a čekali, až řidič nastartuje a odveze je do hotelu. Chlápek vypadal sympaticky, pořád se usmíval a něco chlapcům zaujatě vyprávěl, jenže mu ani jeden z nich nerozuměl. Mluvil nějakou směsicí francouzštiny s jazykem, který dosud ani jeden neslyšeli. Bill na něj párkrát promluvil anglicky, načež mu taxikář v angličtině odpověděl, ale hned zase přešel na svoji hatmatilku. Takže necelých dvacet minut proběhlo v duchu monologu taxikáře a pobavených úsměvů dvojčat. Muž jim, poté co dorazili k hotelu, ochotně odnesl kufry do haly, přestože to zřejmě nepatřilo k popisu jeho práce, s oběma se rozloučil intenzivním potřesením rukou a zmizel jim z dohledu.

Tom zamířil k recepci, aby si vyzvednul klíče od pokoje, v duchu se modlíc, aby alespoň recepční mluvila anglicky a nespustila na něj stejně jako řidič. A to ho v cestovce ubezpečovali, že anglicky se domluví zcela bez problémů. Bill sledoval kytaristova záda a dredy pohupující se ze strany na stranu v rytmu jeho chůze. Jeho očím neunikl ani sebemenší Tomův pohyb, dychtivě sledovaly jeho gestikulaci, když mluvil s recepční. Chlapec odtrhnul zrak od kytaristy a začal se rozhlížet kolem sebe. Musel uznat, že Tom si dal na výběru opravdu záležet a to, že má skvělý vkus, mu upřít nemohl. I když Billovi by bylo jedno, kde je, jemu záleželo na tom, s kým tam je. Klidně by spal v nějaké chatce nebo i pod stanem, jen kdyby měl po svém boku Toma. Právě si prohlížel obrovské akvárium s desítkami barevných rybek, jak plavou sem a tam, když ucítil dlaně na svých bocích.

„Můžeme jít…“ kytaristovy rty se nepatrně otřely o Billovo ucho, z čehož chlapci naskočila husí kůže a dilema pláž nebo pokoj bylo v tu ránu vyřešeno. Bílý písek, mořské vlny, sluníčko a lehký vánek jim nikam neutečou…