Jin Bojovník 11.

„Um, Bille? V čem mi pomůžou tři dřevěné figurky?“

„Jsou kamenné.“

„Dobře, tak kamenné,“ opravil se Tom a protočil oči. Bill se zasmál a všechny tři před ně položil na zem. Seděli opět na kopci nad městem, měli tam naprosté ticho a klid, přesně to teď potřebovali.

„Had, pelikán a tygr.“ Bill pomalu na každou ukázal, jako by snad měli hodinu přírodopisu. Tom se znuděně opřel lokty o kolena a povzdechl si.

„Jo, to vidím. A k čemu jsou dobré?“ Bill se opět pousmál, vzal figurku hada a položil ji dál od ostatních. Najednou se kolem ní začal točit slabý proužek zlatavého světla, jak Bill tiše odříkával jakási slova v čínštině. Tom se napřímil. „Oni nejsou praví, že ne? Není to fakt had? Bille,“ zatahal jej za rukáv a div nevykřikl úlekem, když se před ním z ničeho nic objevila postava staršího muže.

„Kdo to je?“ Nahnul se těsně k Billovi a nepatrně se schovával za jeho zády. Bill se opět rozesmál, vyšvihl se na nohy, takže Tom se rozplácl o zem, a poklonil se svému mistrovi.

„Tome? Tohle je můj mistr, Āizōng, potomek Bódhidharmy.“ Bill se opět poklonil a nepatrně špičkou boty nakopl Toma, aby už konečně přestal zírat s otevřenou pusou a aspoň se pohnul. „Bude nám pomáhat s tvým výcvikem. Had znázorňuje mrštnost, ohebnost a pružnost. Pomůže nám…“

„To ne.“ Tom se konečně vyškrábal na nohy, ale ještě stále se schovával za Billovými zády.

„Co ne?“ Bill i Āizōng na něj nechápavě koukali.

„Nemůžu přece bojovat s tím dědou,“ ukázal prstem před sebe a v příští chvíli by byl radši, kdyby si jazyk ukousl, než aby něco vůbec říkal. Ten děda se prudce vymrštil do vzduchu a jedním dobře mířeným kopem jej srazil k zemi. Tom hlasitě kašlal, lapal po dechu a třeštil oči před sebe. Tohle nečekal.

„Ehm, radši si ho moc nedobírej, Tomi. Většina mistrů není tak shovívavých jako já, aby ti tolerovali všechny narážky,“ zasmál se Bill a ochotně mu pomáhal na nohy. Tom ještě stále kašlal, ale v pohledu, který věnoval Āizōngovi, už se neodrážel jen strach, ale i úcta.

„Souhlasíš tedy, Thomasi, abych pomohl s tvým závěrečným výcvikem v Jin bojovníka?“ Toma zaráželo, jak mladě zněl jeho hlas. Vůbec se nehodil k jeho vzhledu. Němě přikývnul a konečně si troufnul vyjít zpoza Billova stínu.

„Pak tedy, já jsem Āizōng.“ Mistr se zlehka poklonil a Tom tiše usykl, jak jej Bill dloubl do zad.

„Tom, těší mě,“ zahuhlal a pokusil se napodobit stejnou úklonu. Ještě to bude muset dopilovat.

„Tak začneme.“

*

Tom už téměř nemohl popadnout dech. Nic mu nešlo, stále padal na zem, už necítil vlastní tělo. Āizōng mu společně s Billem dávali pořádně zabrat. Opravdu se snažil, ale nebyl na to dost rychlý, pružný, ohebný.

Tiše zakňučel, když opět dopadl na zem. Měl chuť začít kolem sebe kopat vzteky, Bill tomu však zabránil. Přiklekl si k němu a jemně vzal jeho tvář do dlaní. „Tome, soustřeď se. Jsi zbrklý, roztěkaný. Oba víme, že to v sobě máš. Jen to najdi. Soustřeď se a zvládneš to. Věř mi, že mě nijak netěší, ubližovat ti.“

Tom vzdorovitě vystrčil bradu. „Bolí mě celé tělo,“ postěžoval si.

Bill se usmál. „Večer tě klidně namasíruju, ale teď se, prosím, snaž. Jde nám o hodně.“ Tom si povzdechl a za Billovy pomoci se konečně postavil na nohy.

„Dobře, ale dělám to jen pro tebe,“ zamumlal Tom a nepatrně stiskl Billovu ruku. Ten se na něj vděčně usmál a pak se opět postavil vedle svého mistra. Opravdu Tomovi nerad ubližoval, ale Tom se neuměl bránit, museli ho tomu naučit, i za cenu bolesti.

Tom se postavil těsně před Billa a Āizōnga a oba si měřil pohledem. ‚Najdi to v sobě,‘ pomyslel si Tom a zavřel oči. Dlaně spojil před tělem a zhluboka nasál nosem vzduch. Opět otevřel oči a v následující chvíli uskočil před letícím Billem, odrazil Āizōngův útok, prohnul se jako luk, když mu nad hlavou zasvištěla Billova noha. Aniž by si to pořádně uvědomoval, rychle uhýbal před útoky, rukama odrážel ty Billovy a postupně ustupoval až do chvíle, než za sebou pocítil další tělo. Rychle se otočil bokem k oběma, prudkým odrazem od země se dostal do vzduchu a rozkopl nohy. Oba jeho protivníci dopadli zády na zem, Tom dopadl do podřepu a oba si měřil přimhouřenýma očima; čekal další útok.

„Tome!“ Bill se hlasitě rozesmál a pozoroval mladíka nad sebou. Nevěřil tomu, co se stalo před chvílí. Tom to dokázal. Tom se jedním skokem přesunul nad jeho hlavu, celý zářil štěstím.

„Viděl jsi to?!“ Se širokým úsměvem podal Billovi ruku a pomohl mu na nohy, i když si byl jistý, že Bill jeho pomoc nepotřebuje.

„Byl jsi úžasný!“ Bill měl nutkání skočit Tomovi kolem krku a políbit ho, takovou z něj měl radost. Ale v poslední chvíli si uvědomil, že tu nejsou sami. Proto se na něj jen šťastně usmíval, zatímco se přesunul ke svému mistrovi.

„Je čas pokročit dál.“ Āizōng pokynul Billovi, který přešel k další kamenné sošce. Tom jej se zájmem pozoroval. Kolem malé sošky se opět rozšířil proužek zlatavého světla, a než se Tom nadál, před ním stála drobná Číňanka. Husté černé vlasy měla zapletené do drdolu, ve kterém měla zastrčenou bílou lilii. Na sobě měla dlouhé bílé kimono a mile se na Toma usmívala. Nepatrně mu zrudly tváře a sklopil hlavu. Dostal bolestný štulec mezi lopatky. Střelil pohledem po Billovi, který se na něj mračil. Věnoval mu omluvný úsměv a pohled stočil zpět k Číňance.

„Já jsem Wanya, představuji rovnováhu a vyrovnanost pelikána.“ Wanya se poklonila a Tom také tiše zahuhlal své jméno a poklonil se. Wanya mu přišla roztomilá, ale snažil se na ni dívat co nejméně, aby nedráždil Billa. Billovi se zatím příčilo, že musí nechat část Tomova výcviku na Wanye, ale nemohl dělat nic jiného, než se dívat a mlčet.

„Tak pojď,“ Wanya natáhla k Tomovi ruku a mile se usmála. Tom se nejistě otočil na Billa, a když viděl jeho přikývnutí, nabízenou rukou přijal. „Teď tě naučím, jak udržet rovnováhu při boji.“ Tom přikývl a sledoval, jak se Wanya vyhoupla na úzký plot, který patřil ke smrčkové školce. Ladně, bez jediného zavrávorání, přecházela sem a tam, sem tam si poskočila a udělala nějaký přemet a stále Tomovi něco vysvětlovala.

„A teď ty.“ Tom překvapeně zamrkal, když přistála na zemi vedle něj. Vůbec si nevšiml, že už skončila, byl zaujatý jejími ladnými pohyby.

„Já?“ Zopakoval nevěřícně. Musela si z něj dělat srandu, vždyť normální smrtelník nemá šanci se na tomhle uzoučkém plotě udržet.

„Ano, ty,“ přikývla Wanya a pobídla Toma k pohybu. Střelil rychlým pohledem k Billovi a pak už, za pomoci malých dřevěných schůdků, roztřeseně vylezl na plot. Nohy se mu nepřirozeně třásly, když udělal první krok. Snažil se vyrovnat rovnováhu rukama, ale jako naschvál zafoukal vítr a Tom ztratil i poslední zbytky stability. Hlasitě vykřikl, když se najednou ocitl hlavou dolů.