autor: Majestrix
Je špatný údaj vážně odpovědí? *drbe se na hlavě*
„To si ze mě snad děláš srandu,“ sledoval Tom svého bratra, jak skáče na kufru a snaží se do něj narvat všechny věci. „Co se snažíš vzít s sebou? Všechno?“
„Ne,“ řekl Bill bezdechu a zatahal za zip. Konečně se pohnul a naštěstí to bylo už všechno zabaleno. „Oh bože, nemyslel jsem si, že to bude takhle těžký,“ řekl a otřel si čelo. „Ty už máš zabaleno?“
„Od včera,“ řekl Tom samolibě.
„To proto, že ti pomáhal Andreas. Odmítnul pomoc i mně, nechápu proč, zřejmě z nějakých neznámých důvodů,“ vyplázl Bill na Toma jazyk a Tom si ho přitáhnul, aby ho mohl políbit.
„Křičel jsi na něj, protože upustil tvojí řasenku, to proto,“ pošťouchnul ho, Bill našpulil rty a odvrátil pohled.
„Pustil ji na zem! Po tom co jsem mu řekl, aby se to nestalo. Mimochodem, hrál si s ní.“
„Jo, buď na Andrease hodný. Máme jen jednoho nejlepšího přítele a musíme si ho hýčkat,“ pustil Tom svého bratra a sledoval, jak se začal rozhlížet po místnosti. „Co je?“
„Mám pocit, že jsem něco zapomněl,“ projížděl Bill očima pokoj a snažil se přijít na to, co by ještě na turné mohl potřebovat. Schrei Tour začne během dvou týdnů, museli si už ale zabalit teď, protože zbytek času budou bydlet ve studiu. Gustav s Georgem už tam odjeli a dvojčata mají být vyzvednuta dnes večer. Rozrušení jim panovalo celým tělem a oni mohli jen stěží sedět na místě a nic nedělat.
„Ten pocit máš vždycky,“ řekl Tom mírně a vlezl si v botách do Billovy postele. „Zabalil sis spoďáry?“
„Ne asi,“ probodnul Bill svého bratra pohledem.
„Fajn a co trička? Máš jich dostatek?“
„Dostatek. Celý kufr.“
„Šperky?“
„Všechno, co mám.“
„Make up?“
„Jo.“
„Všechen?“
„Ano, Tomi.“
„Fajn, jen se ti snažím pomoct,“ zvedl Tom obranně ruce a zvedl se z postele. „Jdu se ujistit, jestli se mým čepicím nestýská.“
„Ty máš kufr zvlášť jen pro tvoje čepice?“ zeptal se Bill nedůvěřivě. Tomovi to nepřipadalo nějak divné a přikývl.
„Jo a co?“
„No nic.“
„No jasně,“ odvětil Tom a protočil oči, odešel do svého pokoje. Všiml si, že dveře do koupelny jsou otevřené, nakouknul dovnitř a uviděl na pultu malou černou taštičku. Tom se otočil zpátky do bratrova pokoje a usmál se. „Bille, zapomněl si něco v koupelně!“ Zašel do pokoje zrovna včas, slyšel, jak se nějaká vlna šíleného klubka energie, známého jako Bill, vřítila do jeho pokoje s poplašeným výrazem.
„Tomi! Můžeš prosím tohle dát do jednoho ze svých kufrů? Myslel jsem, že jsem si make-up zabalil, ale zřejmě jsem se spletl.“
„Je mi líto, Bille, moje tašky jsou plný,“ řekl a otevřel svůj kufr s čepicemi, zamilovaně se na ně usmál. Bill se nevěřícně zadíval do poloprázdného kufru a nakrčil obočí.
„Ale Tomi, vždyť se ti to sem vejde,“ ukázal na všechno to místo tam. Tom se na něj podíval, jako by byl šílený.
„Bille, nemůžu si tvým make-upem zašpinit čepice. To neudělám.“
„Ale nezašpiníš. Všechno je to v zavřených krabičkách, a navíc je to prosím tebe v tašce,“ našpulil Bill rty. Tom si povzdychl a rukou přejel po čepicích.
„Přestaň špulit rty,“ řekl.
„A pak mě necháš dát si make-up k tobě do kufru?“
„To pochybuju,“ ušklíbnul se Tom a zavřel kufr. Bill si k němu kleknul na kolena a chytl ho za ruku.
„Jsem si jistý, že něco vymyslíme,“ zamručel takovým hlasem, že to obešlo Tomův mozek a vydalo se to rovnou k jeho penisu. Tom zakňoural, poposednul si, cítil, jak tvrdne.
„A co máš na mysli?“ myšlenka na to, že by si spolu zařádili, Toma pěkně rozrušovala, speciálně, když si nebyli jistí, zda-li to ještě někdy budou moci dělat.
„Vykouřím ti ho,“ nabídl se Bill.
„Děláš si ze mě prdel?“ v šestnácti letech se Bill konečně dostal k tomu, aby sebral odvahu a dokázal svést kompletní a pravý orální sex. Už jenom myšlenka na bratrovy rty okolo jeho přirození ho roztřásla. Párkrát to zkoušeli, Tom Billa přemlouval, že je to ta nejlepší věc na světě, ale nikdy k tomu Billa nemohl donutit. A teď se mu jeho dvojče samo nabízelo?
„Budu ti ho kouřit, dokud se dvakrát neuděláš,“ slíbil Bill s úsměvem. Tohle Toma zlomilo, okamžitě rozepnul kufru a dal tam taštičku s make-upem.
„Zavři dveře,“ řekl Tom, stoupl si a vyhrnul si tričko.
Bill se zamračil a znovu se rozhlédnul po pokoji. „Víš, mám dojem, že jsem na něco zapomněl, jako vždycky,“ řekl popuzeně, když si jeho dvojče povzdychlo.
„Já vím, ale tohle je nemocnice. Tady není moc míst, kde bys mohl něco nechat,“ řekl Tom rozumně.
„Přestaň s tím.“
„S čím?“
„S tím, jak jsi rozumný a klidný,“ nandal si Bill čepici a znovu se rozhlédl po pokoji. Musel uznat, že Tom měl pravdu. Nebylo tu moc míst, kde by mohlo zůstat něco zapomenuto, a i když věděl, že má všechno, měl stále pocit, že mu něco chybí.
„Dobře. Tak já tu teda budu pobíhat po pokoji a vřískat,“ odpověděl Tom tupě a začal okolo sebe mávat potrhle rukama. Bill se na něj podíval a zasmál se.
„Fajn, je to mnou. Jsem divnej.“
„Začínáš se chytat,“ přešel k němu Tom a políbil ho. „Uklidni se, ano? Nebo se něco děje? Jsi takový od té doby, co jsem se vrátil z toho rozhovoru.“
Bill zavrtěl hlavou a odtáhl se z bratrova sevření. „Ne, všechno je fajn. Jen nesnáším balení věcí,“ řekl neutrálně.
„Okay,“ zamračil se Tom, ale už to neřešil. Sledoval ještě pár minut svého bratra pobíhat po pokoji, než konečně něco řekl. „Bille, pojď už. Máš všechno.“
„Fajn,“ řekl a vyšel z koupelny s prázdnýma rukama. Bill si hrál s okrajem mikiny a povzdychl si. „Tak jdeme.“ Nemohl mu říct, že právě on – Tom, byl důvod k tomu, proč je tak roztržitý. Bál se, že přijde doktorka Addamsová, a že jeho celý svět skončí v jednu krátkou vteřinu. Stále ještě nepřišla a Bill měl dojem, že se pohybuje opravdu na tenkém ledě, obléknul se. Nemohl se dočkat, až se odtud dostane pryč.
Dveře se otevřely a pravda, které se tolik Bill bál, vešla dovnitř. Doktorka Addamsová se usmívala, ale ten úsměv zmizel, když u okna zahlédla Toma. „Oh, Tom; ahoj.“
„Dobrý den, doktorko Addamsová, doufal jsem, že se tu zastavíte, než odejdeme. Jen vám chci poděkovat za to, jak jste se o Billa starala. Nemáte tušení, jak jsem vám za to vděčný,“ řekl, přešel k ní a potřásl jí rukou. Doktorka se mu zadívala do očí a po chvilce přikývla.
„Tomu věřím. Děkuji,“ otočila se k Billovi a přišla o vážně divný pohled, který jí Tom věnoval. „Bille, jen jsem si s vámi chtěla projednat pár věcí, než odjedete. Krásně se uzdravujete a brzy vám budeme moci sundat obvazy. Jen vás chci poprosit, abyste se snažil zůstat pokud možno v klidu, protože by se vám to mohlo znovu rozevřít.“
„Štípe to,“ přiznal Bill a malinko se zakroutil.
„To je bohužel normální. Používejte mastičku, kterou jsem vám dala, a snažte se moc netlačit. Operace podbřišku bývají velice vážné a všechno se musí pořádně uzdravit, speciálně když za pár měsíců tu jizvu budeme muset znovu otevřít pro císařský řez. Nejspíš si všimnete toho, že se mnohem častěji unavíte. Nebojujte s tím. Když budete unavený, spěte; je to způsob, kterým se vaše tělo léčí a dodává tak miminku energii k tomu, aby mohlo růst. Nebudete toho moci hodně dělat, ale to je normální.“
„Budu dávat pozor na to, aby měl dostatek odpočinku,“ slíbil Tom. Doktorka Addamsová zaváhala a pak se na Toma přeci jen usmála.
„To jsem si jistá. Předepsala jsem vám prášky, které sníží vaše bolesti. Jelikož jste těhotný, nemůžu vám dát nic silného, ale tohle se o vás dostatečně postará. A dodržujte přesně to, co se píše na krabičce,“ řekla přísně.
„Ano, madam. Tome, prosím tě, můžu s doktorkou mluvit chvilku o samotě?“ zeptal se Bill svého bratra. Tom se zamračil, ale přikývl, nechal ty dva o samotě.
„Co se děje, Bille?“ zeptala se neutrálně.
„Brzy se s vámi budu muset spojit, takže potřebuji vaše telefonní číslo. Nechci volat do nemocnice kvůli našemu… obchodu,“ dokončil spěšně.
Doktorka Addamsová vyndala z kapsy pláště bloček a tužku a napsala svoje číslo. „Tady, zavolejte kdykoliv budete chtít.“
„Díky, doktorko.“
„A nezapomeňte jít na svou kontrolu. Doktor Anderson bude potřebovat zkontrolovat vaši ránu, jestli se dobře hojí. Abdominální stěna je u mužů jiná než u žen a nejsme si jistí, jestli se to bude hojit stejně, s vyndanými stehy si musíme být jisti, že jste v pořádku.“
„Budu, věřte mi. Vylezl jsem z postele a už zase se mi chce spát,“ přiznal Bill a proti své vůli zazíval.
„To je díkybohu normální. Jestli máte už všechno, můžete jít, papíry máte podepsané, takže od vás už nic nepotřebuju.“
„Ještě jednou díky, doktorko.“
„…Jo,“ povzdychla si a odešla. Bill se ještě jednou rozhlédl po pokoji a rozhodl se, že je pro něj také čas odchodu.
~*~
„Andrea?“
„Ne, to je až moc blízko k jménu Andreas. Melanie?“
„Ne, absolutně ne. Tohle jméno nenávidím.“
„Nic se ti nelíbí.“
„Stejně jako tobě.“
„Ale tos myslel vážně, Sammy?“
„Ale vždyť je to i holčičí jméno,“ řekl Tom na obranu a zatočil do jejich ulice. Bill se na něj podíval a odfrknul si. „Může to být zkratka pro Samanthu.“
„Prosímtě. Nemůžu ji pojmenovat Nena a ty ji nemůžeš pojmenovat Sammy, platí?“
„Platí,“ usmál se Tom a zajel na parkovací cestu. Bill vzhlédnul k domu a povzdychl si. „Věř mi, nikdo není doma. Řekl jsem mamce, že pro tebe pojedu kolem sedmé; máme tři hodiny, než se vrátí domů.“
„Dobře. Mám dojem, že bych jí teď nezvládnul.“ Tom se zamračil nad únavou v hlase svého bratra a vyběhl z auta, aby mu mohl otevřít dveře a pomoct mu ven. „Tomi, nepotřebuju tvoji pomoc při vystupování ven,“ řekl Bill, když mu Tom odepnul pás a pomohl mu. Těžce se o něj opřel, jako by svým chováním popíral, co právě řekl. Když se dostali ke dveřím, Bill skoro spal.
Prošli obývákem a dostali se ke schodům, Bill tiše zakňoural. Neměl dojem, že to zvládne, ale Tom už to měl vymyšlené. Zvedl své dvojče do náruče a šel s ním nahoru. Bill se mu usmál do krku a Tom se zachichotal. „Na tohle si nezvykej, rozmazlenej spratku,“ řekl mile a došel do druhého patra.
„Miluješ, když mě můžeš rozmazlovat,“ zašeptal Bill, natáhnul se a sáhl na kliku. Jeho pokoj byl osvětlený sluncem, Bill se otočil a schoval si obličej do Tomova trika. „Závěsy, Tomi.“
„Vydrž. Položím tě.“ Řekl Tom a položil bratra na postel, pak závěsy zatáhnul. Pokoj okamžitě ztmavnul a Tom přešel zpátky k posteli, aby mu pomohl sundat mikinu; bolelo to, protože když mu zvedl ruce, natáhl mu tím tak břicho. Tom se podíval na jizvu na Billově podbřišku a jemně ho na ni políbil. Bill ho zatahal za jeden z jeho dredů a usmál se.
„Na co myslíš?“
Tom pokrčil rameny. „Jsem jen rád, že jsi v pořádku, a že naše dcera taky. A jsem naprosto šťastný, že tě mám doma. Nemám rád nemocnice,“ zamručel.
„Já taky ne,“ vydechl Bill a zavrtěl se na posteli.
„Copak?“
„Myslel jsme, že jsem ospalý, ale moje tělo nechce být zrovna teď v posteli,“ řekl a natáhl k Tomovi ruce, aby ho zvedl. Dvojče mu vyhovělo, Bill ho políbil letmo na rty a přešel k zrcadlu na zdi. „Myslíš si, že jsem přibral?“
Tom se zarazil jako jelen, když je na dálnici a vidí protijedoucí auto. Všechno, co se mu hrnulo do hlavy za myšlenky, nebylo možné říct. Tom se rozhodl pro život. „Proč si to myslíš?“ zeptal se ztěžka.
„Protože když jsem se naposledy vážil v nemocnici, než mě pustili, bylo mi řečeno, že jsem přibral 1 a půl kila za čtyři dny – čtyři dny, Tome. Připadám si jako kráva.“
„To ale nejsi,“ nabídl mu Tom svůj názor. Bill se na něj letmo přes zrcadlo podíval, pak pokrčil rameny. „Podívej se na to takhle, miminko konečně dostává živiny, které potřebuje.“
„Jo,“ řekl tiše a promnul si bříško, opatrně, aby se vyhnul jizvě. Bill se chvilku nakrucoval před zrcadlem a prohlížel se, pak se zamračil. „Tomi?“
„Jo?“ byl připravený k útěku, Tom přemýšlel kolik má asi času. Nevěděl, jak to zvládne rychle ke dveřím, až Bill začne házet věcma.
„Mám dojem, že se mi zvětšují prsa,“ řekl Bill smutně a odvrátil se od zrcadla. Přes tričko si je chytl a Tom polkl, když ucítil, jak se mu v rozkroku něco napíná. „Tobě to nepřijde?“
„Uh…“ Tom byl ztracený, když Bill začal poskakovat.
„Vidíš? Nikdy předtím mi nepřipadaly tak těžký,“ řekla zamyšleně a díval se na svůj hrudník za chůze.
Tom nemohl nic říct, a tak přešel k Billovi a políbil ho na rty. Jeho ústa byla stejně sladká, jak si pamatoval, a jemně žádal o vstup. Bill odpověděl a než se mohl nadít, byl na Toma natisknutý.
Bill polibek prolomil a usykl bolestí. „Oh, do prdele, promiň, Bille!“ řekl Tom rychle a pustil ho, Bill přikývl a znovu usyknul.
„To je v pohodě, ale mám dojem, že teď už si lehnu.“
„Hrozně moc se omlouvám!“ řekl Tom znovu a pomohl Billovi do postele. „Zapomněl jsem, že teď šest týdnů nesmíš nic dělat. Omlouvám se.“ Než mohlo jeho dvojče odpovědět, zazvonil zvonek a Tom se zamračil. Nikoho nečekal. Podíval se na Billa, který pokrčil rameny. „Hned jsem zpátky.“
Seběhl dolů schody a přiklusal ke dveřím, když je otevřel, byl celkem překvapený. „Čau, Andreasi. Co se děje?“
„Je už Bill zpátky?“
„Zrovna jsme přijeli.“
„Fajn, potřebuju s ním mluvit,“ odstrčil Andy Toma jemně pryč a vešel. Tom dveře zavřel a následoval svého kamaráda nahoru do Billova pokoje.
„Ale chtěl se prospat,“ řekl Tom tiše.
„To nebude trvat dlouho, mimo to on ví, že jsem měl přijít,“ řekl rychle, zaťukal na dveře a vešel. Tom chtěl taky, ale blonďák ho zastavil. „Promiň, tohle je soukromé.“ Tom sebou trhl, když se mu dveře zabouchly přímo před obličejem.
~*~
Andreas se otočil ode dveří s překvapující spokojenou náladou a uviděl Billa na posteli, se zády opřenými o zeď. Vypadal unaveně, Andreas musel přeskákat všechny nevybalené tašky, aby se k němu dostal. „Ahoj, jak ti je?“
„Unaveně. Co ty?“
„Jsem rád, že seš pryč z nemocnice,“ řekl a posadil se na okraj postele.
„Tak to jsme asi oba,“ usmál se Bill na svého kamaráda a zazíval. „Mluvil si s tím svým kamarádem?“
„Oj, jo. Mluvil jsem s ním. Na černým trhu má Willpower opravdu velkou cenu. Vláda se ji snaží udělat nelegální a ceny jenom rostou. Jedna krabička stojí 67 000 € a stále to roste.“
„67 000? Oh wow…“ vydechl Bill. Bude z toho mít víc peněz, než bude potřebovat na to, aby mohl doktorku podplatit. Andreasův telefon zapípal a blonďák ho otevřel.
„Počkej, cena se změnila. 71 000 € za krabičku; bohatý gayové nešetří. Myslím, že si našel zlatou žílu,“ řekl a odložil svůj telefon.
Bill se s úlevou usmál. „A kdy budou peníze připravený?“
„Až to odvezu; požádal jsem o hotovost, abys to mohl rychle poslat doktorce Addamsové.“
„Seš výbornej, Andreasi, opravdu.“ Usmál se Bill a natáhl ke kamarádovi ruce, aby mu pomohl z postele. Jakmile měl obě nohy na zemi, odcupital pro svoji Prada kabelku a vytáhl z ní mobil, pak si z kapsy vyndal číslo doktorky. Namačkal číslo a čekal, až to zvedne. „Dobrý den, doktorka Addamsová? Tady je Bill…“
Andreas sledoval svého kamaráda přecházet po pokoji tam a zpátky, zatímco mluvil s doktorkou. Bill si položil ruku na záda, tvářil se bolestivě. Andy přemýšlel jaké to asi je, mít v sobě dítě, rozhodl se, že to nikdy nechce radši vědět. Konverzace skončila a Bill se na sebe znovu kouknul do zrcadla. Otočil se na bok a pozoroval svůj profil. „Nejsi tlustý, přestaň vyhledávat důvody, aby sis to mohl myslet,“ ušklíbnul se Andreas a Bill na něj vypláznul jazyk.
„Jo, Tom říkal to samý, ale nemůžu si pomoct. Vždycky jsem byl hubený, a teď nějaký části mýho těla vypadají jako… by měly explodovat.“
„Já ti říkám, že vypadáš krásně,“ řekl se smíchem. Bill se na něj podíval a usmál se.
„Musíš to říkat, protože seš můj kamarád.“
„Jo…“ odvrátil Andreas pohled a Bill se trošku zamračil. V pokoji nastala najednou divná atmosféra, Bill pošťuchoval nohou svůj kufr.
„Mohl bys to prosím dát na postel?“ jeho nejlepší kamarád poslechl a Bill kufr rozepnul, otevřel ho. Byly tam naházené boty a světle červené krabičky Willpoweru. Bill vyhodil boty do rohu pokoje a usmál se. „Mám dojem, že mám víc krabiček, než jsem si myslel. Šest!“
„Výborný!“ usmál se Andreas, když Bill kufr zase zavřel. „Budu odsud odnášet i ten kufr?“
„Jo, tak to odsud můžeš odnýst a nikdo se tě na nic nebude vyptávat,“ pokrčil rameny. „Když ti nikdo nebude věnovat pozornost.“
„No alespoň mám do čeho potom dát peníze, což je lepší,“ připomněl mu Andreas.
„Kurva, na to jsem úplně zapomněl. Co jsem myslel, že uděláš, dáš si je do kapsy?“ zavrtěl Bill hlavou. „Nechápu, kam se poděla poslední dobou moje paměť. Zapomínám na spoustu věcí, co chci říct a ta druhá polovina…“ protočil oči.
„Bude to v pořádku. O všechno se postarám.“ Řekl rozhodně Andreas.
„Jsem hrozně rád, že jsi můj kamarád, Andreasi, náš kamarád,“ opravil se. „Bez tebe bych tohle nezvládnul.“
Andreas se začervenal a pokrčil rameny. „Ty víš, že pro tebe bych udělal cokoliv, Bille, alespoň doufám, že to víš, po všech těch letech.“
Bill do něj šťouchnul. „Pojďme se podívat, co dělá Tom,“ řekl a vyrazil ke dveřím. Andreasův úsměv zmizel, povzdychnul si a následoval černovlasého chlapce ven z pokoje a dolů po schodech. Tom byl dole, čekal, až Bill sejde všechny schody a pak ho zrychla chytnul za ruku.
Z kuchyně se ozýval hluk a Bill nakrčil obočí. „Mamka je doma,“ řekl jednoduše Tom a protočil oči.
„Super…“ prohodil Bill, když jejich matka vešla do místnosti.
„Bille, jsem tak ráda, že jsi doma!“ řekla, přešla k němu a objala ho. Bill usykl a odstrčil ji, Simone si dala ruku k puse. „Omlouvám se, zapomněla jsem!“ vyjekla.
„Jo, já ne,“ řekl a promnul si bříško.
„No, na usmířenou nabízím k dnešní večeři špagety. Co ty na to?“
Bill se rozzářil. „Ooh, to zní úžasně. Ale musím jít teď na záchod,“ zaksichtil se a odešel na toaletu. Simone ho sledovala, a pak se otočila k Andreasovi, který stál stále na schodech.
„Ahoj, Andreasi,“ řekla vesele.
„Ahoj, Simone.“
„Chceš zůstat na večeři?“
Andreas věděl, že Tom nejspíš bude chtít mít Billa jenom pro sebe na pár dní, protože se zrovna vrátil z nemocnice, ale něco uvnitř něj jako by se tomu chtělo vzepřít. Cítil jak na něj dredatý chlapec zírá, ale ignoroval to.
„To bych moc rád,“ usmál se Andy.
„Skvěle! Už je to nějaká doba, co jsi naposledy měl moje slavné špagety.“ Odešla zpátky do kuchyně, aby dovařila jídlo.
„Co je v tom kufru?“ zeptal se Tom nonšalantně a zapnul Playstation 3.
„Nic, Bill mi ho jen půjčuje. Půjdu si ho dát do auta,“ zavrtěl se nervózně Andreas, prošel okolo Toma a zamířil ke dveřím. Nedýchal, dokud nezavřel kufr u auta a taška byla v bezpečí.
~*~
Tom se zasmál a narazil do Andreasova auta, když zatočili za roh. „Mám tě, Kaulitzi,“ zajásal Andreas a bokem svého auta se natlačil na auto Tomovo.
„Kreténe,“ řekl s dobrou náladou, když ho Andreas předjel. „Stejně tě doženu.“
„Ne, nedoženeš. Tohle je poslední…“ vypláznul Andreas jazyk a zmáčkl turbo, „kolo.“
„Do prdele!“ zaúpěl Tom a třísknul svým ovladačem. „Podváděls,“ řekl smutně.
„Jo, protože jediný způsob, jak porazit Toma Kaulitze, je podvádět. Jo, okay Pane Rocková Hvězdo,“ řekl Andreas afektovaně, když na něj Tom vypláznul jazyk. „A s pomocí našeho milého Billa.“
Oba kluci se otočili k Billovi, který ležel schoulený na gauči, spal a tichounce oddychovat. Tom se usmál, Andreas si nemohl pomoci a usmál se taky, Bill totiž vypadal jako malé koťátko, ležel tam v klubíčku s dlaní na svém bříšku. Dveře se otevřely a vstoupil Gordon, vydechl úlevou, když k němu dolehl vzduch z klimatizace. „Bože, venku je hrozný vedro,“ řekl a povolil si kravatu. Simone vyšla z kuchyně a usmála se na svého manžela.
„Jsem ráda, že jsi doma. Bála jsem se, že prošvihneš večeři,“ řekla a letmo ho políbila.
„A přijdu tak o špagety? Nikdy! Celý den jsem na ně myslel,“ zasmál se a položil na zem svůj kufřík. „Kluci,“ pokýval Gordon na Toma s Andreasem, a pak se podíval i dolů na Billa. „Bože, musel být unavený.“
„Jo, byl celou tu dobu, co se vrátili domů,“ podívala se Simone na svého syna a pousmála se. „Ale teď, když je večeře hotová, mi je skoro líto ho budit.“
„Já to zvládnu, za chvilku jsme u vás v kuchyni,“ řekl rychle Tom a postavil se. Věděl, že jeho dvojče je nerado buzeno, a tak by mohlo být v hrozné náladě, kdyby to udělala jejich matka. Simone si připadala odstrčená, ale přikývla, následovala Gordona do kuchyně. Tom po kolenech přelezl k Billovi a jemně mu dal vlasy z obličeje.
Nahnul se k němu a tváří se otřel o Billovu, vydechl nad tím, jak byla jemná. Nikdy Toma nepřestane udivovat, jak jemné je jeho dvojče na dotyk, když se s ním mazlí. Cítil, jak se Bill lehounce probudil a odtáhnul se, aby mohl vidět celý jeho obličej. „Ahoj.“
„Ahoj,“ zazíval Bill, ale nepohnul se.
„Všechno v pořádku?“
„Jsem v pořádku, Tomi,“ zazíval Bill znovu. „Jen máme trochu hlad.“
„Mamka říkala, že už je hotová večeře,“ jezdil Tom Billovi po tváři a usmál se, když se Bill do jeho dotyků s radostí pokládal.
„Mm… Špagety. Počkat…“ otevřel Bill oči víc a nasál. „To jsou česnekový rohlíky!“ posadil se rozjařeně, odstrčil Toma a rychlostí blesku vyběhl do kuchyně. Tom ho sledoval se smutkem v očích, chtěl se mazlit, otočil se k Andreasovi, který na něj zíral.
Blonďák si nemohl vzpomenout ani si vybavit, kdy naposledy viděl Toma chovat se k něčemu takhle něžně, pokud to na sobě nemělo napsané ‚Gibson‘. Oba se na sebe podívali a Tom se usmál. „Jsem rád, že to víš, Andreasi. Vím, že tomu možná nebudeš věřit, ale bolelo to, mít před tebou nějaké tajemství.“
„Vážně?“ zeptal se nejistě. Tom měl pravdu; bylo to celkem těžké tomu věřit.
„Tolikrát jsem ti to chtěl říct, abych mohl dostat tvůj názor, ale nemohl jsem,“ zavrtěl Tom hlavou, postavil se a otřel si ruce do kalhot. „Možná jsme ti to měli říct dřív, ale nechtěl jsem riskovat, že bychom tě ztratili.“
Andreas se díval za Tomem, který teď už odcházel do kuchyně a povzdychnul si. Trápilo ho to, že Tom měl dar přivést vás k myšlence, že jste ten nejdůležitější člověk na světě; kytaristova zpověď mu měla pomoct, aby se cítil líp, ale naproti tomu ho z toho rozbolel žaludek.
~*~
„A tak všichni stáli okolo a pak Marshall řekl, doufám, že se ta myš neprobudí dřív, než dohoří celá svíčka!“ vykřikl Gordon. Všichni okolo stolu se začali smát. Bill se usmíval a přidal si víc omáčky, pak začal jíst s vidličkou v jedné a česnekovým rohlíkem v druhé ruce. Byl v nebi; úplně zapomněl, jak dobré Simoniny česnekové rohlíky byly, dneska už měl třetí.
Každou chvilku zvedl pohled k Tomovi a viděl, jak se na něj kouká, jak si cpe jídlo do pusy, ale miminko chtělo červenou omáčku a chtělo to teď. Kdo byl, aby jí to mohl odepřít? Bylo to mnohem lepší než jídlo v nemocnici, a tak jí to rád poskytl.
„Takže, Tome, máš v dohledu nějakou práci?“ Zeptala se Simone a nandala si na talíř víc salátu.
Tom polkl svůj čaj a přikývl. „Naneštěstí mám čtyři rozhovory ve dvou dnech. Mám dojem, že dva z nich jsou přes noc,“ podíval se na Billa a pokrčil zoufale rameny. Bill nebyl naštvaný, ale nebyl z toho ani zrovna moc nadšený.
„Wow, myslela jsme, že vám dá David pauzu, než začnete znovu pracovat,“ zamračila se Simone.
„Jo, to my taky,“ řekl Tom suše.
„No, alespoň jste stále ještě nažhavení. Říká se to dneska tak?“ zeptal se se smíchem Gordon a Simone se schovala za svou skleničku vína.
„Oh bože, je věková hranice, jestli se chystáš říkat slova jako ‚cool‘,“ zaúpěl Tom a Bill sjel po židli níž pod stůl. Andreas se začal smát, Simone to nevydržela a začala se smát také, brzo se připojila i dvojčata.
„Bože, dneska jsou všichni tak mimo,“ usmál se Bill a natáhnul se pro svůj čaj. Simone se na něj letmo podívala, a pak se pohledem vrátila do svého talíře.
„Bille, ještě jsi mi neřekl, kde je ten nový doktor,“ řekla zlehka.
„V Berlíně,“ protočil Bill oči a vrátil hrneček na stůl. „Tom mi bude dělat taxikáře,“ zasmál se trošku.
„To dělám už teď,“ odpověděl mu Tom s úsměvem. Oba věděli, že mu to nevadí, a že jim to prostě umožňuje… být spolu. Vždycky byl tak hrozně uvolněný, když řídil, speciálně, když vedle něj na sedadle spolujezdce seděl Bill.
„Už ses objednal na kontrolu?“ Bill se podíval na svou matku a zavrtěl hlavou. „No, ale musíš tam co nejdříve, aby mohl kontrolovat, jak ti je, a jak se uzdravuješ.“
„Já vím,“ procedil Bill a položil nálevku s omáčkou; jeho chuť k jídlu byla tatam. Tom si všiml změny v jeho náladě a protočil oči. Jejich matka prostě nemůže dát nikdy pokoj.
„A jak dopadly genetické testy? Neřekl jsi nám to,“ ignorovala Simone Gordonův pohled zpoza jeho skleničky s vínem.
„Jsou v pořádku. Žádné anomálie,“ řekl Bill neutrálně.
„Které znají,“ opravila ho Simone.
„…proto se ty testy dělaly,“ řekl Tom tiše a snažil se zažehnat situaci, která se blížila. Podíval se na Andrease, jeho kamarád vypadal, že je z toho, co se dělo, taky v jiné náladě.
„Jo, máme hezkou a uvolňující rodinnou večeři,“ řekl Gordon. „Malá oslava pro Billa, abychom ho uvítali zpátky doma z nemocnice. Jsem si jistý, že ti tam jídlo nechutnalo,“ snažil se odbočit od tématu.
Bill přikývl a lehce se usmál. „Bylo to příšerný. Mám dojem, že něco z toho snad ani jídlo nebylo,“ zažertoval.
„Když mi vzali mandle, dostal jsem tu nejlepší zmrzlinu, ale když je vzali mé sestře, ochutnal jsem její zmrzlinu a byla odporná. Nevím, jestli to bylo proto, že změnili zmrzlinu nebo proto, že můj zubožený krk to nepoznal,“ odfrknul si Andreas.
Tom se zasmál. „Nejspíš obojí. Když seš nemocný, tak sníš i lepidlo.“
„To bych nesnědl,“ zasmál se a zavrtěl hlavou.
„Ale jo,“ pošťouchnul ho Bill.
Simone se zavrtěla v sedačce a povzdychla si. „Omlouvám se, vím, že tohle měla být klidná večeře, ale Bille, vážně bych byla ráda, kdybys doktorovi řekl, kdo je otec. Musíš znát zdravotní stav členů jeho rodiny, jestli tam jsou nějaké abnormality, které by se mohly později projevit, abys na to byl připraven.“
„Mami-„
„Ne, tohle jsou věci, o kterých zodpovědní dospělí lidé přemýšlí!“ řekla urgentně.
„Simone, nech toho. Vím, že si děláš starosti a já taky, ale nemáme Billa přeci stresovat, pamatuješ?“ pohladil ji Gordon po rameni, přikývla. „Takže už o tom nebudeme mluvit, ano?“
„Ano.“ Souhlasila.
Tom by mohl později nadávat, jak rychle zapomněla na svůj slib.
~*~
Všichni byli v obýváku a sledovali film, něco, co jako rodina už nedělali pěkně dlouho. Andreas tu byl s nimi, na zemi vedle Toma s mísou popcornu mezi nimi. Bill seděl v křesle s podnožkou pod nohami, hlavu měl opřenou o opěradlo na stranu a sledoval film. Nebyl by schopný vám říct, o co ve filmu šlo, protože průběžně usínal. Nechtěl jít brzy do postele, ale nejspíš nebude mít na vybranou.
Zazíval a zachytil Tomův pohled, který mu říkal: ‚Běž do postele‘. Tohle ho přinutilo nikam nechodit a začal věnovat filmu pozornost. Simone a Gordon seděli na gauči; Simone byla přitulená ke Gordonovu hrudníku, skoro stejně, jako když se Bill tulil k Tomovi. Taky nesledovala film; byla až moc zaměstnaná zíráním na Billa, který se buď mlel nepohodlím anebo zíval vyčerpáním.
Simone měla pocit, že ji touha po informaci, kdo je otcem jejího vnoučete, sežere zaživa. Zakroutila se a snažila se věnovat pozornost, nemohla ale pochopit, proč nikdo jiný neviděl, jak důležitá informace to je. Chovali se, jako by se chovala nepřiměřeně naprosto bezdůvodně.
„Bille?“ zeptala se váhavě. Její syn se na ni otočil a s očekáváním se na ni podíval. „Víš, že mi můžeš říct, kdo je otec, nebudu tě za to odsuzovat, ano? Chci říct, vím, že teď máme nějaké problémy mezi sebou, ale mám tě ráda a jen chci, aby bylo to miminko v pořádku.“
„Mami, není to tak jednoduchý,“ řekl Bill popravdě. Nechtěl to říct až takhle, ale jeho smysly ho oslabovaly, najednou se mu chtělo hrozně jít do postele.
„Mami, už to děláš znovu,“ řekl Tom podrážděně ze své polohy na koberci. A prosebně se na jejich matku zadíval.
„Omlouvám se, Tome, opravdu se omlouvám, ale tohle není správné. Jsem vaše matka a zasloužím si mít právo to vědět,“ řekla a narovnala se z Gordonova sevření.
„Simone-„
„Ne, kdo je ten otec, Bille?“
„Je moje,“ řekl Andreas tiše. „To dítě je moje.“
Simone zamrkala. „…Cože?“
Komentáře prosím anglicky, díky J. :o)
Příští díl očekávejte až za dva týdny, Lil.Katie jede pryč a nestíhá.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Wow..Chm, in this story I don´t like Andreas..
I can not wait to continue, it's amazing!
oh my got ! I can´t believe that….Can andreas say it? oh my got….
I love it ! 🙂
No, no, no! Pleas! Andreas is very big idiot!!!!
ohhhh…..I like Andreas…he is perfect!
I think Tom will hate Andreas from this moment 🙂 he is idiot, but the story is more interesting 😉
Sorry for my bad english 🙂
to budu eče víc napjata když až za 2 tydny 🙂
Andreas is really best friend…. It is good plan "How shut up Simone"
bože mě ty komenty jednou zabijou, ale už tu anglinu lehce ovládám xD
Nice story… I Love It….
Wow! Andreas surprised me, I didn´t expect it. I don´t think it´s bad idea, girls – Simone will shut up at last, and the problem will be solved for her 🙂 But I think Tom will be angry. But I understand him, he´s a father and he have to deny it… And the daughter´s name? I´m so curious! 🙂