autor: Bejb
Předchozí dva díly jsem se zapomněl zmínit, že Bill a Tom mezi sebou nemají žádný příbuzenský vztah…Takže ty, kteří očekávali na konci odhalení, musím zklamat.
Jinak odjíždím na jedenáct dní do Bulharska, takže předpokládám, že další díl budu psát tam, a až přijedu, budete tu mít zbrusu nový díl…Hezké čtení…:)
Čaj (káva) o páté
Jedna, dvě, tři… sedm, osm, devět,… patnáct, šestnáct, sedmnáct…
Třicet pět, třicet šest, třicet sedm…
Klid. Až moc velký klid na tohle období. Využil jsem ho k odpočinutí a taky jsem musel nechal odpočinout napapanému bříšku. Se zavřenýma očima se relaxuje dobře.
Sice teď venku prší, a to znamená, že u sebe v rohu pokoje mám kbelík, aby do něj mohly padat zbloudilé kapičky ze stropu (a ty já už odmalička tak rád počítám).
Občas si v rytmu kapek poklepávám o pelest postele. Někdy taky slyším břinknutí hrnců…
Počkat, počkat…hrnců? Asi to budu muset prozkoumat. No muset, chci.
Sejít po schodech a nedělat přitom hluk umí jen někdo (zvlášť, když ty schody vržou, jako by v nich byli červotoči), ale já byl už natolik zkušený – nejen v téhle oblasti – že jsem to sešel bez problémů.
To řinčení šlo z kuchyně, vydal jsem se tedy tam. Co myslíte, že jsem uviděl?
Babička se dívala do všech možných šuplíků a hledala (vypadalo to na nějakou mísu).
Když ji konečně našla, začala kolem těch rozházených pokliček a misek tancovat, přitom zpívala: „Našla, našla jsem to, našla!“
Podle toho, co držela v ruce, jsem si mohl domyslet, že dneska ke Kaulitzům chce vzít koláč.
„Jé, Tome, co tady děláš, já myslela…že si říkal, že si jdeš lehnout.“
„Jo, to jo, ale v tom kraválu jsem nemohl usnout, víš?“
„Ach, tak to promiň.“ Mírně jí zrůžověly líce, jako nějaké neposlušné školačce.
„Dělám koláč k Simon, nechceš mi pomoct?“
„Ne babi, to radši ne, já jsem antitalent na vaření…“
„Bude tedy lepší, když si to asi udělám sama?“
„Jistě.“
Procházel jsem kolem těch hrnců, pokliček a misek, až jsem se zastavil u stolu, kde jsem si sednul.
„Jakej bude?“
„Co?“
„Ten koláč…“ zarážela mě ta její nechápavost, asi už pracovalo stáří.
„Borůvkový, ten ona má nejradši, a Bill se taky vždycky oblizuje jako mlsná kočka. To by si nevěřil, jeho ty naše babské řeči tak zajímají, že s námi prosedí klidně i dvě hodiny.“
„Vážně?“
„Jo, normálně jak holka…“
„V kolik půjdeme?“
„Až to dodělám, počítám tak kolem čtvrté, páté…“
„A ty tam chodíš na kafe?
„No, ale Bill si vždycky dává čaj nebo bílou kávu, víš taková ta, co se pije ve školce.“
„Aha.“
Díval jsem se na to jak babička rozmíchává těsto, a přitom se snaží dosáhnout na ledničku.
„Tome, zapni rádio a vytáhni mi z mrazáku borůvky, jo?“
„Fajn.“
Udělal jsem to co chtěla, ale když jsem jí dal na stůl borůvky, začala rozkazovat co dál.
Nakonec jsem skončil se zástěrou na kalhotách a u těsta, které se podle babí mělo pořád míchat. Zase tak veliká nuda to nebyla, to musím uznat, poháněla mě myšlenka na to, jak budeme sedět u stolu a budu smět prošpikovat to černovlasé stvoření.
Tak moc mě zajímala jeho osobnost. Bylo to zvláštní, tenhle druh zájmu jsem pocítil vždycky jen u holek. Ale když se tak zamyslím, Bill ani tak docela kluk není, podle toho, co říká babička. Na nádraží se choval jako takoví ti týpci: „Zůstat vždycky cool!“
No prostě frajer…
.o0.0o.
*
Takže teď je asi kolem páté, koláč je udělaný a my stojíme u dveří domku vedlejší ulice.
Babička zvoní na zvonek, ruce prázdné, a já držím borůvkový koláč (i když při té jeho velikosti vypadá jako dort), kterej je strašně těžkej.
„Herdek, co tam dělaj?“ To bych taky rád věděl…
„Oni tam snad pořádaj mejdan!“ a babička na protest drží zvonek.
„Kdyby tam dělali mejdan, tak by byla slyšet hudba, babi.“
Na to se však rozletí dveře a v nich stojí paní kolem čtyřiceti, s jemně nazrzlými vlasy a
příjemnou tváří, kde se už pomalu tvoří vrásky. Hned za jejími zády se krčil Bill.
Vypadal jako vystrašené malé dítě, oči měl vykulené a jednou rukou si přejížděl po špičce nosu.
„Ahoj Anno! Už zase koláč? Ty si nedáš pokoj!“ hned jsem se přesvědčil o tom, že i hlas má příjemný.
„No podívejme se a kdo je tohle? Ty jsi Tom, viď?“
„Ano, to je můj vnuk, Bill ti neříkal, že spolu jeli ve vlaku?“
„Hm… Ne, Bille?“
„Ano?“
„Proč si mi to neřekl?“
„Já na to zapomněl.“
Takže on na to zapomněl? To těžko, on byl ten, kdo pořád mlel pantem, ne já.
Možná proto…
„Tak pojďte dovnitř.“ Ten koláč začíná být těžší a těžší…A mně asi upadnou ruce.
„Babi, mohla bys na chvíli?“
„Co?“
„Ten koláč, podržet…“
„Proč?“ Za tyhle její stupidní otázky ji jednou zastřelím…
„Je těžký, strašně těžký.“
„Ach, tak to jo. Dej to sem!“ můžu si oddechnout a gratulovat, kdybych to řekl taťkovi…
Mezitím nás Simone vedla po domě. Prošli jsme obývákem, jak jsem se přesvědčil, tak o peníze tady asi nouze není… Ale co, to není moje starost. Zavedla nás do malé kuchyňky, kde nebyly dveře, byla jakoby ve výklenku. Strašně hezky to tady vonělo po čaji a sušenkách, ty vždycky peče máma. Na stole bylo prostřeno pro čtyři, bylo na něm několik konvic s čajem, ten první jsem podle vůně poznal hned – jahodový.
Simon právě vytahovala sušenky z trouby, když jsem si všimnul, že po mně Bill nervózně pokukuje. Seděl hned vedle mě. Musel být asi hodně nervózní, když si skousával rty a hrál s tkaničkou, která mu trčela z kapsy džín.
Za chvíli jsme už všichni seděli u stolu, občasné zvuky lžiček, když si někdo míchal čaj, bylo to jediné, co přerušovalo permanentní ticho. Tohle ticho bylo vlezlé a jediné emoce, které obsahovalo byla nervozita – o post prvního, kdo se ujme slova. Nakonec ho přerušila moje neustále žvanící babička.
„Jak se máš?“ vážně lepší otázku si nemohla vybrat.
„No, my s Billem se máme dobře, viď?“
„Hm…“ Na to, jak byl včera hovorný, je proti tomuhle nic.
„A vy?“
„Já se mám dobře, co ty Tome?“
„Taktéž…“ vážně skvělá odpověď.
„Tome, ty bydlíš…?“
„V Magdeburgu.“ Usmál jsem se na ni, abych vypadal přátelsky.
„Kolik ti je?“ Takže začíná menší výslech…
„Prvního září mi bude šestnáct.“
„Ty jsi se narodil úplně ve stejný den jako Bill.“
„Vážně?“
„Ano.“
„Co by si chtěl dělat za povolání?“
„No tak, nejvíc bych si přál asi dělat v muzice, ale kdyby mi to nevyšlo, tak možná něco jako psychologie, sociologie nebo tak…“
„A ty hraješ na nějaký nástroj?“
„Jo, na kytaru.“
„Jak dlouho?“ já si vážně připadám jak u výslechu, ale zas tak mi to nevadí…
„Asi od devíti? Nevím to přesně…“
„Bille, co tu sedíš jako pařez? Jindy tu pusu nezastavíš, a teď nic…“
„Nevím, co mám říkat, stačí!“
„Nechceš jít ukázat Tomovi pokoj?“
Celou dobu, co na Billa Simone mluvila, měl otočenou hlavu k ní, ale teď ji přetočil na mě, a přitom měl zvednuté pravé obočí (z jeho strany, já to mám naopak).
„Chceš?“ tahle otázka mi hraje do karet…
„Mně je to jedno, pokud ti nevadí, že ti někdo leze do soukromí…“
„Tam mi leze mamka pořád, takže to neřeš.“
„Tak pojď.“ Zvedl se, jakoby to byla kdovíjaká práce a otrava.
Vyvedl mě z kuchyně, a pak rovnou po schodech nahoru. Pokoj měl až na konci chodby.
Když otevřel dveře, myslel jsem, že mi upadne pusa. Ten pokoj byl veliký jako náš obývák a ložnice dohromady. Ale to nebylo zdaleka vše. Hned potom mě do očí trefila poschoďová postel, která měla spací prostor jen nahoře a dole byla pohovka. Ale zato ta matrace byla jako letiště.
„Můžu se podívat nahoru, víš já takovou postel nikdy neviděl…“ prdlajs neviděl, jen jsem zvědavej co tam nahoře má…
„Dobře, ale sundej si boty.“
„Fajn.“ To bylo pochopitelný, přece mu do postele nepolezu v botách.
Vystoupal jsem opatrně všechny příčky, bylo to dost vysoko, skoro až u stropu…
Když jsem si sednul na krajíček, udeřilo mě do očí množství plyšáků a polštářků.
Já čekal třeba nějaký plakáty, ale on tu má plyšáky?
Něco se zakymácelo a za chvíli si těsně vedle mě hověl i Bill.
„Stačí, abys do té postele trochu ťuknul a hned skřípe a vrže…“
„Vážně? A kdo ji tak rozvrzal? Pověz, Bille, neměl si tu náhodou noční orgie?“ chtěl jsem ho trochu vyprovokovat, ale to, co následovalo, rozhodlo o tom, že je vítěz on a ne já…
„Ne, ještě jsem je tu neprováděl, ale to se může s tvým příchodem změnit, předpokládám, že se tě nemusím prosit.“
Povalil mě na pohodlnější část matrace a obkročmo si na mě sedl. Asi měl v sobě nějaký nahromaděný vztek a na mně si ho ventiloval. Opřel si ruce kolem mojí hlavy a pomalu se ke mně skláněl. Ve tváři měl takový (pro mě neidentifikovatelný) výraz. Nevím proč, ale nějak jsem přestal ovládat své smysly, a hlas, který mi říkal, abych se vzpouzel, jsem raději zatlačil někam hluboko do mé hlavy. Nebylo mi odporné, že by mě třeba políbil, ani jsem z toho neměl strach, pro mě to bylo něco nového a zcela neznámého. V tu chvíli bych to i rád zkusil.
„Se mnou si není radno zahrávat, jsem hádě, které se rádo vysléká ze své kůže a pěstuji si čest.“ Rozházelo mě to, lhal bych, kdybych řekl ne. Vždycky mluvil slangově, ale teď to bylo, jako by četl z knihy. Tak jiné…
„Jenže já jsem tvor, který tyhle háďátka loví, a pak si je ochočuje k obrazu svému.“ Určitě to bylo v té knížce, co jsem nedávno četl, i ta odpověď by seděla. Vzala mě tak jen proto, že se tam v mnoha případech jednalo o milostné románky na jednu noc.
„Takže jsi to četl? Myslel jsem si to… Jsi přesně ten typ, který o tom čte, a sám to pak provozuje.“
„Co si o mně vůbec myslíš, Bille?“ mluvil jsem na něj klidným tónem, snažil jsem se tam nedat ani známku jízlivosti.
„Půjdeme raději dolů, nemyslíš?“ zamluvil to… pro dnešek to bude lepší.
„Jen mě tak napadlo, chtěl by si tady někdy spát?“
„Někdy možná jo, a kde bych spal?“ vlastně ani nevím proč se na to ptám…
„Se mnou na horní posteli…“ říkal to s takovým klidem, ale za to ve mně hrklo.
„A ten gauč není funkční nebo co?“
„Přesně tak, je rozbitej, nedá se na něm ani sedět, aniž by řachnul.“
Mezitím jsme došli do kuchyně…
Usrkával jsem svůj jahodový čaj a občas si přikousnul sušenku nebo náš slavný borůvkový koláč. Taky nutno podotknout, že sem u toho musel poslouchat i ženské tlachy, které mě vůbec nezajímaly… Pak mě ale napadla jedna otázka.
„Simone, kolikrát jste byla vdaná?“
„Babička ti už toho stihla říct hodně, jak tak koukám… Vdaná jsem oficiálně nebyla nikdy, ale jinak jednou.“
„Ale babička říkala…“ určitě mi zase pověděla blbinu.
„Víš, já když jsem se vdávala za Billova otce, tak všechno probíhalo v pohodě, ale za týden nám poslali, že ztratili oddací list, a tak bychom se musel vzít znova, my jsme tam tenkrát poprvé byli poslední, víš, tak se jim to nějak asi pomíchalo a já to znova nechtěla, nebylo by to ono… Babička to asi špatně pochopila.“
„Netušil jsem to.“
„Chápu tě.“
Ty dvě si hodně dlouho povídaly a bylo vidět, že si rozumí…
Bill na mě házel svoje pohledy plné čehosi a já přemýšlel nad tím, co se stalo v pokoji.
„Vím, na co myslíš… Nemysli na to, kamarádi?“ jeho nabídka i to, že ví, na co myslím, mě udivilo, ale nezbývalo mi nic jiného než to s radostí přijmout.
Další půl hodiny jsme se bavili o tom, co jsme ve vlaku nestihli.
Když jsem si pak doma v posteli snažil utřídit myšlenky, abych těsně před usnutím na nic nemyslel, asi vám nemusím říkat, která byla moje poslední…
autor: Bejb
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
tak Bill mu už i navrhl přespání? mhm….to bude zajímavé….
ten bill je krutej 😀 no to by mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet dál… a ta tomova babička je super :D:D
Přeju mu ať se mu zdá o Billovi xD
Ten Bill je ale drak 😀 Jsem vůbec nečekala. Chlapec, na posteli má plyšáky a dostal chuť na sexuální choutky 😀 Zvláštní dítě, ale díl fakt zajímavý. Jsem se u toho chlámala jak divá, vážně… 😀
Teď jsem dokonale šťastný…
1) chytl jsme net
2) píše se pokračování
3) komentáře miluju 🙂
jinak jukněte mi na blog prosím *dělá smutný oči*
lol.. super poviedka.. perfektna 🙂
Wow,začíná se mi to dost líbít…….