I can’t help myself 12.

autor: Ivetka

,,Děláš si ze mě prdel? Pokud vím, byl jsi to ty, kdo mě podvedl. A jak tak koukám, taky sis tu náhradu rychle našel. A do mě nemáš právo se vůbec navážet. Andrea je moje nejlepší kamarádka, s ní bych nedokázal nic mít, na to jí mám až moc rád.“ Prsknu na něj a kouknu se na Andrease, který stojí hned vedle Billa.

,,Ale já s ním od včerejška nic neměl. Šli jsme spolu prostě ven, abychom ten včerejšek pořešili a udělali si ve všem jasno a hlavně, jak ti vysvětlit, že to byla pouze nehoda, to nemůžeš vyčítat ani jednomu z nás, Tome, sám moc dobře to víš…“ uhodí na mě Andreas.

,,Nechte toho, kluci, jste jak malí. Tome, tobě jsem do duše promluvila snad dost hluboko na to, abys logicky a inteligentně uvažoval a podle toho se rozhodl, jak jsem řekla, nech si to projít ještě hlavou…“ skočí nám do toho Andrea.

,,Vím, že tobě to ani za zlý mít nemůžu, když jsi o mně a o Billovi nevěděl. Ale řekni mi, jak by ses choval ty, kdybys našel člověka, kterýho miluješ, jak se líbá s někým jiným?“ klepe se mi hlas, chce se mi z toho vzteku brečet.

,,Já nevím, jak bych se choval, určitě bych byl naštvaný, to jo, ale tady jde taky o situaci. Bill se to dozvěděl až ráno ode mě, že se něco takovýho mezi námi vůbec stalo. A smál se, ze začátku se smál, protože si myslel, že si z něj dělám srandu, potom jsem mu dal přečíst ty SMSky od tebe. Nemyslíš, že se chováš trošku naivně Tome? Bill za tebou šel i přes to, že si přečetl, jak jsi mu vysloveně vzkázal, že už ho nechceš vidět. Myslíš, že tohle nechtělo trošku odvahy? Přemýšlej… a hlavně nad sebou… a Bille ty nebreč, jak vidíš, kvůli němu to nemá cenu…“ chytne ho Andy okolo ramen a chce ho odvést ty.

,,Ne, počkej,“ nadechne se a odstrčí ho od sebe… ,,Já můžu za to, co se stalo, udělal jsem to já, prostě jsem to udělal, je to moje vina, protože jsem dovolil, že se vůbec něco takovýho mohlo stát. Jsem idiot, Tome, já to vím a zasloužím si za to pykat, ale ani nevíš, jak moc to bolí mě, když vidím, jak ses mě z minuty na minu zřekl… můžu si za to sám, ale prostě nemůžu za to, že jsem se hloupě zamiloval… chápeš to, Tome? Jak to teď bude složitý? Nemůžu za to… a tím, že mi řekneš, že mě nechceš, a budeš se ke mně takhle chovat, to nezměníš. Akorát docílíš toho, že se budeme oba dva ještě víc trápit. Nemůžu za to, že tě miluju…“ během toho, co říkal, šel pomalu ke mně, se svým posledními slovy vzal moje tváře do dlaní a políbil mě. Zřejmě nad tím moc dlouho nepřemýšlel… A jak říkal Andreas – i tohle muselo vyžadovat strašně moc odvahy vzhledem k okolnostem. Chvilku stojím a vyjeveně na něj zírám, potom ale zavřu oči a nechám se.

,,Ne Bille… počkej… tohle nejde… už ne… tedy… chci říct, zatím to nejde. I já tě miluju, ale tohle byla prostě rána pod pás. Potřebuju si to v hlavě urovnat, potřebuju přemýšlet, potřebuju být chvíli sám, potřebuju čas… já… prosím… zatím ne… neslibuju ti nic, ale dej mi alespoň čas…“ odstrčím ho od sebe a otřu si rty. Měl je slané, od slz, ale přesto tak měkké… ani ta slanost mi nevadila, necítil jsem jí, protože jeho rty chutnají tak sladce, že bych necítil ani tu největší slanost nebo hořkost ze všech. Pro jeho rty bych udělal cokoli, zabíjel bych pro ně, ale proč nemůžu zabít toho, kdo je ochutnal neprávem? A co když si pamatuje, jak chutnají, a co když si je zamiluje tak jako já? Budeme se o ně prát, nebo si je rozdělíme stejným dílem… nebo… nebo je nebudeme mít ani jeden… Bill si může vybrat. Ale nejdřív si musím vybrat já, jestli o ně chci vůbec soupeřit.

,,Pojď, Tome, potřebuješ odpočívat…“ táhne mě Andrea pryč. Ještě se s Billem pohladíme po ruce, potom už kráčím poslušně pryč…

Celou cestu domů přemýšlím, o tom, co se stalo a o tom, co se mohlo stát… ba i o tom, co se nestalo vůbec. Myslel jsem si, že budu takřka na pokraji zhroucení, jestli ho ještě dnes uvidím, ale dalo mi to takovou zvláštní sílu dál uvažovat o tom, zda bychom mohli ještě někdy být spolu. Zároveň mi to dalo takovou pachuť, která se ve mně pořád míchá jako v míchačce malta. Co si mám myslet o tom, že spolu zase byli? A co si mám myslet o tom, že mě políbil a já se nechal? Co si mám myslet o tom, že já sám ho pohladil po ruce, i když k němu mimo lásky cítím i nenávist? Jak si má člověk vybrat, když jsou si tyhle věci v situaci rovné? Jak mám uvažovat, abych neudělal chybu? Billa nadevše miluji, ale zároveň ho teď i nenávidím. Budu muset přemoci tu lásku, a nebo tu nenávist? A mělo by to s Billem vůbec ještě nějakou budoucnost?
Z tohohle přemýšlení a uvažování o budoucnosti mě přešla chuť na nějaké nakupování, proto jsem se mamce omluvil, že s ní protentokrát nepojedu. Šel jsem se projít k řece se Scooty, s cílem rozhodnout se o tom, co bude dál. Konec konců to teď záleží jen a jen na mně…