autor: Deni
„Tohle jste projeli, Kaulitz!“ Paul se celý rozšklebený nahýbal k Tomovi, který hrozil výbuchem vzteku. Prohrávali už na plné čáře. „Tak dělej, poseroutko. Předveď, co ještě umíš,“ popichoval jej Paul tak dlouho, dokud Tom doopravdy nevybouchl.
Vyhodil míč nad hladinu vody, a aniž by si to sám pořádně uvědomoval, ponořil se pod vodu a přesně mířenou střelou odkopl míč do brány, kde právě teď stál Paul. Když se udýchaný vynořil zpět nad hladinu, všichni překvapeně mlčeli a Paul se držel za nos, ze kterého mu tekla krev.
„Co to…“
„Tome! To bylo úžasný! Jak jsi to udělal?“ Přihnal se k němu Alex a zuřivě mu drtil ramena. Opravdu to byla dokonalá podívaná sledovat, jak se rozzuřený Tom potopil pod vodu, a aniž by se díval na to, co dělá, nasměroval míč přímo do Paulova vyšklebeného obličeje.
„Já… nevím,“ vydechl Tom zaraženě a rozhlížel se kolem sebe. Na druhém konci bazénu zahlédl mnicha, kterému se blýskl na tváři úsměv. Něco mu tady rozhodně nehrálo.
*
„Co po mně chcete?“
Bylo pozdní odpoledne, téměř celý bazén už byl prázdný, až na Toma a mnicha.
„Jsem tu proto, abych tě vycvičil.“ Mnich se posadil na lavičku proti Tomovi, který se usadil na zábradlí.
„Vycvičil k čemu, sakra?“
Mnich se pousmál a podával mu medailon. „Už po mnoho generací cvičím Jin bojovníky.“
„Jakéže bojovníky?“
„Jin bojovníky,“ odpověděl mnich trpělivě a sedl si na zábradlí vedle Toma. „Říká ti něco jméno Jurchen, Tome?“
„Ne, ale zajímalo by mě, odkud znáte moje jméno,“ zamračil se.
„Znám ho od svého mistra,“ usmál se mnich. „A tykej mi, prosím. Nejsem o tolik starší, než jsi ty sám.“
„Fajn,“ pokrčil Tom rameny. „A ty jsi…?“
„V tomhle životě mi říkají Bill.“
„V tomhle životě?“ Tomovo obočí vyletělo vzhůru, Bill s úsměvem přikývl.
„Vlastně jsem nebyl úplně přesný,“ usmál se. „Jen v tomhle životě je mi o rok víc, než tobě. Jinak je mi už přes tisíc let.“
„Jo, jasně,“ přikývl Tom a chystal se odejít, když ho Bill stáhl zpět.
„Prosím, poslouchej mě.“ Tom na něj chvíli jen zíral, než nakonec souhlasně přikývl a našel si vhodnější polohu k sezení.
„Tak mluv.“
„Jsem mnich z kláštera Šao-lin a posledních tisíc let je mým úkolem cvičit Jin bojovníky v umění Kung-fu, aby se mohli postavit zlu jménem Liao. Před tisícem let se narodila dívka Jurchen, která Liaoma jako jediná dokázala porazit. Liao byl uvězněn v magické smaragdové kouli, která však každých 90 let ztrácí svou sílu a Liao se vrací zpět bojovat s Jurcheninými potomky.“
„Nevypadáš jako čínskej mnich,“ jakoby nic jiného z Billovy řeči nezachytil.
„Taky moc nevypadáš na Jurchenina potomka,“ vrátil mu Bill s úsměvem, dobře se bavil Tomovým překvapením.
„Já? A mít čínský předky? Na to zapomeň,“ bránil se Tom vehementně představě, že by snad měl mít šikmé oči a rovné, černé vlasy. Ne, to ani náhodou, on je čistokrevný Němec a tečka.
„Je to pravda, Tome. A musíš se svým výcvikem začít hned, zlo je příliš blízko a sílí,“ Bill se k němu přisunul blíž a naléhavě mu mával medailonkem před očima.
„Ani omylem!“ Tom se prudce postavil a popadl svou tašku. „Nejsem žádnej bojovník, s tím mi dej pokoj! Najdi si jiného blázna, co ti na to skočí!“ Poklepal si prstem na čelo a s mumláním si různých nesmyslných slov odešel.
Bill si povzdechl. Věděl, že přesvědčit ho bude opravdu těžké, ale až s takovou tvrdohlavostí nepočítal. Musí rychle přijít na nějaký způsob, jak jej přesvědčit, čas běžel až příliš rychle.
***
„Ahoj, Tome.“ Tom se otočil, za ním stála Liz, Paulova dívka. Pozvedl obočí a rozhlédl se kolem; moc často se nestávalo, aby za ním Liz jen tak přišla, aniž by poblíž nebyl Paul. Teď to však vypadalo, že je opravdu sama.
„Čau,“ odpověděl jí nakonec a užuž se chystal věnovat se opět svým přátelům, když upoutala jeho pozornost.
„Hrozně mě mrzí, že nezměříš s Paulem své šance ve volbě o krále ročníku.“
„Prosím?“ Tom neměl nejmenší tušení, o čem to mluví.
„Jo, o čem to mluvíš, Liz?“ K Tomovu boku se přitočila drobná blondýnka, Karin, a s opovržlivým pohledem sledovala svou sestru.
„No jo, jak oba jistě víte, o post krále se může ucházet jen ten, kdo má průměr do 2 ze všech předmětů,“ zamrkala na ně a pobaveně sledovala, jak Tom bledne. Neměla jeho, a vlastně ani svou sestru, nijak moc v lásce.
„Tome? O čem to mluví?“
Tom stočil svůj pohled na Karin a rozpačitě se usmál. „No, tak nějak…“
„Tak nějak?“
„Podělal jsem dějiny. Mám tam průměr 3,2,“ vydechl Tom nakonec poraženě.
„No, jak jsem řekla,“ Liz na sebe opět stáhla pozornost. „Mrzí mě, že s Paulem nezměříte své síly.“ Zářivě se usmála a odešla, své splnila.
„Hodláš s tím něco dělat, doufám!“ Karin si ho měřila přísným pohledem. „Je ti doufám jasné, že tady nejde jen o tebe? Jedeme v tom spolu, Tome!“
„No jo, no jo, já vím.“ Zvedl poraženě ruce nad hlavu, popadl batoh a vypadl pryč. Opravný test měl psát už za týden a byl si jistý, že se celé dějiny německého státu prostě nenaučí. Uraženě vyšel na školní dvůr a vzteky nakopl odpadkový koš.
„Sakra!“ Byl naštvaný, hodně naštvaný. Nechtěl nechat Paulovi vítězství jen tak.
„Copak? Špatný den?“ Tom se prudce otočil, vztek se v jeho žilách rozproudil ještě víc.
„Ty jsi teď ten poslední, koho potřebuju vidět! Vypadni! Dej už mi pokoj!“ Naštvaně se otočil a přes školní pozemky mířil pryč. Bill mu byl dnes celý den v patách a svou nevinnou otázkou odjistil pojistku Tomova vzteku. Potřeboval vypadnout pryč, někam, kde by si mohl pročistit hlavu a uklidnit se. A takové znal jen jedno místo.
autor: Deni
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Líbí se mi, jakou má Bill trpělivost.
Zvláštní, zajímavé užasné…
Mohl bych pokračovat ještě deset minut a pak by mi došla slovní zásoba… 🙂
trpělivost mít musí…to je prostě pro učení nových žáků nutnost…a navíc u Kung-fu……spíš mě štve ta Tomova tvrdohlavost…
to je tvrdohlavec fakt!
Tom a šikmý oči:-D
Ae bejt Bill tak takhle trpěliwá nejsu:-D