autor: Majka
Doktor Brückner rychle vyťukal dvě čísla na telefonu na svém stole, představil se a chvíli tiše poslouchal. Už po prvních slovech se užasle zahleděl na Toma, který stále ještě strnule seděl v křesle, a v očích se mu zračil strach. Strach o Billa. Věděl, že něco není v pořádku…
Peter několika slovy odpověděl někomu na druhém konci linky, položil sluchátko a rychlými pohyby sesbíral popsané papíry ze stolu zpět do desek. Než se vydal ke dveřím, otočil se nerozhodně na Toma:
„Musím teď za vaším bratrem, zdá se, že se mu přitížilo. Můžete počkat tady… ale byl bych raději, kdybyste se vrátil k té milé sestřičce a…“
„Půjdu s vámi,“ nenechal ho Tom domluvit.
Peter si povzdychl. „Tome, to není dobrý nápad. Potřebujete si odpočinout. Nenuťte mě k tomu, abych vám musel něco nařizovat!“
„Doktore Brücknere, já tam musím být s ním. Dokážete to pochopit? Sakra, měl jsem tam být celou dobu!“
Zvláštní naléhavost v Tomově hlase donutila Petera na okamžik zaváhat. „Ale… vážně si myslím, že…“
„Prosím!“
Peter se zahleděl mladíkovi do očí a po chvíli rezignovaně pokýval hlavou. Neměl teď čas se dohadovat… a tušil, že by stejně prohrál.
„Fajn. Ale budete se držet dát!“
Společně vyšli na chodbu, Tom se skloněnou hlavou následoval Peterovy rázné kroky.
David si oddechl, když zahlédl blížící se dvojici. Měl o Toma strach, ale vypadalo to, že je v pořádku. Postavil se: „Tome, volal jsem Simone, bude tu během hodiny. Taky jsem zrušil ten zítřejší rozhovor v rádiu, ale budeme se muset domluvit, co dál… Tome?“
Nezdálo se, že by Tom vnímal cokoliv z toho, co mu David říká. Prošel kolem něho, aniž by zvedl hlavu a společně s doktorem pokračoval dál ke skleněným dveřím.
David si až teď všiml nepřirozené bledosti v mladíkově tváři a projelo jím nepříjemné tušení.
„Tome? Co se děje?! Tome!“
Mohl jen bezmocně sledovat, jak oba muži prošli dveřmi, které se za nimi potichu zavřely. Ještě chvíli zíral na jejich vzdalující se obrysy za mléčným sklem, než úplně zmizeli. Pak se s obavami zahleděl na Sakiho. Jeho lesklý pohled vypadal stejně vystrašeně, jako byl ten Davidův…
S každým dalším krokem, kterým se blížili k Billovu pokoji, cítil Tom v hrudi stále větší tlak. A když se konečně před jedněmi dveřmi zastavili, nemohl se už skoro ani nadechnout. Točila se mu hlava a hučelo v uších… najednou si nebyl jistý, jestli má odvahu vejít. Ale věděl, že musí.
Jako ve snách vnímal, že mu někdo nandává ošklivě zelený nemocniční plášť a postrkuje ho dovnitř do místnosti. Zastavil se hned u dveří.
Bylo zde jen jediné lůžko, na které Tom nemohl vidět, protože před ním už stál Peter. Něco pečlivě zkoumal na přístrojích všude kolem a tvářil se ustaraně. Pak nahlédl do svých záznamů, připsal pár slov a znovu se znepokojeně zahleděl na hodnoty na přístroji.
„Anet, jak dlouho ten tlak takhle rychle klesá?“
Mladá tmavovlasá sestřička polekaně vzhlédla, v prstech nervózně žmoulala cíp své pracovní uniformy.
„No… asi… asi deset minut?“
„Asi deset minut?“ Peter po děvčeti střelil rozzlobeným pohledem. Nevěděl, jestli ho víc vytočila její nejistá odpověď nebo to, že jí tak dlouho trvalo, než se odhodlala ho přivolat.
„A kde je Sabine? Neměla tu být s vámi?“
„Ona… potřebovala si odskočit.“ Anet se nemínila doktorovi svěřovat s tím, že to ona sama poslala svou starší kolegyni pod docela průhlednou záminkou pryč. A samozřejmě mu nehodlala říct ani to, co tu těch posledních deset minut sama dělala.
Nenápadně sáhla do kapsy a sevřela v třesoucích se prstech svůj mobilní telefon. Těch několik fotek, které se v něm ukrývaly, jí přinese hezkých pár euro…
Tom sledoval mladou sestřičku nevraživým pohledem. Nelíbila se mu. Byla příliš nervózní a příliš mladá na to, aby jí byl do rukou svěřen Billův život.
Navíc z ní měl nepříjemný pocit. Většinou byl hrdý na svou schopnost umět odhadnout lidi jediným pohledem… tentokrát si však přál, aby se jeho instinkt mýlil.
Neměl ale čas nad tím přemýšlet. Zničehonic se pokojem rozeznělo pronikavé pípání a na jednom z monitorů se rozblikalo červené světlo. Všude kolem zavládl zmatek, Peter uděloval hlasité povely, objevil se tu další mladší lékař a druhá sestra, pravděpodobně Sabine…
Tom nebyl schopný vnímat nic z toho. Jako ve snách přistoupil k posteli, a konečně se mu naskytl pohled na bezvládně ležící tělo jeho bratra. Nevšímal si všech těch hadiček, přísavek a jehel, kterými byl připojený na kontrolní přístroje a umělou výživu, snad je ani neviděl. Nemohl spustit zrak z Billova bledého nehybného obličeje. Vypadal tak pokojně… smířeně. Takhle to nemělo být. Nic z toho, co se od včerejška stalo, Tomovi nedávalo smysl, a nejmíň ze všeho chápal tenhle Billův výraz.
Pomalu si klekl a sevřel v dlaních bráškovu chladnou ruku. Zavřel oči. Vteřiny plynuly, aniž by oni byli jejich součástí. Nepříjemné pípání i naléhavé hlasy postupně utichaly, až zmlkly docela… a nastalé ticho bylo tak příjemné.
„Tome?“
„Bille… nechceš to udělat, že ne?“
„Udělat co?“
„Odejít a mě tady nechat. Víš, že to nemůžeš… slíbil jsi to.“
„Já vím… někdy ale nezáleží na tom, co chceme, někdy se věci prostě samy stanou.“
„Ale ne nám… ne tobě! Ty jsi vždycky dokázal všechno, co jsi chtěl!“
„Všechno ne, Tomi… funguje to naopak…“
„Naopak?“
„Některé věci se nestávají, ani když si je moc přeješ…“
„Třeba jde jen o to najít tu správnou cestu.“
„Někdy ale hledání sebere moc síly… pak už se nemůžeš vydat dál, i když tu správnou cestu najdeš…“
„Mám dost síly pro nás pro oba!“
„Ne, Tomi… není jí dost na to, abychom to zvládli oba.“
„Ale je jí dost na to, abys to zvládl ty…“
„Ne! Tome, ne!“
„Tome…“
Peter si hluboce oddechl, když z Billových pootevřených úst zaslechl slabý šepot. Společně s tím konečně utichlo zběsilé pípání, hodnoty na monitorech se pomalu vracely k normálním hodnotám.
Podal Sabine teď už prázdnou injekční stříkačku a zahleděl se na Toma. Mladík stále ještě klečel z druhé strany bratrovy postele, rty přitisknuté na hřbetu jeho ruky, kterou svíral ve svých dlaních. Zpod zavřených víček mu stékaly slzy, v obličeji byl nyní bledší než Bill.
I když Tomovi řekl, že se má držet dál, neměl Peter to srdce ho od Billa odehnat. A zabránil v tom i doktoru Sternovi, druhému z lékařů. Zvláštním instinktem, získaným léty a léty praxe, poznal, že podaný adrenalin možná nebylo to jediné, co vyhublému černovlasému chlapci v této chvíli pomohlo.
„Díky, Martine, už to tu zvládneme…“ usmál se Peter na doktora Sterna a pak se obrátil na starší ze zdravotních sester:
„Sabine, pojďte, podíváme se, jestli už přišly ty testy, podle toho vám nadiktuju další instrukce. A vy, Anet, pacienta hlídejte, za okamžik budu zpátky.“
Peter chtěl dopřát dvojčatům ještě chvíli o samotě… nebo alespoň pod minimálním dohledem.
Nikdo z přítomných si nevšiml pohledu, který mladá sestřička fascinovaně upírala na spojené ruce obou bratrů, na Tomovy rty dotýkající se Billa, na jeho slzy…
Jakmile se za lékaři zavřely dveře, znovu opatrně sáhla do své kapsy a pokojem zaznělo tiché cvaknutí. A druhé, třetí… udivilo ji, že Tom nereaguje na zvuk fotoaparátu, ale rozhodně si nestěžovala. Odvážila se blíž a udělala ještě několik snímků, než se spokojeným úsměvem uložila mobil zpět do kapsy své uniformy. Tušila, že takovéhle fotky by toho novináře, který ji předtím nenápadně zastavil na chodbě a učinil jí tu zvláštní nabídku, mohly zajímat. A to by pro Anet znamenalo víc peněz…
Překontrolovala údaje na přístrojích a pak se znovu zvědavě zahleděla na slavná dvojčata.
Bill teď, napojen na přístroje, pravidelně oddechoval. Mračil se a občas sebou neklidně cukl, jako kdyby se mu zdál nějaký nepříjemný sen… nebo jako kdyby se sám snažil ze všech sil probudit. Ale Anet věděla, že bude spát ještě minimálně několik hodin, možná i dní, dokud lékaři sami neurčí, že je načase ho vzbudit.
Naopak Tom se zdál být ve své poloze na podlaze až zvláštně klidný. Stále klečel a Anet si všimla, že při svém nekončícím polibku se celou vahou opírá o Billovu ruku. Při pohledu na jeho nehybnou bledou tvář, a už osychající slzy, ji zamrazilo.
Opatrně přešla až k němu a váhavě ho pohladila po rameni. Nic se nestalo.
„Tome?“
Pomalu ji začala přepadat panika. „Tome! Slyšíš? Tome!!“ Ve zmatku s ním zacloumala víc, než měla v úmyslu, a pak už jen zděšeně sledovala, jak se Tomovo hubené tělo sesouvá k zemi k jejím nohám, kde zůstalo ležet bez sebemenší známky života.
Zpod Billových zavřených víček vyklouzla jediná zoufalá slza…
autor: Majka
betaread: Janule
co se mu stalo proboha…..a ta sestra….ta mě štve!!!
dáááál honéééém… nebo se napětím sežeru!! senzační…!! chudáčci! btw: tu sestru pověste!!
Ta sestra je blázen, kvůli penězům udělat tohle. To já bych na to nikdy nepřistoupila. Doufám, že jí to aspoň trochu začne být líto. Zavolej doktora huso! 😀
to nemyslíš vážně?…. No já se poseru asi….
ty woe já s ezbláznim z tohoto tak voni snad umřou všichni ne! omg xD
Já tu sestru naprosto nesnáším!!!
A co je s Tomem? 🙁
Rychle dál!
Za prvé:doufám,že tu mrchu vyhodí!!!!!
Za druhé:kde jsou další dílky!!!!Prosím!!!
Prosím ať přibudou další díly prosím….. :'(
Taky prosím o dokončení. Váš styl se mi velmi líbí, dialogy mezi bratry jsou podle mne skvělé!