Jin Bojovník 6.

autor: Deni

„Aooooom, aooooom.“ Tom seděl na zemi uprostřed svého pokoje, před ním bylo otevřených několik knih dějepisu a on se snažil dělat přesně to, co mu řekl Bill. Musel uznat, že nějaké výsledky to přinášelo, pamatoval si mnohem víc věcí, než by čekal.

„Babiiii! Co to Tom děláááá?“ Vanessa stála v otevřených dveřích Tomova pokoje a se šokem v očích jej pozorovala. Tom, zabraný do meditace, si jí ani nevšiml.

„Copak?“ Vedle vykulené Vanessy se objevila jejich babička, a když si všimla Toma v tureckém sedu s lehce se pohupujícím medailonem kolem jeho krku, musela se usmát. Bylo jí jasné, že Bill nakonec uspěl. „Medituje,“ odpověděla nakonec na vnuččinu otázku se širokým úsměvem.

„Medi-co?“ Vanessa pozvedla obočí a měla hrozné nutkání jít a šťouchat do bratra prstem.

„Nech ho být.“ Uchopila Vanessu za ramena a s menším nátlakem ji tlačila po schodech dolů. Byla šťastná, věřila, že to její vnuk dokáže.

„Ahoj, Tome.“ Polekaně sebou trhl, když ucítil dotek na rameni.

„Kde ses tu vzal?“ Překvapeně koukal na Billa, který klečel vedle něj. Neslyšel jej přicházet.

„Oknem,“ pokrčil rameny, jakoby to byla naprostá samozřejmost.

„Oknem,“ zopakoval Tom a přešel na terasu, aby se snad ujistil o jejím výškovém umístění. „Vždyť je to hrozně vysoko,“ zamračil se a otočil se na usmívajícího se Billa.

„Pro mě ne, ovládám umění kung-fu,“ prohodil Bill jen tak a se zájmem si prohlížel své nehty.

„To fakt? Nauč mě to taky.“ Bill se zasmál Tomovu prosebnému tónu.

„Vážně to chceš umět?“ Tom dychtivě přikyvoval. „Tak dobře, ale musíš se tomu opravdu věnovat, ano?“

Tom se na chvíli zamyslel nad tím, jestli tomu chce věnovat svůj volný čas, ale vidina toho, jak se dostane oknem do pokoje ve druhém patře, zvítězila. „Ano,“ přikývl souhlasně.

„Tak dobře, ale musíme začít hned.“ Tom přikývl, popadl batoh a mikinu a vyšel na chodbu. Otočil se, když za sebou neslyšel žádné kroky. S obdivem v očích sledoval Billa, který právě ladně přeskočil z terasy do koruny stromu. Zasmál se a rychle seběhl schody.

„Jdu ven,“ křikl z chodby, nazul si boty, a aniž by čekal na něčí odpověď, vyběhl hlavními dveřmi jako neřízená střela. Venku málem vrazil do otce, který se dnes výjimečně vracel z práce dřív.

„Kam tak letíš?“ zasmál se a uhýbal zbrklému synovi.

„Ven. Ahoj,“ houkl Tom a hnal se za Billem, který na něj čekal před plotem.

*

„Dobře, Tome. Už ti to skoro jde.“ Bill s potěšením sledoval, jak rychle se Tom zlepšuje. Aby taky ne, měl to v krvi, jen to v sobě musel najít.

„Už jsem unavený,“ přiznal se Tom a zhroutil se na lavičku opodál. Trénovali spolu už několik hodin, měl hlad, všechno ho bolelo a měl pocit, že vůbec nic neumí. Nadšení jej pomalu, ale jistě opět opouštělo.

„Ještě chvíli, Tome. Opravdu už děláš pokroky.“ Bill se posadil na lavičku vedle něj a mile se usmíval. Tom se oproti tomu zašklebil, ale nakonec souhlasil ještě s pár cviky.

„Už nemůžu.“ Tom se jak dlouhý, tak široký rozplácl na zemi a unaveně zavřel oči. „Nemůžeme pokračovat zítra? Budu psát ten test a musím být odpočatý.“ Bill si jej se zájmem chvíli prohlížel.

„Dobře,“ souhlasil nakonec. „Pojď, doprovodím tě domů.“ Tom zamžoural očima proti zapadajícímu sluníčku a vděčně se usmál. Když dorazil v půl 9 domů, zapadl do postele a okamžitě usnul.

*

„Bille?!“ Tom vyběhl na školní dvůr, kde Bill seděl jako každý den pod velkým stromem a meditoval. Zvedl k němu pohled a postavil se. „Udělal jsem to!“ vykřikl nadšeně Tom a Billa objal. Jejich objetí trvalo jen pár vteřin, pak se od něj zaraženě odtrhl.

„Gratuluji,“ usmál se na něj Bill.

„Jo, díky! Fakt, nebýt tebe a tvé rady, nezvládl bych to.“ Vrátil Billovi úsměv a sehnul se pro batoh, který před objetím upustil na zem. „Musím jít, já, kluci a Karin jdeme do města. Tak ahoj.“

„Ale co tvůj výcvik?“

„Jo, no… tak třeba zítra. Ahoj.“ Bill jen bezmocně sledoval Tomova vzdalující se záda. Mělo mu být jasné, že jakmile Tom dosáhne svého, vykašle se na svůj slib. Ale z nějakého důvodu jej to bolelo.

Povzdechl si a vydal se k Tomovu domu.

*

„Tak čau, v pondělí.“ Tom zabouchl dveře auta a sledoval, jak jeho kamarád odjíždí. S úsměvem na rtech se vydal k domu. Dnes byl docela dobrý den, opravdu se s přáteli dobře bavil.

„Jsem doma,“ křikl z chodby, zatímco si zouval boty. Batoh hodil ke schodům a zamířil do kuchyně. „Co je k ve-… Co tady děláš?!“ vyjekl překvapeně, když za jídelním stolem viděl ve společnosti své rodiny sedět i Billa.

„Drahoušku, ty Billa znáš?“ Jeho matka se na černovlasého mnicha po své pravici mile usmála. Tom nebyl schopen jediného slova. Co tady, sakra, dělá?

„Vlastně… tak trochu… Co tady děláš?“ Tom pomalu došel ke stolu a posadil se na své místo.

„Babička říkala, že je to můj vzdálený bratranec,“ usmála se na něj matka a položila před něj talíř s večeří. Tom jako ve snu uchopil příbor a s pohledem stále upřeným na Billa, napíchl jednu bramboru.

„Bratranec,“ zopakoval pomalu. Bill s úsměvem přikývl a sám si ukrojil kousek masa. „Tak to jo, no, že ses nepochlubil.“

„Copak ty jsi nevěděl, kdo to je?“

„Měl jsem ho za někoho jiného,“ odpověděl Tom a snažil se Billa, sedícího proti sobě, ignorovat.

„Dáte si někdo?“ Babička před všechny položila podnos s malými koláčky.

„Mami? Měsíční koláčky?“ Simon, matka Toma a Vanessy, překvapeně pozvedla pohled ke své matce. „Dělala jsi je naposled, když jsem byla ještě malá holka.“

„Vlastně,“ babička se usmála na Billa. „Nedělala jsem je já.“ Tom se hlasitě rozkašlal, zaskočil mu kousek ‚Billova‘ koláčku.

„Páni. Děkuji, Bille, připomněl jste mi tím mé dětství.“ Bill jen přikývl a pozoroval Toma, který se ještě stále snažil vydávit zaskočený kousek.

„A jak dlouho tady chcete zůstat, Bille?“ Tom se napil vody a konečně se mu podařilo zastavit kašlání. Uslzenýma očima se podíval na svého otce.

„Moc dlouho ne,“ vyhrkl a pohledy všech se stočily k němu.

„Prosím, Tome?“

„Teda, no, chtěl jsem říct…“

„Hned, jak dokončím úkol, odjedu.“

„Úkol?“ Simone i její manžel zmateně pozvedli obočí.

„Návštěvu,“ zasmála se babička. „Myslel, až dokončí návštěvu.“

„Aha,“ usmála se Simon. „No, můžete u nás zůstat, jak dlouho chcete, Bille.“