Bad boys 19.

autor: Doris

Bill zůstal sedět na okraji kulečníkového stolu a tiše vzlykal. Tak se to Igorovi přeci jen podařilo. Srazil ho na dno, a ještě kvůli tomu přišel o Toma. O toho jediného člověka, kterého miloval. Jedna slza za druhou mu klouzala po tvářích. Jak mohl být tak naivní a myslet si, že by mohlo všechno skončit a on by byl konečně šťastný. S Tomem po boku. Po chvíli se postavil na zem a oblékl se. To by mu ještě tak scházelo, aby sem teď někdo přišel a viděl ho v takovém stavu. Pomalými šouravými kroky se vydal pryč. Ani nevěděl, kam jde. Byl jak tělo bez duše. Jen bloudil chodbami. Napadlo ho, že půjde na celu, ale tam byl určitě Tom. Bože jak se na něj teď jenom podívá. Kroky ho pomalu vyváděly ven z chodeb až na dvůr. Bylo tu jen pár jedinců a Bill za to byl neuvěřitelně rád. Neměl už ani sílu dojít až dozadu na svoje obvyklé místo. Udělal jen pár kroků podél zdi a sesunul se na zem. Kolena si přitáhl k bradě a znovu se tiše rozplakal. Tvář raději otočil směrem od ostatních. Je vážně jenom děvka. Od každého se jen tak nechá ojet a ani se nepokusí bránit. Jak moc si to teď vyčítal. Raději by teď snášel zásyp ran na svoje tělo, než ztrátu Toma. Tom tohle nikdy nemůže pochopit. Nemůže mu odpustit. Při myšlenkách na Toma ho bodalo u srdce.

„Jsi kretén, Bille. Co sis to vlastně nalhával,“ zakroutil Bill hlavou sám nad sebou.

„Bille, jsi v pořádku?“ ozval se najednou těsně vedle něj Karlosův hlas. Bill k němu otočil uplakanou tvář a jen přikývl na souhlas. Nebyl v pořádku, ale už se nedalo nic dělat. Už všechno prohrál. Karlos si sednul vedle něj a bratrsky ho objal kolem ramen.

„Neudělal ti to prvně, co?“ podíval se zesmutněle na Billa. Měl už delší dobu podezření, že Billovi někdo ubližuje. Jako by se mu totiž najednou vytratil elán ze života. Napřed si myslel, že je Bill hrozně náladový, ale později mu to přišlo divné. Není to tak dávno, co se mu doneslo pár vět ohledně toho, že Bill má s někým problémy již delší dobu.

„Ne. Nebylo to poprvé.“ špitnul Bill a zadíval se do země. Tak moc se styděl.

„Proč si mi to neřekl? Tak jako s těma spolubydlícíma?“ zanaléhal Karlos. Bill se jen posmutněle ušklíbnul.

„Nechal by mě jim všem, a ještě bych skončil na ošetřovně,“ povzdychl si a oči znovu zvedl ke Karlosovi. „Kde vůbec je?“ dodal po chvilce. Rozhodně ho nechtěl vidět, ale zajímalo ho co s ním Karlos udělal.

„Je na Déčku,“ řekl Karlos naprosto vážným tónem. Bill jen vytřeštil oči.

„Ty jsi ho dal mezi násilníky?“ Billův hlas zněl napůl překvapeně a napůl vyděšeně. Ne, že by se strachoval o Igora, ale přeci jen na Déčku byli ubytovaní vrahové, úchyláci a podobná individua.

„Jo, je tam. Oni už mu tam ukážou, na co má prdel. Ten už si raději nezašuká ani s holkou,“ přikývl Karlos a trochu si odfrkl. Bill se jen lehce pousmál. Aspoň jedno je na tom dobré. Do konce svého pobytu tady už ho nebude nikdo obtěžovat. Jenže taky už asi nebude s Tomem. Bill se mu ani nedivil. Musí se mu hnusit. Viděl ho, jak se nechává ojíždět Igorem. Tohle mu nikdy nemůže zapomenout.

„Kde je vlastně Tom?“ vytrhnul Billa ze zamyšlení opět Karlosův hlas. Viděl ho tam. Uměl si velice rychle zmapovat celý prostor a ne jen hlavní příčinu rozhořčení.

„Nevím. Asi v cele.“ Špitnul Bill a snažil se zahnat slzy, co se mu opět draly do očí. Karlos pochopil, že se mezi Billem a Tomem nejspíš něco zlomilo, a tak raději dál mlčel. Už se na něj nevyptával. Ostatně, když si vybavil Tomův výraz, tak ten mluvil za všechno. Mísilo se v něm snad úplně všechno. Všechno, až na lásku. Tu tam nahradil odpor. I když Karlos věděl, že to bylo způsobeno onou nepříjemnou situací, věděl taky, že to pro Toma nebude tak lehké, vrátit se do starých kolejí. Jestli vůbec bude chtít se o to pokoušet. Bill se po chvilce pomalu zvedl.

„Já… půjdu si lehnout.“ Špitnul a zničeně se na Karlose podíval. Ten jen souhlasně přikývl a taky se zvedl. Bill se pokusil o chabý úsměv a pomalu se vydal zase dovnitř. Ještě se ale otočil a podíval se zpět na Karlose pohledem plným vděčnosti.

„Děkuju,“ vydechl a pomalu se znovu vydal k odchodu. I když Karlos nepřišel úplně včas, i tak mu pomohl. Zbavil ho Igora jednou pro vždy, a to byl důvod, aby mu byl vděčný do smrti. Bill pomalu kráčel směrem k cele a nevnímal ostatní, co ho míjeli. Byl jako omámený. Jindy už ho takovéhle Igorovo počínání ani moc nerozhodilo. Prostě ho ošukal a odešel. A Bill se za deset minut vzchopil a byl schopný chovat se, jako by se nic nestalo. Už se to naučil. Ale dneska to bylo jiné. Dneska to zkrátka nemohl hodit za hlavu, nebo to ubít kdesi hluboko v sobě. Dnes to viděl Tom. Přestože věděl, co Igor s Billem dělá, teď to mohl i vidět a bylo to asi to nejhorší, co mohl vidět. Bill potichu vklouzl do cely a pohledem se zastavil na Tomovi ležícím na zádech na posteli s dlaněmi přitisknutými na obličej. Bill najednou nevěděl, jak se chovat. Znovu se mu chtělo začít brečet. Ztěžka polknul a přešel pár kroků k Tomovi.

„Tomi…“ kníknul a skoro až se strachem sledoval, co Tom udělá. Jak zareaguje vůbec na jeho přítomnost. Tom odlepil dlaně od obličeje a podíval se na Billa.

„Proč, Bille? Proč si to udělal?“ vychrlil ze sebe okamžitě, jak ho spatřil. Bill jen svěsil hlavu.

„Musel jsem. Tak jako vždycky,“ špitnul a po tváři mu znovu steklo pár zbloudilých slz.

„Nikdy nemusíš. Mohl ses bránit. Mohl jsi třeba aspoň křičet.“ Tom pomalu zvyšoval hlas. Ale nebylo to způsobeno hněvem. Bylo to zklamáním a bezmocí. Choval se teď špatně, ale nemohl si pomoct. V tenhle moment se zkrátka neuměl vžít do Billova pocitu. Do jeho role. Jak se musel cítit.

„Nikdo by mi nepomohl. Znám to. Dřív jsem křičel. Pral se, ale všechno to bylo marný. Igora se tu všichni bojí. Akorát jsem dostal a on si stejně vzal to, co chtěl,“ snažil se obhájit Bill a už znovu plakal naplno. Udělal několik rychlých kroků k Tomovi a kleknul si před jeho postel. Tak moc ho bolelo, že Toma zklamal.

„Ty ses nechal. I přede mnou. Ani když jsem tam byl a musel se na to dívat, si se nepokusil o obranu. Prostě si ho nechal.“ Zakroutil Tom nevěřícně hlavou a zvedl se z postele. Bill ho stačil chytit za ruku a zoufale se mu zadíval do očí. Už jen pohledem ho prosil o odpuštění.

„Neměl jsem na vybranou, Tome. Bylo lepší se mu odevzdat,“ vydechl, ale Tom si jen odfrknul.

„Lepší? Co na tom bylo lepšího? Leda tak to, že se ti to mohlo líbit,“ syknul Tom trochu jedovatě. Koukal na Billa s opovržením, ale byla to spíš jen taková maska, aby nezačal před ním brečet. Billa tohle moc zabolelo. Jak tohle vůbec může Tom říct. Odnesli by to jinak oba.

„Já tě miluju, Tome,“ špitnul a odevzdaně na něj koukal. Tom se okamžitě nadechoval ke stejné odpovědi, ale v poslední chvíli se zastavil a vytrhl mu svoji ruku.

„Už na mě nesahej.“ Utrousil v odpověď a rychle vyšel z cely ven.