autor: Bajik
Kalendář ukazoval úterý, tudíž školu až od devíti. Hodiny ukazovaly půl osmou ranní, když se pokojem rozezněl zvuk budíku. Oba spící chlapci se probudili s prvním zapípáním.
„Ještě ne,“ zamručel Tom do polštáře a přetáhnul si přes hlavu deku, aby mohl dál pokračovat ve spánku. Vždyť se mu zdál tak krásný sen!
Bill, celou dobu spící na bříšku, si dlouze zívl. Jasně, bylo to kvůli němu, proč budík vyzváněl tak brzo. Podepřel se na loktech a podíval se rozespale na své dvojče schovávající se pod dekou. Budík stál na Tomově straně a ani se ho neuráčil vypnout.
Zase to je na něm, pomyslel si a překulil se k Tomovi, přes kterého se natáhl pro budík a na kterém zůstal ležet, dokud zvonění nevypnul. Poté si sednul a protáhl se. Znovu se podíval na Toma, který zrovna vylezl z pod deky.
„Ležels mi na hlavě,“ řekl nevrle a prohrábl si dredy, které se celou noc volně rozprostíraly na polštáři. I na Billově polštáři jich pár leželo a šimralo ho na tváři, když spal.
„Máš si ji dát jinam, a pak mi to nebudeš muset vyčítat. Anebo mi dej budík, když ho nechceš zastavovat,“ navrhl mu Bill a nemusel čekat dlouho na Tomovu odpověď. Byla jednoduchá a prostá – podal mu budík. Bill si pomyslel něco o tom, že se to dalo předpokládat, a položil jej na noční stolek na své straně postele. Když se otočil zpátky, Tom už měl zavřené oči a pokoušel se usnout.
„Jdu do sprchy,“ oznámil, ale pochyboval, že by ho Tom vnímal. Mávl nad ním rukou a vylezl z vyhřáté postele. Z šuplíku ve vysoké skříni vytáhnul čisté prádlo a vydal se do koupelny.
Zrovna si namydlil vlasy, když uslyšel vodu tekoucí do umyvadla. Tom, pomyslel si. Kdo jiný než jeho vlastní bratr, by taky nerespektoval to, že je ve sprše? Bill zastavil vodu a zamžoural; pěna ze šampónu ho štípala v očích.
„Tome, vypadni!“ řekl rázně, i když věděl, že Tom nevypadne. Vždyť včera se odehrálo to samé a před týdnem to bylo také. Jenže před týdnem s ním ještě „chodil“, teď to bylo úplně něco jiného.
Tom pootevřel dveře a poté je hlasitě zavřel. Bill pustil vodu. Takže mu to sežral, prolítlo Tomovi hlavou a samolibě se usmál. Shodil ze sebe oblečení a zaťukal na sprchu. Voda se tentokrát nezastavila.
„Něco jsem ti řekl,“ zahučel na něj Bill a Tom znuděně protočil oči.
„Mineme míň vody, když se osprchujem naráz,“ namítnul, i když to byla blbost. Když Bill řekl, že to nebude opakovat potřetí, stál už Tom za ním.
„Vystřel!“ zakřičel Bill a prudce do dvojčete strčil na důkaz, že to myslí vážně.
„Bojíš se mě snad?“
„Ne. Akorát se chci jednou osprchovat bez čumila.“
„Stydíš se? Ale vždyť jsem tě už nahýho viděl několikrát,“ řekl Tom s úsměvem na rtech a přesunul se pod sprchu. Bill se otočil zády k němu.
„Nápodobně,“ zašeptal suše a opustil sprchový kout. Za chvíli už byl slyšet jen fén, to jak si Bill sušil vlasy.
Konverzace skončila, pomyslel si Tom a vzal si bez dovolení Billovo mýdlo. A to si myslel, jaká to bude sranda, když se spolu vykoupou.
Tom vylezl ze sprchy v tu samou chvíli, když ustal zvuk fénu. Kolem pasu si ovázal bílou osušku a přešel za svým bratrem, který horoucně rozčesával své černé vlasy.
„Jseš na mě zlej,“ podotknul Tom a natáhl se pro kartáček a pastu.
„Nejsem. Zkus se jen zeptat kluků, kterej z nich se sprchuje společně se svým bráchou,“ odpověděl mu naštvaně Bill a položil kartáč, aby si mohl vzít dostatečně zahřátou žehličku na vlasy. Tom jej s pusou špinavou od pasty pozoroval v zrcadle. Byl vzteklý.
„Kurva!“ zařval a mínil praštit se žehličkou, když pramen, který zrovna vypustil, trčel vzhůru.
„Klid,“ zahuhlal jemně Tom a vzal mu žehličku z rukou. Kartáček si strčil do pusy a sám se chopil toho neposedného pramene vlasů.
„Hele, nech toho. Nikdy jsi nic takovýho v ruce nedržel. Pusť to, udělám to sám,“ chňapal Bill po žehličce.
„Kdybys sebou přestal šít, možná bych ti nemusel ani spálit ucho,“ řekl Tom ze srandy a vrazil si kartáček zpátky do pusy. Ale zabralo to, protože Bill se po zbytek času, co mu Tom žehlil vlasy, ani nepohnul. Jen ho sledoval v zrcadle.
„Sice tohle držím v ruce poprvý, ale sledoval jsem tě, jak to děláš, a nic složitýho to není,“ zahuhlal Tom stále ještě s kartáčkem v puse a hubou plnou pasty, a Bill vyprskl smíchy. Nerozuměl mu totiž vůbec nic.
Tom se na něj ošklivě podíval, ačkoliv to s Billem nic neudělalo; stále se svíjel smíchem. On měl času dost. On se nepotřeboval líčit. On nepotřeboval stát několik desítek minut před skříní s tím, co si má vzít na sebe. Ale určitě by za to mohl on, kdyby Bill všechno nestihnul. Udělal proto razantní krok.
Bill se stále ohýbal smíchem, když ho Tom zaškubal za vlasy. Společně s bolestnou grimasou se okamžitě narovnal a zaskučel. Vždyť to bolelo!
„Tys spadl z jahody na znak, nebo co?!“ vyštěknul na Toma, jen co ho pustil. V tu samou chvíli mu Tom vrazil do ruky svůj kartáček na zuby a naklonil se nad umyvadlo, aby vyplivnul pastu. Bill kartáček držel znechuceně jen dvěma prsty; nebude se přece dotýkat něčeho, co bylo v Tomově puse.
„Fuj!“ zašklebil se Bill a kartáček spočinul v umyvadle, přičemž Toma zašpinil na tváři. Ten si toho však ani nevšimnul, proto mu jeho sladký bráška přidržel ten jeho ksichtík v umyvadle a pořádně mu umyl obličej studenou vodou. Tom prskal vodu na všechny strany, Bill mu za použití malého násilí vyrval z rukou žehličku a poté vodu zastavil. Nezapomněl Tomovi odmotat ručník a hodit ho po něm, aby se utřel.
„Jedinej, kdo spadl z jahody na znak, jsi právě ty!“ zakřičel za odcházejícím Billem Tom a jedinou odpovědí mu byl vztyčený prostředník.
Když došli do školy, Bill mohutně mával nad hlavou omluvenkou do tělocviku po zbytek školního roku, což mu většina třídy dosti záviděla. Každopádně to dělal Tomovi trošičku naschvál, protože zatímco on se musel potit v těláku, Bill se mohl kliďánko courat někde po venku. A to taky mínil toto odpoledne udělat – courat se někde po městě s Mel.
Zvonek oznámil konec třetí, pro Toma a Billa však druhé, hodiny, což znamenalo přesun do učebny chemie. Bill přesunu využil a vytáhnul mobil, aby zavolal Mel. S telefonem u ucha vycházel ze třídy jako poslední, teda alespoň si to myslel…
Bill kráčel chodbou plnou lidí s mobilem u ucha. Mel to ale pořád nebrala. Zkoušel to už potřetí, když se konečně něco ozvalo.
„Ahoj, Bille,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Ahoj, Mel. Promiň, ale máš chvíli čas? Jsi ve škole?“ zeptal se a sledoval dlažbu pod svýma nohama.
„Ne, mám praxi. Hele, řeknu ti, že jestli to není něco sakra důležitýho, tak ti to vypnu, protože máme zakázáno telefonovat.“
„Máš odpoledne čas? Potřeboval bych s tebou mluvit. Prosím, Mel,“ zaprosil Bill do mobilu.
„Dojedu nějak před druhou, takže bych pro tebe relativně čas měla. Ovšem pokud nedojede Klaudi…“
„Takže kdybych pro tebe přišel ve čtvrt na tři…? Nebo bysme se sešli třeba u parku, abych pro tebe nemusel.“
„Jo, to by šlo. Ještě ti pošlu zprávu, jestli dojede Klaudi nebo ne, abys náhodou nečekal.“
„Myslel jsem, že to máte zakázaný…“
„Bille, neštvi mě!“ zakřičela Mel do sluchátka a Bill se usmál.
„Tak napiš, až to budeš vědět určitě. Tak zatím,“ řekl Bill a čekal, dokud mu Mel neodpoví, aby mohl zavěsit.
„Bille?“
„Hm?“
„Mám tě ráda.“
„Taky tě mám rád. Tak odpoledne.“
„Pá,“ řekla Mel a zavěsila. Bill strčil mobil do kapsy a vešel do učebny chemie. Tom seděl na jejich lavici zády k Billovi a bavil se s klukama. Bill se pro sebe usmál a potichu šel k lavici, aby mohl Toma přinejmenším shodit na zem. A to taky udělal. Tom spadl za smíchu ostatních kluků na zem před ním. Bill se popadal za břicho, když se Tom zvedal. Jeho starší dvojče mu chtělo dát malou facku, ale jejich dovádění přerušilo zvonění a na vteřinu načasovaný příchod malého tlustého chlapíka s pleší na hlavě a srostlým obočím, tedy profesora chemie s pivním pupkem. Vždyť alkoholy byla jeho nejoblíbenější vyučovací látka.
Už od dvou hodin stál Bill u brány do parku a ty minuty, které jej dělily od čtvrt na tři, se zdály být dvojnásobně, ne-li trojnásobně delší. Vůbec to totiž neubíhalo. Když se konečně hodinová ručička rozhoupala a ukázala na čtvrt, Billovi se ulevilo. Teď už bude jen čekat, dokud někde nespatří Melinu rudou kudrnatou hřívu.
Minuty utíkaly najednou mnohem, mnohem rychleji, ale Mel stále nikde. Bill tedy vytáhl mobil a dlouze ji prozvonil. Zdálky se ozvalo vyzvánění od Nokie. Bill otočil hlavu na opačnou stranu, než očekával Mel přijít. Vynořila se za ním, vycházejíc z parku po kamenité cestičce, a její úsměv se rovnal záři slunce. Ne, že by byl tak žlutý, ale byl stejně oslňující, jako když se podíváte do sluníčka.
„Myslel jsem, že už ani nedojdeš,“ řekl Bill, když byla Mel už jen pár kroků od něj, a usmál se na ni.
„Příště musíš upřesnit, u kterýho vchodu budeš čekat. Čekala jsem totiž na tebe u toho druhýho. Jinak ahoj,“ a objala ho.
„Ahoj. Pro příště si to budu pamatovat a dáme si sraz raději u kašny. Ta je v parku jen jedna.“
„Tak to je dobrej nápad,“ zasmála se Mel a pustila jej z objetí. „Hele, nemáš mít náhodou tělocvik?“
„Jo, ale mám osvobození do konce roku,“ pochlubil se Bill svým úlovkem a pomalu kráčel vedle Mel.
„Ulejváku!“ praštila jej Mel lehce do ramene. „A Tom tam zůstal?“
„Tom? Asi jo, pokud nešel za školu, což by mu bylo dost podobný. Ale pochybuju, že by zrovna on chtěl dělat reparát z těláku,“ zašklebil se Bill a stále se díval pod nohy.
„Třeba je to jeho tajný přání, co ty víš,“ řekla tajemně Mel a její pohled se setkal s Billovým pochybovačným. Nemusel nic říct; poznala z jeho pohledu, že tohle určitě není jeho tajný přání. A Mel byla ve výhodě, protože ona jediná věděla, po čem Tom touží nejvíc. Ale taky nepochybovala o tom, že Bill aspoň část jeho přání ví.
„A jinak? Už je to v pohodě?“ zeptala se rudovláska a obrátila řeč na jiné téma.
„Záleží, co u tebe znamená – Být v pohodě,“ řekl Bill a poté se zamyslel. Nepamatoval se, že by jí něco o jejich hádce řekl. „Takže ti to řekl,“ zašeptal a smutně se podíval na své okopané tenisky.
„Řekl mi to v sobotu. A víš ty co? Jsem na tebe pyšná, žes mu neodpustil.“
„Cože?!“ udivil se Bill. Vážně řekla, že je na něj pyšná za to, že Toma celou sobotu posílal do hajzlu?
„Jo, jsem na tebe pyšná, protože Tom už potřeboval srazit hřebínek. Myslel si, že po jedný omluvě mu odpustí i anglická královna. Já sama bych mu taky neodpustila, i když ho znám vlastně od plínek. Pamatuju si, jak jsem aktivně chtěla tlačit kočárek, ale nedosáhla jsem na řidítka. Byla jsem malá, mohly mi být dva roky, možná ani ne, když byl Tom miminko,“ Mel se nad vzpomínkou usmála. Měla na dětství a na chvíle strávené s Tomem krásné vzpomínky, i když by dneska spoustu věcí udělala jinak.
„Udělala bys to taky?“ udivil se znovu Bill a Mel mu přikývla.
„Má, co si zaslouží. Na hrubý pytel hrubá záplata,“ ignorovala Billovo uchichtnutí.
„Víš, Mel, musím se ti s něčím přiznat,“ řekl Bill po chvilce ticha a podíval se krátce na Mel. „Když já už mu to odpustil, ale nesmíš mu to říct. Chci si užít, jak se Tom snaží, abych mu odpustil.“
„Ještě tak, abych mu něco říkala! Ať si to, hošánek, vyžere,“ řekla vážně a pomstychtivě Mel. Bill se jejímu nadšení krátce zasmál; nikdy by netušil, že může mít radost z něčeho takového.
Nemohla pochopit, proč na to kývla. Byla tak moc hloupá, když uvěřila těm nesmyslným kecům o tom, že z ní udělají NĚKOHO? Že jí pomůžou HO dostat?
Ano, uvěřila tomu. Podlehla tlaku, který na ni zbývající dívky udělaly, a přistoupila na to. A teď toho litovala.
Seděla na trávě blízko povídající si dvojice, co seděla na lavičce před ní, ale neposlouchala je. Bylo jí jedno, co si povídají. Přece je neměla poslouchat. Měla jen zjistit, kdo je ta tajemná Mel, co si s ní Bill dopoledne volal. Přece to s tou Danielou nemohlo být zas tak žhavý, když si domlouval schůzku s jinou, ne?
Ráda fotografovala, vlastně to milovala. Bylo to právě to jediné, co na světě měla ráda. Ale teď klesla, byla sama sebou znechucená, že svůj koníček tak hnusně využívá. Vyfoť všechno, každej pohyb, každý objetí, každou pusu, prostě všechno, rozumíš? Ten zvonivý poroučivý hlas jí zněl v uších jako ozvěna.
Bill byl jediný kluk ze třídy, který ji kdy řekl Ahoj. Který ji nepřehlédl jako ostatní. Dokonce ani jako Tom, jeho bratr, jeho dvojče, na kterého si myslela už od prvního dne, co přišla na střední.
Ach ne, naklonila se k němu, povzdychla si a srdce se jí sevřelo. Zmáčkla spoušť fotoaparátu, co dostala na Vánoce. Nemohla si ale dovolit nesplnit jejich přání. I když to dělala s odporem, nemohla se proti nim postavit. Nikdy.
Zazvonil jí mobil. Podívala se, kdo jí volá, a poté zvolila Přijmout hovor.
„Děláš, co máš?“ ozvalo se z druhé strany a v pozadí se rozezněl smích.
„Jo,“ kuňkla a čekala, co na ni vychrlí.
„To je dobře,“ řekla druhá strana a jakoby dívka viděla samolibý úsměv na ústech dotyčného, který jí volal. „Věděli jsme, že budeš poslušná. Jen pěkně dál foť a pamatuj – Rozmazaný fotky nechci!“ Hovor byl ukončen.
Dívka si povzdychla, v krku stále měla velký knedlík. Dvojice vstala a odcházela.
„Ahoj,“ zavolal na ni Bill, když si jí všimnul, zamával a usmál se na ni. Zrovna v tuhle chvíli by si přála být neviditelná. Třeba to bylo na někoho za ní, ale neměla odvahu se otočit.
„Ahoj,“ naznačila rty a lehce se usmála. Co když to přece jen nebylo na ni? Přála si, aby konečně odešli, aby vypadli z parku, ona mohla odevzdat paměťovku s fotkami a mít od nich klid. Nejlépe navždy.
Ve čtvrtek odpoledne, když měla Mel konečně padla, ji poctila svou návštěvou její láska Klaudi, která konečně měla od školy boží klid – Udělala maturitu.
Zrovna slavily její úspěch mazlením a líbáním na posteli, když je vyrušil výkřik a rachot. Klaudi se vymanila z Melina objetí a otevřela okno, aby se podívala, co se kde děje. Ne nadarmo se o Klaudi říkalo, že je zvědavec jeden zvědavá. Musela být u všeho, když se někde něco dělo. Byla zvědavá jako opička.
„Mel, dělej, pojď se na něco podívat. To FAKT stojí za to!“ křikla tichým hlasem, aby ji venku neslyšeli, a posadila se do okna s úsměvem přes celou tvář. Mel byla hned u ní. Sedla si za ni a políbila ji na její obnažené rameno. Poté se podívala do zahrady k dvojčatům. A na její tváři se taky usadil úsměv.
„Vidíš to? Tomu se říká návod!“ zdůraznil Tom a vrazil Billovi kus pomačkaného papíru do ruky. Bill se na obrázkový návod podíval a různě nakláněl hlavu. „Bože, za co mě trestáš?!“ zasyčel Tom skrz zuby a otočil mu papír správně.
Bill jen pokrčil rameny. „Zdálo se mi to nějaký divný…“ řekl klidným hlasem.
Tom zakoulel očima. Kdyby měl o dvě ruky navíc, postavil by bazén sám. Bohužel si s ním však osud takhle ošklivě nezahrál a místo dvou rukou navíc, mu nasadil do života jedno celý tělo navíc, které patřilo Billovi. Zdálo se mu, že v životě neviděl nikoho tak nešikovnýho, jako byl jeho malý nevinný bráška.
Zatřepal hlavou a vytrhl mu papír z ruky. Místo toho mu do ní dal stěnu bazénu. „Zkus to držet, prosím, dýl než dvě vteřiny, jo? Chtěl bych to KONEČNĚ spojit dohromady,“ zavrčel na něj.
„Tome, nebuď na něj hned takovej. Ještě bazén nestavěl,“ okřikla jej máma sedící v chládku na houpací lavičce.
Tom udělal otrávenou grimasu a Bill se mu tiše smál. Ne však jeho výrazu, ale pokárání. Škodolibé dítko, tenhle Bill.
Uběhla asi hodina od jejich prvního pokusu postavit spolu bazén a světe, div se! Bazén stál na zahradě v celé své nenapuštěné modré kráse. Bill stál pod přímým sluníčkem, které pražilo na jeho černou kštici, díky níž se mu vařil mozek už pěkně dlouhou dobu a mžoural na bazén.
„Něco tomu chybí,“ řekl zamyšleně, když k němu přešel Tom. „Nemůžu si pomoct, ale prostě tomu něco chybí.“
„Bílá písčitá pláž, plno pořvávajících dětí okolo, tobogán, nebo snad žralok s velrybou a hejnem medúz?“ utahovalo si z něj jeho vlastní dvojče.
„Blbečku,“ nadal mu Bill a strčil do něj se stále přemýšlejícím pohledem. V tu ránu mu však svitlo. „VODA!“ zvolal nadšeně, jakoby vyluštil křížovku za 5 milionů eur, a běžel pro hadici.
Tom se praštil rukou do čela. To sluníčko mu asi trvale poškodí mozek; vybublá mu ušima nebo vyteče nosem nebo nějak stejně nechutně odejde z Billova těla nadobro, pokud už teda nevzal nohy na ramena a neutekl dobrovolně. Ani by se mu nedivil, protože být Billovým mozečkem, byl by to Tom udělal už dávno.
Otočil se na Billa, který si pyšně s hadicí v ruce vykračoval po zahradě a mířil přímo k bazénu. Stejně nabubřele prošel i kolem Toma a ten mu hadici sebral.
„Mámí!“ rozkřičel se Bill a rozmáchl bezmocně rukama jako malé dítě, které na pískovišti přišlo o svou milovanou bábovičku.
Simone vzhlédla od časopisu a Beáta, sedící vedle ní, udělala to samé. „Tome, měj víc rozumu než Bill. Připadám si jak v mateřský školce.“
„A kdo jinej ho má naučit, že pokaždý nedostane všechno, co chce?“ zamumlal si Tom pro sebe a naštvaně mu vrazil zahradní hadici do ruky. Odpovědí mu byl vypláznutý jazyk.
„Raději ho strč zpátky do pusy, nebo ti ho ukousnu,“ varoval ho Tom a ušklíbl se.
Bill jazyk raději schoval, nikdy nemohl vědět, kdy to Tom může myslet vážně a kdy ne. Ušklíbnul se na něj taky. Zatímco šel Tom pustit vodu, dobrovolně a bez jakýchkoli protestů, Bill začal kout svůj ďábelský plán.
autor: Bajik
betaread: Janule
To zní nebezpečněxDDD
Hey já chci aby se už usmířili
Už se těším, co Bill vymyslí! 🙂
otočí se s hadicí v ruce na Toma a sleje ho od hlavy k patě…xD
oo dabelsky plan.. uz se tesim na dalsi dil
Tak to jsem zvědavá, co si zase Bill vymyslí za kravinu 😀
Bože on je tak zákeřnej až je to roztomilý xD xD
lool.. no tak tento pribeh je fakt roztomily.. heh.. ten Bill je ako 5 rocne decko xDD