Jin Bojovník 8.

autor: Deni

„Tak jo, my jdeme. Ahoj.“ Tom za nimi zabouchl dveře a v Billově doprovodu se vydali k Andyho domu. Nebylo to příliš daleko, ale dobrých 20 minut jim to zabralo.

„Ahoj,“ usmál se Tom na pár lidí z hlučné společnosti. Ohlédl se, zda-li má Billa pořád u sebe. Věnoval mu úsměv a zastavil se v obrovském obývacím pokoji, kde se za doprovodu hlučné hudby tancovalo.

„Ahoj, Tome.“ Před nimi se z ničeho nic vyloupla malá brunetka, Angela. „Ty jsi Bill, že?“ Otočil se na Tomova společníka a zářivě se usmála. „Nechceš si zatancovat?“

„Jsme tu spolu, Angelo.“ Tom si nedokázal vysvětlit, proč se v něm všechno sevřelo, když jeho kamarádka pozvala Billa tancovat.

„No a? Jste oba kluci,“ usmála se a za ruku tahala Billa mezi ostatní.

„To je… pravda,“ připustil nakonec Tom neochotně. „Jo, klidně se jdi bavit,“ usmál se na Billa a pak už jen sledoval jeho vtipné pohyby, kterým se rozhodně nedalo říkat tanec. Líbil se mu, byl opravdu roztomilý.

„Tomi, ahoj.“ Kolem krku se mu najednou pověsila Karin. Hned ho ale pustila a sjela ostrým pohledem. „Co to máš na sobě?! Řekla jsem ti, abys šel v modré. Teď vůbec neladíme!“

Tom jen protočil oči. „Promiň, mám toho teď hodně, zapomněl jsem.“

„Zapomněl?! Tome!“

„Hele, víš co, Karin?“ Otočil se k ní a na malou chvíli tak odtrhl pohled od ‚tančícího‘ Billa. „To mezi námi už nemá cenu. Nepotřebujeme jeden druhého, abychom se stali královnou a králem.“

„Prosím!? To se se mnou jako rozcházíš?!“

„Jo,“ přikývl Tom. „To bude ono, promiň.“ Věnoval jí poslední pohled, než naštvaně vystřelila z místnosti, a pak už svou pozornost upíral jen k Billovi. S lehkým úsměvem sledoval, jak poskakuje do rytmu. Jeho úsměv opadl ve chvíli, kdy jej za boky uchopila Angela a zlehka políbila. Nemohl se na to dívat, musel pryč.

Když procházel otevřenými dveřmi do zahrady, strhnul si z krku medailon a odhodil jej na stůl plný jídla. Rychlými kroky mířil na druhý konec bazénu, kde skoro nikdo nebyl. Všechno se v něm svíralo, měl co dělat, aby udržel slzy, jež se mu tlačily do očí. Neměl nejmenší ponětí, co to s ním je. Koutkem oka zahlédl Alexe, který si stoupl vedle něj.

„Ahoj, Alexi. Hele, já nemám náladu si povídat. Popravdě, chci být opravdu sám. Nevyznám se v sobě, co to se mnou je? A proč jsem z něj tak mimo… Alexi?!“

Zatímco Tom seděl u bazénu, Bill se bavil s jeho přáteli. Přijali ho mezi sebe celkem bez problémů.

„Co to je za divnej čips?“ Bill zvedl pohled od usměvavé Angely a zarazil se. Jedna malá zrzka držela v ruce Tomův medailon. Okamžitě se vytrhl Angele a běžel k zrzce.

„Kde jsi to vzala?!“

„Tady,“ pokrčila rameny, podala mu medailon a odešla. Bill se zmateně rozhlédl kolem, srdce se mu rozbušilo, když si všiml Toma a Alexe. Ze smaragdové koule v Alexových rukou vyšlehl záblesk zeleného světla. Laio.

„Tome!“ vykřikl Bill a rozběhl se. Vší silou se odrazil od kraje bazénu a ladně jej přeskočil. S děsem v očích sledoval, jak Liaom pomalu vysává z Toma energii a sílu. Prudce Toma odstrčil a sám se Liaovi postavil. Tom se zatajeným dechem sledoval jejich boj. Nakonec se Billovi podařilo Alexe i smaragdovou kouli shodit do vody, která okamžitě začala bublat a vřít. Aniž by si toho někdo všiml, Bill rychle přetáhl Tomovi medailon přes krk a zvedal jej na nohy.

„Pojď, je čas zmizet.“

*

„Můžeš mi říct, proč sis ten medailon vůbec sundával?!“ Bill přecházel po Tomově pokoji a pokoušel se uklidnit. Málem o něj přišel.

Tom na tom nebyl o moc líp. Ani teplá sprcha nepomohla zklidnit jeho rozechvělé tělo a divoký tep. Teď se choulil v klubíčku pod peřinou a vystrašenýma očima pozoroval Billa. „Byl jsem naštvaný,“ přiznal se nakonec po chvíli.

Bill se zastavil. „Naštvaný? Proč?“ Pomalu přešel k posteli a posadil se vedle něj. Ruku mu položil na čelo, Tom byl až příliš bledý, měl strach, aby neměl horečku. Ale vypadalo to, že je po fyzické stránce v pořádku.

„Já… vlastně… možná…“ Tom se zakoktal a přitáhl si peřinu až pod nos, aby mohl schovat zarudlá líčka.

„Tak se vymáčkni,“ pobídl ho s lehkým úsměvem Bill. Zlost už ho dávno přešla, vlastně to ani nebyla zlost, spíše strach.

„Já… možná jsem konečně poznal, jaká je láska,“ vydechl Tom potichu.

„Ano?“ Bill se smutně pousmál. Tak jeho malý svěřenec se zamiloval, měl by být šťastný. Ale on místo toho cítil zvláštní prázdno. „A kdo je ta šťastná?“

„Víš já… v tom je ten problém. Není to tak docela holka,“ kníkl Tom potichu.

„Aha. To proto jsi byl naštvaný? Že jsi pocítil lásku k chlapci?“

Tom vydechl a zakroutil hlavou. „Ne, to nebyl ten důvod.“

„Tak co se stalo?“

„Víš,“ svezl se kousek níž. „On mi řekl, že nesmí milovat, a přitom se líbal s mojí kamarádkou.“ Tom sklopil pohled a snažil se dýchat pravidelně. Bill jej mezitím překvapeně sledoval. To mluvil o něm? Je to vůbec možné?

„Tome?“ Jemně mu dvěma prsty nadzvedl bradu, srdce mu vynechalo jeden úder, když si všiml slz v jeho očích. „Ty jsi myslel mě, že?“

Tom sotva znatelně přikývl. „Proč jsi jí líbal?“

„Ona líbala mě.“

„Ale ty ses nebránil.“ Opět sklopil pohled, vytáhl ruku zpod peřiny a zhasl světlo. „Jsem unavený. Dobrou noc, Bille.“ Svezl se do lehu a celý, i s hlavou, se zachumlal pod peřinu. Už to nevydržel, po tvářích se mu spustily slzy. Poprvé pozná lásku a hned mu to láme srdce, to přece není správné.

Bill bez dechu pozoroval to chvějící se klubko před ním. Nemohl se na něj takhle dívat, bolelo ho to. Natáhl ruku a pomalu stahoval z Tomovy hlavy peřinu.

„Tome?“

„…“

„Tome,“ opatrně jej pohladil po tváři a zarazil se, když si uvědomil, že je vlhká. „Tome, prosím.“

„Co?“ vydechl nakonec a snažil se, aby zněl jeho hlas normálně, vyrovnaně. Ale i přes veškerou jeho snahu byl přiškrcen pláčem.

„Podívej se na mě.“

„Ne.“

„Prosím.“ Bill jej jemným tlakem na rameno přiměl, aby si lehnul na záda. I ve tmě viděl, jak se Tomovi lesknou oči. Ani nepřemýšlel nad tím, co dělá, a pomalu se nad Toma naklonil. Cítil ve tváři jeho přerývavý dech, musel se pousmát. Než si Tom stihl uvědomit, co se děje, ucítil lehký dotek na svých rtech. Roztřásl se po celém těle a tiše vzlykl. Bill okamžitě využil jeho pootevřených rtů a polibek prohloubil.

„Proč jsi to udělal?“ Tom se chvěl pod Billovým tělem a drobné slzy pomalu mizely z jeho tváří. Byl zmatený.

„Já… nevím.“ Bill se položil na záda vedle něj a zavřel oči. I on byl zmatený. Jednal intuitivně, nepřemýšlel nad tím.

„Ptám se tě, proč jsi to udělal?! Proč jsi to udělal, když víš, co cítím?!“ Toma se pomalu zmocňovala panika. Ještě nikdo jej nepolíbil tak, jako před chvílí Bill. Chtěl to zažít znova, stále a dokola. Z očí se mu opět spustily slzy. Začínal si připadat jako holka, ty taky pořád brečí.

„Já nevím, Tome, omlouvám se.“

„Omluvy jsou mi na nic, víš?“ vzlykl Tom a otočil se k němu zády. Měl sto chutí do Billa kopat tak dlouho, až by spadl z postele, ale nemohl. Chtěl jej mít u sebe.

„Tome?“ Bill se přetočil na bok, bradu si položil na Tomovo rameno a konečky prstů jej hladil po ruce. „Já tě mám taky moc rád,“ vydechl slabě a zlehka vtiskl Tomovi polibek na slanou tvář. Cítil, jak se pod ním zachvěl.

„A jak moc?“

Bill se usmál a opět si jej jemným tlakem přetočil pod sebe. „Hodně moc,“ zašeptal a opět se sklonil k jeho rtům. Věděl, že nesmí, ale nedokázal svému srdci poroučet. Několik vteřin jemně líbal Tomovy rty, než se od něj pomalu odtáhl a usmál se na něj, palcem mu setřel pár slz. „Neměl bys mě milovat. Jen ti to ublíží,“ vydechl tiše, přetočil se na záda a Toma si stáhl v objetí do své náruče.

„Proč by mi to ubližovalo, když budeš se mnou?“

„O tom právě mluvím,“ vydechl Bill. „Já se s bolestí smířím, budu na to mít dalších tisíc let, ale ty,“ prsty se zlehka dotkl jeho tváře. „Nechci, aby to ublížilo tobě.“

„Ale já už ti jednou řekl, že tě umřít nenechám, Bille.“ Tom zlehka přitiskl rty na pokožku Billova krku a spokojeně se k němu přitulil. „Nikdy tě nenechám umřít,“ zašeptal ještě před tím, než v náruči milované osoby spokojeně usnul.