autor: Sapere aude
Nikdy to nečekal
„Prosím, mami, necítím se dobře, opravdu ne,“ zakňučel Bill, noříce se hlouběji do pokrývek.
„Bille,“ vzdychla Simone. „Už jsme si tímhle jednou prošli. Sakra, procházíme tím každý rok! Přežil jsi loňského Valentýna, přežiješ i letošního! Teď zvedni zadek z postele, udělala jsem vafle.“ Odtáhla pokrývky ze svého syna a políbila jej na čelo předtím, než opustila místnost.
Bill si vzdychl. Věděl, že to nebude fungovat, nikdy to nefungovalo. Vstal z postele, protáhl se a klopýtal ke koupelně. Nenáviděl rána a nenáviděl vstávání a vlastně nenáviděl veškerý pohyb, když byl unavený.
Když vstoupil do koupelny, stoupnul si před zrcadlo a zkoumal svoji tvář. „Zatraceně hnusnej,“ zamumlal, vymačkávaje trošku pasty na svůj černo oranžový kartáček.
Když dokončil svůj styling a oblečení, sešel schody a vešel do kuchyně. Přivítala jej vůně čerstvých vaflí a sirupu a on zhluboka vdechnul.
Oh, tady jsi broučku! Veselého Valentýna!“ usmála se Simone, pokládaje vafle ve tvaru srdce na stůl.
„Jé, mami,“ řekl Bill a zářivě se usmíval.
Dělala to každý rok, avšak on to stále miloval. Dal jí pusu na tvář a sedl si ke stolu, topíce vafli v sirupu.
„Takže,“ řekla Simone, když si sedla naproti svého syna. „Myslíš, že tento rok dostaneš růži?“
„Ehm, jo, proto jsem nechtěl jít dneska do školy,“ odpověděl Bill, protáčeje oči.
Simone si vzdychla a upila kávy. „Jednoho dne ji dostaneš, uvidíš.“
„Hmm,“ zabručel Bill s pusou plnou vaflí a sirupu.
***
„Oh, podívejte, co to tu máme!“ Učitelka se zazubila, když všechny dívky začaly vřískat nadšením.
„Oh ne,“ zasténal Bill tiše.
Krabice s růžemi byla právě doručena, moment, kdy si Bill připomněl svoji neexistenci ve škole, moment, kterého se nejvíce obával.
„Dobře,“ začala učitelka, jakmile mladý muž, jenž doručil krabici, odešel. „To je hromada růží! Tohle může zabrat celou hodinu.“
Několik lidí to potěšilo, ostatní to nezajímalo. Ostatní byli Bill a možná i Tom, protože tomu nevadilo promrhat celou hodinu.
„Ok, já zavolám vaše jméno a vy si růži vyzvednete, jednoduché.“ Vzala jednu růži a přečetla kartičku. „Tanja.“ Blondýnka se zářivě usmála, vstala a šla pro svoji růži.
„Ou, splnil jsem jí sen,“ smál se Ben, když strkal do Toma loktem.
Tom neposlouchal; byl zaměstnaný zíráním z okna, ztracen v myšlenkách. Opravdu doufal, že bude Bill šťastný, když dostane růži, protože kvůli tomu to Tom dělal. Udělat jej šťastným.
Učitelka zavolala pár dalších jmen. Každý předstíral, že je opravdu překvapený, i když všichni věděli, že dostanou svoje růže, protože vždycky dostali.
„Tom,“ učitelka zavolala jeho jméno.
„Hej Tome, růže pro tebe,“ Ben do něj opět strčil s úsměvem.
‚Jaký překvapení,‘ pomyslel si Tom, když vstával z lavice. Vzal svoji růži a vrátil se zpět na své místo.
„Oh, počkej, ještě je tu jedna!“ zastavila jej učitelka. Povzdechl si a vrátil se zpět. Vzal další růži a opět se vrátil na místo. Sedl si a pokračoval v zírání z okna.
„Dobře, další.“ Vzala další růži. „Ehm, Tome, pokud ti to nevadí,“ podívala se na něj, držíce další růži.
Protočil oči a vstal.
Bill položil hlavu na stůl a zavřel oči. Chtěl, aby to už skončilo. Nerad se díval na lidi, jako byl například Tom, kteří dostali tucet růží, zatímco on nedostal ani jednu. Nemohl si pomoct, ale zaznamenal Tomovu reakci na celou tuhle věc. Vypadal tím naštvaný a Bill prostě nevěděl proč. Měl by být šťastný, dostal tolik růží.
Na konci hodiny měl Tom na lavici hromadu růží, zatímco Bill žádnou. Nedokázal si pomoct, ale byl zklamaný, měl maličkou naději, že tentokrát by jednu mohl dostat. Mohl to vědět, že to tak nedopadne.
„Ok, a je to, už tu nic není.“ Učitelka položila prázdnou krabici na podlahu. Právě v tu chvíli zazvonilo, konec hodiny.
„Konečně,“ zamumlal Bill, vstal a opustil místnost tak rychle, jak to jen šlo.
Pospíchal ke své skříňce, narážejíc do lidí, jež jej neviděli. Příští hodinu měl matematiku a vždycky používali velkou tlustou knihu. Nechával si ji ve skříňce, protože byla příliš těžká na to, aby ji nosil s sebou. Když Bill narazil do jednoho z velkých fotbalistů, a téměř dostal batohem do obličeje, konečně se dostal ke své skříňce a nemohl uvěřit svým očím.
Nádherná, tmavě červená růže visela na jeho skříňce. Bill třaslavě vydechl a udělal krok ke skříňce. Spletl si někdo jeho skříňku s někým? To je jediné vysvětlení, na které dokázal přijít, protože mu nikdy nikdo nedal růži. Ne v tomhle životě.
Jak se mýlil.
Vzal růži a zkoumal kartičku velmi zblízka.
Bill zněl nápis provedený velmi kostrbatým rukopisem.
Chlapcovo srdce začalo divoce bít v hrudním koši. To nemůže být pravda, to se mu jen zdá, nebo si to jen představuje, není možné, aby skutečně dostal růži. Růži na Valentýna. Co když to je jen vtip? Co když si někdo všiml, že nikdy nedostal růži na Valentýna, a teď si z něj dělá srandu? Tisíce otázek mu běželo myslí, avšak nedokázal si pomoci a cítil vzrušení.
Bill zpozoroval krátkou zprávu napsanou na úzké kartičce. Bylo to skoro nečitelné a několik slov bylo zaškrtaných.
Dnes tě chci vidět se usmívat, Bille.
PS: Připadalo mi, že skříňka bude originálnější než krabice.
A on se usmíval. Nemohl si pomoci. Prostě se vkradl na jeho rty a nedokázal zmizet, když četl tu větu stále dokola.
Opravdu to bylo adresováno jemu. Ta osoba zmiňovala jeho jméno i ve zprávě, takže tahle růže je skutečně pro něj. Ale kdo mu ji mohl poslat? Nevěděl o žádné dívce, která by jej mohla mít ráda nebo přinejmenším se o něj zajímala.
V hlavě si sestavil seznam dívek z jeho třídy, zkoušel vybrat jednu, která to mohla poslat, avšak skutečně na žádnou nemohl přijít. Možná to ani nebyla dívka z jeho třídy, možná byla starší nebo mladší.
Bill si povzdechl, otevřel skříňku a opatrně položil růži dovnitř. Nezajímalo jej, kdo to poslal. Důležité bylo, že nějakou dostal a to jej přinutilo se usmívat. Vyndal učebnici matematiky a stále se usmívaje odešel na další hodinu.
Tom se opíral o svoji skříňku jen pár metrů od Billovy. Sledoval chlapce, jak odchází a usmívá se pro sebe. Donutil Billa se usmívat, udělal jej šťastným a to činilo i jeho samotného šťastným.
Naneštěstí jeho další hodinou byla Francouzština, takže nemohl pozorovat Billovu reakci na růži během hodiny. Ale nevadilo mu to. Cítil se dostatečně šťastný, už jen když sledoval Billa, jak si čte zprávu a usmívá se. Bylo to dobré.
***
O několik hodin později, se Bill nacházel opět před svojí skříňkou, zírající na růži. Byl čas oběda a on přišel odložit knihy a vzít si jídlo. Když otevřel skříňku a uviděl růži, nemohl si pomoc a znovu se usmál. Nemohl uvěřit, že konečně dostal růži. A navíc ještě tak nádhernou!
Vyndal ji a přičichl si. Sladká růžová vůně jen nutila nepřetržitě vzdychat, když se jí zhluboka nadechl. Byla tak perfektní!
Znovu se podíval na vzkaz. Pravděpodobně jej již četl po sté, ale pokaždé cítil motýlky v břiše. Zvědavě otočil kartičku, jen aby se podíval, jestli ta osoba nenapsala i něco na zadní stranu. Ale nic tam nebylo až na pár klikyháků. Bill nakrčil obočí a prozkoumával to podrobněji. Byl si jistý, že už jeden z těch obrázků někde viděl. Nebylo to nic speciálního, vypadalo to jako obyčejná čmáranice, možná nějaký druh podpisu nebo tak něco, avšak vypadalo to známě.
‚Ok,‘ pomyslel si Bill. Pravděpodobně nezjistí, kdo mu to poslal. Ani by mu nevadilo, kdyby to nikdy nezjistil. Byl příliš šťastný na to, aby mu to vadilo, avšak byla by škoda nikdy nezjistit, kdo jej přinutil se usmívat. ‚Ten někdo se o mě musí zajímat, když mě chce vidět se smát,‘ pomyslel si. Pravděpodobné bylo, že ta osoba se nezajímala zas až tak moc, ale aspoň něco.
Bill položil růži zpět do skříňky a vzal si oběd. Zatímco všichni ostatní mířili do školní jídelny, on pospíchal opačným směrem, k chlapeckým záchodům. Vždycky jedl v jedné z kabinek, protože neměl s kým sedět u oběda a nechtěl, aby jej ostatní viděli jíst samotného.
Oddechl si, když zjistil, že jsou toalety prázdné. Šel si sednout do kabinky. Vždycky sedával v té samé, protože byla nejdále od umyvadel a měla nejvíce malůvek na dveřích. Rád četl vzkazy a díval se na obrázky a graffiti, které lidi nakreslili na dveře. Viděl je už nespočetněkrát, každý den, a stejně je pokaždé podrobně zkoumal, když jedl. Někdy se tam mohla objevit nějaká nová malůvka nebo zpráva, avšak dneska se žádná nová neobjevila. Byly to ty samé, na které se díval posledních pár let, avšak nevadilo mu to, přinejmenším měl co dělat.
Často přemýšlel o tom, že by taky něco načmáral, avšak nikdy to neudělal, chtěl se dívat na obrázky jiných a ne na své vlastní.
Bill se hladově zakousl do svého sendviče a zkoumal dveře ještě jednou, díval se na každou tenkou malůvku. Některé z nich byly srandovní a některé byly prostě jen pěkně namalované. Některé byly dokonce trochu perverzní a sprosté, avšak ty prostě ignoroval. Když si lokl svého ledového čaje, něco zachytilo jeho pohled. Malá tenká malůvka, která se několikrát opakovala. Nebylo to nic víc než jen čmáranice. ‚Jako nějaký podpis,‘ pomyslel si a potom jej to trklo.
Byl to ten samý obrázek, který viděl na kartičce své růže.
Jeho tep se zrychlil během vteřiny a nedokázal se ovládnout. Možná by nakonec mohl přijít na to, kdo mu tu růži poslal. Jestli jedna z dívek začne čmárat ve třídě, mohl by si toho všimnout. Nevěděl, co tenhle konkrétní „podpis“ znamenal, avšak vypadalo to, že jej ta dívka malovala dost často. Když to bylo namalovaný na dveřích kabinky, třeba to namalovala i někam jinam.
A potom jej to trklo ještě jednou.
Byl na chlapeckých záchodech. Tahle malůvka byla namalovaná na kabince chlapeckých záchodů. Poslal mu tu růži kluk? Bylo to špatně, když si myslel, že to byla dívka?
Najednou se cítil divně. Cítil srandovní pocit v žaludku a jeho srdce bušilo o sto šest. Proč by mu kluk posílal růži? Proč by ho jeden z kluků chtěl vidět se usmívat? Věděl, že kluci ho měli rádi ještě méně než dívky. Holky ho obvykle jen ignorovaly, ale kluci mu čas od času nadávali, protož si mysleli, že je gay.
Bill netušil, jestli je gay nebo ne, protože se mu nikdy nelíbila žádná dívka. Ale ani žádný kluk, takže byl třeba asexuální, nebo tak něco. Jenže jednou se zabouchl do Toma, když poprvé přišel do školy. Tom s ním zkoušel mluvit i přesto, že to nikdy nikdo neudělal. Tom si jej všiml a mluvil na něj, a i když to potom už nikdy neudělal, tohle malé gesto pro Billa znamenalo celý svět. Tom vypadal, že je jiný než ostatní kluci, Billovi připadal speciální. Ale teď jej ignoroval stejně jako všichni ostatní a Bill si nedokázal pomoci, ale cítil se zklamaný. Už do něj nebyl zblázněný, protože Tom už nebyl speciální. Pro Billa byl jako všichni ostatní kluci ve třídě. Žádný z chlapců v jejich třídě jej neměl rád, takže pravděpodobně ani Tom ne.
Takže, proč by mu nějaký kluk posílal růži? Určitě si z něj ta osoba jen střílí. Žádný z nich by mu nikdy neposlal kytku, žádný. Jeho srdce ztěžklo, když si tohle uvědomil. Dělali si z něj srandu, protože si mysleli, že je gay, pravděpodobně jen chtěli vidět jeho reakci, když ji dostane, a teď se smáli, jak šťastný byl, když dostal něco, co bylo myšleno jen jako vtip. Pravděpodobně tam tu malůvku namalovali záměrně, aby zjistil, že to je od kluka, až bude obědvat. Pravděpodobně se mu teď smáli za jeho zády.
Bill cítil knedlík, tvořící se mu v krku. Snažil se jej spolknout. Strašně se snažil jej spolknout, protože to nechtěl vzdát. Nechtěl jim poskytnout to potěšení vidět jej opouštět chlapecké toalety s pláčem, protože potom by dostali, co chtěli.
Dopil svůj ledový čaj, hodil zbytek svého sendviče do záchodu a spláchl.
Dnes tě chci vidět se usmívat, Bille.
Potřásl hlavou. Jak patetický byl, když si myslel, že má někdo zájem, opravdový zájem.
Pokud umíte, komentujte anglicky nebo německy, díky :o)
autor: Sapere aude
translate: Dania
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky. J. :o)
Oh no! Bill you idiot, Tom you really wants to laugh. It's totally beautiful story, very much I like a lot to wait an additional parts
Oh no, he was so happy and in the end no:(. May if Tom said it him xD.
But Bill was in love with him, why not?:D I love this story, is too speciall:-)
no jako doufám, že ho nenapadne tu růži vyhodit….blázna jednoho…
Oooohhhh nein….es war so gut am Anfang und jetzt?–>So traurig…Ich möchte,dass es Bill weiß,dass es Tom gesendet hat….Sehr schöne Geschichte….ich freue mich sehr auf den nächsten Teil…x)
omg, it's wonderful! it was so beautiful when bill got the rose but the end…oh no! i hope that it finishes right!
i'm looking forward to next part so much!
Oh, Ganz diese Teil war unbedingt wundervoll. Die Nachricht hatte keinen Fehler und lächeln Bill war rein perfekt. :o)
Aber das Ende war traurig. Es tut mir ihn leid. Tom hätte ihm baldigst geben wissen, dass er Rose sandte. Bill hätte wieder Anlaβ verliebt in den speziell Junge sein… :o)
Ach jo, Bille, ty máš ale nízké sebevědomí,to je neuvěřitelný 😀
***
This story is really interesting, but I love it very much :)))
Bill was soooo happy and now he´s so sad :(((
I feel sorry for Bill. This chapter is so beautiful and so sad as well…
Ja, endlich habe ich die Zeit und ich kann etwas hier schreiben 😉
Wenn Bill morgens früh aufgestanden ist, das war so… wehmütig. Ja, wehmütig. Ich verstehhe ihm. Aber die Mutti ist gesinnungstreu und folgerichtig xDD Und es ist doch gut, dass Bill in die Schule gegangen ist. Sons hätte er keine Rose bekommen.
Tomi hat so viel Rose bekommen und er hatte keine Freude. Ja, das ist doch klar! Er will nicht eine Mädchen, aber Bill. Und er bedauert Bill.
Tomi ist so niedlich und Bill auch. Die Rose gehängt an der Gestellschrank, das ist so romantisch. Und die Nachricht… Mhm… ich zerfließe in Wonne xDD
Aber auf das Ende war das traurig, Bill hat verdächtigt eine Klassenkameraden… Na ja, ich wundert mich nicht. Die Schälmüllerei war auch spannend. Einfach ist Tom! xDD Mhmm, Tomi sieht Bills Lachen an. So toll , niedlich! Ja, ganze Geschichte ist niedlich xDD