Bookmakers scrubbers II – Temný stín 25.

autor: Ainikki

Tom

Ještě teď mám tendence se orosit, když si vzpomenu na ten Billův šílenej nápad se svatbou. Vím, že to mělo bezpochyby svá určitá pozitiva, Arianu bychom setřásli jednoznačně, ale to nic neměnilo na tom, že já bych se s tím nedokázal vypořádat. Bylo by to jako šílená noční můra. Můj Bill ženatý. Nijak to celé nezmírnila ani skutečnost, že jen papírově, na oko. Pro mě už by ale jednoduše nebyl jenom můj.

A jak dlouho by to vůbec trvalo? I když jsem momentálně proti Leticii nic neměl, tak ona by tu byla stále? Za myšlenku, která mě napadla jako jedna z prvních, když mi o tom ženění řekl, jsem se docela styděl, ale nešlo ji potlačit. Bylo ode mě bezcitné vůbec na něco podobného přijít, ale faktem bylo, že to byl ten největší neonový nápis, který mi výstražně v hlavě v ten moment blikal. Co když neumře? On si jí vezme a bude jí mít na krku až do stáří. Ne, že bych jí přál zrovinka zubatou, ale kdyby mi v tu chvíli mohl dát někdo jistotu, že Leti krátce po svatbě už jednoduše nebude, tak bych mu ji možná i povolil. Sám sobě jsem přišel odpornej, ale poručit jsem si nedokázal.

Rozhodně mě to ale neodradilo v tom, vymyslet nějaké jiné řešení. Nestačí-li Billovi rodný list, na kterém už otcem je, pak je tedy nutno obstarat jiné záruky, aby měl můj malej bráška klidné spaní. Usilovně jsem nad tím přemýšlel po zbytek dne, kdy jsem svého ctěného bratra přehlížel a dělal uraženého. Zamkl jsem se v tom svém malém krcálku, který jsem od paní Smithové dostal k dispozici, a nebral v potaz ani Billovy snahy se mnou komunikovat. On stejně navečer odjel do nemocnice a vrátil se s úplně jinými myšlenkami, a hlavně se zářivě dobrou náladou, ostatně jako vždy, když se od Alexe vracel, takže už na mě dál nedotíral. Asi mu došlo, že je dobré, dát mi trochu prostoru a času na ujasnění si pár věcí. Kupodivu to pomohlo. Heuréka, nápad byl tu.

„Ahoj, Davide.“ Pozdravil jsem do sluchátka našeho manažera.

„No to je dost, že se taky ozvete. Doufám, že voláš, abys mi řek, že se budete vra…“

„Zadrž!“ Utnul jsem tu jeho průtrž. „Vrátíme se jen, co to bude možný, ale teď bych potřeboval něco jinýho.“ David na druhé straně si jen rezignovaně odfoukl.

„Tak spusť. Doufám, že to nebude ještě větší průser, než doposavad.“

„Potřeboval bych vyřídit nějaký právní záležitosti. Máme k dispozici člověka na něco takovýho?“ Sdělil jsem mu prozatím nekonkrétně.

„Pochopitelně právníka máme. Docela bych chtěl ale vědět, co od něj budeš chtít.“

„No, Bill se chce ženit.“ Řekl jsem na úvod, ovšem manažer mě nenechal tu myšlenku rozvést.

„Cože chce?! No to si ze mě děláte prdel! Tak já tady připravuju půdu pro to jeho mimino a on se hodlá vrátit ještě ženatej?! Vy jste se všichni úplně scvokli!“ Běsnil do telefonu, vsadil bych se, že i brunátněl.

„Davide, ticho. Uklidni se!“ Snažil jsem se ho překřičet, a že mi to tedy chvilku zabralo. „Poslechni si, prosimtě, z jakýho důvodu. On se bojí, aby někdo nezpochybnil jeho otcovství a tímdle si to chtěl posychrovat, já mu to ale rozmluvil a slíbil, že vymyslím něco lepšího.“

„No tos dobře udělal.“ Slyšitelně si odfoukl. „A můžeš mi ještě říct, kdo by to chtěl jako zpochybňovat?“ Logicky chtěl vědět.

„To je teď jedno. Důležitý je, že Bill má obavy a ať už jsou opodstatněný nebo ne, tak fakt vleze do chomoutu, jestli nepodnikneme něco jinýho.“

„Aha…“ Protáhl dlouze. „A co přesně by sis teda představoval.“

„Já nejsem právník, takže nevím, a proto ho po tobě taky chci. Musí přece existovat nějaká možnost štempla na to, že to dítě je jeho. Na základě nějakejch testů, nebo tak něco.“ Improvizoval jsem. Uceleně jsem to promyšlený neměl. Spoléhal jsem, že to za mě vymyslí nějakej ten študovanej právní mozek.

„To by možná šlo. Já se ti na to zkusím pozeptat. Hlavně drž Billa co nejdál od oltáře.“ Dodal ještě a tím náš hovor ukončil.

To se stalo před čtyřmi dny dopoledne. Ještě téhož dne mi volal zpátky, že náš právník se toho neujme, protože není tak úplně zběhlý v americkém právním systému, ale k mé velké úlevě má kontakt na jednoho odtud, který by se o to mohl postarat. Včera jsem s ním mluvil po telefonu a na dnešek jsme s ním měli já a Bill domluvenou osobní schůzku. Bráškovi jsem se o tom již okrajově zmínil, ale nezabíhal jsem moc do detailů, protože jsem netušil, kolik si od toho můžeme slibovat, a jak ho znám, tak by se k tomu moc upnul, a pak by třeba mohl být zbytečně zklamaný.

„Bille, tak pohni. Máme půl hodiny. Ať nepřijdeme pozdě.“ Houkl jsem na něj do patra.

„Nojo, porád, už jdu.“ Bručel si pod fousy, když scházel schody. V autě se vměstnal na sedadlo spolujezdce a mohli jsme vyjet. Podle popisu toho maníka, by to nemělo být daleko. On tedy sídlil přímo v New Yorku, když jsem mu ale řekl, kde se nacházíme my, přesunul se do nějaké kanceláře blíže k nám. Podle mapky jsem to našel vcelku bez problému a už jen parkoval před budovou, která odpovídala adrese. Koukl jsem na hodinky. Měli jsme ještě pět minut k dobru.

Vešli jsme dovnitř a octli se na poměrně rozlehlé chodbě, po jejíchž stranách se táhlo nespočet dveří. Které ale hledáme my?

„Přejete si?“ Zeptala se nás drobná žena s brejličkami, která se právě vyloupla zpoza rohu.

„Ehm, my hledáme doktora Greena.“

„Pan Kaulitz?“ Zazněla další otázka z jejích úst, brýle si stáhla na špičku nosu a zamžourala na mě přes horní rámečky své optiky.

„Ano.“ Odvětil jsem stručně.

„Doktor Green vás očekává. Jsou to třetí dveře vpravo.“ Stručně nás navedla. Já sotva stačil poděkovat a už zase někam mizela.

Krátce jsem na ně klepnul a čekal na vyzvání.

„Vstupte.“ Ozvalo se vzápětí. Zmáčkl jsem kliku a vlezl dovnitř, následován Billem.

„Dobrý den, já jsem…“

„Pánové Kaulitzovi.“ Doplnil za mě. „Rád vás vidím. Green, jméno mé.“ Představil se a už nám třásl pravicemi. „Klienti Herr Breniga, jsou i mými dobrými klienty, pokud jim mohu být nápomocen. Herr Brenig je můj starý přítel ještě z dob studia, víte. Poznali jsme se na nějaké stáži tady v New Yorku.“ Mlel páté přes deváté, ten plešatějící muž nevysokého vzrůstu. „Posaďte se pánové.“ Ukázal na dvě židle, stojící před jeho velkým pracovním stolem. On sám zaplul za něj a usadil se do pohodlného otočného křesla.

„Předpokládám, že otcem dítěte budete vy.“ Zřejmě si to tipnul a ukázal na Billa. Ten se zmohl jen na pouhopouhé přikývnutí. „Skvěle, takže poslouchejte. Na základě toho, co mi řekl Herr Brenig,“ zopakoval znovu jméno našeho právníka tím svým vtipně americkým akcentem, „a tady vy, když jsme spolu mluvili,“ ukázal na mě, „jsem došel k závěru, že nejideálnějším řešením ve vaší situaci bude, když to řeknu tedy velmi, velmi laicky, něco jako závěť. Hned vysvětlím.“ Dodal, když viděl, jak jsme na něj s Billem vytřeštili oči, a neopomněl se podrbat na potící se pleši. „Pro vás by pochopitelně byly nejjednodušší testy paternity, ale ty se dělají až v roce dítěte, a předpokládám, že vy tak dlouho čekat nemůžete?“ Opět jen kývnutí z naší strany. „Takže je prostě možné sepsat papír, vzhledem ke zdravotnímu stavu matky, že v případě jejího úmrtí, bude veškerá péče o dítě vložena do rukou biologického otce, Billa Kaulitze. Co na to říkáte?“ Dal nám konečně prostor se nějak vyjádřit.

„Eee, no já myslím…“

„Já myslím, že je to úplně perfektní.“ Skočil mi do toho Bill, kterému se nějak povedlo zapudit ten překvapený výraz, co se mu doteď držel v obličeji, a viditelně potěšen se usmál.

„Skvělé. Takže dál nemáme co řešit. Teď to jen proberte s matkou, a pokud bude ochotna podepsat, tak mi dejte vědět, já to sepíši a přijedu s tím za vámi. Přeci jen musíme brát na mladou paní ohledy. Tu nemůžeme vláčet ke mně do kanceláře. Pánové, těšilo mě.“ Zvedl se ze svého křesla a natahoval se přes stůl pro opětovné potřesení rukou.

„Páni, ten chlap byl normální uragán.“ Okomentoval jsem celé to naše sezení, když jsme mířili k autu.

„No to ti teda povím. Já měl chvílema problém ho sledovat.“ Přisadil si ještě Bill a oba jsme se nad tím automaticky zasmáli.

„Ale jinak byl skvělej.“ Připsal jsem mu plusové body.

„Nebyl.“ Vyvrátil mi to Bill. „To ty seš skvělej.“ Dodal a políbil mě krátce na ústa. Seděli jsme totiž již v autě a kolem nijak rušno nebylo, takže si to směle dovolil. „Strašně moc ti děkuju, Tomi.“ Špitnul, když se ode mě odtáhl.

„Za co prosím tě?“ Nestačil jsem se divit.

„Nezpanikařil jsi tak jako já a přemýšlel jsi nad tím, jak by se naše situace dala řešit. Navíc já osel ti ještě ublížil. Omlouvám se. Už nikdy žádná svatba, ano. Miluju tě. Jenom tebe.“ Lísal se a otíral se mi nosem o tvář. I když jsem od něj omluvy nechtěl, poslouchalo se to docela dobře. Hlavně ten konec se mi velmi zamlouval.

„Nezlobím se. A taky tě miluju, ty můj taťuldo.“ Oplatil jsem mu stejnou mincí a vtiskl mu další zběžnou pusu. Pak už jsem jen nastartoval motor a mohlo se jet za tím malým špuntem, kterého Bill dneska ještě neviděl. Přibral dalších osm deka. Jestli to tak půjde dál, tak bude mít za chvíli špeky.